V noci jsem snil, že jsem motýlem

Na podzim roku nepříliš vzdáleného jsem se na cestách po nejjižnějších provinciích Francie octl pouhých několik mil od jistého maison de santé neboli soukromého blázince, o němž jsem mnoho slyšel v Paříži od svých přátel z lékařských kruhů. Poněvadž jsem nikdy podobné sanatorium nenavštívil, nechtěl jsem propást tuto příhodnou příležitost, a navrhl jsem proto svému společníkovi (pánovi, s nímž jsem se náhodou seznámil před několika dny), abychom asi tak na hodinu na dvě odbočili a ústav si prohlédli. Byl proti tomu - omlouvaje se předně, že pospíchá a za druhé že ho děsí, což je zcela běžné, pohled na lidi duševně choré. Prosil mě však, abych se na něho nijak neohlížel a klidně ukojil svou zvědavost, on že pomalu pojede dál, takže ho mohu ještě během dne, nejpozději příštího dne dohonit. Když se se mnou loučil, napadlo mě, že přístup do ústavu nebude možná tak snadný, a sdělil jsem mu své obavy. Odpověděl, že neznám-li se osobně s ředitelem monsieur Maillardem, nebo nemám-li nějaký doporučující dopis, mohu opravdu narazit na potíže, neboť předpisy těchto soukromých blázinců bývají přísnější než řady veřejných nemocnic. Sám se prý před několika lety s Maillardem seznámil a pomůže mi aspoň tak, že se mnou zajede až k bráně budovy a představí mne; dovnitř mu však jeho vztah k duševním chorobám nedovolí vstoupit.

Poděkoval jsem mu a hned jsme zahnuli z hlavní silnice na travnatou stezku, která se asi po půlhodině jízdy bezmála ztrácela v hustém lese, pokrývajícím úpatí hory. Tímto zavlhlým, ponurým porostem jsme projížděli asi dvě míle a pak se před námi objevil zmíněný maison de santé. Byl to fantastický zámek, téměř na spadnutí, a sotva se dalo věřit, že pro svou starobu a zchátralost je vůbec obyvatelný. Jeho vzhled mi naháněl hrůzu; zastavil jsem koně a užuž jsem se rozhodl zamířit zpátky; pak jsem se však za svou slabost zastyděl a jel jsem dál.

Když jsme dorazili k bráně, všiml jsem si, že je pootevřená a že z ní vykukuje tvář nějakého muže. Vzápětí tento muž vyšel ven, oslovil jménem mého společníka, srdečně si s ním potřásl rukou a prosil ho, aby sestoupil z koně. Byl to sám monsieur Maillard. Byl to statný, vzhledný pán staré školy, uhlazených způsobů a vyzařovala z něho jistá vážnost, důstojnost a velmi výrazná autorita.

Můj známý mne představil a zmínil se o mém přání prohlédnout si ústavní zařízení. Jakmile ho monsieur Maillard ujistil, že se mi plně věnuje, rozloučil se a už jsem ho víckrát neviděl.

Když odjel, zavedl mne ředitel do malého, velice úpravného salónu, v němž kromě mnoha jiných známek vybraného vkusu bylo množství knih, kreseb, květináčů a hudebních nástrojů. V krbu plápolal přívětivý oheň. U klavíru seděla mladá, velice krásná žena a zpívala árii z Belliniho; jakmile jsem vstoupil, přestala zpívat a přijala mne s milou zdvořilostí. Měla tichý hlas a celé její vystupování bylo zdrženlivé. Také jsem měl dojem, že v její tváři rozpoznávám stopy jakéhosi žalu: byla neobyčejně bledá, i když to byla bledost - aspoň v mých očích - ne nepůvabná. Byla v hlubokém smutku a probouzela ve mně smíšené pocity úcty, zájmu a obdivu.

V Paříži jsem se doslechl, že ústav monsieur Maillarda se řídí zásadami, jimž se obecně přezdívá "utišující metoda" - že se tu.vůbec nepoužívá trestů, že tu dokonce jen zřídkakdy nemocné zavírají, že pacienti, i když jsou tajně hlídáni, požívají zdánlivě značné svobody a že se většina z nich smí volně potulovat po budově a zahradách v občanských šatech jako lidé se zdravým rozumem.

To všechno jsem si uvědomoval a v hovoru s mladou dámou jsem se měl na pozoru - nebyl jsem si totiž tak docela jist, že je příčetná; ostatně jakýsi těkavý lesk v jejích očích mi dával tušit, že není duševně zdravá. Omezil jsem se proto jen na běžné náměty, které by podle mého mínění neznepokojily či nepodráždily ani šílence. Na všechno, co jsem říkal, odpovídala naprosto věcně, a dokonce i její vlastní originální postřehy zněly zcela rozumně; avšak moje letitá zkušenost s iracionálními projevy šílenství mne nabádala, abych nevěřil podobným důkazům normálnosti, a proto jsem zůstal během celé rozmluvy tak opatrný, jak jsem byl na začátku.

Potom přinesl elegantní sluha v livreji podnos s ovocem, vínem a jiným občerstvením, z něhož jsem si posloužil, a brzy nato dáma pokoj opustila. Když odešla, pohlédl jsem tázavě na svého hostitele.

