Kategorie
02. Březen 2008
(1917)
DVA CHLAPCI seděli na nábřežní zdi a hráli v
kostky. Jakýsi muž četl noviny na stupních pomníku ve stínu hrdiny s napřaženou
šavlí. Děvče u studny nabíralo vodu do džberu. Prodavač ovoce ležel vedle svého
zboží a hleděl na jezero. Uvnitř krčmy bylo skrze prázdné otvory dveří a oken
vidět dva muže u vína. Hospodský seděl u jednoho ze stolů a klimbal. Do malého
přístavu tiše vplula bárka, jako by se vznášela nad vodou. Muž v modré blůze
vystoupil na břeh a protáhl lano skrze kruhy. Jiní dva muži v tmavých pláštích
se stříbrnými knoflíky vynášely za lodníkem nosítka, na nichž pod velikým
třásnatým hedvábným šátkem s květy zřejmě ležel člověk.
Na nábřeží se o příchozí nikdo nestaral, ani
když postavili nosítka, aby počkali na lodníka, který měl ještě práci s lany,
nikdo k nim nepřistoupil, nikdo se jich na nic nezeptal, nikdo se na ně pořádně
nepodíval.
Vůdce ještě trochu zdržela žena, která se teď
objevila na palubě, s dítětem u prsu a s rozpuštěnými vlasy. Potom přišel,
ukázal na nažloutlý dvouposchoďový dům tyčící se nalevo blízko u vody, nosiči
zvedli břemeno a pronesli je branou, již vytvářely nízké, avšak štíhlé sloupy.
Jakýsi malý chlapec otevřel okno, stačil ještě zahlédnout skupinu mizející v
domě a honem zase okno zavřel. I vrata se teď uzavřela, byla pečlivě stesána z
černého dubového dřeva. Hejno holubů, jež do této chvíle poletovalo kolem
zvonice, sneslo se teď před dům. Jako by v domě byla uložena jejich potrava, shromáždili
se holubi před branou. Jeden vzlétl až do prvního patra a klovl do okna. Byla
to světle vybarvená, pěstěná, čilá zvířata. Žena z bárky jim se širokým
máchnutím hodila zrní, oni je sezobali a odlétli pak k ženě.
Jakýsi muž se smuteční páskou na cylindru
přicházel sem jednou z těch úzkých, příkře se svažujících uliček, jež vedou
nahoru do přístavu. Pozorně se rozhlédl, všímal si všeho, při pohledu na smetí
v jednom. koutě zkřivil obličej. Na stupních pomníku ležely slupky od ovoce,
smetl je holí, jak kráčel kolem. Zaklepal na dveře domu, současně vzal cylindr
do pravé ruky v černé rukavici. Dveře se ihned otevřely, v dlouhé chodbě aspoň
padesát malých chlapců vytvořilo špalír a uklonilo se.
Lodník sešel se schodů, pozdravil pána, vedl
ho nahoru, v prvním poschodí s ním obešel dvůr obepjatý lehkými, zdobnými
loggiemi, a zatímco chlapci se za nimi tlačili v uctivé vzdálenosti, vešli oba
do chladné veliké místnosti v zadní části domu, proti níž nebylo už vidět žádný
dům, jen holou černošedou skalní stěnu. Nosiči zrovna stavěli k hlavám nosítek
několik dlouhých svící a zapalovali je, avšak světlo tak nevzniklo, jen stíny,
předtím odpočívající, se vyplašily a mihotaly po stěnách. Šátek na nosítkách
byl odhrnut. Ležel na nich muž s rozsochatým vlasem a vousem, osmahlou kůží,
vypadal trochu jako lovec. Ležel bez hnutí, napohled bez dechu, s očima
zavřenýma, přesto však pouze okolí naznačovalo, že je snad mrtev.
Pán přistoupil k nosítkům, položil ležícímu
ruka na čelo, pak poklekl a modlil se. Lodník pokynul nosičům, aby opustili
místnost, oni vyšli, odehnali chlapce, kteří se venku shromáždili, a zavřeli za
sebou dveře.
Avšak pánovi podle všeho ani toto ticho ještě
nestačilo, pohlédl na lodníka, ten porozuměl a odešel postranními dveřmi do
vedlejšího pokoje. Muž na nosítkách okamžitě otevřel oči, s bolestným úsměvem
obrátil tvář k pánovi a řekl: “Kdo jsi?” – Pán bez údivu povstal z pokleku a
odpověděl: “Starosta Rivy.”
Muž na nosítkách přikývl, chabou rukou ukázal
na židli, a když starosta uposlechl jeho vyzvání, řekl: “Vždyť já jsem to
věděl, pane starosto, ale v prvním okamžiku vždycky všechno zapomenu, všechno
se mi plete a je líp, když se zeptám, i když všechno vím. I vy patrně víte, že
jsem lovec Gracchus.”
“Zajisté,” řekl starosta. “Dnes v noci jste mi
byl ohlášen. Dávno jsme už spali. Tu kolem půlnoci zvolala má žena:
,Salvatore,‘ – tak se jmenuji – ‚podívej se, holub na okně!‘ Opravdu to byl
holub, ale veliký jak kohout. Přilétl mi k uchu a řekl: ,Zítra přijde mrtvý
lovec Gracchus, přivítej ho jménem města.‘”
Lovec přikývl a vysunul špičku jazyka mezi
rty: “Ano, holubi létají přede mnou. Myslíte ale, pane starosto, že mám zůstat
v Rivě?”
“To ještě nemohu říci,” odpověděl starosta.
“Jste mrtev?”
