V noci jsem snil, že jsem motýlem

Nemohu si momentálně vzpomenout, kdy a kde jsem se poprvé setkal s tím pěkným, pohledným chlapíkem - s honorárním brigádním generálem Johnem A. B. C. Smithem. Kdosi mě určitě tomu pánovi představil, to vím - na nějakém veřejném shromáždění, tím jsem si jist - pořádaném k čemusi velice významnému, o tom nepochybuji - na nějakém zajímavém místě, na to dám krk -, ale jak se ten člověk jmenoval, to jsem bůhvíproč zapomněl. Musím po pravdě přiznat, že jsem při představování zakoušel dosti trapné rozpaky, které mi zabránily vnímat čas i místo. Jsem od přírody nervózní je to u mne rodová slabost, za kterou nemohu. A každá záhada - sebemenší náznak něčeho tajemného, co přesně nechápu - mne dokáže žalostně rozklepat a vzrušit.

V celém zjevu té svérázné osobnosti bylo cosi, abych tak řekl, pozoruhodného - ano, pozoruhodného, i když tento přívlastek jen chabě označuje to, co mám na mysli. Byl to muž snad šest stop vysoký a budil impozantní, dominující dojem. Vyzařovala z něho jistá distingovanost, svědčící o jeho vybraném vychování a naznačující vybraný původ. Pokud jde o Smithovu fyzickou podobu, budu poněkud zevrubný ale nacházím v tom jakési tklivé uspokojení. Na jeho kštici by mohl být pyšný i Brutus; nenašli byste vlasy tak bohatě splývavé, vlasy s tak sytým, jasným leskem. Byly uhlově černé a právě tak zbarveny - či lépe nezbarveny - byly i jeho nepředstavitelné kníry. Jak vidíte, neubráním se nadšení, když mluvím o jeho knírech, a snad ani moc nepřeháním, když tvrdím, že to byly ty nejhezčí kníry pod sluncem. Ať tak či onak, obkružovaly a někde i částečně překrývaly ústa - ústa právě tak nevyrovnatelná. V nich se třpytily naprosto pravidelné, alabastrově bílé zuby. Zpoza nich zazníval, byla-li vhodná příležitost, dokonale jasný, zvonivý, melodický hlas. Co se očí týká, byl můj nový známý také víc než skvěle obdařen. Jedno jeho oko by vydalo za pár běžných zrakových orgánů. Byly hnědavé, nesmírně velké a lesklé a tu a tam byl u nich patrný onen zajímavě zešikmený tvar, který tak zvýznamňuje pohled.

Generálova hruď byla nesporně ta nejkrásnější hruď, jakou jsem kdy spatřil. Marně byste hledali sebenepatrnější chybičku v jejích nádherných proporcích. Tato vzácná souměrnost dala tím víc vyniknout ramenům, před nimiž by se s pocitem méněcennosti zarděl snad i mramorový Apollo. Vášnivě obdivuji krásná ramena, ale tak dokonalá - přiznávám - jsem ještě nikdy neviděl. Také paže byly veskrze znamenitě vymodelovány. Dolní končetiny si s nimi ovšem v půvabu nezadaly. Byly to opravdu úchvatné nohy, nic se jim nedalo vytknout. Každý znalec v tomto oboru by uznal, že jsou skvělé. Nebyly ani přehnaně, ani nedostatečně svalnaté, nepůsobily ani bytelně, ani křehce. Nedovedu si představit ladnější křivku, než jakou tvořila jeho kost stehenní (os femoris), a přesné, jemné vyklenutí fibuly v zadní partii tvarovalo úměrně vyvážené lýtko. Z celé duše jsem si přál, aby můj mladý nadaný přítel sochař Vemtodlatto spatřil nohy honorárního brigadýra Johna A. B. C. Smithe.

