„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Hermannu Kafkovi (Dopis otci)

Kategorie
07. Červen 2009
(Tento tzv. „Dopis otci" nebyl nikdy odeslán ani doručen.)
[Želízy, listopad 1919]
Milý tatínku,
jednou, bylo to nedávno, ses mě zeptal, proč tvrdím, že z Tebe mám strach. Nevěděl jsem, jako obyčejně, co Ti mám odpovědět, a to zčásti právě kvůli strachu, který z Tebe mám, a zčásti proto, že bych byl musel, abych tento strach odůvodnil, uvést příliš mnoho okolností a nemohl tedy v ústním projevu zachovat byť i jen jakous takous soudržnost. A jestliže se Ti teď pokouším odpovědět písemně, bude to tak jako tak jen velmi neúplné, protože i při psaní mě ve vztahu k Tobě obtěžují strach a jeho důsledky a protože sám rozsah tématu daleko přesahuje mou paměť a oné chápání.
Tobě celá ta věc vždycky připadala úplně jasná, přinejmenším ses tak o ní přede mnou a před mnoha jinými lidmi, jak se jen kdo nachomýtl, vyjadřoval. Představoval sis to asi takhle: celý život jsi těžce pracoval, všechno jsi obětoval pro své děti, především pro mne, mně v důsledku toho „pečení holubi lítali do huby", měl jsem naprostou svobodu učit se, co jsem chtěl, neměl jsem žádnou příčinu k starostem o obživ, neboli k starostem vůbec; nevyžadoval jsi za to žádnou vděčnost, vždyť znáš děti, víš, jak „dovedou být vděčné", ale přece jen jsi očekával aspoň náznak pozornosti, znamení, že se do Tebe dokážu vcítit; místo toho jsem se před Tebou odjakživa schovával, do svého pokoje, ke knihám, k pomateným přátelům, k výstředním myšlenkám; nikdy jsem s Tebou nepromluvil otevřené slovo, nepřišel jsem za Tebou do synagógy, nikdy jsem za Tebou nepřijel na návštěv do Františkových Lázní, ani jinak jsem neprojevoval smysl pro rodinný život, o obchod ani ostatní Tvé záležitosti jsem se nikdy nestaral, továrnu jsem Ti pověsil na krk a pak jsem Tě v tom nechal, Ottlu jsem podporoval v její umíněnosti, a ačkoliv pro Tebe nehnu prstem (ani lístek do divadla Ti nepřinesu), pro cizí lidi se můžu přetrhnout. Kdybys měl svůj úsudek o mně stručně shrnout, pak by se ukázalo, že mi sice nevyčítáš nic přímo neslušného nebo zlého (snad jen s výjimkou mého posledního úmyslu oženit se), ale to, že jsem chladný, jako cizí, nevděčný. A zazlíváš mi to tak, jako by to byla moje vina, jako bych mohl, řekněme otočením nějakého kormidla, dát tomu všemu jiný směr, zatímco Ty na tom nemáš viny ani za mák, leda snad tu, žes na mne byl příliš hodný.
Tenhle Tvůj obvyklý pohled na věc považuji za pravdivý jen potud, že, což je i můj názor, neneseš na našem vzájemném odcizení žádnou vinu. Ale stejně naprosto nevinný jsem i já. Kdyby se mi podařilo dovést Tě k tomu, abys to
uznal, pak by to s sebou přineslo možnost - ne snad nového života, na to jsme oba příliš staří, ale přece jen určitého zklidnění, Tvé ustavičné výčitky by nepřestaly, ale přece jen by se zmírnily.
Je to zvláštní, ale máš jakési tušení o tom, co Ti chci říci. Tak například jsi mi přednedávnem řekl: „Měl jsem Tě vždycky rád, i když jsem se navenek k tobě nechoval tak, jak to dělávají jiní otcové, a to proto, že se neumím tak jako jiní přetvařovat." Nikdy jsem, tatínku, nepochyboval, že to se mnou celkově myslíš dobře, ale Tvůj výrok považuji za nesprávný. Neumíš se přetvařovat, to je pravda, ale tvrdit z tohoto důvodu, že ostatní otcové se přetvařují, je bud' holá, dále neoddiskutovatelná svévole, nebo ovšem - a tak tomu podle mého názoru ve skutečnosti je - zastřené vyjádření faktu, že mezi námi není něco v pořádku a že Ty jsi to, ale bez viny, spoluzpůsobil. Jestliže máš na mysli skutečně tohle, pak jsme zajedno.
Neříkám samozřejmě, že to, čím jsem se stal, je pouze výsledek Tvého působení na mne. To by bylo velice přehnané (a můj názor je dokonce skoro takhle přehnaný). Je velice dobře možné, že i kdybych vyrostl zcela mimo Tvůj vliv, přece by se ze mne nemohl stát člověk, jakého by sis přál. I tak by se ze mne pravděpodobně byl stal člověk neduživý, úzkostlivý, váhavý, neklidný, ani Robert Kafka, ani Karl Hermann, ale přece někdo úplně jiný, než ve skutečnosti jsem, a byli bychom spolu mohli výborně vycházet. Byl bych šťastný, kdybych Tě měl za přítele, za šéfa, za strýčka, za dědečka, dokonce (i když už s většími výhradami) i za tchána. Jen jako otec jsi byl pro mne příliš silný, tím spíš, že mí bratři zemřeli, když byli ještě malí, sestry přišly až o hodně později, musel jsem tedy první náraz snášet úplně sám, a k tomu se mi zdaleka nedostávalo sil.
Srovnej si nás dva: já, mám-li se vyjádřit velice zkratkovitě, Löwy [1] s jistým kafkovským základem, který ale není uváděn do pohybu kafkovskou vůlí k životu, k obchodování, k dobývání, nýbrž jakýmsi kafkovským ostnem, působícím tajněji, s větší plachostí, v jiném směru a často úplně vynechávajícím. Ty naproti tomu opravdový Kafka co do síly, zdraví, chuti k jídlu, zvučnosti hlasu, výmluvnosti, spokojenosti se sebou samým, přesvědčení o vlastní převaze nad světem, vytrvalosti, duchapřítomnosti, znalosti lidí, jisté velkorysosti, samozřejmě také se všemi chybami a slabinami, které k těmto přednostem patří a do kterých Tě žene Tvůj temperament a občas Tvá prchlivost. Ve svém všeobecném pohledu na svět nejsi možná úplný Kafka, alespoň pokud Tě mohu porovnat se strýčky Philippem, Ludwigem a Heinrichem. Je to zvláštní, ani tady mi to není úplně jasné. Byli přece všichni veselejší, čilejší, nenucenější, lehkomyslnější, méně přísní než Ty (v tomto směru jsem po Tobě ostatně mnohé zdědil a dědictví až příliš dobře spravoval, nemám však v sobě potřebné vlastnosti, které by to vyvážily, tak jako je máš Ty). Na druhé straně jsi v tomto ohledu prožil různá období, býval jsi možná veselejší, dokud Tě Tvé děti, obzvláště já, nezklamaly a nezačaly Tě doma utiskovat (když přišel někdo cizí, býval jsi přece jiný), a možná že už jsi se zase stal veselejší, protože vnoučata a zeť Ti znovu dávají něco z toho tepla, které Ti Tvé děti, snad až na Valli, nemohly poskytnout.
V každém případě jsme se od sebe tak lišili a byli jsme si ve své odlišnosti navzájem tak nebezpeční, že kdyby byl chtěl někdo předem nějak vypočítat, jak se k sobě budeme chovat, já, pomalu se vyvíjející dítě, a Ty, hotový muž, byl by mohl předpokládat, že mě prostě zadupeš do země, že po mně nezbude ani památka. To se sice nestalo, to, co žije, se vypočítat nedá, ale možná se stalo něco horšího. Neustále Tě ale prosím, abys nezapomínal, že mi nikdy ani v nejmenším nepřišlo na mysl, že by ses nějak provinil. Působil jsi na mne tak, jak jsi působit musel, jenom musíš přestat považovat za nějakou moji obzvláštní zlomyslnost, že mě Tvé působení zničilo.
Byl jsem bojácné dítě, i když jsem byl jistě také tvrdohlavý, jak už děti bývají, maminka mě jistě také rozmazlovala, ale nemohu uvěřit, že se mnou bylo obzvláště těžké pořízení, nemohu uvěřit, že bych za přátelské slovo, za tiché uchopení za ruku, za laskavý pohled neudělal, co by si jen kdo přál. Ty jsi, to je pravda, v podstatě laskavý a měkký člověk (následující řádky tomu nebudou odporovat, mluvím přece pouze o tom, jakým dojmem jsi působil na dítě), ale ne každé dítě má dost vytrvalosti a nebojácnosti, aby hledalo tak dlouho, dokud nenarazí na laskavost. Umíš s dítětem zacházet jen tak, jak jsi byl i Ty sám stvořen, se silou, rámusem a prchlivostí, a v mém případě Ti to připadalo zvlášť vhodné, protože jsi ze mne chtěl vychovat silného a odvážného chlapce.
Nemohu dnes samozřejmě nezprostředkovaně popsat, jakými prostředky jsi mě vychovával v mých prvních letech, ale mohu na ně zpětně usuzovat podle pozdějších let a podle Tvého zacházení s Felixem [2]. Navíc je ještě třeba uvážit, že jsi tehdy byl mladší, tudíž svěžejší, divočejší, bezprostřednější, bezstarostnější než dnes, a že jsi kromě toho byl zcela svázaný s obchodem, mohl ses mi ukázat stěží jednou za den, a o to hlubším dojmem jsi na mne proto působil, dojmem, který sotva kdy mohl zpovrchnět v návyk.
Ze svých prvních let si bezprostředně vzpomínám jen na jednu příhodu, možná že si na ni vzpomeneš i Ty. Jednou v noci jsem neustále fňukal, že chci vodu, jistě ne proto, že bych měl žízeň, nýbrž pravděpodobně jednak proto, abych zlobil, a jednak proto, abych se nějak zabavil. Když se několik pádných hrozeb minulo s účinkem, vzal jsi mě z postele, odnesl na pavlač a nechal mě tam chvilku v košili stát za zavřenými dveřmi. Nechci říci, že to bylo nesprávné, snad tehdy skutečně nebylo jinak možné zajistit noční klid, chci tím však charakterizovat Tvé výchovné metody a jejich působení na mne. Byl jsem tehdy v noci asi už poslušný, ale vnitřně mi to uškodilo. Věrný své přirozenosti nedokázal jsem nikdy uvést do správného vztahu samozřejmost bezdůvodného prošení o vodu, samozřejmost, o níž jsem byl přesvědčen, a výjimečnou hrůzu vynesení ven. Ještě po letech jsem trpěl mučivou představou, že skoro bezdůvodně přijde obří muž, můj otec, poslední instance, a odnese mě z postele na pavlač a že jsem tedy pro něj takové nic.
To byl tehdy jen malý začátek, ale tenhle pocit vlastní nicotnosti, který mě často ovládá (z jiného hlediska ostatně též pocit ušlechtilý a plodný), je z velké části způsoben Tvým vlivem. Byl bych potřeboval trochu povzbuzení, trochu přátelství, trochu volného prostoru na své cestě, místo toho jsi mi ji zatarasil, samozřejmě s dobrým úmyslem, totiž nutil jsi mě, abych šel jinudy. K tomu jsem se však nehodil. Povzbuzoval jsi mě například, když jsem správně salutoval a pochodoval, ale já nebyl budoucí voják, nebo jsi mě povzbuzoval, když jsem dokázal vydatně jist a dokonce k tomu pít pivo, nebo když jsem svedl zazpívat po Tobě písničky, kterým jsem nerozuměl, nebo papouškoval Tvé oblíbené průpovídky; ale nic z toho nepatřilo k mé budoucnosti. A je příznačné, že i dnes mě vlastně povzbuzuješ jen tehdy, když je Ti líto sebe sama, když jde o Tvoji ješitnost, kterou já zraňuji (například svým úmyslem oženit se) nebo která je zraňovaná skrze mne (například když mě Pepa [3] uráží). Tehdy mě povzbuzuješ, připomínáš mi mé zásluhy, poukazuješ na partie, na které bych si mohl činit nárok, a odsuzuješ Pepu, jak to jen jde. Ale nehledě na to, že jsem ve svém nynějším věku už skoro nepřístupný jakémukoli povzbuzování, co bych si s ním nakrásně počal, když se dostavuje jen tam, kde nejde v první řadě o mne.
Dřív, ale zato ve všem, bych byl potřeboval povzbuzení. Skličovala mě už jen Tvá holá tělesnost. Vzpomínám si například, jak jsme se spolu občas svlékali v kabině. Já, hubený, slabý, tenký, Ty, silný, velký, rozložitý. Už c' kabině jsem si připadal žalostně, a to nejen před Tebou, ale před celým světem, protože Ty jsi pro mne byl mírou všech věcí. Když jsme ale potom vyšli z kabiny mezi lidi, já, kostřička držící se Tě za ruku, našlapující nejistě bosýma nohama na prknech, bojící se vody, neschopná napodobit plavecké pohyby, které jsi mi s dobrým úmyslem, ale ve skutečnosti k mému hlubokému zahanbení neustále předváděl, tu jsem byl velice zoufalý a všechny mé špatné zkušenosti ve všech oblastech se v takových chvílích dostávaly do velkolepé shody. Ještě tak nejlíp mi bylo, když ses občas vysvlékl jako první a já mohl zůstat sám v kabině a tak dlouho oddalovat hanbu vystoupení na veřejnost, dokud ses nakonec nepřišel podívat a nevyhnal mě z kabiny ven. Byl jsem Ti vděčný, že jsi, jak se mi zdálo, nezpozoroval, v jakých jsem nesnázích, a také jsem byl hrdý na tělo svého otce. Ostatně tenhle rozdíl mezi námi přetrvává v nezměněné podobě až dodneška.
Tomu pak odpovídala Tvá duševní nadvláda. Vypracoval ses jen svou vlastní silou nesmírně vysoko a měl jsi v důsledku toho neomezenou důvěru ve vlastní mínění. Spíš než v dětství mě to oslňovalo v době, kdy jsem dospíval. Ze svého křesla jsi vládl světu. Tvé mínění bylo správné, každé jiné bylo bláznivé, přehnané, mešuge, nenormální. Tvoje sebedůvěra byla přitom tak veliká, že jsi ani nemusel být důsledný, a přesto jsi nepřestával mít pravdu. Mohlo se také přihodit, že jsi v nějaké věci neměl vůbec žádné mínění, takže všechny názory, které v té záležitosti byly vůbec možné, musely být bez výjimky nesprávné. Mohl jsi například nadávat na Čechy, potom na Němce, potom na Židy, a to nejen na nějakou speciální vlastnost, nýbrž ve všem všudy, a nakonec nezbyl nikdo jiný než Ty sám. V mých očích ses přioděl onou záhadností, kterou mají všichni tyrani, jejichž právo nespočívá v myšlení, nýbrž v jejich osobnosti. Mně to tak alespoň připadalo.
