V noci jsem snil, že jsem motýlem

Zdá se to tak kruté, zůstat starým mládencem, doprošovat se jako starý muž – při zachování důstojnosti – přijetí, chcete-li strávit jeden večer s lidmi, stonat a z kouta postele celé týdny hledět do prázdného pokoje, vždycky se loučit před domovními dveřmi, nikdy se po boku manželky nehrnout do schodů, mít v pokoji jedině postranní dveře do cizích bytů, nosit si v ruce domů večeři, muset se podivovat cizím dětem a nesmět ustavičně opakovat: “Já nemám žádné,” pěstovat si zevnějšek i chování podle jednoho či dvou starých mládenců z dětských vzpomínek.

Tak tomu bude, jenže tu tak bude člověk dnes a později stát sám i ve skutečnosti, s tělem a skutečnou hlavou, tedy i s čelem, aby si do něho mohl tlouci dlaní.