„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Kříženec

Kategorie
02. Březen 2008

(1917)

MÁM ZVLÁŠTNÍ ZVÍŘE, napůl kočičku, napůl jehně. Je to dědictví z otcova majetku. Avšak vyvinulo se teprve za mne, dříve to bylo spíš jehně než kočička. Teď však má z obojího asi tak stejně. Z kočky hlavu a drápy, z beránka velikost a postavu; od obou má oči, které plápolají a jsou divoké, srst, která je měkká a přiléhavá, pohyby, v nichž je skotačivost i plíživost. Když svítí slunce, stočí se na okně do klubíčka a přede, na louce pobíhá jak splašené a sotva se dá chytit. Před kočkami utíká, na jehňata by se chtělo vrhat. Za měsíční noci se nejraději prochází po okapu. Mňoukat nedovede a krysy se mu hnusí. Před kurníkem vydrží číhat celé hodiny, ale ještě nikdy nevyužilo příležitosti k vraždě.
Živím je sladkým mlékem, to má nejraději. Saje je dlouhými loky přes své dravčí zuby. Samozřejmě je to velká podívaná pro děti. V neděli dopoledne bývají návštěvní hodiny. Držím vždycky zvířátko na klíně a děti z celého sousedství postávají okolo.
Tu přicházejí nejpodivnější otázky, na které by nikdo nedokázal odpovědět: Proč je jen jedno takové zvíře, proč je mám zrovna já, jestli už před ním někdy bylo nějaké takové zvíře a jak to bude po jeho smrti, jestli se cítí osamělé, proč nemá mladé, jak se jmenuje a tak dále.
Nenamáhám se s odpověďmi, bez jakéhokoli vysvětlování se spokojuji tím, že ukazuji, co mám. Někdy děti, přinesou kočky, jednou přivedly dokonce dvě jehňata. Avšak proti jejich očekávání nikdy nedošlo k vzájemnému poznání. Zvířata si klidně hleděla do svých zvířecích učí a zřejmě brala své existence jako božská fakta.
U mne na klíně nezná to zvíře ani strach, ani touhu pronásledovat. Když se ke mně tulí, cítí se nejblaženější. Lne k rodině, která je vychovala. Není to snad nějaká mimořádná věrnost, nýbrž správný instinkt zvířete, které má na zemi sice nespočet sešvakřených příbuzných, ale snad ani jediného pokrevního, a jemuž tedy je ochrana, již u nás nalezlo, svatá.
Někdy se musím smát, když mě tak očmuchává, protahuje se mi mezi nohama a ne a ne se ode mne odloučit. Jako by nestačilo, že je jehnětem i kočkou, chce být skoro ještě i psem. – Jednou, když jsem – což se může stát každému – nevěděl už kudy kam ve svých obchodech a ve všem, co s tím souviselo, když už jsem chtěl všeho nechat a v takovém rozpoložení jsem ležel doma v houpacím křesle s tím zvířetem na klíně, tu, když jsem se náhodou podíval dolů, kanuly s jeho obrovských vousisek slzy. – Byly to mé, byly to jeho? – Má tahle kočka s beránčí duší ještě i lidskou ctižádost? – Nezdědil jsem po otci mnoho, ale tohle dědictví stojí za to.
Má v sobě obojí neklid, kočičí i jehněčí, jakkoli jsou oba rozdílné. Proto je mu jeho kůže příliš těsná. Někdy si vyskočí na židli vedle mne, opře se mi předníma nohama o ramena a čenich mi přiloží k uchu. Je to, jako by mi něco říkalo, a skutečně se pak ke mně nakloní, dívá se mi do obličeje a pozoruje dojem, jaký na mne učinilo jeho sdělení. A já z dobré vůle dělám, jako bych byl něčemu porozuměl, a přikývnu. – Potom seskočí na zem a tancuje kolem mne.
Snad by byl pro to zvíře vysvobozením řeznický nůž, avšak já mu jakožto svému dědictví musím toto vysvobození odepřít. I musí tedy vyčkat, až mu sám od sebe dojde dech, i když na mě někdy pohlíží jakoby rozumnýma lidskýma očima, jež vyzývají k rozumnému činu.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 3.3 (4 hlasy)