A vskutku jsi měl, pokud šlo o mne, překvapivě často pravdu, v rozhovoru to bylo samozřejmé, protože k rozhovoru sotva kdy došlo, ale i ve skutečnosti. Přesto ani to nebylo nic zvlášť nepochopitelného. Byl jsem přece v celém svém myšlení vystaven silnému tlaku z Tvé strany, i v myšlení, které se neshodovalo s Tvým, a v tom obzvlášť. Všechny tyto na Tobě zdánlivě nezávislé myšlenky byly od začátku zatížené Tvým nesouhlasným rozsudkem; vydržet to až do úplného a trvalého ukončení myšlenky bylo skoro nemožné. Nemluvím tady o nějakých hlubokých myšlenkách, nýbrž o jakékoli záležitosti, která se podniká v dětství. Stačilo jen, aby byl člověk kvůli nějaké věci šťastný, byl jí plný, přišel domů a řekl to, a místo odpovědi se mu dostalo ironického povzdechu, kroucení hlavou, poklepání prstem na stůl: „Ty mi tak budeš něco vyprávět," nebo „Tvoje starosti na mou hlavu," nebo „Kéž bych měl hlavu taky tak odpočatou," nebo „To je mi událost!" nebo „Za to si toho koupíš!" Nebylo samozřejmě možné očekávat, že se budeš rozplývat nadšením nad každou dětskou maličkostí, žil jsi přece v starostech a trápení. O to také nešlo. Šlo mnohem spíš o to, že jsi z moci svého charakteru, který byl v rozporu s mým, musel takováhle zklamání vždy a ze zásady dítěti připravovat, dále o to, že se tento rozpor hromaděním materiálu neustále prohluboval, takže nakonec ze zvyku přicházel k uplatnění i tehdy, když jsi byl náhodou stejného mínění jako já, a že konečně tahle dětská zklamání nebyla obyčejná životní zklamání, nýbrž zasahovala samotnou podstatu, protože šlo o Tvou osobu, o míru všech věcí. Odvaha, odhodlanost, důvěra, radost z toho i onoho nevydržely až do konce, když Ty jsi byl proti, nebo i tehdy, když se Tvůj odpor dal pouze předpokládat; a předpokládat ho bylo možné skoro ve všem, co jsem dělal.
Vztahovalo se to jak na myšlenky, tak i na lidi. Stačilo, abych se o nějakého člověka trochu zajímal - vzhledem k mé povaze se to nestávalo příliš často -, a už jsi se do toho se spíláním, pomlouváním a úmyslem ponížit vložil, bez jakéhokoli ohledu na mé city a bez přihlédnutí k mému názoru. Nevinní, dětsky prostí lidé jako například herec divadla jidiš, Löwy, za to museli pykat. Aniž jsi ho znal, přirovnal jsi ho hrozným způsobem, na který jsem už zapomněl, k hmyzí havěti, a měls automaticky po ruce, jako tak často při hovoru o lidech, které jsem měl rád, rčení o psech a blechách. Na toho herce při této příležitosti obzvlášť vzpomínám, protože jsem si Tvé výroky o něm zapsal s poznámkou: „Takhle mluví můj otec o mém příteli (kterého vůbec nezná), a to jen proto, že je můj přítel. Tohle mu budu moci vždycky namítnout, až mi bude vyčítat nedostatek synovské lásky." Vždycky mi byla nepochopitelná Tvá necitlivost k tomu, jaké trápení a jakou hanbu mi svými slony a úsudky můžeš způsobit, bylo to, jako bys neměl ani ponětí o své moci. Já jsem Ti určitě svými slovy také často ublížil, ale vždycky jsem o tom věděl, bolelo mě to, ale nedokázal jsem se ovládnout a slovo zadržet, litoval jsem toho, už když jsem je vyslovoval. Ty jsi však svými slovy útočil bez dlouhých cavyků, nikoho jsi nelitoval, ani když jsi to dělal, ani později, člověk byl proti Tobě naprosto bezbranný.
Taková však byla celá Tvá výchova. Máš, myslím, vychovatelské nadání; člověku svého ražení bys výchovou byl jistě mohl prospět. Byl by nahlédl rozumnost toho, co mu říkáš, o nic víc by se nestaral a zařídil by se podle Tebe. Ale pro mne jako dítě bylo všechno, cos mi hlásal, přímo nebeským příkazem, nikdy jsem na to nezapomněl a zůstávalo to mým nejdůležitějším prostředkem k posuzování světa, především k posuzování Tebe samotného, a v tomhle jsi úplně selhával. Protože jsem s Tebou jako dítě býval pohromadě hlavně u jídla, omezovala se Tvá výuka z velké části na výuku slušného chování u stolu. Co přišlo na stůl, to se muselo sníst, o tom, jestli je jídlo dobré, se nesmělo mluvit - Ty jsi ale často prohlašoval, že je nepoživatelné, nazýval jsi je „žrádlem", to „hovado" (kuchařka) je zkazilo. Protože jsi, jak to odpovídalo Tvému notnému hladu a Tvé osobní zálibě, všechno jedl rychle, horké a velkými sousty, musilo si dítě pospíšit, u stolu panovalo pochmurné ticho, přerušované napomenutími: „nejdřív to dojez, mluvit můžeš potom" nebo „rychleji, rychleji, rychleji" nebo „koukej, já už jsem dávno dojedl". Nesměli jsme okusovat kosti, Ty ano. Nesměli jsme srkat ocet, Ty ano. Hlavní věcí bylo, aby člověk krájel rovně chleba; že Tys to ale dělal nožem, z kterého kapala omáčka, bylo lhostejné. Museli jsme dávat pozor, aby ani drobek potravy neupadl na podlahu, pod Tebou jich nakonec bylo nejvíc. Směli jsme se u stolu zabývat jen jídlem, Ty sis ale čistil a stříhal nehty, ořezával tužky, vytíral sis párátkem uši. Rozuměj mi, prosím, dobře, tatínku, to všechno by byly bývaly naprosto nedůležité maličkostí, skličovaly mne jen proto, že Ty, tak strašlivě směrodatný člověk, jsi sám nedodržoval příkazy, které jsi mi ukládal. Svět se mi tak rozpadal na tři díly, v jednom jsem žil já, otrok, podrobovaný zákonům, které byly vymyšlené jen pro mne a kterým jsem navíc, nevím proč, nikdy nemohl plně vyhovět, v druhém světě, který byl od mého nekonečně vzdálený, jsi žil Ty a zabýval ses vládnutím, vydáváním rozkazu a zlostí nad jejich neplněním, a konečně tu byl třetí svět, ve kterém šťastně žili ostatní lidé, pro které rozkazy neplatily a kteří nemuseli poslouchat. Mým údělem byla neustálá hanba, buďto jsem poslouchal Tvé rozkazy, to byla hanba, protože přece platily jen pro mne; nebo jsem trucoval, to byla taky hanba, protože jak jen jsem si vůči Tobě mohl dovolit trucovat, nebo jsem nemohl poslechnout, protože jsem například neměl Tvoji sílu, Tvoji chuť k jídlu, Tvoji šikovnost, ačkoliv jsi je na mně vyžadoval jako něco samozřejmého; to byla ostatně ta největší hanba. Takovýmhle způsobem nikoli rozvažovalo, nýbrž cítilo dítě.
Moje tehdejší postavení bude možná srozumitelnější, když je srovnám s Felixovým. Zacházíš s ním podobně, používáš proti němu dokonce jeden obzvlášť strašlivý způsob výchovy, totiž ten, že když při jídle udělá něco, co Ty považuješ za nečisté, nespokojíš se tím, že řekneš tak jako dřív mně: „Ty jsi ale prase", nýbrž dodáš navíc: „pravý Hermann" nebo „přesně jako Tvůj otec". Možná víc než „možná" se říci nedá - že to Felixovi nijak podstatně neškodí, protože pro něj jsi jen dědeček, sice obzvlášť důležitý, ale přece jen ne všechno, jako jsi býval pro mne, kromě toho je Felix klidná, už do jisté míry mužná osobnost, kterou hromový hlas snad může vyvést z míry, ale dlouhodobě ji neovlivní, především je však s Tebou poměrně zřídka pohromadě, je tedy vystaven i jiným vlivům. Jsi pro něj spíš jakási milá zvláštnost, ze které si muže vybrat, co si z ní chce vzít. Pro mne jsi nebyl žádná zvláštnost, nemohl jsem si vybírat, musel jsem si vzít všechno.
A to bez možnosti cokoli proti tomu namítnout, protože pro Tebe je už předem nemožné mluvit klidně o nějaké věci, se kterou nesouhlasíš nebo která prostě nevychází od Tebe; nedovoluje Ti to Tvá panovačná povaha. V posledních letech to vysvětluješ srdeční slabostí, ale není mi známo, že bys kdy dříve byl podstatně jiný, srdeční slabost je Ti nanejvýš prostředkem k ještě přísnějšímu provozování panovačnosti, protože myšlenka na ni udusí v každém poslední chuť Ti odmlouvat. To samozřejmě není výčitka, jen konstatování skutečnosti. Vzpomeň si například na Ottlu: „Člověk s ní nemůže ani promluvit, hned mu skočí všema čtyřma do obličeje," říkáváš, ale skutečností je, že ona původně vůbec nikam neskáče, zaměňuješ věc s osobou; to věc Ti skočí do obličeje a Ty o ní okamžitě rozhodneš, osobu vůbec nevyslechneš; co potom člověk přednese, to Tě může jen podráždit, přesvědčit nikdy. Pak už jen řekneš: „Dělej si, co chceš; pokud jde o mě, jsi svobodný; jsi dospělý; já Ti nemám co radit," a to všechno s tím svým strašlivým chraplavým spodním tónem, ve kterém je hněv a naprosté odsouzení a před kterým se dnes třesu méně než v dětství jen proto, že výlučný pocit viny, který mělo dítě, dnes částečně nahradilo prohlédnutí naší oboustranné bezmocnosti.
Nemožnost klidného vztahu mezi námi vyústila v další, vlastně velice přirozený důsledek: odnaučil jsem se mluvit. I beztak by se ze mne asi nestal velký řečník, ale obyčejnou plynulou lidskou mluvu bych přece jen zvládl. Tys mi však už na začátku zakázal mluvit, odjakživa mě doprovází Tvá zdvižená ruka spojená s výhrůžkou: „Mlč a neodmlouvej!" Uchyloval jsem se před Tebou jakmile jde o něco, co se Tě týká, jsi výborný řečník - k váhavému, zajíkavému způsobu řečí, i to Ti bylo příliš, nakonec jsem úplně zmlkl, nejdřív možná ze vzdoru, později proto, že jsem před Tebou nedokázal ani myslet, ani mluvit. A protože jsi byl můj první vychovatel, ovlivnilo to pak veškerý můj život. Je to vůbec zvláštní omyl, jestliže si myslíš, že jsem se Ti nikdy nechtěl podrobit. „Pořád a ve všem proti" skutečně není ve vztahu k Tobě má životní zásada, i když si to myslíš a vyčítáš mi to. Naopak: kdybych Tě poslouchal míň, byl bys se mnou určitě mnohem spokojenější. Mnohem spíš by se dalo říci, že jsi se svými výchovnými opatřeními strefil do černého; ničemu, co jsi na mne nastražil, jsem neuhnul; to, co jsem (odhlédneme-li samozřejmě od základních předpokladů a od toho, jak na mne působil život), je výsledek Tvé výchovy a mé poslušnosti. Že Tě ten výsledek přesto mučí, že se ho dokonce jako výsledek své výchovy podvědomě zdráháš uznat, to je tím, že Tvá ruka a můj materiál si byly navzájem tak strašně cizí. Říkával jsi: „Mlč a neodmlouvej!"
a chtěl jsi tím ve mně umlčet síly, které působily proti Tobě a byly Ti nepříjemné, jenže takovéhle působení bylo na mne příliš silné, byl jsem příliš poslušný, úplně jsem oněměl, zalezl jsem před Tebou a neodvážil se ani pohnout, dokud jsem od Tebe nebyl tak daleko, že ke mně Tvá moc nedosáhla, alespoň ne přímo. Ty ses na to ale díval a připadalo Ti, že už zase jsem „proti", zatímco to byl jen samozřejmý důsledek Tvé síly a mé slabostí.
Jako vrcholně účinné řečnické prostředky, které, alespoň pokud jde o mne, nikdy neselhaly, jsi při výchově používal: hubování, vyhrožování, ironii, zlý smích a - což je zvláštní - sebelítost.
Nevzpomínám si, že bys mně kdy přímo a vysloveně sprostými slovy nadával. Nebylo to také nutné, měl jsi mnoho jiných prostředků, kromě toho okolo mne létaly při rozhovoru doma a zvláště v obchodě nadávky na hlavu jiných v takovém množství, že jsem tím byl jako malý chlapec skoro omámený a neměl jsem nejmenší důvod nevtáhnout je i na sebe, protože lidé, kterým jsi nadával, nebyli určitě horší než já a určitě jsi s nimi nebyl o nic nespokojenější než se mnou. A znovu tu byla Tvá záhadná nevinnost a nedotknutelnost, nadával jsi a vůbec sis to neuvědomoval, dokonce jsi odsuzoval, když jiní nadávali, a zakazoval to.
