V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ve svých úvahách o vlastnostech a podnětech lidské duše - o jejích prazákladních hnutích, jejích prima mobilia - se frenologové ani slovem nezmiňují ojednom sklonu, který před nimi právě tak opomíjeli moralisté, třebaže se zcela zjevně projevuje jako prvotní, elementární a nepotlačitelný rys. Z čiré zpupnosti rozumu jsme jej přezírali všichni. Dopustili jsme, aby jeho existence unikla našim smyslům z pouhého nedostatku víry - z neschopnosti uvěřit tajemnému, ať je to třeba Zjevení, nebo Kabala. Naše mysl na něj nepřipadla prostě proto, že byl nadbytečný pro naše poznání. Pro tento sklon jsme necítili potřebné pohnutky. Nepostřehli jsme jeho nutnost. Nechápali jsme, totiž nebyli bychom s to pochopit, i kdyby se nám pojem tohoto primum mobile sám jakkoli vtíral - nebyli bychom s to pochopit, v jakém smyslu - ať dočasném nebo trvalém - by mohl být prospěšný cílům člověčenstva. Nelze pochybovat o tom, že frenologie a do značné míry všechny metafyzické soustavy byly vyspekulovány a priori. Byl to člověk spíš rozumového, logického založení než člověk vnímavý či všímavý, kdo se jal Bohu podkládat a diktovat záměry a cíle. Když takto k svému sebeuspokojení vyzpytoval Jehovovy úmysly, sestavil z těchto úmyslů bezpočet myšlenkových systémů. Pomocí frenologie jsme například nejprve vyvodili (bylo to celkem nasnadě), že je Stvořitelovým záměrem, aby člověk jedl. Načež jsme člověku přidělili trávící ústrojí - a tímto ústrojím jako metlou nutí Stvořitel člověka, aby chtě nechtě přijímal potravu. Poté, jakmile jsme usoudili, že je vůle boží, aby člověk udržoval rod, objevili jsme ihned ústrojí rozmnožovací. A tak tomu bylo s pojmy jako výbojnost, ideálnost, příčinnost, tvořivost - a tak to zkrátka dopadalo s veškerým ústrojím, ať zastupovalo náklonnost, mravní cit, nebo schopnost abstraktně uvažovat. A vyznavači frenologické nauky doktora Spurzheima, ať se jakkoli snažili utřídit principy lidského počínání, napodobovali v podstatě jen své předchůdce: jako oni dedukovali a určovali vše z apriorně daného údělu člověka a ze svých představ o cílech jeho Stvořitele.

Bylo by bývalo moudřejší, bylo by bývalo spolehlivější třídit (když už je nutno třídit) spíš na základě toho, co člověk obvykle či nahodile dělal a vždycky nahodile dělá, než na základě toho, co má podle našich vžitých domněnek na pokyn Nejvyššího dělat. Jestliže nedokážeme pochopit Boha v jeho viditelných dílech, jak ho máme pochopit v jeho nepostižitelných myšlenkách, která tato díla vyvolávají v život ? Jestliže mu nemůžeme porozumět v jeho ověřitelných výtvorech, jak mu chceme porozumět v jeho bytostných rozpoloženích a etapách tvoření?