„Ne,“ řekl, „ach ne - ta patří k rodině - to je má neteř - skvělá, vzdělaná žena.“

„Promiňte mi prosím moje podezření,“ odpověděl jsem, „ale vám jistě nebude zatěžko mi odpustit. V Paříži velmi oceňují, jak výborně si zde vedete, a domníval jsem se, že je docela možné - nu, rozumíte -“

„Ano, ano - už se neomlouvejte - naopak, je spíš na mně, abych vám poděkoval, s jakou chvályhodnou obezřetností jste si počínal. Málokdy se u mladých mužů shledáváme s takovou rozvahou a neuváženost ze strany našich návštěvníků přivodila nejednu trapnou mrzutost. Když ještě platila moje dřívější metoda a pacientům bylo dovoleno všude se volně procházet, často je nerozumní lidé, kteří si přišli prohlédnout náš dům, vydráždili k nebezpečným záchvatům zuřivosti. Proto jsem byl nucen zavést přísná omezení a povoluji přístup do ústavu jen osobám, na jejichž takt se mohu spolehnout.“

„Když ještě platila vaše dřívější metoda!“ opakoval jsem jeho slova. „Mám tomu rozumět tak, že ona utišující metoda, o které jsem tolik slyšel, se zde už neuplatňuje?“

„Je to několik týdnů,“ odpověděl, „co jsme se rozhodli navždy s ní skoncovat.“

„Opravdu ? Já žasnu!“

„Došli jsme k nezvratnému závěru, pane,“ řekl s povzdechem, „že se musíme vrátit k někdejší praxi. Vážné nebezpečí, které s sebou utišující metoda přinášela, vytrvale hrozilo a její přednosti byly značně přeceňovány. Myslím si, pane, že v tomto ústavu - jestli vůbec někde - byla poctivě vyzkoušena. Udělali jsme všechno, co je v rámci rozumné lidskosti možné. Škoda že jste k nám nezavítal dřív - mohl jste to na vlastní oči posoudit. Ale předpokládám, že jste obeznámen s utišující terapií - tedy, jak je praktikována.“

„Ne tak docela. To, co vím, pochází z třetí čtvrté ruky.“

„Nuže, obecně se dá o ní říci, že je to metoda, při níž se pacientům vyhovuje ve všem, nač si vzpomenou - jsou ménagés, jak říkáme. Žádnou smyšlenku, kterou si nemocný vzal do hlavy, jsme mu nevyvraceli. Naopak, byli jsme k jeho nápadům nejen shovívaví, ale ještě jsme ho v nich povzbuzovali, a tak se nám podařilo mnohé natrvalo vyléčit. Nic tak nerozruší chabý mozek choromyslného jako logické přesvědčování - reductio ad absurdum. Měli jsme tu například muže, který si představoval, že je kuře. Léčba spočívala v tom, že jsme tuto představu brali jako skutečnost - vytýkali jsme pacientovi, že se to z hlouposti jako fakt zdráhá přijmout - a také jsme mu týden odpírali jakoukoli jinou potravu, než jaká se běžně dává kuřatům. A tak trocha zrní a drobného štěrku udělaly divy.“

„A tento způsob uklidňování - to bylo všechno?“

„Zdaleka ne. Hodně jsme spoléhali na prosté formy rozptýlení, jako je hudba, tanec, tělocvik vůbec, karetní hry, četba jistého druhu a podobně. S každým jednotlivým pacientem jsme se snažili jednat, jako by byl postižen nějakým běžným fyzickým neduhem, a nikdy zde nepadlo slovo šílenství. Významnou úlohu hrálo i to, že jsme každého chovance pověřili, aby střežil počínání všech ostatních. Projevit důvěru v soudnost či pochopení ze strany duševně chorého, znamená cele si ho získat. Proto jsme se také obešli bez nákladného opatrovnického personálu.“

„A to jste vůbec své svěřence netrestali?“

„Naprosto ne.“

„A nikdy jste je nezavírali?“

„Velmi zřídka. Tu a tam, když se stav nemocného kriticky zhoršil nebo u něho náhle propukla zuřivost, odstranili jsme ho do odloučené cely, aby nenakazil ostatní, a tam jsme ho drželi tak dlouho, dokud jsme ho zase nemohli propustit mezi jeho přátele - maniakální zuřivce tu totiž nemáme. Tyto případy bývají obvykle dopravovány do veřejných nemocnic.“

„Nu, a teď jste všechno změnili - myslíte, že k lepšímu?“

„Rozhodně. Metoda měla své nevýhody, a dokonce byla nebezpečná. Naštěstí ji už ve všech francouzských soukromých sanatoriích zavrhli.“

„Velmi mě překvapuje, co se od vás dovídám,“ řekl jsem. „Byl jsem totiž pevně přesvědčen, že dnes už se v celé zemi jinou metodou šílenství ani neléčí.“

„Jste ještě mladý, milý příteli,“ odvětil můj hostitel, „ale přijde čas, kdy se naučíte samostatně posuzovat, co se děje ve světě, kdy přestanete spoléhat na tlachy druhých. Nevěřte ničemu, co slyšíte, a jenom polovině toho, co vidíte. Pokud jde o naše soukromá sanatoria, zřejmě vám nějaký ignorant něco nakukal. Ale po večeři, až se zotavíte z únavy po dlouhé jízdě, vás milerád provedu po domě a seznámím vás s metodou, která podle mého názoru i podle mínění všech, kdo ji zažili v praxi, je daleko nejúčinnější ze všech systémů, na jaké se až dosud přišlo.“

„Je to váš systém?“ zeptal jsem se. „Vy sám jste jej objevil?“

„Jsem hrdý na to,“ odvětil, „že vám mohu přitakat - mám na něm svůj podíl.“

Takto jsem asi hodinu nebo dvě rozmlouval s monsieur Maillardem, který mi přitom ukazoval místní zahrady a skleníky.

