V noci jsem snil, že jsem motýlem

Dnes byli u nás na dole nejvyšší inženýři. Ředitelství vydalo jakési nařízení o zakládání nových štol, a tak inženýři přišli, aby začali s předběžným vyměřováním. Jak jsou ti lidé mladí a přitom už tak rozdílní! Všichni se svobodně vyvíjeli a jejich jasně vyhraněný charakter se nespoutaně projevuje už v mladých letech.

Jeden z nich, černovlasý, živý, přelétá očima na všechny strany.

Druhý se zápisníkem si za chůze dělá poznámky, rozhlíží se, porovnává, zapisuje.

Třetí jde zpříma s rukama v kapsách, až se na něm všechno napíná; dbá na důstojnost; jen to, jak si ustavičně kouše rty, prozrazuje netrpělivé, nepotlačitelné mládí.

Čtvrtý cosi vysvětluje třetímu, o což ten nestojí; je menší než třetí a běží vedle něho jako pokušitel, s ukazováčkem neustále ve vzduchu vypadá, jako by mu předzpěvoval litanii o tom, co je zde k vidění.

Pátý, hodností snad nejvyšší, nesnese žádný doprovod; hned je vpředu, hned vzadu; společnost mu přizpůsobuje krok; je bledý a slabý; odpovědnost mu vyhloubila oči; často si v zamyšlení tiskne ruku na čelo.

Šestý a sedmý jdou trochu shrbeni, s hlavami u sebe, ;tržíce se pod paží, v důvěrném rozhovoru; kdyby toto zde vysloveně nebyl náš uhelný důl a naše pracoviště v nejhlubší štole, pomysli1 by si člověk, že tito dva kostnatí, bezvousí, nosatí páni jsou mladí duchovní. Jeden z nich se povětšině směje pro sebe, jako když přede kočka; druhý, který se rovněž směje, má hlavní slovo a volnou rukou k tomu jaksi udává takt. Jak si tihle dva páni musí být jisti svým místem; ba jaké zásluhy si už asi přes své mládí získali o naše doly, že se tu při tak důležité obchůzce svému šéfovi před očima mohou tak sebejistě zabývat vlastními; záležitostmi nebo aspoň takovými záležitosmi, které: nesouvisí s přítomnými úkoly. Nebo že by si snad přece jen přes všechen smích a nepozornost velice dobře všímali toho, co je zapotřebí? Člověk si o takových pánech ani netroufá udělat přesnější úsudek.

Na druhé straně je však přece jen zase pochybné, že příkladně osmý je na věc nesrovnatelně více soustředěn než tito páni, ba než vůbec všichni ostatní. Na všechno si musí sáhnout a všechno oťukat malým kladívkem, které co chvíli vytahuje z kapsy a znovu je do kapsy schovává. Občas si klekne do té špíny, ačkoli má na sobě elegantní šaty, a oťukává půdu, pak zas jen v chůzi oťukává zdi nebo strop nad hlavou. Jednu chvíli se natáhl na zem a zůstal nehnutě ležet; už jsme si myslili, že se stalo neštěstí; potom však rychle mrskl štíhlým tělem a vyskočil. Opět tedy pouze něco zkoumal. Máme za to, že známe svůj důl a kamení v něm, avšak co tu tento inženýr takovým způsobem zkoumá, to nechápeme.

Devátý před sebou strká dětský kočárek s měřicími přístroji. Nadmíru drahocenné přístroje, uložené hluboko v nejjemnější vatě. Tento vozík by měl vlastně strkat sluha, avšak sluhovi jej nesvěří; musel se toho ujmout inženýr, a jak vidět, dělá to rád. Je asi nejmladší, snad všem přístrojům ještě ani nerozumí, avšak nespouští z nich oči, někdy se tak skoro ocitá v nebezpečí, že s vozíkem narazí na stěnu.

Ale je zde jiný inženýr, který kráčí podle vozíku a dává pozor. Ten zřejmě přístrojům důkladně rozumí a je podle všeho jejich pravým strážcem. Aniž vozík zastaví, vyndá z něho čas od času nějakou součást přístrojů, podívá se skrze ni, uvolní nebo přitáhne šroub, zatřepe jí a oťuká, přiloží k uchu a naslouchá; a posléze tu věcičku, zdálky sotva viditelnou, co nejopatrněji opět uloží do vozíku, přičemž řidič většinou vozík zastaví. Trochu panovačně se chová tento inženýr, avšak pouze pokud jde o přístroje. Už deset kroků před vozíkem máme na němý pokyn prstem ustoupit stranou, i tam, kde není kam ustoupit.

Za těmito dvěma pány jde sluha, který nedělá nic. Pánové dávno odložili všechnu pýchu, což je samozřejmé při jejich velkém vědění, zato sluha ji, jak se zdá, posbíral. Jednu ruku za zády, druhou hladě pozlacené knoflíky vpředu či jemné sukno své livreje, kývne co chvíli napravo a nalevo, jako kdybychom ho byli pozdravili a on odpovídal, nebo jako kdyby předpokládal, že jsme ho zdravili, ale nemohl si to ze své výše ověřit. Ovšem že ho nezdravíme, avšak přece jen při pohledu na něj by se člověk mohl skoro domnívat, že kancelářský sluha na ředitelství dolů je něco ohromného. Samosebou se mu za zády smějeme, ale jelikož by ho ani hromová rána nepřiměla, aby se otočil, chováme ho přece jen ve vážnosti jako cosi nepochopitelného.

Dnes už se moc práce neudělá; bylo to notné vyrušení; taková návštěva vezme člověku každé pomyšlení na práci. Člověka příliš láká dívat se za pány do tmy pokusné štoly, kde všichni zmizeli. Také nám brzy skončí směna; návrat těch pánů už neuvidíme.