V noci jsem snil, že jsem motýlem

VRÁTIL JSEM SE, prošel jsem chodbou a ohlédl jsem se zpátky. Je to otcův starý dvůr. Uprostřed louže. Staré, nepotřebné harampádí bez ladu a skladu zatarasuje cestu ke schodům na půdu. Kočka číhá na zábradlí. Jakýsi rozedraný hadr, kdysi při hře namotaný na kůl, se zvedá ve větru. Přišel jsem. Kdo mne přijme? Kdo čeká za kuchyňskými dveřmi? Z komína se kouří, vaří se káva k večeři. Je ti útulno, cítíš se doma? Nevím, jsem velmi nejistý. Otcův dům to je, avšak chladně stojí jeden kus vedle druhého, jako by každý byl zaměstnán svými vlastními záležitostmi, jež jsem zčásti zapomněl, zčásti nikdy neznal. Čím jim mohu být užitečný, co pro ně znamenám, i když jsem snad synem otce, starého hostinského. A netroufám si zaklepat na kuchyňské dveře, jen zdálky naslouchám, jen zdálky naslouchám vstoje, ne tak, abych mohl být překvapen s uchem na dveřích. A protože naslouchám zdálky, nevyposlouchám nic, jen slabé údery hodin slyším, nebo se mi třeba jen zdá, že je slyším, z dětských dnů. Co se jinak děje v kuchyni, je tajemstvím těch, kdo tam sedí, a oni je přede mnou střeží. Čím déle člověk váhá přede dveřmi, tím cizejší je. Co kdyby teď někdo otevřel dveře a něco se mne zeptal. Nebyl bych pak sám jako někdo, kdo chce střežit své tajemství?