„Zatím vám ještě nemohu předvést své pacienty,“ řekl. „Tato setkání působí na citlivější povahy vždycky poněkud otřesně a nerad bych vám kazil chuť k jídlu. Povečeříme. Mohu vám nabídnout telecí á la Saint Menehoult s květákem v omáčce velouté a na zapití sklenku Clos de Vougeôt - to vám nervy dostatečně posílí.“

V šest hodin byla ohlášena večeře a můj hostitel mne uvedl do prostorné jídelny, kde už byla shromážděna početná společnost - celkem pětadvacet až třicet lidí. Na první pohled patřili k vyšším vrstvám - nepochybně lidé šlechtického původu - ačkoli jsem měl dojem, že jsou až přemrštěně vyšňoření; jejich oblečení silně připomínalo okázalou parádu starého dvora. Aspoň dvě třetiny hostí, jak jsem si všiml, tvořily dámy; a dnešní Pařížan by o některých z nich sotva mohl říci, že jsou oblečeny s vybraným vkusem. Mnohé dámy například, které jistě už překročily sedmdesátku, měly na sobě spoustu šperků, náramků a náušnic a paže i ňadra nosily necudně odhaleny. Také mi neušlo, že jen velmi málo šatů je dobře ušito - nebo jich aspoň velmi málo padlo jejich majitelům. Jak jsem se rozhlížel, objevil jsem onu zajímavou dívku, kterou mi v malém salónku představil monsieur Maillard, ale k svému nemalému překvapení jsem zjistil, že má na sobě krinolínu, na nohou střevíčky s vysokými podpatky a na hlavě špinavý čepec z bruselské krajky, který byl tak objemný, že se pod ním její obličej komicky ztrácel. Když jsem ji viděl odpoledne, byla v hlubokém smutku, a ten jí slušel mnohem lépe. Zkrátka, v oblečení celé té společnosti bylo cosi pitvorného, co mne zprvu přivedlo k mému původnímu dojmu, že jde o „utišující metodu“, a vnuklo mi i podezření, že monsieur Maillard mě chce po dobu večeře klamat, aby mne ušetřil nepříjemného pocitu, že večeřím s blázny; ale pak jsem si vzpomněl co mi říkali v Paříži o obyvatelích jižních provincií, jací to jsou podivínští, výstřední lidé, zatížení spoustou zastaralých názorů; a když jsem se pak dal s některými stolovníky do hovoru, mé předchozí obavy se záhy zcela rozplynuly.

Jídelna sama, třebaže se zdála dosti pohodlná a prostorově vyvážená, neoplývala zrovna velkou elegancí. Na podlaze například nebyly koberce; ovšem ve Francii se dost často obejdou bez koberců. Také okna byla holá, bez záclon; zavřené okenice byly bezpečně zajištěny železnými tyčemi, upevněnými napříč, jak to vídáme u našich obyčejných krámských výloh. Místnost tvořila, jak jsem si všiml, samostatné obdélníkové křídlo zámku, takže okna tu byla ze tří stran a dveře ve zbývající stěně. Bylo tam všehovšudy deset oken.

Tabule byla prostřena víc než bohatě. Byla obtížena mísami a přímo přetížena lahůdkami - hojnost téměř barbarská. Kupy jídel by stačily nasytit snad i bájné obry. Jakživ jsem neviděl tak marnotratně plýtvat takovými dobrotami. Čeho se ovšem znatelně nedostávalo, byl vkus v uspořádání; a mé oči, přivyklé mírnému světlu, žalostně trpěly oslnivou září z ohromného množství voskových svící v stříbrných svícnech, jež byly rozloženy jak na stole, tak po celé místnosti - kde se jen dalo. Několik čilých sluhů bylo neustále v pohotovosti a na velikém stole v odlehlejším koutě síně sedělo sedm nebo osm hudebníků s houslemi, píšťalami, pozouny a bubnem. Tito chlapíci mi během jídla co chvíli drásali nervy vyluzováním roztodivných zvuků, jež měly být hudbou a které všem přítomným kromě mne zřejmě velice lahodily.

Celkově jsem se nemohl ubránit dojmu, že ve všem, co kolem sebe vidím, je cosi bizarního - ale svět se koneckonců skládá z všelijakých lidí s nejrůznějšími nápady, způsoby myšlení i tradičními zvyklostmi. Také jsem už pěkný kus světa zcestoval, abych se dal něčím jen tak překvapit - nil admirari je moje heslo. A tak jsem se docela klidně posadil po pravici svého hostitele, a protože jsem měl náramný apetyt, pustil jsem se s vervou do pochutin před sebou.

Mezitím plynul živý, duchaplný hovor. Převládaly v něm jako obvykle dámy. Téměř všichni členové společnosti, jak jsem brzy zjistil, byli velice vzdělaní; a můj hostitel byl hotovou snůškou bodrých anekdot. Mluvil zřejmě docela ochotně o svém postavení ředitele blázince a duševní choroby byly vůbec - k mému nemalému údivu - oblíbeným námětem všech hostí. Vyprávěly se četné historky dotýkající se vrtochů místních pacientů.