Nadávání jsi zesiloval výhrůžkami, a to už se týkalo i mne. Bylo pro mne strašné, když jsem slyšel například: „roztrhnu tě jako hada", věděl jsem sice, že se to nestane (jako malé dítě jsem to ostatně nevěděl), ale že bys toho byl schopen, odpovídalo skoro mým představám o Tvé moci. Strašné bylo také, když jsi s křikem běhal kolem stolu, abys nás lapil, zřejmě jsi to ani nechtěl udělat, ale přece jen ses tak tvářil a nakonec to vypadalo, jako by nás maminka zachraňovala. Zas jednou si člověk, tak to připadalo dítěti, z Tvé milosti zachránil život a nesl ho pak dál jako nezasloužený dar. Sem patří také vyhrožování, jak to s námi dopadne, budeme-li neposlušní. Když jsem začal dělat něco, co se Ti nelíbilo, a Tys mě strašil, že neuspěju, pak jsem měl tak velikou úctu k Tvému mínění, že se tím neúspěch stával nevyhnutelný, i když možná až v budoucnosti. Ztratil jsem důvěru ve vlastní jednání. Byl jsem nedůsledný, váhaný. Čím jsem byl starší, tím více bylo materiálu, který jsi mi mohl předložit na důkaz mé bezcennosti, pozvolna jsi v jistém smyslu dostával skutečně pravdu. Znovu nechci ani zdaleka tvrdit, že jsem se takhle vyvinul jenom kvůli Tobě; zesiloval jsi pouze, co už existovalo, ale zesiloval jsi to velice, a to proto, že jsi na to vynakládal veškerou svou moc a že právě nade mnou byla tak obrovská.
Obzvláštní důvěru jsi měl k výchově ironií, odpovídala také nejvíc Tvé převaze nade mnou. Tvé napomenutí mělo obyčejně takovouhle formu: „Nemůžeš to udělat tak a tak? To už je na tebe moc? Nato samozřejmě nemáš čas?" a tak podobně. A každou takovou otázku doprovázel zlý smích a rozezlený obličej. Člověk byl, dalo by se říci, potrestán dřív, než věděl, že udělal něco špatného. Velice mě také zlobilo, když jsi o mně mluvil ve třetí osobě jako o někom, kdo není hoden ani zlého oslovení; po formální stránce jsi tedy mluvil s maminkou, ale ve skutečnosti se mnou, protože jsem seděl u toho. „To se na panu synovi ovšem nesmí žádat" a tak dále. (Já jsem Ti to pak oplácel například tím, že jsem se Tě neodvažoval přímo na něco zeptat, když u toho byla maminka, později mě to ze zvyku už ani nenapadlo. Pro dítě bylo mnohem méně nebezpečné zeptat se maminky, která seděla vedle: „Jak se má tatínek?" a zabezpečit se tak proti překvapením.) Vyskytly se samozřejmě případy, kdy člověk naprosto schvaloval i tu nejhorší ironii, zvláště když se týkala někoho jiného, například Elli, s kterou jsem dlouhá léta nebyl zadobře. Bylo pro mne pravým svátkem zlomyslnosti a škodolibosti, když jsem skoro u každého jídla slyšel, jak jí říkáš: „Musí si sednout aspoň deset metrů od stolu, nána jedna tlustá," a když jsi se pak celý rozezlený, bez nejmenší stopy přátelství nebo dobré nálady, nýbrž jako rozhořčený nepřítel, pokoušel na židli s přeháněním napodobit, jakým způsobem, navýsost odporným Tvému vkusu, sedí. Jak často se takové a podobné výstupy musely opakovat, jak málo jsi jimi ve skutečnosti dosáhl. Příčina byla myslím v tom, že vynaložený hněv a vynaložená zlost neměly k samotné věci, jak se zdálo, žádný opravdový vztah, člověk neměl pocit, že příčinou zlosti je taková maličkost jako sezení daleko od stolu, nýbrž že byla v celé své velikostí k dispozici už předem a jen náhodně si právě tuhle záležitost vybrala jako podnět k propuknutí. A protože jsme byli přesvědčeni, že nějaká záminka by se našla tak jako tak, už jsme se ani moc nesnažili, kromě toho jsme byli otupělí ustavičným vyhrožováním; postupně jsme nabyli skoro úplné jistoty, že nebudeme biti. Z člověka se stávalo mrzuté, nepozorné, neposlušné dítě, které myslelo neustále na útěk, nejčastěji na útěk do svého nitra. Tak jsi trpěl Ty, tak jsme trpěli my. Měl jsi ze svého pohledu pravdu, když jsi skrz zaťaté zuby a s kloktaným smíchem, podle něhož si dítě udělalo první představu o pekle, říkával (tak jako ještě i nedávno o jednom dopisu z Cařihradu): „To je mi ale společnost!"
Tenhle Tvůj postoj k vlastním dětem se zdál být zcela neslučitelný s tím, jak jsi na veřejnosti sám sebe litoval, a přesto jsi to dělával velice často. Přiznávám se, že mě to, dokud jsem byl dítě, vůbec nedojímalo (později ano) a že jsem nechápal, jak vůbec můžeš očekávat, že s Tebou budeme mít soucit. Byl jsi po všech stránkách takový obr, jak Ti mohlo záležet na našem soucítění nebo dokonce na naší pomoci. Měl jsi jimi vlastně pohrdat, stejně jako jsi tak často pohrdal námi. Proto jsem Tvému nářku nevěřil a hledal za ním nějaký skrytý úmysl. Teprve později jsem pochopil, že jsi kvůli dětem skutečně velice trpěl, ale v době, kdy se Tvé stížnosti mohly za jiných okolností setkat s dětským, upřímným, spontánním, k jakékoli pomoci ochotným cítěním, znamenaly pro mne nevyhnutelně a nadmíru jasně zase jen prostředky výchovy a ponižování, a to samy o sobě nijak zvlášť silné, ale se škodlivým vedlejším účinkem, že si totiž při nich dítě zvyklo nebrat příliš vážně právě takové věci, které vážně brát mělo.
Naštěstí docházelo také k výjimkám, většinou tehdy, když jsi trpěl mlčky a láska a dobrota s celou svou silou překonávaly všechno, co jim stálo v cestě, a uchvacovaly mě bezprostředně. Stávalo se to sice zřídka, ale bylo to překrásné. Bylo tomu tak například, když jsem Tě v horkém létě v poledne po obědě viděl, jak jsi v obchodě, unavený a s loktem na pultu, na chvilku usnul, nebo když jsi za námi večer, celý upachtěný, přijel na letní byt; nebo když byla maminka těžce nemocná a ty ses pevně opíral o knihovnu a třásl se pláčem; nebo když jsi ke mně za mé poslední nemoci tiše přišel do Ottlina pokoje, zůstal stát na prahu, jenom jsi natahoval krk, abys mě v posteli viděl, a z ohleduplnosti mě zdravil pouze rukou. V takových chvílích si člověk lehl a plakal štěstím a teď pláče znovu, když to píše.
Umíš se také smát obzvláště krásným, tichým, souhlasným smíchem, který je možné slyšet jen velmi zřídka a který může toho, komu je určen, naplnit dokonalým štěstím. Nevzpomínám si, že by se mi ho v dětství osobně dostalo, ale jistě k tomu někdy došlo, proč bys mi ho přece měl tehdy odpírat, vždyť jsem se Ti zdál dosud nevinný a byl jsem Tvá velká naděje. Ať tak či onak, nedosáhly tyto projevy přátelství dlouhodobě ničeho jiného, než že prohloubily můj pocit viny a učinily mi svět ještě nepochopitelnějším.
Držel jsem se raději faktů a toho, co se neustále opakovalo. Abych se proti Tobě alespoň trochu bránil a částečně také z jakési pomsty, začal jsem brzy pozorovat, sbírat, přehánět malé směšnosti, kterých jsem si na Tobě všiml. Jak jsi se například snadno nechával oslnit většinou jen zdánlivě pýše postavenými osobami a dokázal o tom neustále povídat, například o nějakém císařském radovi a podobně (na druhé straně jsem něčím takovým i trpěl, bolelo mě, že Ty, můj otec, potřebuješ taková nicotná potvrzení vlastní ceny nebo si to aspoň myslíš a že se jimi holedbáš). Nebo jsem si všímal Tvé záliby v neslušných, co možná hlasitě vyslovených průpovídkách, kterým ses smál, jako bys byl pronesl něco obzvláště znamenitého, a přitom to byla jen všední neslušnost (zároveň mě to ovšem zahanbovalo, protože šlo znovu o výraz Tvé životní síly). Takových různých pozorování jsem samozřejmě učinil velké množství; dělaly mi radost, byly pro mne příležitostí k šuškání a zábavě, Ty sis toho občas všiml, zlobil ses kvůli tomu, považoval jsi to za zlomyslnost, nedostatek úcty, ale věř mi, nebylo to pro mne nic jiného než beztak neúčinný prostředek k sebezáchově, byly to žerty, jaké lidé šíří o bozích a králích, žerty, které nejen že nevylučují nejhlubší úctu, nýbrž k ní dokonce patří.
Ty ses ostatně také pokusil o jakýsi druh obrany, která odpovídala tomu, že jsi byl ve vztahu ke mně v podobné situaci jako já k Tobě. Zvykl sis poukazovat na to, jak přehnaně dobře se mi vede a jak dobře je se mnou vlastně zacházeno. Měl jsi pravdu, ale nevěřím, že mi to za jednou už dané situace bylo nějak podstatně ku prospěchu.
Je pravda, že maminčina dobrota ke mně byla bez hranic, ale v mých očích to pokaždé mělo vztah k Tobě, a to nebyl dobrý vtah. Maminka plnila nevědomky roli náhončího při lovu. Když už se Tvé výchově v nějakém nepravděpodobném případě podařilo postavit mě díky mému vzdoru, nechuti nebo přímo nenávisti na vlastní nohy, vynahradila to maminka laskavostí, rozumným hovorem (byla pro mne v chaosu dětství zosobněním rozumu) či přímluvou a zahnala mě zpátky do Tvého okruhu, ze kterého bych jinak k Tvému i svému prospěchu možná unikl. Nebo to dopadlo tak, že vlastně k žádnému usmíření nedošlo, maminka mě před Tebou potají pouze ochránila, něco mi potají dala, něco mi dovolila, to jsem pak před Tebou byl znovu stvořeni, které se bojí světla, podvodník, člověk vědomý si své viny, který pro svou nicotnost může i to, na co má podle svého názoru právo, získat pouze úskokem. Později jsem si samozřejmě zvykl usilovat tímto způsobem i o to, na co jsem ani podle svého názoru právo neměl. To ještě zvětšovalo můj pocit provinění.
Je také pravda, že jsi mě ve skutečnosti snad nikdy neuhodil. Ale křik, Tvůj zrudlý obličej, to, jak sis rychle odepínal šle a pokládal je na opěradlo židle, aby byly pěkně po ruce, to všechno bylo pro mne skoro horší. Bylo to, jako když mají někoho oběsit. Když ho skutečně oběsí, pak je mrtvý a je po všem. Když si ale musí prožít všechny přípravy k oběšení a dozví se, že mu byla udělena milost, teprve když mu oprátka visí před obličejem, pak tím může trpět po celý život. Navíc se ze všech těch mnohých případů, kdy jsem podle Tvého jasně vyjádřeného mínění zasluhoval výprask a jen o vlásek mu z Tvé milosti unikl, nahromadil jen ještě větší pocit viny. Kam jsem jen pohlédl, všude jsem byl Tvým dlužníkem.
Odjakživa jsi mi vyčítal (a to jak mezi čtyřma očima, tak i před jinými lidmi, vůbec jsi necítil, že mě tím pokořuješ, záležitosti Tvých dětí byly vždycky veřejné), že díky Tvé práci žiju bez jakéhokoli strádání, v klidu, v teple a v hojnosti. Mám tu na mysli poznámky, které do mého mozku určitě vyryly skutečné brázdy, jako například: „Už od sedmi let jsem musel táhnout káru od vesnice k vesnici" - „Museli jsme všichni spát v jedné světnici" - „Byli jsme šťastní, když jsme měli brambory" - „Celá dlouhá léta jsem měl otevřené rány na nohou, protože jsem neměly zimě nic pořádného na sebe" - „Už jako malý kluk jsem musel do obchodu v Písku" - „Z domova jsem nic nedostával, ani když jsem byl na vojně, ještě jsem domů posílal peníze" - „Ale přece jenom, přece jenom, otec byl pro mě vždycky otec. Kdo tohle dneska zná! Co o tom vědí děti! Takhle nikdo nikdy nezkusil. Může to dneska nějaké dítě pochopit?" Taková vyprávění by za jiných podmínek mohla být výborným prostředkem výchovy, mohla by povzbuzovat a dodávat sílu k překonávání stejných trápení a strádání, jaká prožil otec. Ale to jsi Ty přece vůbec nechtěl, životní situace se právě v důsledku Tvé námahy změnila, neměli jsme příležitost vyznamenat se stejně, jako ses vyznamenal Ty. Takovou příležitost by si byl člověk musel vydobýt jedině násilím a vzpourou, byl by musel utéci z domova (za předpokladu, že by byl schopen se k tomu rozhodnout, že by k tomu měl sílu a že by se tomu maminka nesnažila jinými prostředky zabránit). Ale to všechno jsi Ty vůbec nechtěl, říkal jsi tomu nevděk, přepjatost, neposlušnost, zrada, pomatenost. Zatímco jsi nás k tomu tedy na jedné straně příkladem, vyprávěním a zahanbováním sváděl, na druhé straně jsi to se vší silou zakazoval. Jinak bys přece musel být, odhlédneme-li od vedlejších okolností, úplně nadšený Ottliným siřemským dobrodružstvím. Chtěla žít na venkově, odkud pocházíš, chtěla pracovat a strádat, jako jsi to dělal Ty, nechtěla zneužívat úspěchů Tvé práce, tak jako Ty jsi byl nezávislý na svém otci. Byla to tak hrozná předsevzetí? Tolik vzdálená od Tvého příkladu a od toho, čemu jsi nás učil.' Dobrá, výsledkem Ottliných předsevzetí byl nakonec nezdar, uskutečňovala je možná trochu směšně, s přílišným rámusem, nebrala dostatečně ohled na rodiče. Bylo to však výlučně její vinou, ne také vinou podmínek a především toho, že ses jí tolik odcizil? Byla Ti například v obchodě (jak sis to později sám chtěl namluvit) méně cizí než později v Siřemi? A nebylo by bývalo v Tvé moci (za předpokladu, že by ses k tomu dokázal přinutit) udělat z Ottlina dobrodružství povzbuzováním, radou a dohledem, dokonce možná jen tím, že bys je strpěl, něco velmi kladného?