Ale přestože mužů tak bezvadně urostlých je na světě méně než šafránu, nechtělo se mi tak docela uvěřit, že ono pozoruhodné něco, o čem jsem se prve zmínil - ta zvláštní aura čehosi záhadného, jež oblévala moji novou známost -, vyplývá výlučně (a jestli vůbec) z absolutní dokonalosti jeho tělesné schránky. Snad by se toto „je ne sais quoi“ dalo přisoudit způsobu vystupování - ale ani tady si netroufám tvrdit nic určitého. Držel se poněkud upjatě, ne-li škrobeně - každý jeho pohyb byl poznamenán jakousi odměřenou a (smím-li to tak nazvat) hranatou přesností, která by u drobnější postavy budila ne zrovna nejpříjemnější dojem strojenosti, okázalosti nebo rozpačitosti, která však u džentlmena jeho nepochybného formátu byla ochotně vykládána jako výraz zdrženlivosti, vznešenosti, zkrátka něčeho, co v dobrém smyslu patří k důstojenství tak kolosálního rozměru.

Laskavý přítel, který mne generálu Smithovi představil, mi o tomto muži pošeptal do ucha několik slov na vysvětlenou. Je to prý pozoruhodný muž - velice pozoruhodný muž vpravdě jeden z nejpozoruhodnějších mužů našeho věku. Také u dam je prý neobyčejně oblíben - zejména zásluhou skvělé pověsti, kterou si získal svou odvahou.

„V tomto ohledu se mu nikdo nevyrovná - učiněný desperát - každým coulem zuřivec a rváč - to mi věřte,“ řekl přítel a tak tajemně teď ztišil hlas, až mě zamrazilo.

„Věřte mi - každým coulem zuřivec a rváč. A to taky jaksepatří prokázal v té nedávné strašné bitvě uprostřed bažin tam dole na Jihu, v tom tažení proti indiánským kmenům Bugabu a Kikapu.“ (Nyní můj přítel poněkud vytřeštil oči.) „Pánbůh s námi - ten umí rozpoutat peklo! Divy udatenství! Jistě jste už o něm slyšel - víte, je to muž, jak -“

„Jak se pořád máte, člověče? Nu, jak se daří? Jsem moc rád, že vás vidím!“ přerušil ho sám generál a přistoupil k nám blíž; mému společníkovi potřásl rukou a mně, když jsem mu byl představován, se trochu strnule, ale hluboce uklonil. Měl jsem tehdy dojem (a ten dojem nepominul), že jsem jakživ neslyšel tak jasný a tak zvučný hlas a neviděl tak krásný chrup, přesto však musím přiznat: bylo mi líto, že jsme právě v tom okamžiku byli vyrušeni, neboť přítelovy tlumené náznaky a nápovědi ve mně podnítily silný zájem o hrdinu tažení proti Indiánům.

Avšak mé rozladění záhy zaplašil jiskrný hovor, jímž mne obšťastnil honorární brigádní generál John A. B. C. Smith. Můj přítel nás vzápětí opustil, a tak jsme si spolu mohli dlouze a důvěrně popovídat, a bylo to nejen milé, ale i velice, velice poučné. Tak výřečného člověka s tak širokými povšechnými znalostmi jsem snad nepoznal. Přitom se ovšem s patřičnou skromností vyhýbal tématu, které mi nejvíc leželo na srdci - totiž záhadným okolnostem, jež provázely válku s bugabuskými Indiány -, a mně zas na druhé straně bránil pocit jisté diskrétnosti nakousnout tuto otázku, i když jsem byl, přiznám, v silném pokušení to udělat. Také jsem si uvědomil, že tento statečný voják mluví raději na náměty z oblasti filozofie a že se zvláštním zalíbením vykládá o rychlém pokroku v technickém vynalézání. Ba možno říci, že se pokaždé, ať jsem hovor stáčel kamkoli, neúchylně vracel k tomu předmětu:

„Tomu se vůbec nic nemůže vyrovnat,“ říkal. „Jsme obdivuhodný národ a žijeme v obdivuhodné době. Padáky a železnice - mechanické pasti na vetřelce, mechanické spouště u střelných zbraní ! Naše parníky brázdí všechna moře a poštovní balóny Nassau budou co nevidět pravidelně létat (za pouhých dvacet liber šterlinků jedna cesta!) mezi Londýnem a Timbuktu. A kdo si troufne odhadnout, jaký dalekosáhlý vliv na život společenský - na umění - obchod - literaturu - bude mít ve svých bezprostředních důsledcích elektromagnetismus! A tím to nekončí, to vás ujišťuji! Vynálezectví se dalo na pochod, který nikdo nezastaví. Nejúchvatnější nejdůmyslnější - a dovolte, abych dodal, pane - pane Thompsone - tak se tuším jmenujete, že ano -, abych dodal, že i nejpotřebnější - ano, vpravdě nejpotřebnější - mechanické vynálezy se denně rojí jako houby po dešti, smím-li se tak vyjádřit, anebo ještě obrazněji - jako kobylky - jako kobylky, pane Thompsone - všude, kam se - é - é - é podíváte!“