„Měli jsme tu kdysi chlapíka,“ pravil tlustý mužík vpravo ode mne, „chlapíka, který si namlouval, že je čajník. A mimochodem, není to zvláštní, jak často zrovna tahle podivnůstka vleze bláznům na mozek? Stěží byste našli ve Francii sanatorium, kde by nechovali lidský čajník. Náš džentlmen byl čajníkem ze starého cínu a každé ráno se důkladně leštil jelenicí a plavenou křídou.“

„A pak jsme tu měli před nedávnem člověka,“ řekl vysoký muž přímo proti mně, „který si vzal do hlavy, že je osel - a obrazně řečeno jím doopravdy byl. Hodně se nás nazlobil a měli jsme co dělat, abychom ho udrželi na uzdě. Dlouho nechtěl jíst nic jiného než bodláky, ale brzy jsme ho z toho vyléčili: nedali jsme mu totiž vůbec nic jiného k jídlu. Potom zas bez ustání vyhazoval - takhle - tak -“

„Ale pane De Kocku! Kroťte se, prosím vás, buďte tak laskav!“ přerušila ho stará dáma sedící vedle něho. „Co to s těma nohama vyvádíte? Vždyť jste mi pokopal brokát! Copak je nutné ilustrovat tak názorně, co chcete říci? Tady náš přítel by vám jistě rozuměl i bez takových demonstrací. Jste namouvěru skoro stejný osel, za jakého se považoval ten ubožák. Předvádíte to ovšem věrně, to musím uznat.“

„Mille pardons! Mamselle!“ zvolal monsieur De Kock, když byl takto pokárán. „Tisíckrát prosím za odpuštění! Nechtěl jsem vás urazit. Mamselle Laplaceová - monsieur De Kock by si pokládal za čest připít si s vámi.“

Poté se monsieur De Kock hluboce uklonil, velmi obřadně si políbil ruku a připil si vína se slečnou Laplaceovou.

„Dovolte mi, mon ami,“ oslovil mě teď monsieur Maillard, „dovolte, abych vám nabídl kousek tady z toho telecího á la Saint Menehoult - uvidíte, že vám zachutná.“

V témž okamžiku se třem statným číšníkům šťastně podařilo složit na stůl ohromnou mísu či spíše vál s čímsi, co jsem pokládal za „monstrum horrendum, informe, ingens, cui lumen ademptum.“ (Strašlivá, hrozná obluda, očí zbavená. [Z Vergiliovy Aneidy]). Při bližším ohledání jsem však zjistil, že je to jen telátko upečené v celku, posazené na kolena, s jablkem v hubě, jak se podle anglického způsobu upravuje zajíc.

„Ne prosím, děkuji,“ odvětil jsem. „Po pravdě řečeno, nestojím nijak zvlášť o telecí á la Saint - už nevím který svatý - nesvědčí totiž mému žaludku. Ale vyměním si talíř a okusím králíka.“

Na stole bylo několik mís s vedlejším chodem, který vypadal jako obyčejný francouzský králík - je to delikatesa, kterou mohu vřele doporučit.

„Pierre,“ zvolal hostitel, „vyměň pánovi talíř a dej mu porci tady z toho králíka au-chat!“

„Porci čeho?“ řekl jsem.

„Králíka au-chat - na způsob kočky.“

„Ó raději ne - přece jen jsem si to rozmyslel. Vezmu si jenom kousek šunky.“

U těchhle provinciálních lidí člověk vůbec neví, co vlastně jí, pomyslel jsem si. Toho jejich králíka au-chat ani neochutnám - a mám-li být upřímný, i jejich kočku á la králík bych si odpustil.

„A potom,“ ozval se mrtvolně vyhlížející muž na konci tabule, navazuje nit hovoru, kde byla přetržena, „potom - vedle jiných pomatenců - jsme tu měli před časem pacienta, který se velice zatvrzele vydával za cordobský sýr a s nožem v ruce obcházel přátele a vybízel je, aby aspoň ždibet ochutnali z jeho lýtka.“

„Byl to bezesporu ohromný pitomec,“ vpadl kdosi do řeči, „ale nedá se srovnat s jistým člověkem, kterého všichni kromě tady toho cizího pána - dobře známe. Mám na mysli chlapíka, který se pokládal za láhev šampaňského a ustavičně vybuchoval a šuměl.“

Nato si mluvčí velmi neomaleně - jak se mi zdálo - strčil pravý palec do levého koutku úst, prudce jej vytáhl se zvukem připomínajícím bouchnutí zátky, pak obratně přitlačil jazyk k zubům a po několik minut ostře syčel a šuměl, napodobuje pěnivý klokot šampaňského. Bylo zcela očividné, že se monsieur Maillardovi toto počínání dvakrát nezamlouvá, ale nic na to neříkal a hovor navázal velice hubený, drobný pán s mohutnou parukou.

„A pak tu byl jeden idiot,“ řekl, „který si namlouval, že je žabák - a také se mu mimochodem do značné míry podobal. Přál bych vám ho vidět, pane,“ obrátil se řečník ke mně, „to by vám srdce zaplesalo, kdybyste viděl, jak přirozeně si vedl. Jestli ten člověk nebyl žabák, pane, pak mi nezbývá než litovat, že jím doopravdy nebyl. Jeho kvákání - takhle : kuááák, kuáák! - to vám byl tón - tón hes - jaký v životě neuslyšíte. A když po dvou, po třech sklenkách vína vystrčil lokty na stůl - takhle - a roztáhl ústa - takhle - a takhle vyvalil oči a strašně rychle jimi začal mrkat - takhle - pak vám namouduši řeknu, pane, že byste zkoprněl údivem nad jeho skvělým talentem.“

„O tom nepochybuji,“ řekl jsem.