V souvislosti s takovýmito zkušenostmi jsi se uchyloval k hořkému žertu, že se nám vede příliš dobře. Ale v jistém smyslu to žádný žert nebyl. To, co sis Ty musel vybojovat, jsme my dostali z Tvé ruky, ale boj o život ve vnějším světě, boj, do kterého ses Ty mohl pustit okamžitě a kterého samozřejmě nejsme ušetřeni ani my, musíme vybojovat teprve v pozdní době, v dospělém věku, ale s dětskými silami. Neříkám, že naše situace je nutně obtížnější, než byla ta Tvoje, mnohem pravděpodobněji jsou rovnocenné (přičemž ovšem nesrovnávám základní vlohy), jen v jediném máme nevýhodu, že se totiž svými těžkostmi nemůžeme chlubit a nemůžeme jimi nikoho pokořovat, jako jsi to se svými těžkostmi dělal Ty. Nepopírám, že jsem možná mohl skutečně správně využít plodů Tvé velké a úspěšné práce, zúročit je a dále s nimi k Tvé radosti pracovat, ovšem právě tomu bránilo naše vzájemné odcizení. Mohl jsem užívat toho, cos dával, ale jen s hanbou, únavou, slabostí, vědomím viny. Proto jsem Ti mohl být za všechno vděčný jen žebrácky, ne jako činorodý člověk.
Navíc se celá tahle výchova navenek projevila tím, že jsem utíkal před čímkoli, co Tě i jen vzdáleně připomínalo. V první řadě před obchodem. Právě v něm se mi mělo vlastně velice líbit, zvláště v dětství, dokud to byl pouliční krámek; bylo v něm pořád rušno, večer se tam svítilo, člověk v něm mnoho viděl a slyšel, mohl tu a tam pomoci, vyznamenat se, především ale mohl obdivovat Tebe a Tvé velkolepé obchodní vlohy, to, jak prodáváš, jednáš s lidmi, žertuješ, jsi neúnavný, ve sporných případech si hned víš rady a tak dále, i jak balíš balíky a otevíráš bedny, to všechno bylo představení, které stálo za podívanou, a pro děti určitě nijak špatná škola. Ale protože jsem z Tebe měl ve všech ohledech čím dál tím větší strach a protože obchod a Ty jste pro mne byli jedno a totéž, přestalo mi i v obchodě být dobře. Věci, které mi tam ze začátku připadaly samozřejmé, mě začaly mučit a zahanbovat, zvláště to, jak jsi jednal se zaměstnanci. Nevím, možná že to ve většině obchodů chodilo stejně (například v Assecurazioni Generali [4] to za mých časů bylo skutečně podobné, když jsem tam dával výpověď, vysvětlil jsem ji řediteli tím, že to věčné nadávání, které sice mě samotného nikdy nepotkalo, už dál nesnesu, což nebylo úplně pravdivé, ale úplně vylhané taky ne, byl jsem na to už z domova velice citlivý), ale já jsem se v dětství o ostatní obchody nezajímal. Tebe jsem ale v obchodě slyšel a viděl křičet, nadávat a zuřit tak, že se podle mého tehdejšího názoru nic podobného nikde jinde na světě nemohlo přihodit. A nešlo jen o nadávky, nýbrž i o jiné způsoby tyranizování. Jak jsi například jedním rázem shazoval z pultu zboží, když jsi nechtěl, aby se smíchalo s něčím jiným - trochu Tě omlouvalo jen to, že jsi měl zlost tak bezhlavou -, a příručí to musel posbírat. Nebo Tvé oblíbené rčení na účet jednoho příručího, který měl nemocné plíce: „Ať jen chcípne, pes jeden prašivá!" Říkal jsi o zaměstnancích, že jsou to „placení nepřátelé", což taky byli, ale zdálo se mí, že ještě dřív, než se jimi stali, jsi Ty byl „platící nepřítel". Tam se mi dostalo velkého poučení, že můžeš být nespravedlivý; na sobě bych to byl tak brzy nezpozoroval, protože se ve mně nashromáždil příliš velký pocit viny, který Ti dával za pravdu; tam však podle mého dětského, později samozřejmě trochu, ale ne příliš, poopraveného názoru byli cizí lidé, kteří pracovali přesto pro nás a museli kvůli tomu žít v ustavičném strachu před Tebou. V tomhle jsem samozřejmě přeháněl, a to proto, že jsem bez rozmýšlení předpokládal, že působíš na ostatní lidi stejně strašlivým dojmem jako na mne. Kdyby tomu tak bylo, nemohli by skutečně žít; protože to však byli dospělí lidé a měli většinou výborné nervy, setřásli se sebe bez námahy nadávky, takže to nakonec škodilo víc Tobě než jim. Pro mne se tím však obchod stával nesnesitelným, příliš mi připomínal můj vztah k Tobě: měl jsi, i když docela odhlédnu od podnikatelských zájmů a od Tvé panovačnosti, jako obchodník takovou převahu nad všemi, kdo se kdy u Tebe učili, že Tě žádný jejich výkon nemohl uspokojit, a právě tak věčně nespokojený jsi jistě musel být i se mnou. Bylo tudíž nevyhnutelné, že jsem stál na straně zaměstnanců, ostatně i proto, že mi bázlivost nedovolovala pochopit, jak je možné cizímu člověku takhle nadávat, a že jsem tedy z bázlivosti chtěl podle mého názoru příšerně popuzený personál nějak udobřit s Tebou a s celou naší rodinou, už kvůli své vlastní bezpečnosti. K tomu už nestačilo, že jsem se k zaměstnancům jen tak obyčejně slušně choval ani že jsem se choval skromně, musel jsem se před nimi spíš pokořovat, nejen pozdravit jako první, nýbrž to pokud možno ještě zařídit tak, aby mi na pozdrav neodpověděli. Ale i kdybych jim já, bezvýznamná osoba, líbal nohy, přece by to nijak nemohlo vyvážit způsob, jakým jsi do nich Ty seshora třískal. Tento vztah, který jsem se svými bližními navazoval, přesáhl rámec obchodu a rozšířil se i do budoucna (něco podobného, ale méně nebezpečného a ne tak hluboce zakořeněného jako u mne je Ottlina záliba ve styku s chudými lidmi, vysedávání se služkami, které Tě tak zlobí, a podobné věci). Nakonec jsem se obchodu skoro bál, a když jsem vstoupil do gymnázia, které mě od něho ještě víc vzdalovalo, už se mě dávno netýkal. Kromě toho mi připadalo, že je mi při mých schopnostech naprosto nedostupný, vždyť, jak jsi říkával, opotřebovával i schopnosti Tvé. Snažil ses tehdy (pro mne je to dnes dojemné a zahanbující) osladit si trochu mou pro Tebe přece velice bolestnou nechuť k obchodu, k Tvé práci, a proto jsi tvrdil, že mi chybí smysl pro obchod, že mám v hlavě vyšší myšlenky a podobně. Maminku tohle vysvětlení, ke kterému jsi se přemohl, samozřejmě těšilo a i já jsem se jím ve své ješitnosti nechal ovlivnit. Kdyby mě však od obchodu (který teď, ale teprve teď, upřímně a skutečně nenávidím) opravdu odvrátily jen nebo především „vyšší myšlenky", musely by se bývaly projevit nějak jinak, než že jsem s jejich pomocí klidně a ustrašeně proplaval gymnáziem a studiem práv jen proto, abych nakonec přistál u úřednického stolu.
Jestliže jsem chtěl před Tebou utéci, musel jsem utéci také před rodinou, dokonce i před maminkou. Člověk u ní mohl za všech okolností najít záštitu, i ale ta se vždycky nějak vztahovala k Tobě. Nato, aby v boji dítěte mohla trvale představovat samostatnou duchovní sílu, Tě maminka příliš milovala, byla Ti příliš věrně oddaná. Dítě to ostatně správně instinktivně vycítilo, protože s přibývajícími lety se k Tobě maminka přimykala čím dál tím víc; pro sebe si vždycky dokázala v nejosobnějších věcech hezky a něžně ochránit samostatnost, a přitom Tě nikdy nijak nezarmoutila, ale pokud šlo o děti, začala, jak stárla, čím dál tím úplněji, víc citem než rozumem slepě přejímat Tvá rozhodnutí a Tvá odsouzení, obzvláště těžkém případě Ottly. Samozřejmě musí mít člověk neustále na paměti, jak trýznivé a na nejvyšší míru drásavé bylo maminčino postavení v rodině. Plahočila se v obchodě i v domácnosti, všechny rodinné nemoci si protrpěla dvojnásob, ale vrcholem všeho bylo to, co vytrpěla ve svém postavení mezi námi a Tebou. Choval ses k ní vždycky láskyplně a ohleduplně, ale v tomto směru jsi k ní byl stejně tak málo šetrný jako my. Bezohledně jsme do ní bušili, Ty ze své strany, my z naší. Pomáhalo to, nemysleli jsme na nic zlého, mysleli jsme jen na boj, který spolu vedeme, Ty s námi, my s Tebou, a na mamince jsme se vyzuřili. To, jak jsi ji kvůli nám trápil samozřejmě jsi za to vůbec nemohl -, také nebyl dobrý příspěvek k výchově I dětí. Zdánlivě to skoro ospravedlňovalo nepříliš ospravedlnitelný způsob, jakým jsme se k ní chovali my. Co jen od nás kvůli Tobě a od Tebe kvůli nám zkusila, a to vůbec nepočítám případy, kdy jsi měl pravdu, protože nás rozmazlovala, i když to „rozmazlování" mohla někdy být jen tichá bezděčná demonstrace proti Tvému systému. Maminka by tohle všechno samozřejmě nemohla nikdy vydržet, kdyby jí láska k nám všem a štěstí této lásky nedávaly sílu to vydržet.
Sestry šly jenom do jisté míry stejnou cestou jako já. Nejšťastnější postoj měla k Tobě Valli. Měla nejblíž k mamince, a proto se Ti podrobovala stejně jako ona, bez velké námahy a škody. Ale právě proto, že Ti připomínala maminku, jsi ji i Ty přijímal s větší laskavostí, ačkoli v ní bylo málo kafkovského materiálu. A právě to Ti možná bylo vhod; kde nebylo nic kafkovského, tam jsi to ani nemohl žádat; na rozdíl od nás ostatních v Tobě také nevyvolávala dojem, že se v ní něco ztrácí a že je to potřeba násilím zachránit. Je ostatně možné, že jsi kafkovský charakter, pokud se projevoval u žen, nikdy neměl moc rád. Vallin vztah k Tobě by byl časem možná ještě vlídnější, kdybychom I ho trochu nenarušovali my ostatní.
Elli je jediná, komu se skoro úplně podařilo uniknout z Tvého dosahu. Od ní bych to v jejím dětství čekal nejmíň. Byla přece takové těžkopádné, unavené, bojácné, mrzuté, provinilé, přehnaně skromné, zlomyslné, líné, mlsné, lakomé dítě, nemohl jsem se na ni skoro ani podívat, natož ji oslovit, tak velice mi připomínala mě samotného, tak velice podobně nad ní visela stejná kletba výchovy. Obzvláště se mi protivila její lakomost, protože sám jsem byl, pokud je to možné, ještě lakomější. Lakomost je přece jedním z nejspolehlivějších příznaků hlubokého zoufalství; byl jsem ve všem tak nejistý, že jsem opravdově vlastnil jenom to, co jsem už držel v rukou nebo v ústech nebo co už přinejmenším bylo na cestě do nich, a právě to mi Elli, která byla v podobné situaci jako já, brala ze všeho nejradši. Ale všechno se změnilo, když jako velice mladá dívka - to je to nejdůležitější - odešla z domova, vdala se, měla děti, byla najednou veselá, bezstarostná, odvážná, štědrá, nezištná, plná naděje. )e skoro neuvěřitelné, jak sis této změny vlastně vůbec nevšiml a nijak ji po zásluze neocenil, tak zaslepený jsi byl záštím, které vůči Elli odjakživa chováš a které se v podstatě nezměnilo, až na to, že je dnes mnohem méně aktuální, protože už u nás Elli nebydlí a protože kromě toho tolik miluješ Felixe [5] a tak blízký je Ti Karl [6], že na zášti k Elli už tolik nezáleží. Jen Gerta [7] na ně ještě občas musí doplácet.
O Ottle se skoro neodvažuji psát, vím, že tím dávám v sázku celkový účinek, který bych chtěl svým dopisem vyvolat. Za obvyklých okolností, to znamená když není v nějaké obzvláštní nouzi nebo v obzvláštním nebezpečí, k ní cítíš jenom nenávist; myslíš si, sám ses mi k tomu přece přiznal, že Ti úmyslně pořád působí žal a mrzutosti a zatímco Ty se kvůli ní trápíš, ona se z toho raduje a je spokojená. Tedy svým způsobem ďábel. Jak strašně jste se museli jeden druhému odcizit, ještě víc než já Tobě a Ty mně, aby takové strašné zneuznání bylo možné. Je Ti tak vzdálená, že už ji skoro nevidíš a stavíš strašidlo tam, kde si myslíš, že je Ottla. Uznávám, že jsi to s ní měl obzvlášť těžké. Úplně tomuto složitému případu nerozumím, ale Ottla je v každém případě něco jako Löwyová vybavená nejlepšími kafkovskými zbraněmi. Mezi mnou a Tebou nedošlo k žádnému opravdovému boji; byl jsem brzy vyřízený; zbyly už jen útěk, zatrpklost, smutek, vnitřní boj. Vy dva jste ale byli pořád v bojové pohotovosti, pořád svěží, pořád při síle. Pohled stejně velkolepý jako neutěšený. Z úplného počátku jste si vy dva byli jistě velmi blízko, protože ještě dnes je Ottla z nás čtyř snad nejčistším zpodobením Tvého a maminčina manželství a výslednicí sil, které se tu spojily. Nevim, co vás připravilo o štěstí svornosti mezi otcem a dítětem, ale přikláním se k názoru, že vývoj proběhl stejně jako u mne. Na Tvé straně Tvá bytostná tyranie, na její straně löwyovský vzdor, citlivost, smysl pro spravedlnost, neklid, a to všechno podepřeno kafkovským vědomím síly. Jistě jsem ji ovlivnil í já, ale spíš jen holou skutečností své existence než proto, že bych ji nějak podněcoval. Kromě toho se přece narodila jako poslední do hotových mocenských vztahů a mohla si z hojného, předem připraveného, po ruce ležícího materiálu udělat vlastní úsudek. Umím si dokonce představit, že nějakou dobu ve svém nitru váhala, má-li se vrhnout do náručí Tobě nebo protivníkům, zřejmě jsi tehdy něco zameškal a odradil ji, mohli jste však vynořit, kdyby to ovšem bylo bývalo možné, nádherně svorný pár. Byl bych tím ztratil jednoho spojence, ale pohled na Vás dva by mě bohatě odškodnil, kromě toho by ses tím závratným štěstím, že jsi alespoň u jednoho dítěte došel plného uspokojení, určitě změnil tak, že by to i pro mne bylo velice prospěšné. To všechno je dnes ovšem pouhý sen. Ottla nemá ani tu nejmenší možnost dorozumět se s otcem, musí si, stejně jako já, cestu hledat sama, a oč víc má ve srovnání se mnou naděje, sebedůvěry, zdraví, bezstarostnosti, o to je v Tvých očích větší zloduch a zrádce než já. Rozumím tomu; z Tvého pohledu nemůže být jiná. Dokonce i ona sama je schopná pohlížet na sebe Tvýma očima, spoluprocítit Tvůj zármutek a nezoufat si - zoufalství je moje věc -, ale být moc smutná. Vidíš nás sice, což je v zdánlivém rozporu s tím, co jsem právě řekl, často spolu, šuškáme si, smějeme se, tu a tam slyšíš, že je o Tobě zmínka. Působíme na Tebe dojmem drzých spiklenců. Pěkní spiklenci. Jsi ostatně odjakživa hlavním tématem našich rozhovorů i našeho přemýšlení, ale opravdu spolu nesedáváme proto, abychom proti Tobě něco vymysleli, nýbrž proto, abychom zdálky i zblízka, s nejvyšším úsilím, s žertováním, s vážností, s láskou, se vzdorem, se zlobou, s nevolí, s odevzdaností, se špatným svědomím, se všemi silami hlavy i srdce společně prohovořili ten hrozný proces, který s Tebou vedeme, proces, ve kterém se neustále vyhlašuješ za soudce, ve kterém jsi však, alespoň z větší části (zde ponechávám dveře otevřené všem omylům, které se mi samozřejmě mohou přihodit) stejně slabá a zaslepená strana jako my.
