Kategorie
03. Březen 2008
(Zápisky z roku 1920)
NENÍ V ŽÁDNÉ SITUACI dostatečně připraven, ale
nemůže si proto ani dělat výčitky, neboť kde by se v tomto životě, který v
každém okamžiku tak mučivě vyžaduje připravenost, vzal čas na přípravy, a i
kdyby byl čas, bylo by se snad možno připravovat, dokud neznáme úkol, to
znamená, lze vůbec obstát tváří v tvář nějakému přirozenému, nikoli jen uměle
sestavenému úkolu? Proto také je již dávno rozdrcen, je zvláštní, ale i
utěšlivé, že na to byl ze všeho nejméně připraven.
Všechno, co učiní, zdá se mu sice mimořádně
nové, ale také – přiměřeně k té nemožné spoustě novosti mimořádně diletantské,
stěží vůbec snesitelné, neschopné dějinnosti, zpřetrhávající řetězec pokolení,
přerývající poprvé až do nejhlubších hlubin onu hudbu světa, již doposud vždy
bylo možno alespoň tušit. Někdy se v své pýše strachuje více o svět než o sebe.
S vězením by se byl smířil. Skončit jako vězeň
– to by mohlo být cílem života. Jenže ona to byla zamřížovaná klec. Lhostejně,
panovačně, jako doma proudila mřížovím sem a tam vřava světa, vězeň byl vlastně
volný, na všem se mohl podílet, nic mu venku neuniklo, ba mohl dokonce klec i
opustit, vždyť tyče mříží stály na metr od sebe, nebyl ani uvězněn.
Má pocit, že tím, že žije, zahrazuje si cestu.
Tato překážka je mu pak zase důkazem toho, že žije.
Jeho vlastní čelní kost mu stojí v cestě, o
vlastní čelo si do krve otlouká čelo.
Cítí se uvězněn na této zemi, je mu těsno,
propuká v něm smutek, ochablost, nemoci, šílené představy vězňů, žádná útěcha
ho nemůže utěšit, právě proto, že je to jen útěcha, křehká, hlavu rozbolavující
útěcha proti drsnému faktu uvěznění. Ale zeptá-li se ho někdo, co by vlastně
chtěl, nedovede odpovědět, neboť a to je jeden z jeho nejpádnějších důkazů –
nemá ponětí o svobodě.
Někteří popírají trápení poukazujíce na
slunce, on popírá slunce poukazuje na trápení.
Sebetrýznivý, těžkopádný, často dlouho
zadrhávající, v podstatě však neutuchající vlnivý pohyb veškerého života,
cizího i vlastního, jej trýzní, protože s sebou nese neutuchající nutkání
přemýšlet. Někdy se mu zdá, že tato trýzeň předchází události. Když se doví, že
jeho příteli se má narodit dítě, uvědomuje si, že už dříve pro to v myšlenkách
trpěl.
Vidí dvojí: to první je pokojné, životem
naplněné, bez jisté pohody nemožné rozjímání, uvažování, zkoumání; prýštění.
Jejich počet a možnosti jsou nekonečné, dokonce i kopřiva, aby se uchytila,
potřebuje poměrně velkou trhlinu ve zdi, ale tyto činnosti nepotřebují vůbec
žádné místo, i tam, kde není ani sebemenší trhlina, mohou žít ve vzájemném
prolínání po tisících a tisících. To je to první. 'To druhé však je okamžik,
kdy je člověk předvolán, aby skládal účty, nevypraví ze sebe ani hlásku, je
vržen zpátky do rozjímání atd., jenže teď, nemaje už nejmenší vyhlídky, nemůže
se v tom už jen tak plácat, ztěžkne a s klením se potopí.