Indukční postup a posteriori byl by přiměl frenologii k tomu, aby jako vrozený a prapůvodní princip lidského počínání připustila cosi paradoxního, čemu z nedostatku přiléhavějšího výrazu můžeme říkat zvrácenost. V tomto smyslu je to vlastně nutkání bez pohnutky, nemotivovaná pohnutka. Poslušni těchto popudů jednáme bez srozumitelného účelu; anebo můžeme toto tvrzení, abychom se vyhnuli protimluvu, pozměnit takto: jednáme z důvodu, pro který bychom jednat neměli. V teorii se sotva najde méně zdůvodnitelný důvod, avšak v praxi není důvodu silnějšího. Pro určité povahy se za určitých podmínek stává naprosto neodolatelný. Jsem si tak jist, jakože dýchám, že jasné vědomí nesprávnosti nebo pochybnosti našich skutků bývá nezvladatelnou a jedinou silou, jež nás často dohání k tomu, abychom skutek provedli. A toto nepřekonatelné nutkání páchat zlo pro zlo samo nelze analyzovat, nelze je rozkládat na podružné složky. Je to prazákladní, primární podnět - prostě elementární. Dá se samozřejmě namítnout: nedáme-li se od některých skutků odvrátit jen proto, že cítíme, že bychom se od nich odvrátit měli, pak je naše počínání pouhou obměnou toho, co frenologové nazývají výbojností. Ale letmou úvahou se můžeme přesvědčit o mylnosti této námitky. Výbojnost v pojetí frenologů se v podstatě opírá o potřebu sebeobrany. Je to naše záštita proti hrozbám. Svou podstatou se přičiňuje o naše blaho, o náš klid; a tak touha žít klidně se v nás probouzí a rozvíjí současně s touto vlastností, totiž s jakýmkoli sklonem, jenž je pouhou obměnou výbojnosti, avšak v případě toho, co nazýváme zvráceností, nejenže nevzniká touha žít klidně, ale rodí se pocit krajně protichůdný.

Tuto sofistiku rozluštíme koneckonců nejlíp, prozkoumáme-li vlastní ledví. Ten, kdo důvěrně vyzpovídá a prozpytuje vlastní duši, nebude mít chuť vyvracet naprostou fundamentálnost zmíněného sklonu. Jak je nepochopitelný, tak je i rozpoznatelný. Není snad člověka, který by například někdy v životě nepocítil mučivé, neodbytné nutkání potrápit svého posluchače rozvláčností. Vypravěč si uvědomuje, že nudí: má upřímnou snahu bavit; jindy bývá stručný, přesný a jasný; užuž se mu derou na jazyk pádné a průzračné obraty; jen s námahou se krotí, aby je nepronesl; obává se hněvu toho, s kým mluví, a v duchu jej zažehnává; a přece mu hlavou bleskne myšlenka, že by mohl tento hněv všelijakými spletitostmi, vsuvkami a odbočkami vyvolat. Jediný záblesk myšlenky stačí. Podnět se vystupňuje v přání, přání v chuť, chuť v neovladatelnou žádost a žádost je (k lítosti i hanbě mluvčího a bez ohledu na následky) ukojena.

Máme před sebou úkol, který musíme urychleně splnit. Víme, že odklad způsobí pohromu. Nejrozhodnější okamžik našeho života v nás jako břeskná polnice burcuje činorodou energii. Planeme, hoříme dychtivostí pustit se do díla a předtucha skvělého výsledku nám zapaluje duši. Musíme je stůj co stůj dokončit dnes, a přece je odložíme na zítřek. Proč? Na to není odpověď - můžeme jen říci, že máme zvrácený pocit, i když podstatě tohoto pojmu stejně nerozumíme. A je tu zítřek a s ním ještě nedočkavější, úzkostná snaha dostát své povinnosti, avšak právě s touto umocněnou snahou přichází i nepojmenovatelná, strašná, protože nezbadatelná touha po odkladu. Tato touha sílí, jak ubývá času. Nadchází poslední hodina, poslední hodina činu. Jsme zmítáni urputností zápasu, který se v nás odehrává, zápasu mezi hmatatelnou skutečností a nehmatatelným fantómem. Dospěl-li však svár až takhle daleko, je naše zápolení marné - fantóm musí zvítězit. Hodiny bijí - je to umíráček našim dobrým časům. A zároveň je to kuropění zaplašující ducha, který nás tak dlouho děsil. Odlétá - mizí - jsme volni. Někdejší energie se navrací. Teď bychom rádi pracovali. Ale běda, je pozdě!