„A pak,“ pravil další muž, „pak tu byl Petit Gaillard, který si o sobě myslel, že je šňupec tabáku a upřímně ho rmoutilo, že sám sebe nemůže nabrat mezi palec a ukazovák.“

„A pak tu byl Jules Desouliéres - a ten byl doopravdy geniální - byl posedlý představou, že je dýně. Pořád dotíral na kuchaře, aby z něho udělal nákyp, což kuchař uraženě odmítal. Já osobně bych nechtěl přísahat, že takový dýňový nákyp á la Desouliéres by nebyla znamenitá pochoutka.“

„Já žasnu!“ zvolal jsem a pátravě jsem se podíval na monsieur Maillarda.

„Hahaha!“ smál se tento pán. „Hehehe! Hihihi! Hohoho! Huhuhu! To se namouduši povedlo! Jaképak žasnu, mon ami? Náš přítel je šprýmař - drôle - nesmíte ho brát tak doslova.“

„A pak,“ spustil jiný člen společnosti, „pak tu byl Bouffon Le Grand - další svérázná osobnost. Pomátl se z lásky a umanul si, že vlastní dvě hlavy. O jedné z nich tvrdil, že je Ciceronova; druhá se podle něho skládala ještě ze dvou dalších: od temene po ústa patřila Démosthenovi, od úst k bradě lordu Broughamovi. Není vyloučeno, že se mýlil, ale byl by nás přesvědčil, že má pravdu - byl totiž neobyčejně výmluvný. Byl to náruživý řečník a nedokázal svou vášeň opanovat. Stávalo se například, že vyskočil na jídelní stůl - takhle - a - a -“

Tu mu přítel, který seděl vedle něho, položil ruku na rameno a pošeptal mu do ucha pár slov; vypravěč okamžitě zmlkl a klesl zpátky do křesla.

„A pak,“ řekl jeho šeptající soused, „pak tu byl Boullard, vlček. Mluvím o něm jako o vlčku, protože mu vlezl do hlavy groteskní, ale ne tak docela nesmyslný nápad, že se proměnil v dětskou hračku známou jako vlček. Válel byste se smíchy, kdybyste ho viděl, jak se vrtí. Hodinu se vám vydržel točit na podpatku - takhle -“

A.tu mu přítel, kterého předtím přerušil, prokázal stejnou službu - také mu coci zašeptal.

„Ale váš pan Boullard,“ zaječela stará dáma, „byl přece blázen, v nejlepším případě velice hloupý blázen, protože kdo kdy slyšel, smím-li se zeptat, o lidském vlčku? To je absurdní. To madame Joyeusová, jak dobře víte, nebyla takhle pominutá. Měla sice svůj vrtoch, ale vedl ji instinkt se zdravým rozumem a přinášela radost všem, kdo měli čest ji znát. Po zralé úvaze přišla na to, že jakousi náhodou se proměnila v malého kohoutka; ale jako kohoutek se taky uměla chovat. Úchvatně třepotala křídly - tak - takhle - tak - a co se kokrhání týká - prostě rozkošné! Kykyryký! Kykyry kykyry kykyrykýýýýýý!“

„Madame Joyeusová, kroťte se laskavě!“ přerušil ji velmi rozzlobeně náš hostitel. „Buď se budete chovat jako dáma, anebo půjdete od stolu - račte si vybrat.“

Dáma (kterou jsem po historce o madame Joyeusové, již právě vylíčila, slyšel s nemalým údivem oslovit jako madame Joyeusovou) se začervenala až po uši a zdálo se, že jí je pokárání krajně trapné. Svěsila hlavu a už ani nehlesla. Avšak jiná, mladší dáma navázala na předchozí téma. Byla to moje krásná dívenka ze salónku!

„Ach, madame Joyeusová byla opravdu blázen!“ zvolala. „Zato v názoru Eugenie Salsafettové jsem shledávala něco skutečně rozumného. Byla to půvabná, nesmírně skromná, cudná dívka, která pokládala běžný způsob oblékání za neslušný a vždycky si přála nosit šaty nikoli nalíc, ale naruby. Dá se to provést koneckonců velice snadno. Stačí udělat jen tohle - tak - a pak tohle - tak - tak - a potom takhle - tak - a potom -“

„Mon dieu! Mamselle Salsafette!“ vykřiklo několik hlasů najednou. „Co to vyvádíte? Zadržte! To stačí - už vidíme, jasně vidíme, jak se to dělá! Dost! Dost“ A několik hostů už vyskočilo z křesel, aby zabránilo slečně Salsafettové připodobnit se Venuši Medicejské, když celý výjev náhle a definitivně zakončilo několik výkřiků - byl to spíš srdceryvný řev - ozývající se odkudsi z hlavního traktu zámku.