V celkovém kontextu velice poučný příklad tvého výchovného působení byla Irma [8]. Na jedné straně to byl cizí člověk, dostala se do Tvého obchodu už jako dospělá, stýkala se s Tebou především jako se svým šéfem, byla tedy vydaná napospas Tvému vliv jen částečně a ve věku, kdy už byla schopná odporu; na druhé straně však byla také pokrevní příbuzná, měla k Tobě úctu jako k bratru svého otce a Ty jsi nad ní měl víc než jen pouhou moc, jakou má šéf. A přece Ti nebyla zvlášť dobrou zaměstnankyní, ačkoli byla i při své křehkostí tak zdatná, chytrá, pilná, skromná, důvěryhodná, nezištná, věrná, ačkoli Tě jako strýčka milovala a jako šéfa obdivovala, ačkoli se na jiných místech předtím i potom osvědčila. Měla totiž ve vztahu k Tobě skoro takové postavení, jako by byla jedním z Tvých dětí, samozřejmě jsme ji k tomu nutili i my, a pokřivující moc Tvé povahy byla i pro ni tak veliká, že se v ní vyvinul sklon (ostatně jen ve vztahu k Tobě, a jak doufám, bez onoho hlubšího žalu, jakým trpí dítě) k zapomnětlivosti, k nedbalosti, k šibeničnímu humoru, trochu možná i k trucování (pokud ho vůbec byla schopná), přičemž vůbec neberu v úvahu, že byla často nemocná i jinak nepříliš šťastná a že ji tížil bezútěšný rodinný život. To, co je pro mne v Tvém vztahu k ní mnohovýznamové, jsi shrnul v takřka rouhavou větu, která se pro nás stala klasickou, jež však naopak pádně dokazuje nevinnost Tvého způsobu jednání s lidmi: „Nechala mi tu po sobě, chuděra, pěkné svinstvo.“[9]
Mohl bych popsat ještě další okruhy Tvého vlivu a boje proti němu, ale tady bych se už dostal na nejistou půdu a musel začít konstruovat; kromě toho odjakživa platí, že čím víc se vzdálíš od obchodu a rodiny, tím jsi přátelštější, ústupnější, zdvořilejší, ohleduplnější, účastnější (mám na mysli: i navenek), úplně jako například nějaký samovládce, který, jakmile jednou překročí hranice své země, nemá důvod chovat se i nadále jako tyran a může si dobromyslně zadat i s nejníže postavenými lidmi. A skutečně vypadáš kupříkladu na skupinových fotografiích z Františkových Lázní vždycky tak veliký uprostřed všech těch malých zasmušilých lidiček, jako nějaký král na cestách. I děti z toho mohly mít užitek, jenom by to musely umět rozpoznat, což bylo nemožné, a pokud jde například o mne, nesměl bych neustále přebývat tak říkajíc v nejvnitřnějším, nejpřísnějším, nesešněrovanějším kruhu Tvého vliv, a právě tam jsem ve skutečnosti přebýval.
Neztratil jsem proto, jak Ty říkáš, jen smysl pro rodinné vztahy, je tomu spíš naopak, smysl pro rodinu jsem ještě měl, byl ovšem převážně negativní, a to kvůli (samozřejmě nikdy nekončícímu) vnitřnímu odloučení od Tebe. Vztahy k lidem, kteří nepatřili do rodiny, poškodil Tvůj vliv, je-li to možné, ještě víc. Naprosto se mýlíš, jestliže si myslíš, že pro jiné lidi dělám z lásky a věrnosti všechno, pro Tebe a pro rodinu z chladnosti a zrádnosti nic. Opakuji už po desáté: asi by se ze mne i jinak stal bojácný, ve styku s lidmi plachý člověk, ale odtud vede ještě dlouhá temná cesta tam, kam jsem skutečně došel. (Až dosud jsem toho v tomhle dopise úmyslně zamlčel poměrně málo, ale teď a později budu muset některé věci zatajit, protože je mi - před Tebou i před sebou - příliš zatěžko se k nim přiznat. Říkám to proto, aby sis nemyslel, že jen pro nedostatek důkazů bude celkový obraz případně tu a tam trochu zamlžený, naopak, existují důkazy, které by obrazu propůjčily až nesnesitelnou křiklavost. Není lehké nalézt střední cestu.) Stačí ostatně, když připomenu, co jsem už řekl: ztratil jsem ve styku s Tebou sebevědomí a vyměnil je za bezbřehý pocit viny. (Ve vzpomínce na tuto bezbřehost jsem jednou o komsi napsal: „Bál se, že ho ta hanba ještě přežije."[10]) Nemohl jsem se, když jsem pak potkával jiné lidi, najednou změnit, měl jsem vůči nim naopak ještě hlubší pocit viny, protože, jak už jsem řekl, jsem jim musel vynahradit to, čím ses na nich na mou spoluodpovědnost - v obchodě provinil. Kromě toho jsi přece každému, s kým jsem se kdy stýkal, otevřeně nebo potají něco vytýkal, i za to jsem je musel odprosit. Nedůvěra k většině lidí, nedůvěra, kterou ses mi snažil vštípit v obchodě i v rodině (jmenuj mi jediného člověka, který byl pro mne v dětství jakýmkoliv způsobem důležitý a kterého jsi až do morku kostí skrz naskrz nezkritizoval) a která Tebe kupodivu vůbec netížila (byl jsi přece dost silný, abys ji vydržel, kromě toho jsi ji možná jako panovník měl jenom ve znaku), tato nedůvěra, o jejíž opodstatněnosti jsem se nikdy na vlastní oči nepřesvědčil, protože jsem všude viděl jen nedostižně vynikající lidi, se ve mně proměnila v nedůvěru v sebe sama a v neustálý strach před všemi ostatními. Odtud mi tedy, všeobecně vzato, záchrana před Tebou nekynula. Jestliže ses v tomhle mýlil, spočívalo to možná ve faktu, že ses o mém styku s lidmi vlastně nic nedozvídal a nedůvěřivě a žárlivě (cožpak popírám, že mě máš rád?) předpokládal, že si nedostatek rodinného života jistě vynahrazuji jinde, protože přece není možné, abych i vně rodiny žil stejně jako v ní. Ostatně jsem z nedůvěry ve vlastní úsudek čerpal právě v dětství v tomto ohledu určitou útěchu; říkal jsem si: „Přeháníš, pociťuješ, tak jako všichni mladí lidé, nejmenší drobnosti, jako by to byly bůhvíjak velké výjimky." Tuto útěchu jsem později, tak jak vzrůstaly mé znalosti o světě, téměř úplně ztratil.
Stejně neúčinnou záchranu před Tebou mi poskytlo židovství. Bylo samo o sobě myslitelné, že bych v něm záchranu mohl najít, nebo ještě spíš bylo myslitelné, že bychom se v něm mohli oba setkat nebo dokonce z něho vyjít jednotní. Ale co to bylo za židovství, to, co jsem od Tebe dostal! Stavěl jsem se k němu v průběhu let trojím způsobem.
Jako dítě jsem si ve shodě s Tebou dělal výčitky, že nechodím dost často do synagógy, nepostím se atd. Myslel jsem si, že se proviňuji ne na sobě, nýbrž na Tobě, a zaplavovalo mě špatné svědomí, které jsem měl tak jako tak stále pohotově.
Později, jako dospívající člověk, jsem nechápal, jak mi můžeš vyčítat, Ty, který disponuješ tak nicotným zbytkem židovství, že se nesnažím (už z piety, jak jsi říkával) provádět stejnou nicotnost. A skutečně to bylo úplné nic, alespoň to, co jsem viděl, pouhý žert, ba ani žert ne. Čtyřikrát za rok jsi chodil do synagógy, měl jsi tam blíž k lhostejným lidem než k těm, kteří to brali vážně, trpělivě jako formalitu sis vyřídil modlitby, uváděls mě občas v úžas tím, že jsi mi uměl v modlitební knížce ukázat místo, které se právě recitovalo, jinak jsem se mohl, když už jsem byl jednou v synagóze (to byla hlavní věc), ztratit, kam jsem chtěl. Prozíval jsem tam tedy a proklimbal celé dlouhé hodiny (tolik jsem se později nudil už jen v tanečních hodinách) a snažil se mít radost z těch několika malých rozptýlení, ke kterým tam docházelo: když se například otevírala archa úmluvy, připomínalo mi to střelnici na pouti, kde se také, když se člověk strefil do černého, otevřely dveře skříně, jenže zevnitř vylezlo vždycky něco zajímavého a tady vždy znovu jen ty staré panenky bez hlavy.[11] Zažil jsem tam ostatně i hodně strachu, nejen, což bylo samozřejmé, z těch mnoha lidí, se kterými jsme přišli do užšího styku, nýbrž také proto, že i já jsem mohl být, jak ses jednou mimochodem zmínil, vyvolán před tóru. Před tím jsem se třásl celá dlouhá léta. Jinak mě z dlouhé chvíle nic nijak zvlášť nevyrušovalo, nanejvýš bar micva, která však vyžadovala jen směšné učení se nazpaměť a vedla také jen k směšnému úspěchu ve zkoušce, a pak ještě drobné, málo důležité příhody, které se týkaly Tebe, například když jsi byl předvolán před tóru a v pořádku přestál tuto, jak se mi zdálo, výlučně společenskou událost, nebo když jsi při Svátku vzpomínání na zemřelé [12] zůstal v synagóze a mě poslal pryč, což ve mně, zřejmě kvůli tomu odeslání pryč a nedostatku jakékoli bližší spoluúčasti, dlouhá léta vyvolávalo takřka podvědomý pocit, že jde o něco neslušného. - Takhle tomu bylo v synagóze, doma to bylo pokud možno ještě ubožejší a omezovalo se na první sederový večer [13], který se čím dál tím víc proměňoval, po pravdě řečeno vlivem dorůstajících dětí, v komedii s výbuchy nezadržitelného smíchu. (Proč jsi se musel se smíchem dětí smířit? Protože jsi ho sám vyvolával.) To byl tedy, pokud jde o víru, materiál, který jsi mi předal, k tomu je možno připočítat snad už jen napřaženou ruku, jak mi ukazuje „syny milionáře Fuchse", kteří o důležitých svátcích byli v synagóze se svým otcem přítomni. Nechápal jsem, jak je možné udělat s tímto materiálem něco lepšího, než se ho co nejrychleji zbavit; právě tohle mi připadalo jako nejzbožnější skutek.
Ještě později se však můj pohled na věc znovu změnil, pochopil jsem, proč si můžeš myslet, že Tě i v tomto ohledu zlomyslně zrazuji. Přinesl sis z malé venkovské obce, vlastně ghetta, skutečně ještě trochu židovství, nebylo toho moc a ještě se to trochu poztrácelo ve městě a na vojně, dojmy a vzpomínky z mládi Ti však přece jen jakžtakž vystačily k jistému způsobu židovského života, zvláště proto, že Ty takovouhle pomoc příliš nepotřebuješ, vyrůstáš z velice silného kořene a náboženské úvahy mohou Tvou osobou jen stěží pohnout, pokud ovšem nejsou smíšené s úvahami obchodními. Víra, kterou se řídil Tvůj život, spočívala v podstatě v tom, že jsi věřil v bezpodmínečnou správnost názorů jedné určité třídy židovských obchodníků, a jelikož ryto názory patřily k Tvému bytí, věřil jsi vlastně sám sobě. I v tom se skrývalo ještě dost židovství, ale k předání dítěti toho bylo málo, pramínek při předávání vyschl. Šlo zčásti o nepřenosné dojmy z mládí, zčásti o Tvou obávanou osobnost. Bylo také nemožné srozumitelně vysvětlit dítěti, které z čiré bázlivosti pozorovalo všechno přehnaně pozorně, že těch pár nicotností, které jsi provozoval s lhostejností odpovídající jejich nicotnosti, může mít nějaký vyšší smysl. Pro Tebe měly smysl jako památky na zašlé časy, a proto jsi mi je chtěl předat, jelikož však jsi jim už ani Ty nepřičítal nějakou hodnotu samu o sobě, mohl jsi to dělat pouze přemlouváním nebo vyhrožováním; to se jednak nemohlo podařit a jednak Tě to muselo velice popudit proti mé zdánlivé zatvrzelosti, protože jsi nechtěl uznat, že Tvá pozice je slabá.
