„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Nikdy se s čertem nesázej o hlavu !

Kategorie
12. Květen 2008
příběh s mravním naučením
„Con tal que las costumbres de un autor,“ praví don Tomás de las Torres v předmluvě ke svým Básním milostným,„ sean puras y castas, importa muy poco que no sean igualmente severas sus obras“ - což v prosté angličtině znamená, že je-li autor mravně bez- úhonný, je úplně jedno, jakou morálku hlásají jeho knihy. Jsme přesvědčeni, že za tento výrok je dnes don Tomás v očistci. V zájmu vyšší spravedlnosti by bylo na místě nechat ho tam tak dlouho, dokud jeho Básně milostné nebudou zcela vyprodány anebo pro nedostatek čtenářů odloženy do regálů jako neprodejné zboží. Každý literární výtvor by měl obsahovat mravní naučení a kritikové, což je pro nás důležitější, dokonce zjistili, že každý literární výtvor takové naučení obsahuje. Filip Melanchton napsal kdysi dávno komentář k řeckému eposu Batrachomyomachiá neboli Žabomyší válka a dokázal v něm, že básníkovým záměrem bylo podnítit odpor k veřejnému pobuřování. Pierre La Seine zašel ještě o krok dál : básník prý mínil doporučit mladým mužům střídmost v jídle a pití. A právě tak Jacobus Hugo došel k skálopevnému přesvědčení, že Euenisem chtěl Homér jinotajně upozornit na Jana Kalvína, Antinoem osočit Martina Luthera, prostřednictvím Lótofagů protestanty všeobecně a Harpyjemi prý myslel Holanďany. Naši modernější scholastikové jsou neméně bystří. Tito chytráci nám odhalují skrytý smysl v dílku Před potopou, podobenství v indiánském příběhu Powhatan, neotřelé názory v pohádce o Raráškovi a nadsmyslno v Palečkovi. Krátce a dobře, bylo dokázáno, že nikdo nemůže vzít pero do ruky bez nějakého hlubokomyslného záměru. Autoři jsou takto ušetřeni mnoha nesnází. Takový romanopisec se například vůbec nemusí starat o mravní naučení. Je v díle - prostě, někde tam je - a samo už se spolu s kritiky o sebe postará. Až nadejde vhodná chvíle, literární časopisy jako Kompas nebo Posel z Maine vynesou na světlo všechno, co ten pán zamýšlel i co nezamýšlel, všechno, co podle nich měl zamýšlet a nádavkem i to, co se zřejmě chystal zamýšlet - takže nakonec bude všecko jako na dlani.
A proto výtky, jimiž mne zahrnuli jistí nedoukové - totiž, že jsem nikdy nenapsal mravoučnou povídku či přesněji řečeno povídku s mravním naučením - jsou naprosto neopodstatněné. Těmto kritikům nebylo prostě dáno vyložit mé dílo a rozvinout mé mravní zásady - zůstal jsem jim utajen. Však se také zastydí, až je 'Severoamerický nezábavný čtvrtletník' za nějaký čas usvědčí z jejich tuposti. Ale než se tak stane, nabízím jim - ve snaze odvrátit svou popravu i vyvrátit vznesená obvinění - následující smutný příběh, příběh, jehož mravní naučení přímo bije do očí, neboť i poloslepý si je může přečíst vytištěné velkými písmeny jako titul povídky. Za toto uspořádání si zasloužím pochvalu, neboť je mnohem důmyslnější, než jaké má La Fontaine a jiní, kteří si umělecký účin schovávají až na poslední chvíli a morálku jako nějaký cancour přilepují na samý závěr svých bajek.