Tento křik silně otřásl mými nervy, ale ostatních mi v té chvíli bylo až líto. Jakživ jsem neviděl společnost rozumných lidí tak strašlivě vyděšenou. Všichni zbledli jako mrtvoly, schoulili se do svých křesel, třásli se a blekotali hrůzou a naslouchali, jestli se řev znovu neozve. Ozval se - tentokrát silnější a jakoby bližší - a pak potřetí - to už byl velmi silný - ale když se ozval počtvrté, jeho mohutnost zřejmě polevila. Jak zvuk pomalu dozníval, nálada společnosti se rychle vracela, všichni brzy okřáli a žertovali jako předtím. Osmělil jsem se poptat po příčině toho rozruchu.

„To nestojí za řeč,“ řekl monsieur Maillard, „už jsme si na takové výlevy zvykli. Choromyslní propukávají občas v takové hromadné vytí - jeden vyplaší druhého, jak se to někdy děje u smečky psů v noci. Sem tam se ovšem stává, že po takovém vycím unisonu následuje společný pokus uniknout na svobodu - tehdy se ovšem s jistým nebezpečím musí počítat.“

„A kolik jich tu máte na starosti?“

„Teď jich tu nemáme víc než deset.“

„Převážně ženy, nemýlím-li se.“

„Kdepak - jsou to do jednoho muži - a chlapi jako hory, to byste koukal.“

„Skutečně? Vždycky jsem si myslel, že většina duševně chorých patří k slabšímu pohlaví.“

„Obecně to platí, ale ne vždycky. Před časem jsme tu měli dvacet sedm pacientů a z toho bylo osmnáct žen. Ale později se poměry, jak vidíte, značně změnily.“

„Ano - značně změnily, jak vidíte,“ vpadl do řeči pán, který slečně Laplaceové pokopal holeně.

„Ano, značně změnily,“ zahlaholila sborem společnost.

„Držte jazyk za zuby, všichni !“ zvolal velmi nasupeně můj hostitel. Celá společnost zmlkla a téměř minutu zachovávala hrobové ticho. Jedna dáma se snažila poslechnout monsieur Maillarda doslova: strčila si obě ruce do úst a odevzdaně si přidržovala svůj neposlušný jazyk až do konce hostiny.

„A ta jemná dáma,“ oslovil jsem šeptem monsieur Maillarda, nakláněje se k němu, „ta milá dáma, která nám před chvilkou předvedla kokrhání - ta je doufám neškodná - zcela neškodná, že ano?“

„Neškodná!“ vybuchl v nelíčeném údivu. „Co - co tím proboha myslíte?“

„Jen malinko jí přeskočilo?“ řekl jsem a dotkl jsem se čela. „Předpokládám, že není nijak zvlášť - nijak nebezpečně vyšinutá - hm?“

„Mon dieu, co vám to jen vlezlo do hlavy? Tato dáma, moje stará dobrá přítelkyně paní Joyeusová, je naprosto normální - jako jsem já. Má jistý sklon k výstřednostem, to přiznávám - ale to víte, všechny staré ženy - všechny velmi staré ženy jsou víceméně výstřední!“

„Ovšemže,“ přitakal jsem, „ovšemže - nu, a co ty ostatní dámy a pánové, ti - “

„Jsou moji přátelé a zdejší opatrovníci,“ odpověděl monsieur Maillard a povýšeně se napřímil, „velmi dobří přátelé a pomocníci.“

„Jakže? Všichni?“ otázal jsem se. „I ženy -“

„Pochopitelně,“ odvětil. „Bez žen bychom se vůbec neobešli - jsou to nejlepší ošetřovatelky duševně chorých, jaké si lze představit. Mají svůj osobitý přístup, víte? Jejich průzračný pohled dělá divy, fascinuje - něco jako had, rozumíte? “

„Ovšemže,“ řekl jsem, „ovšemže! Chovají se trošinku divně, nezdá se vám? Jsou trošku vyšinuté, nemyslíte?“

„Divné! Vyšinuté! To myslíte vážně? Víte, my tady na jihu nejsme moc stydliví - děláme si většinou, co se nám líbí - radujeme se ze života, užíváme si, rozumíte -“

„Ovšemže,“ řekl jsem, „ovšemže.“

„A možná taky, že to naše víno stoupá drobet do hlavy - je trochu moc silné - rozumíte, hm?“

„Ovšemže,“ řekl jsem, „ovšemže. Mimochodem, monsieur, říkal jste, pokud jsem správně rozuměl, že metoda, kterou teď uplatňujete místo proslulé utišující metody, je velmi přísná, velmi tvrdá ?“

„Vůbec ne. Zavřené pacienty musíme pochopitelně přísně střežit, ale jinak je jim naše péče - myslím lékařská péče spíš příjemná než co jiného.“

„A tu novou metodu jste vy sám objevil?“

„Ne tak docela. Podílí se na ní i profesor Tér, o kterém jste zajisté už slyšel; a také jsou v mém systému jisté modifikace, o které se zase zasloužil - rád a po právu mu je přisuzuji - proslulý Pér, s nímž se, pokud se nemýlím, důvěrně znáte.“

„Se zahanbením musím doznat,“ odvětil jsem, „že jsem dokonce ani jména obou těch pánů jakživ neslyšel.“

„Pane na nebi!“ vykřikl můj hostitel a zároveň se prudce i s židlí odstrčil od stolu a zvedl ruce nad hlavu. „Já jsem se snad přeslechl! Přece mi tu nechcete tvrdit - ne, to není možné -, že jste nikdy neslyšel ani o učeném doktoru Térovi, ani o slavném profesoru Pérovi?“

„Musím se doznat k své nevědomosti,“ řekl jsem, „ale proti pravdě se nelze prohřešit. Nicméně se stydím do krve, že neznám díla těchto nepochybně vynikajících mužů. Vyhledám co nejdřív jejich spisy a pečlivě si je prostuduji. Monsieur Maillarde, vy jste mne - musím se přiznat - vy jste mne opravdu zahanbil!“

A skutečně mi bylo hanba.

