„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Bratrovražda

Kategorie
03. Březen 2008
Je prokázáno, že k vraždě došlo takto:
Schmar, vrah, se postavil za měsíčné noci kolem deváté hodiny večer na roh, kolem něhož musel Wese, oběť, zahnout z ulice, kde měl kancelář, do ulice, kde bydlel.
Studený, každého prochvívající noční vzduch. Ale Schmar měl na sobě jen lehké modré šaty; kabátek měl nadto rozepnutý. Necítil chlad; vždyť se ustavičně pohyboval. Vražednou zbraň, napolo bajonet, napolo kuchyňský nůž, držel stále úplně obnaženou za rukojeť. Prohlížel si nůž proti měsíčnímu světlu; ostří se zablýsklo; Schmarovi to nestačilo; křísl jím o cihlu v dláždění, až jiskry odlétly; asi toho litoval; aby škodu napravil, přejel jím jako smyčcem po podrážce a stoje předkloněn na jedné noze naslouchal zvuku nože jedoucího po střevíci a zároveň nahlížel do osudné postranní ulice.
Proč tohle všechno strpěl soukromník Pallas, který vše nablízku pozoroval ze svého okna v druhém poschodí? Dohlédni dna lidské duše! S vyhrnutým límcem, v županu přepásaném kolem rozložitého břicha, potřásaje hlavou díval se dolů.
O pět domů dál šikmo naproti paní Wesová s liščím kožichem přes noční košili vyhlížela svého muže, který se dnes nezvykle dlouho zdržel.
Konečně se od dveří Wesovy kanceláře rozezní zvonek, příliš hlasitě na domovní zvonek, po celém městě až vzhůru k nebi, a Wese, ten noční dříč, vyjde z domu, zde v ulici ještě neviditelný, pouze znamením zvonku ohlášený; už sčítá dláždění jeho pokojné kroky.
Pallas se hluboko vykloní; nesmí nic propást. Paní Wesová, uklidněna zvonkem, s třesknutím zavře okno. Schmar však pokleká; a že v tu chvíli není jinde obnažen, tiskne jen tvář a ruce ke kamenům; vše křehne mrazem, Schmar však žhne.
Zrovna na hranici obou ulic zastaví se Wese, jen holí se opírá do druhé ulice. Rozmar. Noční nebe ho upoutalo, temná modř a zlato. Nic nevěda pohlédne vzhůru, nic nevěda pohladí si pod nadzvednutým kloboukem vlasy; ani hnutí nahoře, jež by mu naznačilo nejbližší budoucnost; vše zůstává na svém nesmyslném, nevyzpytatelném místě. Samo o sobě je naprosto rozumné, že Wese jde dál, jenže on jde na nůž Schmarovi.
"Wese!" vzkřikne Schmar, stojí na špičkách, ruku vztaženou, nůž prudce napřažený. "Wese! Marně čeká Julie!" A zleva do krku a zprava do krku a do třetice hluboko do břicha bodne Schmar. Vodní krysa, rozpárána, vydává podobný zvuk jako Wese.
"Dokonáno," řekne Schmar a mrští nožem, zbytečnou a zkrvavenou přítěží, hned vedle o zeď domu. "Blaženství vraždy! Úleva, rozlet z proudící cizí krve. Wese, starý noční stíne, příteli, kumpáne od piva, temná půda ulice tě vsákne. Proč nejsi prostě krvavá bublina, abych si na tebe sedl a tys dočista zmizel. Nevyplní se vše, nedozrály všechny blažené sny, tvé těžké ostatky tu leží, nepřístupny už kopancům. Co znamená ta němá otázka, kterou mi kladeš?"
Pallas, jehož tělo se překotně zalyká vším svým jedem, stojí mezi rozlétnuvšími se křídly domovních dveří. "Schmare! Schmare! Vše jsem viděl, neuniklo nic." Pallas a Schmar zkoumavě hleděli jeden na druhého. Pallas je uspokojen, Schmar neví, co si myslet.
Paní Wesová, z obou stran obklopena houfem lidu, spěchá sem s tváří hrůzou zestárlou. Kožich se rozvírá, ona se vrhá na Wesa, tělo v noční košili náleží jemu, kožich, uzavírající se nad manželským párem jak trávník nad hrobem, náleží davu.
Schmar, s námahou polykaje hnus, tiskne ústa na rameno strážníka, jenž ho svižným krokem odvádí pryč.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.2 (6 hlasů)