'Defuncti injuria ne afficiantur' (lat. - Zesnulí nezakoušejí příkoří.) bylo zákonem dvanácti desek a 'De mortuis nil nisi bonum' (lat. - O mrtvých jen dobře.) je také skvělé pravidlo - i když je dotyčný mrtvý jen zesnulá nula. Nemám proto v úmyslu očerňovat svého zemřelého přítele Tobiáše Mordiána. Žil hanebně, to je pravda, a taky hanebně zašel, ale za své neřesti nemohl. Vyvinuly se následkem jisté osobní vady jeho matky. Řezala sice maliékého Tobiáše, jak jen mohla - neboť její spořádané mysli byla povinnost vždycky rozkoší, a děťátka jako tuhé řízky nebo řecké olivy se tlučením neomylně vylepší - jenže ta nešťastnice byla postižena leváctvím a je lépe dítě vůbec neřezat, než je řezat levačkou. Svět se otáčí zprava doleva. A nevyplácí se vyplácet dítě zleva doprava. Jestliže každá rána vedená správným směrem vytlouká z dítěte špatnosti, pak zákonitě každý úder v opačném směru do něho vpravuje patřičnou dávku zlotřilosti. Býval jsem často u Tobiášových výprasků a už z toho, jak při nich kopal, jsem poznával, že to s ním bylo den ze dne horší. Posléze jsem se na vlastní oči, zalité slzami, přesvědčil, že tomu ničemovi nezbývá už ani špetka naděje, a jednoho dne, když byl spráskán tak, že zčernal v obličeji, až byl málem k nerozeznání od nějakého Afričánka, a přitom se dosáhlo jen toho, že si přivodil záchvat, nemohl jsem to už déle vydržet, klesl jsem na kolena a pozdviženým hlasem jsem mu předpověděl zkázu.
Jeho předčasná zkaženost byla bezesporu strašlivá. Ve věku pěti měsíců se nejednou tak rozvášnil, že nebyl schopen srozumitelného slova. V šesti měsících jsem ho přistihl, jak hryže balíček karet. V sedmi měsících propadl zlozvyku chytat a líbat robátka ženského pohlaví. V osmi měsících kategoricky odmítl zavázat se podpisem, že se vystříhá lihovin. A tak měsíc co měsíc upadal hloub a hloub do nepravostí, až na sklonku svého prvního roku nejenom že chtěl stůj co stůj nosit kníry, ale projevil se u něho i sklon nadávat a klít a své výroky utvrzovat sázkami.
Právě tato krajně nedžentlmenská záliba vehnala nakonec Tobiáše Mordiána do záhuby, již jsem mu prorokoval. Rostla totiž a sílila, jak rostl a sílil on, takže když dospěl v muže, už téměř nedokázal vyslovit větu, aby ji neprošpikoval návrhem na hazardní sázku. Ne že by se chtěl doopravdy o něco určitého sázet, ani nápad! V tom se zas přítele musím zastat: ani o zlámanou grešli by se nevsadil. Byly to u něho jen takové floskule, nic víc - a neměly vůbec žádný obsah. Byly to prosté, i když ne tak docela nevinné vsuvky či obrazné fráze, jimiž zaokrouhloval své promluvy. Když řekl:„ Vsadím se s vámi, že to a to,“ nikoho nenapadlo brát ho vážně; přesto jsem chtě nechtě považoval za svou povinnost zrazovat ho od toho. Je to zvyk nemorální - a také jsem mu to řekl. A vulgární - o tom jsem ho snažně přesvědčoval. Společnost jej neschvaluje - což byla jen a jen pravda. Zákon jej zakazuje - v tom jsem ho nemínil ani trochu obelhávat. Odvracel jsem ho - nic naplat. Obracel jsem ho - marně. Zapřísahal jsem ho - usmíval se. Žadonil jsem - smál se. Kázal jsem mu - šklebil se. Pohrozil jsem mu - nadával mi. Kopl jsem ho - začal volat policii. Zatahal jsem ho za nos - vysmrkal se mi do dlaně a prohlásil, že se vsadí s čertem o vlastní hlavu, jestli si troufnu zkusit to ještě jednou.