Stojíme na pokraji srázu. Zíráme do propasti - motá se nám hlava, je nám špatně. Náš první popud je couvnout před nebezpečím. Z neznámých důvodů zůstáváme. Pozvolna naše nevolnost, závrať a děs vplývají do jakéhosi oparu nepojmenovatelného pocitu. Tento obláček ještě neznatelněji nabývá určitějších obrysů - tak jako se pára z láhve v Tisíci a jedné noci zhmotnila v džina. Avšak náš obláček na okraji propasti se zhmotňuje v podobu mnohem příšernější než kterýkoli džin nebo démon z pohádky, a přitom je to pouhá myšlenka, třebaže strašná, která nám mrazivě proniká do morku kostí barbarskou slastí své hrůzy. Není to nic než představa o tom, co budeme prožívat za střemhlavého pádu z takové výšky. A po tomto pádu, po tomto překotném sebezničení - právě proto, že vybavuje jednu z nejúděsnějších a nejohavnějších vidin o smrti a mukách, jaké je naše představivost schopna - právě pro tu příčinu po něm nyní tak úporně prahneme. A protože nás rozum od srázu varovně odhání, my se k němu o to zběsileji přibližujeme. Není vášně tak běsovsky nedočkavé, jako je vášeň člověka stojícího zděšeně nad propastí a blouznícího o skoku do hlubin. Kdyby si jen na vteřinku dovolil zapřemýšlet, byl by nevyhnutelně ztracen; neboť úvahy nás nabádají k rozvaze, nutí nás ustoupit, a právě proto, tvrdím, ustoupit nemůžeme. Jestliže nás nezadrží přátelská ruka nebo jestliže se s náhlým vypětím všech sil nedokážeme vrhnout na pevný břeh propasti, pak skočíme a zahyneme.

Ať probíráme toto a podobné počínání z jakéhokoli zřetele, vždycky nacházíme jeho zdroj v duchu zvrácenosti. Chováme se nepřirozeně jen proto, že tušíme, že bychom se tak chovat neměli. Jiné srozumitelné pravidlo v tom nebo za tím nevězí; a mohli bychom v této zvrácenosti vidět věru úklady samého satanáše, kdybychom si neuvědomovali, že občas poslouží i dobré věci.

Rozhovořil jsem se tak široce proto, abych mohl jakžtakž odpovědět na vaši otázku - vysvětlit vám, proč tady jsem - uvést něco, co by aspoň trošinku naznačovalo důvod, proč mám na rukou tato pouta a proč pobývám v této cele odsouzence. Kdybych nebyl býval tak rozvláčný, byli byste mi teď buď zcela neporozuměli, anebo byste mne jako ta nejhorší chátra pokládali za šílence. Takto snadno pochopíte, že jsem jednou z nesčetných obětí Démona zvrácenosti.

Pochybuji, že by byl nějaký čin připravován důkladněji, s větším rozmyslem. Týdny, měsíce jsem promýšlel jak vraždu provést. Bezpočet plánů jsem zavrhl, protože jejich řešení skrývala možnost mého odhalení. Konečně jsem při četbě jistých francouzských memoárů objevil příběh o madame Pilauové, která málem podlehla otravě způsobené jedem, jímž byla náhodně napuštěna svíčka. Tato myšlenka rázem roznítila mou obraznost. Věděl jsem, že má oběť čítává v posteli. A věděl jsem, že žije v těsném a špatně větraném bytě. Ale není třeba, abych vás unavoval nepatřičnými podrobnostmi. Není třeba líčit vám, jak jednoduchou lstí jsem zaměnil voskovici ve svícnu u jeho lůžka za svíčku, kterou jsem sám vyrobil. Příštího jitra ho nalezli na lůžku mrtvého a koronerův výrok zněl: Zemřel z navštívení božího - smrt z rukou neznámého pachatele.