Přestože se Thompson (samozřejmě) nejmenuji, nemusím snad ani podotýkat, že můj zájem o generála Smithe po rozchodu s ním ještě vzrostl a zároveň i obdiv k jeho konverzačním schopnostem a že jsem si plně uvědomil, jaké neocenitelné výhody nám skýtá život v tomto věku technického rozvoje. Má zvědavost však nebyla zcela ukojena, a proto jsem se rozhodl okamžitě pátrat dál mezi svými známými o všem, co se týká jak osobnosti samého generála, tak - a to především - ohromujících událostí během tažení proti Bugabuům a Kikapuům, činů, na nichž měl tento muž lví podíl.

První příležitost se mi naskytla - s rozechvěním přiznávám, že jsem se jí bez váhání chopil - jednou v neděli při kázání reverenda doktora Bubbenduppa, když jsem shledal, že sedím nejen ve stejné lavici, ale přímo vedle své ctihodné, sdílné a roztomilé přítelkyně slečně Tabithy T. V duchu (a to velmi důvodně) jsem zajásal nad touto šťastnou shodou okolností. Jestli vůbec někdo něco ví o honorárním brigadýrovi Johnovi A. B. C. Smithovi, říkal jsem si, pak ten někdo není nikdo jiný než slečna Tabitha T. Stačilo pár telegrafických pohledů, a už jsme si sotto voce důvěrně šuškali.

„Smith!“ odvětila na můj naléhavý dotaz. „Smith myslíte generála Johna A. B. C. ? Božínku, já myslela, že o něm všecko víte! Žijeme v době báječných vynálezů! Je to krvavá historie - banda zlotřilců, ti Kikapuové! A on - bojoval jako hrdina - konal divy udatenství - pokryl se slávou! Smith! Honorární brigádní generál John A. B. C.! No, to je přece ten muž -“

„Muž!“ vpadl jí z plných plic do řeči doktor Bubbendupp a. bouchl přitom tak mohutně do pulpitu, že se (pulpit) málem rozletěl. „Muž narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování; jako květ vychází a podťat bývá!“ Leknutím jsem odskočil až na konec lavice a z rozhorlených pohledů duchovního jsem vyčetl, že příčinou hněvu, který byl málem osudný kazatelně, bylo šuškání mezi mnou a onou dámou. Inu, jakáž pomoc - způsobně jsem se podvolil a v mukách důstojného mlčení jsem vyslechl zbytek tohoto znamenitého sermonu.

Následující večer jsem zavítal poněkud opožděně do divadla Rétoreon - pevně jsem věřil, že tam svou zvědavost okamžitě ukojím, že stačí vstoupit do lóže oněch kvintesencí vlídnosti a vševědoucnosti, jakými jsou slečny Arabella a Miranda Cognoscentiovy. Skvělý tragéd Klimax hrál před vyprodaným hledištěm Jaga a dělalo mi jisté potíže vyslovit svá přání dost srozumitelně; nijak mi to neulehčovala okolnost, že lóže byla přímo nad rampou a značně přečnívala do jeviště.

„Smith!“ řekla slečna Arabella, když jí konečně svitlo, oč mi běží. „Smith - snad ne generál John A. B. C.?“ „Smith?“ otázala se Miranda zasněně. „Ach božínku, už jste někdy viděl tak pěknou postavu?“ „Nikdy; madam, ale povězte mi -“ „Nebo tu nenapodobitelnou eleganci?“

„Nikdy, namouduši nikdy! Ale buďte tak hodná a řekněte mi -“

„Takový cit pro jevištní efekt?“ „Madam!“

„Nebo tak vytříbený smysl pro pravou krásu Shakespeara? Jen se prosím podívejte na to lýtko!“

„K čertu!“ zamručel jsem a obrátil se opět k její sestře.