„Dost už o tom, milý přítelíčku, dost!“ pronesl laskavě a stiskl mi ruku. „Pojďte, napijeme se spolu Sauternes“

Pili jsme. Ostatní následovali náš příklad a nijak se přitom neomezovali. Breptali - žertovali - smáli se - vyváděli tisíceré hlouposti - housle skřípěly - buben drnčel - pozouny bučely jako odsouzenci v mosazných býcích Falaridových (Falaris - řecký tyran na Sicílii (6. stol. př.n.l.), který své nepřátele nechal podle pověstí upalovat zaživa v kovovém býku.) - a celý výjev, čím dál zmatenější, jak víno všechny zdolávalo, se posléze blížil jakémusi komornímu pandemoniu. Monsieur Maillard a já, několik lahví Sauternes a Vougeôt před sebou, jsme v tom povyku udržovali velice hlučnou konverzaci. Slovo pronesené v normální síle mělo tak malou naději, že bude slyšeno, jako hlas ryby ze dna Niagary.

„A pane,“ křičel jsem mu z plna hrdla do ucha, „zmínil jste se před večeří o nebezpečí, které s sebou přináší stará utišující metoda. V čem spočívá?“

„Ano,“ odpověděl, „občas hrozilo opravdu značné nebezpečí. Rozmary šílenců bývají nevypočitatelné a podle mého názoru a ve shodě s míněním doktora Téra a profesora Péra je vždycky riskantní nechat je pobíhat jen tak bez dozoru. Choromyslný může být dočasně 'ukonejšen', jak se tomu říká, ale nakonec stejně ztropí nějakou výtržnost. Také jeho mazanost je příslovečná. Když má něco nekalého za lubem, dovede to náramně chytře maskovat, a prohnanost, s jakou předstírá normální stav, to je jeden z nejtěžších oříšků, jaký se naskýtá metafyzikům při studiu lidské mysli. Jakmile se šílenec začne projevovat naprosto příčetně, pak je namouduši .nejvyšší čas dát mu svěrací kazajku.“

„Ale já se ptám na nebezpečí, vážený pane, o kterém jste mluvil na začátku, s nímž jste se osobně setkal jako ředitel tohoto ústavu - máte nějaký konkrétní důvod domnívat se, že volný pohyb pacientů je příliš riskantní?“

„Zda jsem se já osobně s něčím takovým setkal? Nu, ano, dá se říci, že ano. Není to například tak dávno, co zde, v tomto domě, došlo k pozoruhodné události. To se ještě provozovala utišující metoda a pacienti byli na svobodě. Chovali se vzorně - tedy až výjimečně vzorně - a každého, kdo to má v hlavě v pořádku, mohlo napadnout, že kují nějaké ďábelské pikle - právě proto, že se chovali až nápadně dobře. A opravdu: jednoho krásného rána se ošetřovatelé octli v poutech - byli svázáni na rukou i na nohou a zavřeni do cel, kde je pak jako blázny ošetřovali blázni sami - zkrátka, šílenci převzali násilím úlohu ošetřovatelů.“

„To se mi ani nechce věřit! Jakživ jsem neslyšel něco tak absurdního!“

„A přece je to pravda. Spískal to všechno jeden omezenec - blázen, který si bůhvíproč vzal do hlavy, že vymyslel lepší správní systém, než o jakém se kdy komu snilo - myslím samosprávu choromyslných. Patrně si chtěl svůj nápad vyzkoušet - a proto přesvědčil ostatní pacienty, aby se s ním spikli a společně svrhli vládnoucí autoritu.“

„A skutečně se mu to podařilo?“

„Hladce. Ošetřovatelé a ošetřovaní si brzy museli vyměnit místa. Totiž ne tak úplně - vždyť šílenci byli předtím volní, kdežto teď všechny ošetřovatele okamžitě zavřeli do cel a zacházeli s nimi - to musím bohužel říci - velice nešetrně.“

„Ale doufám, že protiúder na sebe nedal dlouho čekat. Takový stav věcí se přece nemohl dlouho udržet. Venkované z okolí - návštěvníci, kteří si přicházeli prohlédnout ústav - jistě kdekoho zburcovali.“

„Jste na omylu. Vůdce vzpoury byl náramně mazaný. Nikoho nepustil dál - až na jednu výjimku: jednoho mladého pána, který vypadal tak pitomě, že se ho ani neměl proč obávat. Dovolil mu krapet se tu porozhlédnout - zachtělo se mu z někoho si pro změnu tak trochu vystřelit. Když ho jaksepatří obalamutil, zase ho pustil, aby si šel po svých.“

„A jak dlouho tady ten šílenec vládl?“

„Ach, dlouho, velmi dlouho - aspoň měsíc - a o kolik víc, to vám přesně nepovím. Blázni si zatím dávali pořádně do nosu - na to můžete vzít jed. Shodili své ošuntělé šaty a navlékli na sebe všechno, co našli v rodinných šatnících, včetně šperků. Sklepy zámku mají bohaté zásoby vína a ti blázni dovedou po čertech dobře pít. Řeknu vám - hezky si užívali!“

„A co léčba - jaký speciální druh léčby vůdce vzpoury zavedl?“

„Inu, co se toho týká, blázen nemusí být vždycky padlý na hlavu, jak už jsem podotkl - a upřímně řečeno, jeho léčebný postup byl mnohem lepší než postup jeho předchůdců. Byla to metoda věru znamenitá - jednoduchá - šikovná - žádné mrzutosti - dokonce krajně příjemná - byla zkrátka - “

Tu přervaly hostitelův výklad další zběsilé výkřiky, podobné těm, jaké nás polekaly už předtím, jenže tentokrát jako by povykovali lidé, kteří se rychle přibližují.

