V noci jsem snil, že jsem motýlem

MÁM ZVLÁŠTNÍ ZVÍŘE, napůl kočičku, napůl jehně. Je to dědictví z otcova majetku. Avšak vyvinulo se teprve za mne, dříve to bylo spíš jehně než kočička. Teď však má z obojího asi tak stejně. Z kočky hlavu a drápy, z beránka velikost a postavu; od obou má oči, které plápolají a jsou divoké, srst, která je měkká a přiléhavá, pohyby, v nichž je skotačivost i plíživost. Když svítí slunce, stočí se na okně do klubíčka a přede, na louce pobíhá jak splašené a sotva se dá chytit. Před kočkami utíká, na jehňata by se chtělo vrhat. Za měsíční noci se nejraději prochází po okapu. Mňoukat nedovede a krysy se mu hnusí. Před kurníkem vydrží číhat celé hodiny, ale ještě nikdy nevyužilo příležitosti k vraždě.

Živím je sladkým mlékem, to má nejraději. Saje je dlouhými loky přes své dravčí zuby. Samozřejmě je to velká podívaná pro děti. V neděli dopoledne bývají návštěvní hodiny. Držím vždycky zvířátko na klíně a děti z celého sousedství postávají okolo.

Tu přicházejí nejpodivnější otázky, na které by nikdo nedokázal odpovědět: Proč je jen jedno takové zvíře, proč je mám zrovna já, jestli už před ním někdy bylo nějaké takové zvíře a jak to bude po jeho smrti, jestli se cítí osamělé, proč nemá mladé, jak se jmenuje a tak dále.

Nenamáhám se s odpověďmi, bez jakéhokoli vysvětlování se spokojuji tím, že ukazuji, co mám. Někdy děti, přinesou kočky, jednou přivedly dokonce dvě jehňata. Avšak proti jejich očekávání nikdy nedošlo k vzájemnému poznání. Zvířata si klidně hleděla do svých zvířecích učí a zřejmě brala své existence jako božská fakta.

U mne na klíně nezná to zvíře ani strach, ani touhu pronásledovat. Když se ke mně tulí, cítí se nejblaženější. Lne k rodině, která je vychovala. Není to snad nějaká mimořádná věrnost, nýbrž správný instinkt zvířete, které má na zemi sice nespočet sešvakřených příbuzných, ale snad ani jediného pokrevního, a jemuž tedy je ochrana, již u nás nalezlo, svatá.

Někdy se musím smát, když mě tak očmuchává, protahuje se mi mezi nohama a ne a ne se ode mne odloučit. Jako by nestačilo, že je jehnětem i kočkou, chce být skoro ještě i psem. – Jednou, když jsem – což se může stát každému – nevěděl už kudy kam ve svých obchodech a ve všem, co s tím souviselo, když už jsem chtěl všeho nechat a v takovém rozpoložení jsem ležel doma v houpacím křesle s tím zvířetem na klíně, tu, když jsem se náhodou podíval dolů, kanuly s jeho obrovských vousisek slzy. – Byly to mé, byly to jeho? – Má tahle kočka s beránčí duší ještě i lidskou ctižádost? – Nezdědil jsem po otci mnoho, ale tohle dědictví stojí za to.

Má v sobě obojí neklid, kočičí i jehněčí, jakkoli jsou oba rozdílné. Proto je mu jeho kůže příliš těsná. Někdy si vyskočí na židli vedle mne, opře se mi předníma nohama o ramena a čenich mi přiloží k uchu. Je to, jako by mi něco říkalo, a skutečně se pak ke mně nakloní, dívá se mi do obličeje a pozoruje dojem, jaký na mne učinilo jeho sdělení. A já z dobré vůle dělám, jako bych byl něčemu porozuměl, a přikývnu. – Potom seskočí na zem a tancuje kolem mne.

Snad by byl pro to zvíře vysvobozením řeznický nůž, avšak já mu jakožto svému dědictví musím toto vysvobození odepřít. I musí tedy vyčkat, až mu sám od sebe dojde dech, i když na mě někdy pohlíží jakoby rozumnýma lidskýma očima, jež vyzývají k rozumnému činu.