„Smith?“ řekla: „Snad ne opravdu generál John A. B. C.? To je ale krvavá historie, viďte - hrozní zlotřilci, ti Bugabuové - divoši a kdoví co ještě! Ale žijeme v době báječných vynálezů! Smith! Ach ano - veliký muž - učiněný desperát - pokryl se slávou - divy udatenství ! Jakživ jste neslyšel?!“ (Tuto větu zavřeštěla.) „Můj ty bože - to je přece ten muž -“

zařval mi Klimax přímo do ucha a tak mi přitom zašermoval pěstí před obličejem, že jsem si to nemohl a také nemínil dát líbit. Ihned jsem se slečnám Cognoscentiovým odporoučel; odebral jsem se do zákulisí a tam jsem tomu sprostému trhanovi tak napráskal, že si to bude určitě do smrti pamatovat.

Doufal jsem, že na večírku krásné vdovy paní Kathleen O'Trumfové se podobného zklamání nedočkám. A v této naději, sotva jsem usedl ke kartám proti své sličné hostitelce, jsem vyrukoval s otázkami, jejichž rozluštění bylo pro klid mé duše už naprosto nezbytné.

„Smith!“ řekla má partnerka. „Snad ne generál John A. B. C.? To byla ale krvavá historie, viďte - piky jste říkal? - ukrutní zlotřilci, ti Kikapuové! - ale pane Tattle, dávejte pozor, hrajeme whist! - žijeme ovšem v době vynálezů, dá se říci, ve veliké době - znamenité, par excellence - mluvíte francouzsky? - ó nesporně hrdina - učiněný desperát! srdcové karty nemáte, pane Tattle? Tomu nevěřím! - pokryl se slávou - konal divy udatenství a tak dále - jakživ jste neslyšel?! Ale vždyť je to přece ten muž -“

„Mooge! Kapitán Mooge!“ zaječela drobná vetřelkyně z odlehlého kouta místnosti. „Mluvíte o kapitánovi Moogeovi a jeho souboji? Ach, o tom musím slyšet - povídejte, povídejte dál, paní O'Trumfová! Prosím, prosím, vyprávěj te!“ A paní O'Trumfová vyprávěla - o jistém kapitánovi Moogeovi, kterého buď zastřelili, nebo pověsili a který si podle mne zasloužil obojí. Ano! Paní O'Trumfová vyslechla prosbu té ženské a povídala - já jsem ovšem nemínil vyslechnout. paní O'Trumfovou a odešel jsem. Ten večer bych se byl už sotva něco dozvěděl o honorárním brigádním generálovi Johnu A. B. C. Smithovi.

Přesto jsem se utěšoval nadějí, že smůlu musím jednou protrhnout, a usmyslil jsem si, že na tanečním soaré toho okouzlujícího andílka, totiž paní Piruetové, stůj co stůj vymámím kýžené informace.

„Smith?“ řekla paní Piruetová, když jsme spolu poskakovali v pas de zéphyr. „Smith? - snad ne generál John A. B. C.? Ohavná záležitost s těmi Indiány, viďte - hrozní netvorové, ti Bugabuové! - nevytáčejte ty palce ven, nedělejte mi ostudu! - nesmírně statečný muž - chudák - ale žijeme v době báječných vynálezů - ach, počkejte, došel mi dech hotový desperát - divy udatenství - že jste o něm nikdy neslyšel? - to se mi ani nechce věřit - musím se posadit a všecko vám objasnit - Smith! To je přece ten muž, který se -“

„- který se směje, povídám!“ zavřeštěla slečna Intelektová, když jsem paní Piruetovou odváděl ke křeslu. „Kdo to jakživ slyšel? Je to přece Muž, který se směje - v žádném případě Muž, který pláče - i když je to smutný příběh!“ A slečna Intelektová mi velmi kategoricky pokynula, abych ji následoval, takže jsem musel chtě nechtě opustit paní Piruetovou a rozsoudit literární spor o názvu jistého románu jakéhosi francouzského spisovatele jménem Hugo. Třebaže jsem velmi pohotově prohlásil, že se dílo správně jmenuje Muž, který pláče, a v žádném případě Muž, který se směje, paní Piruetovou, k níž jsem se chtěl vrátit, jsem už nikde nenašel. Opustil jsem její dům s pocity zatrpklé nevraživosti k celému rodu Intelektů.