Jde o toto: Jednou před mnoha lety jsem, jistě
celý smutný, seděl na petřínské stráni. Přemítal jsem, co si vlastně přeju od
života. Ukázalo se, že mým nejzávažnějším či nejvábivějším přáním je, získat
takový náhled na život (a dovést o něm druhé písemně přesvědčit – což s tím
ovšem nevyhnutelně šlo ruku v ruce), v němž by si život sice zachoval tíhu
svých pádů a vzestupů, ale zároveň by se neméně jasně vyjevil jakožto nic,
jakožto sen, jakožto vznášení. Snad by to bylo krásné přání, kdybych si je byl
správně přál. Třeba jako přání s úzkostlivou řemeslnou pečlivostí stlouci stůl
a zároveň při tom nic nedělat, a to ne snad tak, že by někdo mohl říci: “Ten
bere práci s kladivem jako nic,” nýbrž “Text bere práci s kladivem jako
opravdovou práci s kladivem a zároveň jako nic,” čímž by se arci ta práce s
kladivem stala ještě smělejší, ještě rozhodnější, ještě skutečnější a chceme-li
ještě šílenější.
Jenže on si vůbec nedovedl takhle přát,
protože jeho přání nebylo žádné přání, byla to jen obrana, ochočování nicoty,
zdání jakési živosti, jež chtěl dodat oné nicotě, do níž tehdy sice učinil
sotva první uvědomělé kroky, již však už cítil jako. svůj živel. Bylo to
tenkrát jakési rozloučení s šálivým světem mládí, nikdy se jím ostatně nedal
přímo klamat, podléhal pouze klamavému řečnění všelijakých autorit kolem. Odtud
tedy ona nezbytnost “přání”.
Dokazuje pouze sebe sama, on sám je svým
jediným důkazem, všichni protivníci ho okamžitě přemohou, ale ne tím, že by ho
vyvrátili (je nevyvratitelný), nýbrž tím, že dokážou sami sebe.
Lidská spojení jsou založena na tom, že jeden
svým silným bytím jakoby vyvrátí ostatní jednotlivce, samy o sobě
nevyvratitelné. Těmto jednotlivcům je to slastí a útěchou, jenomže chybí pravda
a tudíž vždycky trvalost.
Býval dříve součástí monumentální skupiny.
Kolem jakéhosi vyvýšeného středu stály v důmyslné sestavě symboly vojenského stavu,
umění, věd, řemesel. Jedním z těchto mnoha byl i on. Test se ta skupina dávno
rozpadla nebo alespoň on ji opustil a sám se protlouká životem. Ani své staré
povolání už nemá, ba zapomněl dokonce, co tenkrát představoval. Snad právě z
tohoto zapomnění plyne jakýsi smutek, nejistota, neklid, jakási touha po
zašlých časech, která zkaluje přítomnost. A přece je tato touha důležitou
složkou životní síly, ne-li snad touto silou samou.
Nežije kvůli svému osobnímu životu, nemysli
kvůli svému osobnímu myšlení. Je mu, jako by žil a myslel pod nátlakem jakési
rodiny, která sice sama překypuje životní a myšlenkovou silou, pro niž však
podle jakéhosi jemu neznámého zákona znamená vyslovenou nezbytnost. Kvůli této
neznámé rodině a neznámým zákonům nemůže být propuštěn.
Dědičný hřích, ono staré bezpráví, jehož se
člověk dopustil, záleží ve výčitce, kterou člověk vznáší a od níž nechce
upustit, totiž že se mu stalo bezpráví, že na něm byl spáchán dědičný hřích.
Před Casinelliho výlohou postávaly dvě děti,
chlapec asi šestiletý, děvčátko asi sedmileté, oba bohatě oblečení, vykládali
si o Bohu a hříších. Zůstal jsem stát za nimi. Děvčátko, asi katolička,
pokládala za pravý hřích jedině obelhávání Boha. Chlapec, asi protestant, se s
dětskou tvrdošíjností dotazoval, co to je obelhávat lidi a krást. “I to je
velký hřích,” řeklo děvčátko, “ale ne největší, jen hříchy proti Bohu jsou ty
největší, na hříchy proti lidem máme zpověď. Když se vyzpovídám, hned za mnou
zase stojí anděl, když totiž hřeším, stoupne si za mne čert, jenže ho není
vidět.” A že byla unavená tím napůl vážným povídáním, obrátila se žertem na
podpatku a řekla: “Vidíš, nikdo za mnou nestojí.” I chlapec se otočil a uviděl
mne. “Vidíš,” řekl bez ohledu na to, že ho musím slyšet, anebo na to ani
nepomyslel, “za mnou stojí čert.” “Toho taky vidím,” řeklo děvčátko, “ale toho
já nemyslím.”