Toto všechno není ovšem nějaký ojedinělý jev, podobně se vedlo velké části příslušníků přechodné generace, která z poměrně ještě zbožného venkova přesídlila do měst; stalo se to zcela automaticky, ale přidalo to do našeho vztahu, v němž přece nebyla nouze o ostré hrany, ještě jednu, a navíc dost bolavou. V tomto bodě máš sice pravdu, když věříš, stejně jako i já, že jsi nevinný, měl bys ale tuto nevinu vysvětlovat svou povahou a dobovými poměry, a ne vnějšími okolnostmi, neříkat tedy například, že na to, aby ses mohl takovýmihle věcmi zabývat, jsi měl příliš mnoho práce a starostí. Tímhle způsobem máš ve zvyku proměňovat svou nepochybnou nevinnost v nespravedlivou výčitku namířenou proti jiným lidem. To je pak vždy a také v tomto případě lehké vyvrátit. Vždyť přece nešlo o nějaké vyučování, které jsi měl svým dětem poskytnout, nýbrž o příkladný život; kdyby Tvé židovství bylo silnější, bylo by i jako příklad pro nás přesvědčivější, to je přece samozřejmé, ani tady Ti nic nevyčítám, jen se bráním proti Tvým výčitkám. Četl jsi nedávno Franklinovy vzpomínky na mládí. Dal jsem Ti je ke čtení skutečně s určitým úmyslem, ale ne, jak jsi ironicky poznamenal, kvůli jedné krátké pasáži o vegetariánství, nýbrž proto, že obsahují popis vztahů mezi autorem a jeho otcem a že se  nich obrážejí vztahy mezi autorem a jeho synem, pro kterého Franklin tyto vzpomínky psal. Nechci tady rozvádět podrobnosti.
Moje pojetí Tvého židovství se mi dodatečně jistým způsobem potvrdilo tím, jak sis počínal v posledních letech, kdy se Ti zdálo, že se víc zaobírám židovskou problematikou. Máš vždycky už předem averzi ke všemu, čím se zabývám, a ani tady tomu nebylo jinak. Ale přesto přese všechno mohl člověk očekávat, že uděláš malou výjimku. Vždyť to, co se tu probouzelo, bylo přece židovství Tvého židovství, a zároveň s ním tedy také možnost navázání nových vztahů mezi námi dvěma. Nepopírám, že by se mi tahle věc, kdybys o ni projevil zájem, okamžitě mohla stát podezřelou. Ani v nejmenším nechci tvrdit, že jsem v tomhle ohledu, ať už jakkoliv, lepší než Ty. Ale ani jsme to nevyzkoušeli. Mým prostřednictvím se Ti židovství zhnusilo, židovské spisy se pro Tebe staly nečitelné, „bylo Ti z nich nanic". Mohlo to znamenat, že podle Tvého nezlomného přesvědčení jen takové židovství, které jsi mi ukázal v dětství, je to správné, že kromě něho nic neexistuje. Ale že bys trval na něčem takovém, to bylo přece nemyslitelné. Potom tedy ovšem „hnus" (nehledě na to, že mířil v první řadě ne proti židovství, nýbrž proti mé osobě) mohl znamenat jen to, že podvědomě uznáváš slabé stránky svého židovství a mé židovské výchovy, nechceš, aby Ti to kdokoli jakýmkoli způsobem připomínal, a na jakékoliv upozornění odpovídáš neskrývanou nenávistí. Negativní veleúcta, kterou jsi choval k mému novému židovství, byla ostatně velice přehnaná; za prvé v sobě přece neslo Tvé prokletí a za druhé o jeho vývoji rozhodoval základní vztah k bližním, v mém případě tudíž tak, že ho zabíjel.
Lépe jsi se strefil se svou nechutí k mému psaní a ke všemu, co s ním, i když jsi o tom nevěděl, souviselo. Zde jsem se od Tebe skutečně dostal o kousek dál, i když tak trochu na způsob červa, když ho zezadu přišlápne něčí noha, on se vepředu odtrhne a odplazí stranou. Poněkud v bezpečí jsem byl, mohl jsem si tedy oddychnout; nechuť, kterou jsi pociťoval vůči mému psaní, mi v tomto výjimečném případě byla vítaná. Slova, u nás pověstná, jimiž jsi vítal mé knihy: „Polož to na noční stolek!" (většinou, když přišla nějaká kniha, jsi přece hrál karty), sice zraňovala mou ješitnost a ctižádostivost, ale v podstatě mi při nich bylo dobře, nejen z nepřátelské zlomyslnosti, nejen z radosti, že se mi dostává nového potvrzení mého pohledu na náš vztah, nýbrž v první řadě proto, že mi ta formule zněla nějak takhle: „Teď jsi volný!" Byl to samozřejmě klam, nebyl jsem nebo v nejlepším případě ještě jsem nebyl volný, moje psaní bylo o Tobě, žaloval jsem v něm jen na to, na co jsem nemohl žalovat v Tvém náručí. Bylo to úmyslně do délky protahované loučení s Tebou, vynutil sis je sice, ale já jsem určil, kam má směřovat. Ale jak málo tohle všechno bylo! Jestli to vůbec stojí za řeč, pak jen proto, že se to přihodilo v mém životě, jinde by si toho člověk ani nevšiml, a pak také proto, že to můj život ovládlo, v dětství jako předtucha, později jako naděje, ještě později často jako zoufalství, a nadiktovalo mi - vzalo to na sebe, dá se říci, přece jen znovu Tvoji podobu mých několik malých rozhodnuti.
Například volbu povolání. Jistě, nechal jsi mi v tom, jak to odpovídalo Tvé velkorysé a v tomto směru přímo trpělivé povaze, naprostou svobodu. Ostatně jsi v tomto ohledu také sledoval pro Tebe autoritativní všeobecný způsob zacházení se syny, běžný v židovské střední vrstvě, nebo jsi přinejmenším přijímal úsudky o hodnotách, které byly pro tuto vrstvu typické. Koneckonců Tě ovlivnil také jeden z Tvých omylů týkající se mé osoby. Z otcovské pýchy, z neznalosti mé skutečné povahy a také proto, že hledáš příčinu mé neduživosti, mě totiž odjakživa považuješ za zvlášť pilného. Jako dítě jsem se podle Tvého mínění neustále učil a později neustále psal. To ani nejvzdáleněji neodpovídá skutečnosti. Spíše je možné s mnohem menším přeháněním říci, že jsem se učil málo a nic se nenaučil; že po těch mnoha letech při průměrné paměti a ne zrovna nejhorších schopnostech chápání sem tam někde něco uvízlo, není přece nic moc pozoruhodného, celková suma vědomostí a zvláště jejich zdůvodnění jsou však v každém případě navýsost žalostné, když je srovnám s vynaloženým časem a vynaloženými penězi při napohled bezstarostném poklidném životě a když srovnám sebe, to především, skoro se všemi lidmi, které znám. Je to žalostné, ale pro mne pochopitelné. Měl jsem odjakživa, pokud si to jen pamatuji, tak nesmírně těžké starosti s duchovním uhájením existence, že mi všechno ostatní bylo jedno. Židovští žáci gymnázia jsou u nás často podivní, člověk mezi nimi najde i ty nejnepravděpodobnější typy, ale už nikde jinde jsem se nikdy nesetkal se svou chladnou, skoro vůbec neskrývanou, nezničitelnou, dětsky bezmocnou, až do směšnosti upadající, zvířecky samu se sebou spokojenou lhostejností dítěte i jinak hodně, ale chladně zvláštního, ostatně byla také jedinou záštitou proti nervovým poruchám, ke kterým by jinak ze strachu a pocitu viny došlo. Zaměstnávala mě pouze starost o sebe sama, zato však všemožným způsobem. Například jako starost o mé zdraví; začalo to zpolehoučka, tu a tam mě nepatrně znepokojovalo špatné trávení, vypadávání vlasů, křivení zad a tak dále, pak se to začalo v nespočetných stupních zhoršovat a skončilo to nakonec skutečnou nemocí. Co to vlastně bylo zač? Ne nějaká opravdová tělesná nemoc. Protože jsem si však nebyl ničím jistý a potřeboval jsem, aby mi každý okamžik potvrdil mou existenci, a jelikož jsem neměl nic ve svém opravdovém, nepochybném, výlučném, jen mnou jednoznačně určeném vlastnictví, že jsem byl po pravdě řečeno vyděděný syn, ze všech těchto důvodů jsem si nebyl jistý ani tím, co mi bylo nejblíž, totiž svým vlastním tělem; vyrostl jsem hodně do výšky, ale nevěděl jsem, co si s tím mám počít, břemeno bylo příliš těžké, záda se zkřivila; neodvažoval jsem se skoro ani pohnout, natož cvičit, zůstal jsem slabý; žasl jsem nade vším, čím jsem ještě mohl disponovat, jako by to byl nějaký zázrak, například nad svým dobrým trávením; to stačilo k tomu, abych o ně přišel, a tak se otevřela cesta k všestranné hypochondrii, až nakonec vlivem nadlidského úsilí vůle se oženit (o tom budu ještě mluvit) vytryskla z plic krev, na čemž má možná značný podíl byt v Schönbornském paláci - ten jsem ale potřeboval jen proto, že jsem ho považoval za nutný pro své psaní, takže to také patří do tohoto kontextu. Nepocházelo to tedy všechno, jak si to Ty vždycky představuješ, z nadměrného množství práce. Byla léta, kdy jsem na kanapi při plném zdrav prolenošil víc času než Ty za celý život, včetně nemocí. Když jsem od Tebe utíkal, jako bych měl bůhvíco na práci, bylo to většinou proto, abych si ve svém pokoji vlezl do postele. Můj celkový pracovní výkon jak v kanceláři (kde lenost ostatně nebyla příliš nápadná a kde ji navíc má ustrašenost udržovala v příslušných hranicích), tak i doma je nepatrný, zhrozil by ses, kdybys o tom měl zdání. Nemám pravděpodobně sám od sebe sklon k lenosti, ale nenašla se pro mě žádná práce. Tam, kde jsem žil, jsem byl zavržený, odsouzený, poražený. A o útěk někam jinam jsem se sice nesmírně snažil, ale to nebyla práce, protože šlo o cosi nemožného, co při mých silách bylo až na malé výjimky nedosažitelné.
Za těchto okolností jsem tedy měl svobodu vybrat si zaměstnání. Byl jsem ale ještě vůbec schopen takové svobody opravdu využít? Troufal jsem si ještě vydobýt si nějaké opravdové zaměstnání? Hodnotil jsem sebe sama mnohem spíš v závislosti na Tobě než na čemkoli jiném, například na vnějším úspěchu. Ten byl jenom chvilkovým posílením, ničím jiným, zatímco na druhé straně mě Tvá váha stahovala čím dál tím níž. Nikdy neprojdu první třídou obecné školy, myslel jsem si, ale podařilo se to, dostal jsem dokonce pochvalu; a při přijímací zkoušce na gymnázium určitě neobstojím, ale podařilo se to; teď ale určitě propadnu v první třídě gymnázia, ne, nepropadl jsem a dařilo se to dál a dál. Vůbec jsem tím ale nezískal sebedůvěru, naopak, byl jsem neustále přesvědčen - a odmítavý výraz v Tvé tváři mi to výslovně dokazoval -, že čím více se mi daří, tím hůř to nakonec bude muset dopadnout. Často jsem v duchu vídal strašlivé shromáždění profesorů (gymnázium je pouze nejjasnější příklad, ale se vším, co se mě dotýkalo, to bylo stejné), jak se sejdou, když jsem přestál primu, tedy v sekundě, a když jsem i ji přestál, tedy v tercii atd., aby prozkoumali ten jedinečný, do nebe volající případ, že se mně, nejneschopnějšímu a rozhodně nejnevědomějšímu žáku podařilo proplazit se až do této třídy, která mě ovšem nyní, když se na mě soustředila všeobecná pozornost, samozřejmě okamžitě vyplivne, za jásotu všech spravedlivých, osvobozených od takovéhle noční můry. Žít s podobnými představami není pro dítě lehké. Co pro mě za těchto podmínek znamenalo vyučování? Kdo mohl být s to vykřesat ze mne jiskru účastenství? Vyučování, a nejen vyučování, nýbrž všechno, s čím jsem se v tomto rozhodujícím věku setkal, mě zajímalo asi tak jako bankovního podvodníka, který je dosud v místě a třese se, že bude odhalen, zajímá malá běžná bankovní transakce, kterou má ještě jako úředník vyřídit. Tak malé, tak vzdálené bylo všechno ve srovnání s hlavní věcí. Pokračovalo to pak dál až k maturitě, kterou jsem skutečně složil částečně jen díky podvodu, a pak se to zastavilo, najednou jsem byl svobodný. Jestliže jsem se už i v době, kdy jsem byl pod tlakem gymnázia, soustřeďoval jen na sebe, co teprve teď, když jsem byl volný. Skutečná svoboda výběru zaměstnání pro mne tudíž neexistovala, věděl jsem: všechno mi bude při srovnání s hlavní věcí stejně lhostejné jako všechny učební předměty na gymnáziu, jde tedy o to, vybrat si zaměstnání, které tni tuto lhostejnost nejspíš dovolí a nebude přitom příliš zraňovat mou ješitnost. Jako samozřejmost se tedy nabízela práva. Malé, jinam směřující pokusy ješitnosti a nesmyslné naděje jako například čtrnáctidenní studium chemie nebo půlroční studium němčiny jen posílily mé zásadní přesvědčení. Studoval jsem tedy práva. Znamenalo to, že jsem se několik měsíců před zkouškami za hojného přepínání nervů duševně živil doslova pilinami, které navíc už přede mnou přežvýkaly tisíce hub. Ale právě to mi v jistém smyslu chutnalo, tak jako dříve v jistém smyslu gymnázium a později úřednické zaměstnání, protože to všechno dokonale odpovídalo mé situaci. V každém případě jsem byl v tomto ohledu pozoruhodně předvídavý, už jako malé dítě jsem měl o studiu a zaměstnání dost jasné předběžné představy. Nečekal jsem od nich nijakou záchranu, v této oblasti jsem se už dávno vzdal.
Skoro vůbec jsem nebyl předvídavý, pokud jde o možnost, že bych se oženil a co by to pro mne znamenalo; tato až dosud největší hrůza mého života mě
přepadla takřka zcela znenadání. Dítě se vyvíjelo velice pomalu, podobné záležitosti mu byly navenek příliš vzdálené, jen tu a tam na ně muselo trochu myslet; nedalo se však rozpoznat, že se tu připravuje dlouhotrvající, rozhodná a nad pomyšlení trpká zkouška. Ve skutečnosti se však z pokusů o manželství stal nejvelkolepější a nejnadějnější pokus Ti uniknout, příslušně velkolepý byl potom ovšem i neúspěch.