Teď už začalo jít opravdu do tuhého; napadlo mě obrátit se bezodkladně na svého blízkého přítele pana Theodora Blasphémateura, neboť jsem věděl, že od něho se dozvím aspoň něco určitého.

„Smíth!“ řekl svým příznačným způsobem - měl totiž ve zvyku protahovat některé samohlásky. „Smíth - snád ne generál John Á - Bé - Céé? Bárbarský kousek ód těch Kikapu-ů-ů, což? No řékněte, nemám právdu? Účiněný desperát - óhromná škoda, na mou čest! - báječná doba báječných vynálezů! - dívy údatenství! Mímochodem, už jste někdy slyšel o kapitánovi Moo-oo-oogeovi?“

„Kapitán Mooge ať jde k čertu!“ řekl jsem. „Pokračujte laskavě s tím, co jste začal.“

„Nu - dóbrá - ale výjde to ná stejno - la mëme chooose, jak říkáme ve Fráncii. Smíth, hm? Brigádní generál John Á - Bé - Cééé? Póslyšte,“ tu si pan Blasphémateur přiložil významně prst k nosu, „póslyšte, přece mi nébudete chtit s čistým svědomím vážně námluvit, že o Smíthově případu névite zrovna tólik co já? John Á - Bé - Cééé? Vždyť je to proboha ten můůůůž -“

„Pane Blasphémateure,“ zaprosil jsem úpěnlivě, „je to tajemný muž mnoha tváří?“

„Ne, to nééé,“ pravil a zatvářil se poťouchle, „a není to áni lésní, áni dívý, áni lédový, áni óhnivý můůůž!“

Takovou odpověď jsem pokládal za vyslovenou a zcela záměrnou urážku, a tak jsem odešel nadmíru rozhořčen a pevně odhodlán vyzvat svého přítele pana Blasphémateura, aby mi co nejdříve vysvětlil toto nedžentlmenské jednání a nevychovanost.

Ale pokud jde o informaci, kterou jsem prahnul získat, stále jsem ještě nezahazoval flintu do žita. Zbýval mi ještě jeden zdroj. Rozhodl jsem se, že půjdu přímo tam, kde vyvěrá. Navštívím okamžitě samého generála a nepokrytě ho požádám, aby mi rozluštil tu strašlivou záhadu. U něho jistě nenarazím na nějaké dvojznačné vytáčky. Promluvím prostě, jasně a důrazně - budu stručný jako telegraf - koncízní jako Tacitus, úsporný jako Montesquieu.

Dostavil jsem se časně a generál se právě oblékal, ale vzkázal jsem mu, že jde o velmi naléhavou záležitost, a starý černošský sluha mě pak zavedl do generálovy ložnice a po celou návštěvu se od nás nehnul. Jakmile jsem vstoupil, samozřejmě jsem se rozhlédl po muži, který tam měl být, ale nikde jsem ho neviděl. Na podlaze těsně u mých nohou se válel jakýsi veliký a prapodivně vyhlížející ranec čehosi, a protože jsem nebyl zrovna v nejpřívětivější náladě, odkopl jsem tu věc z cesty.

„Ehm! Au - tomuhle říkám zdvořilost!“ pronesl ten ranec tenkým, směšným hláskem - bylo to něco mezi kvikáním a pištěním, a co jsem naživu, nic podobného jsem neslyšel.

„Ehm - pěkná zdvořilost, jen co je pravda.“

Vykřikl jsem hrůzou a odskočil do nejzazšího kouta pokoje.

„Propánakrále, mládenče!“ zapištěl opět ranec. „Copak copak - nu, copak se děje? Mám takový dojem, že mě vůbec neznáte.“

Co jsem jen na tohle mohl říci - řekněte, co? Odvrávoral jsem do křesla a s vytřeštěnýma očima a s ústy dokořán jsem čekal, co se z toho fantazmatu vyklube.