Zdědil jsem jeho majetek a po léta bylo všechno v nejlepším pořádku. Vůbec mi nepřišlo na mysl, že bych mohl být odhalen. Zbytků vražedné svíce jsem se obezřetně zbavil. Nikde jsem nezanechal ani stínek stopy, jejíž pomocí by mne mohli podezřívat, natož pak usvědčit ze zločinu. Nelze si představit, jak závratný pocit uspokojení mi zaplavoval hruď, kdykoli jsem se zamyslel nad svou absolutní bezpečností. Dlouhý čas jsem se tímto pocitem opájel. Poskytoval mi víc skutečné slasti než všechny toliko hmotné výhody, jež mi můj hřích přinášel. Avšak posléze nastala chvíle, od které takřka nepostřehnutelně začal příjemný pocit přecházet ve vtíravou, znepokojující myšlenku. Znepokojovala proto, že se ustavičně vtírala. Ani na vteřinku jsem od ní neměl pokoj. Právě tak nás obtěžuje - a bývá to běžné -, když nám protivně zní v uších (či spíše v paměti) nějaký banální popěvek nebo nezajímavý úryvek z opery. A netrpíme ostatně o nic méně, je-li to popěvek dobrý nebo operní árie vynikající. A tak jsem se nakonec znovu a znovu přistihoval, jak hloubám o své bezpečnosti a jak si tichým polohlasem opakuji pro sebe větu: "Nic mi nehrozí."

Když jsem se jednoho dne toulal ulicemi, zarazil jsem se při vyslovení těch tří navyklých slovíček - zašeptal jsem je téměř nahlas. V návalu vzteku jsem je pak takto rozšířil : "Nic mi nehrozí - nic mi nehrozí - ano - pokud nebudu takový blázen, abych se sám přiznal."

Sotva jsem tato slova pronesl, pocítil jsem, jak se mi do srdce vkrádá ledový chlad. Předtím jsem už zažil nejeden takový záchvat zvrácenosti (jejich povahu jsem se tu pokoušel objasnit) a dobře jsem se upamatoval, že jsem jejich náporu nedokázal ani jednou odolat. A nyní mé vlastní, bezděčné, hypnotizující vnuknutí, že bych snad mohl být takový blázen a přiznat se k vraždě, kterou jsem spáchal, strmělo přede mnou, jako sám duch zavražděného - a mlčky mne zvalo do náruče smrti.

Zprvu jsem se pokusil setřást tu tíživou můru. Rázně jsem vykročil - šel jsem rychle - stále rychleji a rychleji - dal jsem se do běhu. Strašlivě se mi chtělo křičet. Jako příboj na mne dotíraly myšlenky a každá nová vlna mne drtila novým děsem, neboť běda ! - věděl jsem - příliš dobře jsem věděl, že myslet v mém postavení znamená prohrát. Rozběhl jsem se ještě rychleji. Pádil jsem jako šílenec přeplněnými ulicemi. Lidé se mne posléze vylekali a začali mne stíhat. Tehdy jsem si uvědomil, že se můj osud naplnil. Kdybych si byl mohl vyrvat jazyk - byl bych to udělal - ale do uší mi stále zaléhal drsný hlas a ještě drsnější ruka mne popadla za rameno. Otočil jsem se - a lapl po dechu. Chvilku jsem zakoušel muka rdoušeného; oslepl jsem, ohluchl, potácel se závratí; a pak jako by mne nějaký neviditelný běs udeřil tvrdou dlaní do zad. Dlouho utajované tajemství se mi vydralo z duše.

Říkají, že jsem mluvil zřetelně a jasně, avšak s nápadným důrazem a vášnivým chvatem, jako bych se strachoval, aby mě nepřerušili dřív, než dokončím krátkou, ale smysluplnou výpověd, jíž jsem se vydával do rukou kata a do bran pekel.

Když jsem vylíčil vše, co by mě před soudem plně usvědčilo, klesl jsem v mdlobách k zemi.

Ale proč ještě něco dodávat? Dnes jsem zde a tíží mě řetězy! Zítra budu bez pout! Ale kde?