„Dobrotivé nebe!“ zvolal jsem. „Blázni zřejmě uprchli z cel!“

„Velice se obávám, že máte pravdu,“ odvětil monsieur Maillard a zesinal. Sotva to dořekl, pod okny se ozval řev a kletby a vzápětí bylo jasné, že se několik lidí násilím dobývá do místnosti. Dveře se otřásaly pod údery ohromného kladiva, okenice byly neurvale páčeny a strhávány.

Rozpoutal se strašlivý zmatek. Monsieur Maillard se k mému nesmírnému úžasu vrhl pod bufet. Čekal jsem od něho větší srdnatost. Členové orchestru, kteří byli poslední čtvrthodinu zřejmě tak opilí, že nemohli plnit své poslání, se rázem vzchopili, popadli své nástroje, vydrápali se na svůj stůl a spustili jako jeden muž americkou píseň Yankee Doodle, kterou pak po celou dobu všeobecné vřavy vyhrávali - sice trochu falešně, zato s vehemencí přímo nadlidskou.

Mezitím vyskočil na jídelní stůl mezi láhve a sklenky pán, jemuž to bylo před chvílí s takovou námahou překaženo, a jakmile tam nabyl rovnováhy, zahájil slavnostní řeč, která byla bezpochyby vynikající, až na to, že ji nebylo slyšet.. V témž okamžiku se roztočil muž, který se shlédl ve vlčkovi, a s rozpřaženými pažemi začal zběsile vířit po jídelně, takže opravdu působil dojmem vlčka a srážel každého, kdo se mu připletl do cesty. A když jsem zaslechl neuvěřitelné bouchnutí zátky a šumění šampaňského, hned jsem se mohl přesvědčit, že pochází od chlapíka, který u večeře předváděl láhev tohoto lahodného nápoje. A pak se zase rozkvákal muž žabák a kvákal tak, jako by spása jeho duše závisela na každém kváknutí, které ze sebe vydá. A všechno to přehlušovalo nepřetržité hýkání osla. A má stará přítelkyně madame Joyeusová vypadala tak vyjeveně, že jsem nad chudinkou málem zaplakal. Nedělala však dohromady nic jiného, než že stála v koutě u krbu a ze všech sil vřeštěla : „Kykyryký, kykyrykýýýý!“

A pak přišel vrchol - drama dospělo ke katastrofě. Protože kromě hýkání a skučení a kokrhání nebyl náporu obléhatelů kladen žádný odpor, bylo deset oken velmi hbitě a téměř současně vytlučeno. Do smrti budu proživat svůj vlastní úžas a hrůzu, s jakou jsem zíral, jak těmito okny vpadla, vřítila se mezi nás a hlava nehlava kolem sebe mlátila, dupala, drápala a ječela bojechtivá rota oblud, jež mi v tu chvíli připadaly jako smečka šimpanzů, orangutanů nebo velkých černých paviánů z mysu Dobré naděje.

Dostal jsem ukrutný výprask - po němž jsem se skulil pod divan a zůstal tam tiše ležet. Asi po patnácti minutách, kdy jsem s nastraženýma ušima naslouchal, co se v místnosti děje, dospěl jsem k uspokojivému rozuzlení této tragické události. Když mi monsieur Maillard vyprávěl o šílenci, který podnítil své spolupacienty ke vzpouře, líčil mi patrně svůj vlastní dobrodružný počin. Tento pán byl skutečně před dvěma nebo třemi lety ředitelem ústavu, sám se však zbláznil a tak se stal pacientem. O tom všem nic netušil můj společník na cestách, který mne k němu uvedl. Když přepadení opatrovníci - bylo jich deset - podlehli přesile, jejich přemožitelé je nejprve důkladně natřeli térem, pak je pečlivě posypali peřím a pak je zavřeli do podzemních kobek. Tam je věznili déle než měsíc a po tu dobu jim monsieur Maillard štědře dopřával nejen téru a peří (v tom právě spočívala jeho metoda), ale poskytoval jim i trochu chleba a téměř neomezeně vody. Tou je denně polévali. Nakonec jeden z vězňů unikl stokou a osvobodil ostatní.

Utišující metoda - náležitě upravená - byla na zámku opět zavedena. Přesto nemohu nesouhlasit s monsieur Maillardem, že jeho osobitá léčba byla svým způsobem znamenitá. Jak správně poznamenal, byla „jednoduchá - šikovná a nebyly s ní žádné mrzutosti - v nejmenším.“

Chtěl bych jenom dodat, že ačkoli jsem ve všech evropských knihovnách pátral po dílech doktora Téra a profesora Péra, bylo mé úsilí do dnešního dne naprosto bezúspěšné; nesehnal jsem jediný výtisk.