Nechce žádnou útěchu, ale ne proto, že by ji
nechtěl – kdopak by ji nechtěl, nýbrž proto, že hledat útěchu znamená: věnovat
jí svůj život, stále žít na okraji své existence, skoro mimo ni, takřka již
nevědět, pro koho se útěcha hledá, a tedy již nebýt s to nalézt účinnou útěchu,
účinnou, ne snad pravou, ta neexistuje.
Brání se tomu, aby na něm bližní utkvěl
pohledem. Člověk, i kdyby byl neomylný, vidí z druhého jen tu část, na níž stačí
pronikavost a způsob jeho pohledu. I on, jako každý, jenže s krajní
přepjatostí, se touží natolik obmezit, nakolik je pohled bližního s to jej
vidět. Kdyby byl Robinson nikdy neopustil nejvyšší nebo lépe řečeno
nejviditelnější bod ostrova, ať už pro útěchu či z pokory či z bázně či z
neznalosti či ze samé touhy, brzy by byl zahynul; jelikož však bez ohledu na
lodi a jejich slabé dalekohledy začal prozkoumávat celý ostrov a radovat se z
něho; udržel se při životě a byl – ovšem s důsledností z hlediska rozumu
nezbytnou – nakonec přece jen nalezen.
“Děláš ze své nouze ctnost.”
“Za prvé to dělá každý a za druhé právě to já
nedělám. Nechávám být svou nouzi nouzí, nevysouším bažiny, nýbrž žiju v jejich
horečnatých výparech.”
“Z toho právě děláš svou ctnost.”
“Jako každý, už jsem to řekl. Ostatně dělám to
jen kvůli tobě. Abych si udržel tvou vlídnost, trpím újmu na duši.”
Všechno je mu dovoleno, jen zapomínat sebe
sama ne, čímž se mu ovšem zase všechno zapovídá, až na to jediné, co je v této
chvíli nezbytné pro celek.
Problém svědomí je sociální požadavek.
Všechny ctnosti jsou individuální, všechny
neřesti sociální. Co platí za sociální ctnost, třeba láska, nezištnost,
spravedlivost, obětavost, jsou jen “podivuhodně” oslabené sociální neřesti.
Rozdíl mezi souhlasem a nesouhlasem, který
vyslovuje svým současníkům, a tím souhlasem a nesouhlasem, který by jim měl
vyslovovat, je asi takový jako rozdíl mezi životem a smrtí, stejně tak jej
dokáže leda tušit.
Příčina toho, že potomci dovedou jedince
posoudit správněji než současníci, spočívá v zemřelém. Člověk se svým způsobem
rozvine teprve po smrti, teprve když je sám. Být mrtev je pro jedince jako
sobotní večer pro kominíka, smývají si saze s těla. Ukáže se, jestli současníci
uškodili víc jemu nebo on současníkům, v druhém případě to byl velký muž.
Sílu k popírání – k tomuto nejpřirozenějšímu
projevu ustavičně se proměňujícího, obnovujícího, odumíráním ožívajícího
lidského bojovného organismu tu máme vždycky, ne však odvahu, ačkoli přece
život je popírání, tudíž popírání je přitakávání.
Se svými odumírajícími myšlenkami neumírá.
Odumírání je pouze jistý jev v rámci vnitřního světa (který přetrvá, i kdyby
snad i on byl pouhou myšlenkou), jistý přírodní jev jako každý jiný, ani
radostný, ani smutný.
Proud, proti němuž plave, je tak zběsilý, že
si člověk v jakési roztržitosti někdy zoufá nad jeho nehybností, uprostřed níž
se plácá, tak neskonale daleko zpátky byl totiž stržen ve chvíli selhání.
Žízní a od pramene jej dělí pouze křoví. Je
však rozpolcen ve dví, jedna část má přehled o celku, vidí, že stojí zde a hned
vedle že je pramen, druhá část však nepozoruje nic, nejvýš pouze tuší, že první
část vidí vše. Ale přestože nic nepozoruje, nemůže se napít.