Jinou neřestí, kterou Mordiánova matka zásluhou své podivné tělesné vady přenesla na syna, byla chudoba. Byl odporně chudobný, a proto se bezpochyby jeho mimovolné výzvy k sázení zřídkakdy stočily k financím. Nemusím snad ani říkat, že jsem ho jakživ neslyšel prohodit rčení jako:„ Vsadím se s tebou o dolar.“ Obyčejně říkal.„ Vsadím se s tebou o co chceš,“ nebo„ Vsadím se, oč si troufneš,“ nebo„ Vsadím se s tebou o facku,“ anebo, což bylo ještě příznačnější:„ Vsadím se s čertem o vlastní hlavu!“
Tato poslední průpovídka se mu zřejmě nejvíc líbila - snad proto, že byla nejméně riskantní; neboť z Mordiána se stal ukrutný skrblík. Měl malou hlavičku, takže kdyby ho někdo vzal za slovo, byla by i ztráta nepatrná. To je ovšem má osobní úvaha a zdaleka nechci tvrdit, že mu ji přisuzuji právem. Buď jak bud', nacházel v uvedeném úsloví den co den větší zalíbení bez ohledu na to, jak to zní nehorázně, když člověk nabízí v sázku svůj mozek jako bankovky - jenže zvrácená přítelova povaha mu bránila něco takového pochopit. Nakonec upustil od všech ostatních obratů a sázel se s čertem o vlastní hlavu tak výlučně, s tak zanícenou vytrvalostí, že mne to nejen překvapovalo, ale i rozladovalo. Vždycky mne rozladí jevy, v kterých se nevyznám. Záhady nutí člověka přemýšlet a tím mu škodí na zdraví. Je nesporné, že ve výrazu, s jakým pan Mordián obvykle pronášel své urážlivé výroky v přízvuku, s jakým je vyslovoval - bylo něco, co mne zprvu upoutávalo a později značně zneklidňovalo - něco, co z okamžitého nedostatku přiléhavějšího označení musím nazvat divné - co by však pan Coleridge nazval mystické, pan Kant panteistické, pan Carlyle hypokritické, a pan Emerson enigmatické. Dočista se mi to přestávalo líbit. Duše pana Mordiána byla ohrožena. Rozhodl jsem vynaložit veškerou svou výmluvnost, abych ji zachránil. Zapřisáhl jsem se, že mu posloužím, jak podle známé irské kroniky posloužil svatý Patrik ropuše - totiž„ osvětlím mu jeho vlastní postavení". Ihned jsem se pustil do díla. Opět jsem se uchýlil k výstražným domluvám. Znovu jsem sebral všechny své síly a naposledy jsem se pokusil přečíst mu levity.
Když jsem skončil své kázání, začal se pan Mordián chovat velmi podezřele. Chvíli zůstal zticha, jenom se mi pátravě díval do obličeje. Posléze však hodil hlavou na stranu a nápadně povytáhl obočí. Pak obrátil dlaně vzhůru a pokrčil rameny. Poté mrkl pravým okem. Pak týž úkon provedl levým. Potom obě oči velmi pevně zavřel. Načež je otevřel tak dokořán, že jsem se nemálo polekal případných následků. Pak si přiložil palec k nosu a uznal zřejmě za vhodné zatřepat nepopsatelným způsobem ostatními prsty. Nakonec si dal ruce v bok a uvolil se odpovědět.
Vybavuji si jen hlavní body jeho projevu. Bude mi prý vděčen, nechám-li klapačku zavřenou. O mé rady nestojí. Kašle na mé připomínky. Je už dost starý, aby se sám o sebe postaral. Myslím si snad, že je pořád ještě děcko? Mám něco proti jeho charakteru? Míním ho urážet? Nejsem blázen? Ví vůbec moje rodná máti, že jsem se vzdálil ze svého bydliště? Tuto otázku mi prý klade jakožto člověku pravdomluvnému a rád by se dočkal odpovědi. A znovu se mne výslovně dotázal, zda moje matka ví, že jsem pryč. Můj zmatek, řekl, mě prozrazuje, a vsadí prý se s čertem o svou vlastní hlavu, že to moje matka neví.
Pan Mordián si však nepočkal, co na to řeknu. Otočil se jako na obrtlíku a s nedůstojným chvatem mne opustil. Měl štěstí, že to udělal. Nepěkně se mne dotkl. Dokonce mne rozhněval. Tentokrát bych byl přijal jeho troufalou sázku. Byl bych pro Satana vyhrál Mordiánovu hlavičku - neboť moje matinka moc dobře věděla, že jsem si jen na chvilku odskočil z domova.