Jelikož se mi v této oblasti nedaří nic, bojím se, že se mi nepodaří ani vysvětlit Ti, o co v mých pokusech o manželství šlo. A přitom na tom závisí úspěch celého dopisu, protože v těchto pokusech se na jedné straně shromáždily všechny pozitivní síly, které jsem měl k dispozici, na druhé straně se tu se vší zběsilostí seskupily i všechny síly negativní, které jsou, jak vyplývá z mého předchozího popisu, jedním z výsledků Tvé výchovy - tedy slabost, nedostatek sebevědomí, pocit viny, a vytvořily přímo policejní kordón mezi mnou a sňatkem. Vysvětlování bude pro mne těžké i z jiného důvodu, všechno jsem totiž v průběhu tolika dní a nocí tak promyslel a přehrabal, že i mne ta podívaná už mate. Jediné, co mi ulehčí práci s vysvětlováním, je to, že podle mého názoru vůbec nechápeš, o co tady běží; trochu poopravit tak naprosté nepochopení se mi nezdá být příliš těžké.
Především stavíš nezdar mých pokusů o sňatek do stejné řady jako mé ostatní neúspěchy; v zásadě bych proti tomu nic neměl, ovšem za předpokladu, že souhlasíš s tím, jak jsem tu až dosud neúspěchy vysvětloval. Nezdar pokusu o sňatek stojí s nimi skutečně ve stejné řadě, podceňuješ však význam celé věci a podceňuješ ho takovým způsobem, že když o tom spolu diskutujeme, mluvíme vlastně každý o něčem jiném. Odvažuji se říci, že jsi v celém svém životě nezažil nic, co by pro Tebe mělo takový význam jako pro mne mé pokusy oženit se. Nemyslím tím, že se Ti ze zásady nic tak důležitého nepřihodilo, naopak, Tvůj život byl mnohem bohatší a naplněnější starostmi i událostmi než můj, ale právě proto se Ti nic podobného nestalo. Je to, jako když někdo vyjde nahoru po pěti nízkých schodech a někdo jiný jen najeden schod, který je ale tak vysoký jako těch pět dohromady; ten první člověk zdolá nejen pět schodů, nýbrž sta a tisíce dalších, povede velký a velice namáhaný život, ale žádný ze schodů, na které vystoupí, pro něj nebude mít takový význam jako pro toho druhého člověka ten první, vysoký schod, na který i při vynaložení všech svých sil nemůže vystoupit, na který se nedostane a přes který samozřejmě také nemůže pokračovat výš.
Oženit se, založit rodinu, přijmout všechny děti, které se narodí, starat se o ně v tomto nejistém světě a dokonce je i trochu vést je podle mého přesvědčení to nejvyšší, co se člověku může vůbec podařit. Že se to tak mnohým lidem zdánlivě podaří, není důkaz o opaku, protože za prvé opravdu se to podaří málokomu a za druhé i tito nemnozí to většinou „nedělají", nýbrž se jim to prostě „stane"; to sice není to nejvyšší, ale i tak je to nesmírně velké a nesmírně úctyhodné (zvláště proto, že není možné zcela jednoznačně oddělit to, co člověk „dělá", od toho, co se mu „stane"). A vždyť také koneckonců ani nejde o to nejvyšší, nýbrž jen o jakési vzdálené, ale počestné přiblížení; není přece nutné doletět přímo do slunečního středu, stačí, když se člověk doplazí na nějaké čisté místečko na zemi, kam občas zasvítí slunce a kde je možné se trochu ohřát:
Jak jsem byl na tohle připravený? Co možná špatně. Vyplývá to z toho, co jsem až dosud řekl. Pokud ovšem existuje nějaká přímá příprava jednotlivce k takovýmhle věcem a nějaké přímé vytváření všeobecných základních podmínek, potom Ty jsi se jí navenek moc nezabýval. Není to ani jinak možné, zde jsou rozhodující všeobecné zvyklosti sexuálního chování určitého stavu, národa a období. Přesto jsi i tady zasáhl, i když ne příliš, protože předpokladem takového zásahu může být jen velká vzájemná důvěra, a té se nám oběma v rozhodující době už dávno nedostávalo, a ještě ke všemu jsi zasáhl dost nešťastně, protože naše potřeby se od sebe navzájem zcela lišily; co mě uchvacuje, to se Tebe skoro ani nedotkne a naopak, co Ty považuješ za nevinnost, může být pro mne vina a naopak, co je pro Tebe bezvýznamné, může být pro mne hřebík do rakve.
Vzpomínám si, jak jsem se s Tebou a s maminkou šel jednou večer projít, bylo to na Josefském náměstí poblíž místa, kde dnes stojí Zemská banka, a začal jsem hloupě a furiantsky, suverénně, pyšně, chladně (to jsem předstíral), studeně (to bylo skutečné) a se zajíkáním, tak, jak jsem s Tebou obyčejně mluvíval, vykládat o zajímavých věcech, vyčítal jsem vám, že jste mě o nich nepoučili, že se toho museli ujmout až mí spolužáci, že jsem jen o vlásek unikl velkým nebezpečím (zde jsem podle svého zvyku nestydatě lhal, abych ukázal, jak jsem odvážný, ve skutečnosti jsem díky své ustrašenosti neměl až na obyčejné postelové hříchy městských dětí o „velkých nebezpečích" nijakou přesnější představu), závěrem jsem však naznačil, že teď už naštěstí všechno vím, nepotřebuji žádnou radu a všechno je v pořádku. V každém případě jsem o tom začal mluvit hlavně proto, že mě bavilo přinejmenším o tom mluvit, když už nic jiného, pak také ze zvědavosti a konečně i proto, abych se vám nějak za něco pomstil. Přijal jsi to, jak to odpovídá Tvé povaze, bez velkých rozpaků, řekl jsi jenom něco takového, že mi můžeš poradit, jak bych takovéhle věci mohl bez nebezpečí provozovat. Možná že právě takovou odpověď jsem z Tebe chtěl vymámit, odpovídala přece žádostivosti tělesně nečinného, sebou samým věčně se zabývajícího dítěte překrmeného masem a všemi ostatními dobrými věcmi, ale přesto navenek urazila můj stud nebo jsem si spíš myslel, že ho musí urazit, a to do takové míry, že jsem o tom proti své vůli už nemohl mluvit a domýšlivě a drze jsem přerušil rozhovor.
Není lehké Tvou tehdejší odpověd' posoudit, na jedné straně je k nevydržení otevřená, tak říkajíc pravěká, na druhé straně je ovšem, pokud se týče poučení, velice novodobě bezstarostná. Nevím, kolik mi tehdy bylo let, o moc víc než šestnáct určitě ne. Pro takového mládence to však byla přece jen velice podivná odpověď a vzdálenost mezi námi dvěma vysvítá i z toho, že vlastně šlo o první přímé životní ponaučení, které jsem od Tebe dostal. Jeho skutečný význam, který do mne už tehdy hluboko pronikl, který jsem si však napůl uvědomil až mnohem později, je takovýhle: To, co jsi mi radil, bylo podle Tvého mínění, natož podle mínění, které jsem tehdy zastával já, to nejšpinavější, co vůbec existuje. Že ses chtěl postarat o to, aby mé tělo nic z té špíny nepřineslo domů, bylo vedlejší, tím jsi chránil jen sebe, svůj dům. Hlavní věcí bylo mnohem spíš to, že Tebe se Tvá rada netýkala, Ty jsi zůstal manželem, čistým mužem, povzneseným nad takovéhle záležitosti; bylo to tehdy pro mne pravděpodobně ještě tím horší, že i manželství mi připadalo ostudné a nedokázal jsem si tedy představit své rodiče, jak provádějí to, co jsem jako něco všeobecného o manželství zaslechl. Tím ses stal ještě čistším, vystoupil jsi do ještě větší výše. Pomyšlení, že sis snad před manželstvím mohl dát nějakou podobnou radu, bylo pro mne naprosto nepřijatelné. Tak se stalo, že na Tobě nezůstal ani ten nejnepatrnější zbytek pozemské špíny. A právě Ty jsi mě několika otevřenými slovy do té špíny strkal, jako bych byl k tomu předurčený. Pokud se tedy svět skládal jen ze mne a z Tebe, což je představa, která mi byla velmi blízká, pak s Tebou končilo, co bylo na světě čistého, a se mnou z moci Tvé rady začínala špína. Samo o sobě bylo naprosto nepochopitelné, že mě takhle odsuzuješ, mohl jsem si to vysvětlit jen dávnou vinou a Tvým nejhlubším opovržením. A to se znovu dotklo, a velice tvrdě, mé nejvnitřnější podstaty.
Zde vychází pravděpodobně nejzřetelněji najevo nevina nás obou. A dá B otevřenou, nepříliš hezkou, ale v dnešní době ve městě zcela běžnou radu, která odpovídá jeho pojetí života a která snad může zamezit zdravotním potížím. Tato rada není pro B morálně příliš posilující, ale proč by se nemohl z újmy, kterou utrpěl, v průběhu let dostat, ostatně se radou přece nemusí vůbec řídit, a ať se to vezme jakkoli, neobsahuje rada žádný podnět k tomu, aby se pro B jaksi zhroutil celý svět jeho budoucnosti. A přece se něco takového stane, ale jenom proto, že A jsi Ty a B jsem já.
Mohu tuto naši oboustrannou nevinu obzvláště dobře vidět, protože k podobné srážce mezi námi došlo za zcela jiných podmínek asi o dvacet let později, tentokrát to jako skutečnost bylo děsivé, ale samo o sobě mnohem neškodnější, vždyť kde bylo na mně šestatřicetiletém něco, čemu by se ještě dalo uškodit. Mám na mysli Tvůj krátký proslov v jednom z těch rozčilených dnů, které následovaly poté, co jsem vám sdělil svůj poslední úmysl, že se ožením. Řekl jsi mi přibližně: „Vzala si na sebe asi nějakou pěknou blůzu, jak už to pražské Židovky umějí, a nato Ty ses samozřejmě rozhodl, že se s ní oženíš. A sice co nejdřív, za týden, zítra, dneska. Já Tě nechápu. Jsi dospělý člověk, žiješ ve městě a nevíš si jiné rady než se oženit s první, která se namane. Cožpak neexistují jiné možnosti? Jestli z toho máš strach, sám tam s Tebou zajdu." Řekl jsi toho víc a srozumitelněji, ale nedokážu si už vybavit podrobnosti, možná jsem taky trochu měl mlhu před očima, skoro víc mě zajímala maminka, jak s Tebou sice plně souhlasila, ale přece jen něco vzala se stolu a vyšla s tím z pokoje.
Snad nikdy jsi mě slovně víc nepokořil a nedal mi srozumitelněji najevo, jak mnou pohrdáš. Když jsi se mnou podobným způsobem mluvil před dvaceti lety, mohl v tom člověk, když se na věc podíval Tvýma očima, vidět přímo jakýsi projev uznání časně vyspělému městskému mládenci, kterého je podle Tvého mínění už možno takhle bez okolků uvést do života. Dnes mohl takový zřetel jenom ještě zvýšit pohrdání, protože mládenec zůstal vězet ve svém tehdejším rozběhu a nepřipadá Ti o žádnou zkušenost bohatší, nýbrž jen o dvacet let žalostnější. Že jsem se rozhodl pro nějakou dívku, to pro Tebe nic neznamenalo. Odjakživa jsi potlačoval (nevědomky) mou sílu k rozhodování a myslel sis teď (nevědomky), že víš, za co stojí. Nevěděl jsi nic o tom, jak jsem se pokoušel o záchranu i v jiných směrech, nemohl jsi tedy nic vědět ani o myšlenkových pochodech, které mě vedly k tomuto pokusu o sňatek, nezbývalo Ti než se je snažit uhodnout a hádal jsi, jak to odpovídalo celkovému mínění, které o mně máš, na to nejhnusnější, nejnemotornější, nejsměšnější. A ani chvíli jsi nezaváhal mi to příslušným způsobem sdělit. Hanba, kterou jsi mi tím působil, pro Tebe nebyla ničím ve srovnání s hanbou, kterou bych podle Tvého názoru udělal svou svatbou Tvému jménu.
Můžeš mi samozřejmě na otázku mých pokusů o sňatek leccos odpovědět a také jsi to udělal: nemohl sis mého rozhodnutí moc vážit, protože jsem dvakrát zrušil zasnoubení s Felicí a dvakrát jsem je znovu uzavřel, Tebe a maminku jsem bezdůvodně tahal k zásnubám do Berlína atd. To všechno je pravda, ale jak k tomu došlo?
Základní myšlenka mých pokusů o sňatek byla zcela správná: založit domácnost, osamostatnit se. Taková myšlenka by Ti byla dokonce sympatická, jenže ve skutečnosti to dopadá jako v té dětské hře, kde jeden drží druhého za ruku a dokonce ji pevně tiskne a přitom křičí: „Tak už běž, běž už, proč ještě nejsi pryč? Náš případ je ostatně tím komplikovanější, že Ty jsi to „běž už!" odjakživa myslel upřímně, ale zároveň jsi mě odjakživa nevědomky, jen silou své osobnosti také zadržoval nebo lépe řečeno držel v šachu.
Obě dívky jsem si vybral náhodou, ale měl jsem při tom mimořádně šťastnou ruku. Znovu je vidět, že naprosto nic nechápeš, když si můžeš myslet, že bych se já, ustrašený, váhavý, podezřívaný člověk mohl jedním rázem rozhodnout pro sňatek z toho důvodu, že mě uchvátila nějaká blůza. Obě manželství by byla spíš manželstvím z rozumu, v tom smyslu, že jsem na ně ve dne v noci, v prvním případě celé roky, v druhém případě celé měsíce, upínal veškerou sílu svého myšlení.
Ani jedna z obou dívek mě nezklamala, jen já zklamal obě. Můj názor na ně je dnes naprosto stejný jako v době, kdy jsem si je chtěl vzít.
Není také pravda, že bych při druhém pokusu o sňatek pohrdl zkušenostmi z prvního, že bych tedy byl lehkomyslný. Oba případy se od sebe navzájem zcela lišily, naopak právě z dřívějších zkušeností jsem mohl v druhém případě, který byl i jinak mnohem slibnější, čerpat naději. O podrobnostech se mi tu nechce mluvit.
Proč jsem se tedy neoženil? Vyskytly se, jako všude, určité překážky, ale v přijímání takových překážek přece spočívá život. Hlavní překážka, která bohužel nezávisí na nějakém konkrétním případě, je ta, že jsem patrně duševně neschopný se oženit. Projevuje se to tak, že od okamžiku, kdy se rozhodnu se oženit, nemůžu spát, hlavu, mám ve dne v noci v jednom ohni, život už pro mě není život, potácím se zoufale sem a tam. Není to vlastně způsobeno starostmi, i když přiměřeně k mé těžkomyslnosti a pedanterii se na tom nespočetné starosti spoluúčastňují, nejsou ale hlavní, dokončují sice jako červi práci na mrtvole, ale rozhodujícím způsobem mě zasahuje něco jiného. Je to ten celkový tlak strachu, slabostí, pohrdání sebou samým.