“Ano,” řekl lovec, “jak vidíte. Před mnoha
lety, ale to musí být nesmírně mnoho let, zřítil jsem se ve Schwarzwaldu – to
je v Německu – se skály, když jsem pronásledoval kamzíka. Od té doby jsem
mrtev.”
“Ale přitom přece i žijete,” pravil starosta.
“Do jisté míry,” řekl lovec, “do jisté míry i
žiju. Můj člun smrti si spletl směr, chybné otočení kormidlem, okamžik
nepozornosti vůdce, uchvácení krásami mé vlasti, nevím, co to bylo, vím jen, že
jsem zůstal na zemi a že můj člun od té doby brázdí pozemská vodstva. A tak já,
který jsem chtěl žít jen ve svých horách, cestuji po smrti všemi krajinami
země.”
“A na onom světě nemáte účast?” otázal se
starosta se svraštělým čelem.
“Jsem,” odpověděl lovec, “stále na tom velikém
schodišti, které vede nahoru. Potloukám se po tom nekonečně dalekém schodišti,
chvíli nahoře, chvíli dole, chvíli napravo, chvíli nalevo, pořád v pohybu. Z
lovce se stal motýl. Nesmějte se tomu.”
“Nesměju se,” bránil se starosta.
“To je velmi rozumné,” řekl lovec. “Neustále
jsem v pohybu. Ale vždycky, když jsem v nejmocnějším rozběhu a brána nahoře mi
už svítá, probudím se na svém starém člunu, osaměle trčícím kdesi na pozemských
vodách. Základní pochybenost mé někdejší smrti šklebí se na mne ze všech stran
mé kajuty. Julie, lodníkova žena, zaklepe a přinese mi k nosítkům ranní nápoj
země, kolem jejíhož pobřeží zrovna plujeme. Ležím na dřevěné pryčně, mám na
sobě špinavý rubáš – není to žádný požitek, dívat se na mě –, šedivé a černé
vlasy a vousy jsou k nepoznání zcuchané, nohy mám zakryté velkým, hedvábným,
květovaným ženským šátkem s dlouhými třásněmi. V hlavách mi stojí kostelní
svíce a svítí mi. Proti mně na stěně visí malý obrázek, na něm nějaký Křovák
zřejmě, který na mě míří oštěpem a kryje se jak může za velkolepě pomalovaným
štítem. Na lodích najde člověk všelijaké hloupé obrazy, tenhle je ale jeden z nejhloupějších.
Jinak je má dřevěná klec docela prázdná. Štěrbinou v boku proniká sem vlahý
vzduch jižní noci a já slyším, jak o starou bárku pleská voda.
Tady ležím od té doby, co jsem ještě coby živý
lovec Gracchus, domovem ve Schwarzwaldu, pronásledoval jednoho kamzíka a zřítil
se do propasti. Všechno šlo po pořádku. Pronásledoval jsem, zřítil jsem se,
vykrvácel v rokli, byl jsem mrtvý a tahle bárka mne měla dopravit na onen svět.
Ještě si vzpomínám, s jakou radostí jsem se poprvé natáhl tady na tu pryčnu.
Nikdy mě hory neslyšely tak zpívat jako tenkrát tyhle čtyři ještě zešeřelé
stěny.
Rád jsem žil a rád jsem umřel, celý šťastný
jsem odhodil – ještě než jsem vstoupil na palubu – tu mizernou pušku, brašnu, všechno,
co jsem předtím vždy hrdě nosil, a do rubáše jsem vklouzl jak děvče do
svatebních šatů. Tu jsem ležel a čekal. Potom se stalo to neštěstí.”
“Zlý osud,” pravil starosta s rukou vztaženou
jako na obranu. “A vy na tom nemáte žádnou vinu?” “Žádnou,” řekl lovec, “byl
jsem lovec, je to snad vina? Ustanovili mě lovcem ve Schwarzwaldu, kde tenkrát
ještě byli vlci. Číhal jsem, vystřelil, zasáhl, kůži jsem stáhl, je tohle vina?
Moje práce byla požehnaná., Velký lovec ze Schwarzwaldu`, tak mi říkali. Je to vina?”
“Nejsem povolán, abych to rozhodl,” řekl
starosta, “i mně se však zdá, že v tom není žádná vina. Kdo ale je pak vinen?”
“Lodník,” řekl lovec. “Nikdo nebude číst, co
tu píšu, nikdo mi nepřijde na pomoc; kdyby byl vyhlášen úkol pomoci mi, zůstaly
by dveře všech domů zavřeny, všechna okna by byla zavřena, všichni v postelích,
přikrývky přetaženy přes hlavu, celá zem jediná noclehárna. Něco na tom je,
neboť tak o mně nikdo neví, a kdyby o mně věděl, nevěděl by, kde přebývám, a
kdyby věděl, kde přebývám, nevěděl by, jak mě tam zadržet, nevěděl by, jak mi
pomoci. Myšlenka chtít mi pomoci je nemoc a je ji třeba vyležet v posteli.
Tohle já vím a proto nekřičím o pomoc, i když
v některých okamžicích – neovládaje se, jako třeba teď na to velmi silně
myslím. Avšak k zahnání takových myšlenek celkem stačí, abych se rozhlédl kolem
sebe a připomenul si, kde to jsem a – smím se tak věru vyjádřit – kde to už po
staletí přebývám.”
“Neobyčejná věc,” pravil starosta, “neobyčejná
věc. – A teď pomýšlíte na to, zůstat u nás v Rivě?” “Nepomýšlím,” řekl lovec s úsměvem, a aby zmírnil posměch, položil starostovi ruku na koleno. “Jsem tu, víc nevím, víc nemohu učinit. Můj člun nemá kormidlo, pluje po větru, který vane v nejspodnějších končinách smrti.”