Avšak chodá šefá mídehed - nebesa popřejí útěchu - jak říkají mohamedáni, když jim šlápnete na kuří oko. Byl jsem uražen, když jsem plnil svou povinnost, a nesl jsem urážku jako muž. Usoudil jsem však, že jsem pro toho nťšfastníka udělal všechno, co se dá, a rozhodl jsem se, že už ho nadále nebudu svými radami obtěžovat, že ho ponechám na pospas jeho svědomí. I když jsem se však vyhýbal jakémukoli nabádání, přece jen jsem se nepřiměl vzdát úplně jeho společnosti. Zašel jsem dokonce tak daleko, že jsem mu trpěl jeho odpustitelnější zlozvyky, ba čas od času jsem se přistihl, že si jako gurmán hořčici, totiž se slzami v očích, pochvaluji jeho škodolibé vtipkování - tak hluboce mne zarmucovaly jeho bezbožné řeči.
Jednoho krásného dne jsme si ruku v ruce vyrazili na procházku a zamířili k řece. Rozhodli jsme se přejít po mostě na druhou stranu. Tento most měl střechu, která chránila chodce před nepohodou, a protože v ní bylo jen málo oken, byla tam nepříjemná tma. Když jsme do tohoto tunelu vešli, rozdíl mezi jasným světlem venku a šerem uvnitř mne velmi sklíčil. Vůbec tak ovšem nezapůsobil na nešťastného Mordiána, který se chtěl naopak s čertem vsadit o hlavu, že na mne padly těžké chmury. On sám byl, jak se zdálo, v neobyčejně povznesené náladě. Byl přehnaně čiperný - tak živý, až se mne zmocnilo neblahé podezření : není vyloučeno, že ho posedlo transcendentálno. S diagnózou této choroby jsem nebyl ovšem tak dobře obeznámen, abych mohl mluvit zasvěceně, a neměl jsem bohužel nablízku žádného ze svých přátel z časopisu Kompas. Přesto se o tom zmiňuji, neboť mého přítele stihl zřejmě jakýsi druh akutní jankodikózy, který ho nutil dělat ze sebe učiněného blázna. Jako umanutý podlézal a přeskakoval všecko, co mu přišlo do cesty, hned hulákal, hned zase šišlal, žvatlal a žvástal páté přes deváté a přitom se neustále tvářil ukrutně vážně. Byl jsem věru na rozpacích, mám-li ho zkopat nebo politovat. Když jsme posléze dorazili téměř na druhý konec mostu a přiblížili se k chodníku, zatarasil nám cestu dosti vysoký turniket. Prošel jsem jím klidně tak, že jsem jím docela normálně otočil. Jenže takovéhle otáčky nebyly nic pro pana Mordiána. Umínil si, že turniket přeskočí, a tvrdil, že to dokáže stylem plavmo. Inu, mám-li být upřímný, nevěřil jsem, že to svede. Můj literární přítel pan Carlyle ovládá ty nejkrkolomnější stylové přemety, ale plavmo by turniket nezdolal, a proto jsem také pochyboval, že by se to povedlo Tobiáši Mordiánovi. Proto jsem mu bez obalu hezky od plic řekl, že je chvástal a že to nedokáže, kdyby se rozkrájel. Měl jsem příležitost těchto slov později litovat, neboť Mordián okamžitě prohlásil; že se s čertem vsadí o hlavu, že to dokáže.
Už jsem měl na jazyku odpověď a bez ohledu na své nedávné předsevzetí ho za jeho bezbožnost vypeskovat, když tu jsem těsně u lokte zaslechl mírné odkašlání, které znělo, jako by někdo pronesl :„ Ehm !“ Lekl jsem se a překvapeně se rozhlédl. Můj pohled posléze sklouzl do výklenku v mostní konstrukci a zachytil tam postavičku chromého, a přitom velmi důstojně vyhlížejícího staříka. Tak ctihodný zjev se hned tak nevidí: nejenže byl od hlavy po paty v černém, ale košili měl čistou, bez poskvrnky a límeček úpravně přehnutý přes bílou kravatu a vlasy měl vepředu rozčísnuté jako holčička. Ruce přemítavě spínal na břiše a obě oči se mu obezřetně hroužily do převislých brv.