Pokusím se to blíže vysvětlit: na tomto poli, při pokusu o sňatek, přicházejí v mých vztazích k Tobě do vzájemného styku dvě zdánlivě protichůdné síly, a to tak silně jako nikde jinde. Sňatek je nepochybně zárukou nejvýraznějšího sebeosvobození a nezávislosti. Měl bych rodinu, to nejvyšší, čeho je podle mého názoru možno dosáhnout, a tedy i to nejvyšší, čeho jsi dosáhl Ty, vyrovnal bych se Ti, všechna stará a věčně nová hanba a tyranie by se staly dávnou historií. To by ovšem bylo jako v pohádce, a právě zde už to začíná být sporné. Je toho příliš, tolik toho člověk nemůže dosáhnout. Je to, jako kdyby byl někdo zavřený ve vězení a usmyslel si nejen utéci, čehož by snad bylo možné dosáhnout, nýbrž přestavět si zároveň vězení na letohrádek. Když ale uteče, pak nemůže přestavovat, a když přestavuje, pak nemůže utéci. Můj vztah k Tobě je tak nešťastný, že když chci být samostatný, pak musím udělat něco, co se Tě vůbec netýká; sňatek je sice to největší, co bych mohl udělat, a poskytuje tu nejčestnější samostatnost, zároveň má však i nejužší vztah k Tobě. Úmysl dostat se z tohohle ven má v sobě proto něco šíleného a každý pokus je potrestán takřka opravdovým šílenstvím.
částečně je to právě tento úzký vztah k Tobě, co mě na manželství láká. Jestliže si rovnocennost, která by mezi námi nastala a které bys rozuměl lépe než kdo jiný, představuji jako něco nadmíru krásného, pak je to proto, že bych díky ní mohl být volným, vděčným, nevinným, statečným synem a Ty neutiskovaným, netyranizujícím, soucitným a spokojeným otcem. Ale abychom toho dosáhli, muselo by se odestát všechno, co se stalo, to znamená, že by se nás dva muselo škrtnout.
Protože jsme však takoví, jací jsme, je pro mne vyloučeno se oženit, právě sňatek je totiž Tvé nejvlastnější území. Někdy si představuji rozloženou mapu světa a Tebe, jak na ní roztažený ležíš. A tehdy mi připadá, že pro můj život přicházejí v úvahu pouze oblasti, které Ty buď nepokrýváš nebo které leží mimo Tvůj dosah. A těch oblastí není mnoho a nejsou příliš utěšené, což odpovídá představě, kterou mám o Tvé velikosti, a manželství, to především, mezi ně nepatří.
Nechci, jak už toto srovnání dokazuje, žes mne svým příkladem z manželství vyštval, tak jako například z obchodu. Naopak, přes všechnu vzdálenou podobnost Vaše manželství bylo pro mne v mnohém příkladem manželství vzorného, ať už věrností, vzájemnou pomocí či počtem dětí, nedotklo se ho, ani když děti vyrostly a začaly čím dál tím víc rušit váš mír. Právě na základě toho příkladu jsem si o manželství vytvořil své vysoké mínění; to, že má touha po manželství byla bezmocná, mělo zcela jiné příčiny. Spočívaly v Tvém vztahu k dětem, o kterém je celý tento dopis.
Existuje mínění, podle něhož strach z manželství pochází někdy z obavy, že děti člověku později oplatí, čím se on sám provinil na svých rodičích. To v mém případě myslím není příliš významné, protože můj pocit viny pochází přece vlastně od Tebe a je také příliš proniknut vědomím své jedinečnosti, tento pocit jedinečnosti patří dokonce k jeho trýznivé podstatě, je neodmyslitelné, že by se něco takového mohlo někde jinde opakovat. A přece musím říci, že bych takového němého, tupého, suchopárného, neduživého syna nesnesl, asi bych před ním, kdybych neměl jinou možnost, utekl, emigroval, tak jak jsi to Ty chtěl udělat až kvůli mému sňatku. Je tedy možné, že i tohle hraje určitou roli v mé neschopnosti se oženit.
Mnohem důležitější je tu však strach o mne. Musíš tomu rozumět takhle: naznačil jsem už, že jsem v psaní a v tom, co s ním souvisí, s mizivým úspěchem provedl malé pokusy o samostatnost, pokusy o únik, které, jak mi mnoho věcí potvrzuje, sotva povedou někam dál. Přesto je mou povinností, vlastně spíš podstatou mého života, nad nimi bdít, nedovolit žádnému nebezpečí, kterému mohu zabránit, ba dokonce ani možnosti takového nebezpečí, aby se k nim přiblížily. Manželství je možnost takového nebezpečí, ostatně také možnost nejvyšší podpory, mně však stačí, že je to možnost nebezpečí. Co bych si pak počal, kdyby to přece jen nebezpečí bylo! Jak bych mohl nadále žít v manželství, s tím pocitem bezpečí, které snad není možno prokázat, ale v konečném případě ani vyvrátit! V tomto ohledu mohu sice váhat, ale konečné řešení je jisté, musím se manželství vzdát. Srovnání s vrabcem v hrsti a holubem na střeše se na můj případ hodí jen velice vzdáleně. V ruce nemám nic, na střeše je všechno, a přece si musím - tak o tom rozhodují bojové vztahy a životní nezbytnost - vybrat nic. Podobně jsem musel volit už i při výběru povolání.
Hlavní překážkou manželství je však už nevykořenitelné přesvědčení, že k tomu, aby se člověk mohl starat o rodinu, natož aby ji mohl vést, musím mít všechny vlastnosti, se kterými jsem se setkal u Tebe, a to pohromadě, dobré i špatné, tak jak jsou organicky sloučeny v Tobě, že tedy musí mít sílu a pohrdání ostatními, zdraví a jistou bezuzdnost, výmluvnost a nepřístupnost, sebedůvěru a nespokojenost s kýmkoli jiným, převahu nad světem a skon k tyranizování, znalost lidí a nedůvěru ve většinu z nich, a pak také dobré vlastnosti bez jakékoli nevýhody jako například pílí, vytrvalost, duchapřítomnost, nebojácnost. Z toho všeho jsem při srovnání s Tebou neměl skoro nic nebo jen velmi málo, a s tím jsem se chtěl odvážit se oženit, i když jsem přece viděl, že i Ty musíš v manželství těžce bojovat a že jsi dokonce selhal, pokud jde o děti? Nekladl jsem si tuto otázku výslovně ani jsem na ni výslovně neodpovídal, jinak by se jí byl zmocnil prostý selský rozum a ukázal mi jiné muže, kteří jsou jiní než Ty (mám-li z blízkého okolí jmenovat někoho, kdo se od tebe velice liší: strýček Richard[14]), přece se oženili a nezhroutili se z toho, co už je velice mnoho a bohatě by mi stačilo. Tuto otázku jsem však právě nekladl, nýbrž ji od dětství prožíval. Nevyzkoušel jsem se teprve svým vztahem k manželství , nýbrž vztahem ke každé maličkosti; svým příkladem a svou výchovou jsi mě ve vztahu ke každé maličkosti přesvědčoval o mé neschopnosti, tak jak jsem se to pokusil popsat, a to, co u každé maličkosti souhlasilo a dávalo Ti za pravdu, muselo samozřejmě strašlivým způsobem souhlasit i u toho největšího, tedy u manželství. Až do svých pokusů o sňatek jsem vyrůstal jako nějaký obchodník, který sice se starostmi a zlými tušeními, ale bez přesného účetnictví žije ze dne na den. Několikrát se mu stane, že si něco malého vydělá, a tuto událost ve vzpomínce vzhledem k její vzácnosti neustále hýčká a přehání, jinak má dennodenně jen ztráty. Všechno si zapisuje, ale nikdy nesestavuje bilanci. Najednou je tu nutnost bilancovat, to znamená pokus o sňatek. A když teď musí počítat ty velké částky, je to, jako by si byl nikdy nevydělal ani to nejmenší, všechno je jen jeden veliký dluh. A teď se ožeň a nezblázni se z toho! Takhle končí můj dosavadní život s Tebou a takovéhle vyhlídky do budoucnosti v sobě nese.
Když pohlédneš na všechno, čím jsem odůvodnil strach, který z Tebe mám, mohl bys mi odpovědět: „Tvrdíš, že si to dělám moc lehké, když jednoduše vysvětluji, že za můj vztah k tobě můžeš ty, ale já si myslím, že ty si to přes zdánlivou námahu přinejmenším neděláš těžší, nýbrž naopak mnohem snesitelnější. Předně i ty odmítáš přiznat jakoukoli vinu a zodpovědnost ze své strany, v tom je tedy náš postup stejný. Ale zatímco já potom stejně otevřeně, jako si to i myslím, připisuji vinu výhradně tobě, chceš ty být tak náramně ,chytrý` a ,jemnocitný`, že zprošťuješ obžaloby i mne. Daří se ti to samozřejmě jen zdánlivě (víc přece ani nechceš) a přes všechny ,fráze’ o bytí a přirozenosti a protikladu a bezmocnosti vysvítá mezi řádky, že skutečný útočník jsem byl já, zatímco všechno, čím jsi se zabýval ty, byla jen sebeobrana. Teď už jsi toho svou neupřímností snad dosáhl dost, protože jsi prokázal trojí, za prvé, že jsi nevinný, za druhé, že já jsem vinen, a za třetí, že jsi z čiré velkodušnosti ochoten nejen mi odpustit, nýbrž, což je víc a zároveň míň, navíc také dokázat a dokonce tomu chtít i věřit, že i já jsem, ačkoli se to ovšem nezakládá na pravdě, nevinný. To by ti teď už mohlo stačit, ale ono ti to ještě nestačí. Vzal sis totiž do hlavy, že budeš žít výhradně na můj účet. Uznávám, že spolu vedeme boj, ale jsou dva druhy boje. Rytířský boj, ve kterém samostatní soupeři navzájem měří své síly, každý bojuje za sebe, prohrává za sebe, vítězí za sebe. A boj hmyzu, který nejen že bodne, nýbrž navíc, aby se udržel při životě, saje krev. Je opravdovým vojákem z povolání, a takový jsi ty. Jsi neschopný žít, ale aby ses ve své neschopnosti pohodlně a bez výčitek svědomí zařídil, dokazuješ, že jsem ti všechnu tvou životaschopnost vzal a strčil si ji do kapsy. Co je ti teď do toho, že jsi neschopný žít, když za to mohu já, ty se jen klidně rozvalíš a necháš mě, ať tě tělesně i duševně vleču životem. Například: Když ses chtěl naposledy oženit, bylo to tak, že ses zároveň oženit nechtěl, to přece v tomhle dopise přiznáváš, neměl jsi však chuť se namáhat, a proto sis přál, abych ti pomohl neoženit se, totiž tím způsobem, že bych ti kvůli ,hanbě`, kterou by tvé manželství udělalo mému jménu, svatbu zakázal. To mě ale ani nenapadlo. Za prvé jsem ti nechtěl, tak jako ani v čemkoli jiném, ,šlapat po štěstí`, a za druhé nechci, aby mi mé dítě mohlo někdy něco takového vyčítat. Pomohlo mi však nějak, že jsem se sebezapřením nestál tvé svatbě v cestě? Ani v nejmenším. Můj nesouhlas by svatbě nezabránil, naopak, ještě by tě víc povzbudil, aby sis tu dívku vzal, protože ,pokus o útěk`, jak ty to nazýváš, by tím získal na dokonalosti. A můj souhlas se svatbou nezabránil tvým výčitkám, protože přece dokazuješ, že jestliže ses neoženil, můžu za to tak či onak stejně já. V podstatě jsi mi však v tomhle, stejně jako ve všem ostatním, nedokázal nic jiného, než že všechny moje výčitky byly oprávněné a že mezi nimi jedna obzvlášť oprávněná výčitka chyběla, totiž výčitka neupřímnosti, podlézavosti, příživnictví. Pokud se velice nemýlím, přiživuješ se na mně i samotným tímhle dopisem."
Nato Ti odpovídám, že především celá tahle námitka, kterou je částečně možné obrátit i proti Tobě, nepochází od Tebe, nýbrž právě ode mne. Nic, ani Tvá nedůvěra v ostatní lidi, není tak velké jako moje nedůvěra ve mne samého, nedůvěra, ke které jsi mě vychoval. Nepopírám, že námitka, jež sama o sobě přináší cosi,nového pro charakteristiku našeho vztahu, má jisté oprávnění. Ve skutečnosti k sobě věci samozřejmě nemohou přiléhat tak dokonale jako důkazy v mém dopise, život je víc než dětská skládanka; když však vezmeme v úvahu opravu, která z této námitky vyplývá, opravu, kterou nechci ani nemohu dopodrobna rozvádět, pak jsme podle mého názoru přece jen dosáhli něčeho tak velice blízkého pravdě, že nás to může oba trochu uklidnit a že nám to může ulehčit život a umírání.
Franz
[1] Franzova matka byla rozená Löwyová
[2] Felix - Hermannův vnuk, syn Elli.
[3] Pepa - Josef Pollak, manžel Franzovy sestry Valli.
[4] Assecurazioni Generali - první pojišťovací ústav, ve kterém byl Kafka zaměstnán.
[5] Felix - Ellin syn.
[6] Karl Hermann - Ellin muž.
[7] Gerta - Ellina dcera.
[8] Irma Kafková - dcera Hermannova bratra Ludwiga; po smrti svého otec pracovala spolu se svou sestřenicí Ottlou v obchodě Hermanna Kafky.
[9] Hermann Kafka se takto pravděpodobně vyjádřil po Irmině odchodu z obchodu v roce 1918. Když potom Irma v květnu 1919 náhle zemřela, dostala se věta do zcela jiného světla. „Die Gottselige" - chuděra může znamenat také „zesnulá".
[10] Parafráze poslední věty románu Proces.
[11] Panenky bez hlavy - svitky tóry.
[12] Během modlitby Jizkor bylo zvykem, že Ti, jejichž cha rodiče byli ještě naživu, opustili synagógu.
[13] Seder - rodinná pobožnost a slavnostní večeře na začátku svátku Pesach.
[14] Richard Löwy, bratr Julie Kafkové, obchodník s pracovními oděvy, otec čtyř dětí.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.8 (36 hlasů)