„Ale je to opravdu divné, že mě neznáte - nezdá se vám?“ zakničela opět ta zmuchlanina, která teď, jak jsem ji pozoroval, prováděla na podlaze jakýsi nepostižitelný pohyb, velmi se podobající navlékání punčochy. Zatím jsem však postřehl jen jednu nohu.

„Vám to nepřipadá divné, že mě neznáte? Přines mi tu nohu, Pompe!“ A sluha Pompeius podal ranci bezvadnou, už přistrojenou korkovou nohu; balík si ji bleskurychle přišrouboval a vztyčil se mi před očima.

„A byl to ošklivý masakr, to vám řeknu,“ pokračovala ta věc jakoby v samomluvě, „ale když se člověk pustí do křížku s Indiány, jako jsou Bugabuové a Kikapuové, nemůže čekat, že z toho vyjde jen s nějakým šrámem. A teď tu paži, Pompe, buď tak hodný. Na korkové nohy -,“ obrátil se zas ke mně, „je nejlepší Thomas, ale kdybyste, můj milý, potřeboval někdy ruku, doporučil bych vám jedině firmu Bishop.“ Zatím mu Pompeius přišrouboval paži.

„Dá se říci, že nám opravdu pěkně zavařili. A teď, ty pse, na mě hoď ramena a hruď! Nejlepší ramena dostanete u Pettita, ale jak jde o prsa, tak to si musíte zajít k Ducrowovi.“

„Prsa!“ žasl jsem.

„Tak Pompe, jak dlouho se budeš párat s tou parukou? Skalpování je přece jenom neurvalá procedura, ale můžete si opatřit opravdu bezvadnou paruku u De L'Ormeho.“ „Paruku!“

„A teď, negře, zuby! Když chcete pořádný chrup, musíte k Parmlymu; hodně si počítá, ale zboží má skvělé. Spolkl jsem ovšem pár bezvadných zubů, když mě velký Bugabu natřel pažbou pušky.“

„Pažbou! Natřel!! Zrak mě přechází!!!“

„Á propos zrak - Pompe, tady máš oko, hezky mi ho zandej, ty darebo jeden! Tihle Kikapuové dovedou náramně rychle vydloubávat óči; ale je tu koneckonců doktor Williams, hotový kouzelník - neumíte si představit, jak bezvadně vidím očima, které mi vyrobil.“

Začínalo mi poznenáhlu, ale jasně svítat, že předmět přede mnou není nikdo jiný než můj nový známý honorární brigádní generál John A. B. C. Smith. Musím přiznat, že různé zásahy sluhy Pompeia přivodily nápadnou změnu v osobním vzezření toho muže. Jeho hlas mě ovšem stále poněkud zarážel; ale i tato zdánlivá záhada se záhy objasnila.

„Pompe, ty umouněný lotře,“ zapištěl generál, „tak se mi zdá, že bys mě klidně nechal odejít bez patra.“

Nato černoch cosi omluvně zamručel, přistoupil k pánovi, jako žokej koňovi mu znalecky otevřel ústa a obratně mu do nich vpravil jakýsi podivně vypadající přístrojek, jehož účel jsem zcela nechápal. Avšak v celém výrazu generálova obličeje nastala okamžitá a udivující změna. Když opět promluvil jeho hlas se rozezvučel zase tak plně, sytě a melodicky jako při našem prvním setkání.

„Zatracení pobudové!“ zvolal tak jasným tónem, že jsem se té změny až polekal. „Zatracení pobudové - nejenže mi rozdrtili patro, ale stálo jim za námahu uříznout mi aspoň sedm osmin jazyka. Ale v tomhle artiklu se v Americe opravdu žádná firma nevyrovná Bonfantimu. Mohu vám ho vřele doporučit,“ generál se přitom uklonil, „a ujišťuji vás, že to dělám s krajním potěšením.“

Kvitoval jsem s krajním povděkem jeho laskavost a ihned jsem se rozloučil; pochopil jsem dokonale pravý stav věcí plně jsem pronikl do záhady, která mě tak dlouho sužovala. Všechno bylo jako na dlani. Případ byl jasný. Honorární brigádní generál John A. B. C. Smith byl muž - byl muž, který se rozpadl.