Když jsem si ho prohlédl pozorněji, všiml jsem si, že přes svůj přiléhavý obleček má ještě černou hedvábnou zástěru, a to mi připadalo velice divné. Ale než jsem stačil o této zvláštnosti cokoli poznamenat, přerušil mě opět tím svým :„ Ehm !“
Na tento projev jsem nebyl schopen okamžitě vyklopit odpověd. Poznámky tak lakonické povahy jsou vpravdě takřka nezodpověditelné. Znal jsem jistý literární čtvrtletník, jehož redakce dočista zkoprněla nad slovem :„ Žvást!“ Proto se nijak neostýchám přiznat, že jsem se obrátil na pana Mordiána, aby mi pomohl z úzkých.
„Mordiáne,“ pravil jsem,„ co ty na to? Slyšíš mě? Ten pán říká: Ehm!“ Při těchto slovech jsem na přítele upíral přísný pohled; byl jsem totiž nadmíru zmaten, a když je člověk nadmíru zmaten, musí vraštit čelo a tvářit se zuřivě, jinak bude - to mi věřte - vypadat pitomě.
„Mordiáne,“ opakoval jsem - a zanělo to úplnějako kletba, ačkoli mi v tu chvíli nebylo nic tak vzdálené -„ Mordiáne,“ vybízel jsem ho,„ ten pán říká : Ehm !“
Nehodlám tu obhajovat hlubokomyslnost své poznámky; sám jsem ji za hlubokou ani nepokládal; ale již dříve jsem si všiml, že účinek našich slovních projevů nebývá vždycky úměrný významu, jaký v něm sami spatřujeme; a kdybych byl Mordiána prostřílel jak řešeto nebo ho praštil přes hlavu svazkem 'Básně a bárníci Ameriky', sotva by se byl vyjevil víc, než když jsem k němu pronesl těch několik prostých slov:
„Mordiáne, co ty na to? Slyšíš mě? Ten pán říká: Ehm!“
„Nepovídej,“ hlesl posléze, když vystřídal všechny barvy v obličeji jako pirát vlajky, když ho stíhá válečná loď.„ Tohle že řekl? Víš to jistě? Inu, co dělat, už na mě trhlo, musím se k tomu postavit chlapsky. Tak tedy - 'ehm!'“
To staříka zřejmě - bůhsud proč - velice potěšilo. Opustil své místeěko ve výklenku, elegantně se přibelhal k Mordiánovi, vzal ho za ruku a srdečně mu ji stiskl - a přitom mu neustále, s výrazem tak bezelstně vlídným, jaký si lze jen představit, upřeně hleděl do očí.
„Jsem přesvědčen, že to vyhrajete, Mordiáne,“ pravil s nejupřímnějším ze všech úsměvů,„ ale musíme si to ověřit - taková formalita, chápete.“
„Ehm !“ odvětil přítel, načež si s hlubokým povzdechem svlékl plášt, opásal se šátkem a v jeho vzezření, jak zkroutil oči vzhůru a koutky úst stáhl dolů, se udála přímo nepopsatelná změna.„ Ehm!“ opakoval po kratší odmlce a od té chvíle jsem od něho neslyšel už nic jiného než ehm.„ Aha !“ pomyslel jsem si, nevyjadřuje se nahlas.„ Tohle mlčení je u Tobiáše Mordiána krajně pozoruhodné a je to nepodobně důsledek jeho dřívější mnohomluvnosti. Jeden extrém plodí druhý. Rád bych věděl, jestli už zapomněl na všechny ty nezodpověditelné otázky, jež na mne vychrlil ten den, co jsem mu naposledy mluvil do duše. Buď jak buď, už ho přešly ty jeho transcendentální choutky.“
„Ehm!“ odpověděl Tobiáš, zrovna jako by četl mé myšlenky, tváře se jako velice stará, velice zasněná ovce.
Starý pán ho uchopil pod paží a odvedl ho dál, do stínu zastřešeného mostu - několik kroků od turniketu.„ Můj milý brachu,“ řekl,„ pro klid duše vám povolím menší rozběh. Počkejte tady, dokud nezaujmu své místo u turniketu, abych se přesvědčil, jestli ho ladně a jaksepatří transcendentálně přeskočíte - musí to být stylově čistý skok plavmo. Pouhá formalitka, chápejte. Řeknu: raz dva tři a ted! Tak pamatujte, jak se ozve teď!, tak vyrazíte.“ Poté se postavil k turniketu, chvilku jako by o něčem přemítal, pak vzhlédl, mírně se pousmál - aspoň mi to tak připadalo - přitáhl si šňůru u zástěry, pak se dlouze zahleděl na Mordiána a konečně zavelel, jak bylo smluveno:
„Raz - dva - tři - - - teď!“
Přesně při slově„ ted'!“ vyrazil můj nebohý přítel prudkým cvalem. Neběžel zrovna vznosně, zdaleka ne tak stylově, jak třeba píše pan Lord, ale zase ne tak nestylově jako recenzenti pana Lorda, takže jsem si byl téměř jist, že překážku zdolá. Ale co když ji nezdolá - toť ona osudná otázka - co když ji nezdolá?„ Jakým právem,“ tázal jsem se,„ nutí ten starý pán jiného pána skákat? Co je to vůbec zač - ten pajdavý mrňous? Kdyby chtěl na mně, abych skákal, tak skákat nebudu, s tím ať nepočítá! A kdo to je - na tom mi čerta starého záleží!“ Most byl, jak už jsem podotkl, klenutý a velmi groteskně zastřešený a také v něm neustále duněla nepříjemná ozvěna - ozvěna, která mi zazněla obzvlášt nápadně, když jsem pronesl posledních pár slov.
Ale co jsem řekl, co jsem si pomyslel, co jsem slyšel, trvalo pouhý okamžik. Chudáček Tobiáš se vymrštil ke skoku necelých pět vteřin poté, co se rozběhl. Viděl jsem ho, jak křepce utíká, jak velkolepě se odráží od podlahy mostu, jak se mu ve výskoku nohy jako strunky vypínají. Viděl jsem ho vysoko ve vzduchu, jak se plavmo obdivuhodným obloukem vznáší přímo nad turniketem - a pochopitelně mne neobyčejně zarazilo, že v letu nepokračuje dál. Ale celý skok se odehrál ve vteřině, a než jsem se stačil zahloubat, pan Mordián se zřítil rovnou na záda, a to na téže straně turniketu, odkud vyrazil. A současně jsem spatřil starého pána, jak úžasnou rychlostí hopká pryč, když předtím chytil a zabalil do zástěry cosi, co do ní těžce žuchlo z temna klenby přímo nad turniketem. Tohle všechno mne naplnilo úžasem, ale neměl jsem čas o tom přemýšlet, neboť pan Mordián ležel nezvykle tiše. Z toho jsem usoudil, že se ho to nějak ošklivě dotklo a že potřebuje trochu povzbudit. Přispěchal jsem k němu a zjistil jsem, že utrpěl dalo by se říci - vážné zranění. Fakt je, že přišel o hlavu, jenže tu jsem nikde, ať jsem hledal jak jsem hledal, nenašel. Rozhodl jsem se tedy, že přítele vezmu domů a pošlu pro lékaře, nejlépe homeopaty. Přitom mi cosi blesklo hlavou; otevřel jsem prudce nejbližší okno mostního krytu - a smutná pravda mne rázem osvítila. Ve výši asi pěti stop přímo nad turniketem přetínala jako podpěra stropní oblouk mostu plochá železná tyč, zasazená širší stranou vzhůru a představující jednu z celé řady takových tyčí, jež po celé délce vyztužovaly střešní konstrukci. Bylo mi jasné, že právě s ostrou hranou této podpěry přišel do styku krk mého neštastného přítele.
Svou hroznou ztrátu dlouho nepřežil. Homeopati mu připravili jen malou dávku lektvaru, ale on se i tu trochu, co mu dávali, zdráhal pozřít. A tak se mu dařilo čím dál tím hůř, až nakonec - jako výstražný příklad pro všechny výtržníky skonal. Zkropil jsem jeho hrob slzami, do jeho rodinného znaku jsem dal přimalovat jednu příčnou tyč a velice skrovný účet za pohřební výdaje jsem poslal transcendentalistům. Ti darebáci jej odmítli zaplatit, a tak jsem dal pana Mordiána okamžitě vykopat a prodal ho jako žrádlo pro psy.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.8 (6 hlasů)