Není ani smělý, ani lehkovážný. Avšak ani
bázlivý není. Nebál by se svobodného života. Jenže takový život se mu
nenaskytl, ale ani to mu nedělá starosti, vůbec si o sebe nedělá žádné
starosti. Existuje však Někdo, jemu zcela neznámý, a ten má o něj – jenom o něj
– ustavičnou velkou starost. Tato starost Někoho, zejména její ustavičnost, mu
občas ve chvíli ticha působí trýznivé bolesti hlavy.
Má dva protivníky: první na něho doráží
zezadu, od samého počátku. Druhý mu brání v cestě kupředu. Bojuje s oběma.
První ho vlastně podporuje v boji s druhým, neboť ho chce hnát kupředu, a právě
tak druhý ho podporuje v boji s prvním, tlačí ho přece zpátky. Ale tak je tomu
jenom teoreticky. Nejsou tu totiž pouze tito dva protivníci, je tu ještě on
sám, a kdo vlastně zná jeho úmysly? A přece mívá o tom, že jednou v nestřeženém
okamžiku – k tomu je ovšem zapotřebí noci, tak temné, jak žádná ještě nebyla
uskočí z bojové linie a pro své zkušenosti z bojů bude povýšen na soudce nad
svými dvěma protivníky, kteří spolu zápasí.
Nalezl archimedovský bod, avšak použil ho
proti sobě, patrně jen pod touto podmínkou ho mohl nalézt.
14. ledna 1920. Sebe zná, ostatním věří, tento
protiklad mu rozpolcuje vše.
Žije v diaspoře. Prvky, z nichž se skládá,
volně žijící stádo, těkají po světě. A jen proto, že i jeho pokoj náleží ke
světu, zahlédne je občas v dálce. Jak má za ně nést odpovědnost? Je tohle ještě
odpovědnost?
Má zvláštní dveře od bytu, zapadne-li u nich
zámek, nedají se už otevřít, je třeba nechat je vysadit. Proto je nikdy
nezavírá, mezi stále pootevřené dveře strká dřevěnou kozu, aby se nezavřely. Tím
je ovšem zbaven domácí pohody. Jeho sousedům se dá sice důvěřovat, přesto však
musí své cennosti celý den nosit v tašce s sebou, a když leží ve svém pokoji na
kanapi, je to vlastně, jako by ležel na chodbě, v létě mu odtamtud vane dusný,
v zimě ledový vzduch.
Všechno, i ty nejobyčejnější věci, třeba
obsluhu v restauraci, musí si vynucovat za pomoci policie. To bere životu
všecku pohodu.
Má mnoho soudců, jsou jako hejno ptáku na
stromě. Mluví jeden přes druhého, spleť hodností a příslušnosti nelze rozmotat,
také si bez ustání mění místa. Ale jednotlivci se přece jen pokaždé dají
rozeznat, například jeden, který míní, že stačí jen jednou přejít k dobru a již
je člověk zachráněn bez ohledu na minulost a dokonce i bez ohledu na
budoucnost. Názor, který zjevně musí svádět ke zlu, nevykládá-li se onen
přechod k dobru velice přísně. A on se tak ovšem vykládá, tento soudce zatím
ještě ani u jediného případu neuznal, že by mu příslušel. Zato má ovšem kolem
sebe spoustu čekatelů, věčně brebentící národ, který se po něm opičí. Stále ho
poslouchají…
2. února 1920. Vzpomíná si na jeden obraz
znázorňující letní neděli na Temži. Řeka byla daleko po celé šíři zaplněna
čluny, které čekaly, až se otevře propust. Na všech člunech byli veselí mladí
lidé v lehkých světlých šatech, napolo leželi vystavujíce se teplému vzduchu a
chládku od vody. Vzhledem k všemu, co jim bylo společné, neomezovala se jejich
družnost na jednotlivé čluny, žerty a smích sdílel jeden člun s druhým.
Tu si představil, že na louce na břehu – břehy
byly na obraze sotva naznačeny, všemu dominoval shluk člunů – stojí on sám.
Pozoroval slavnost, která sice nebyla žádnou slavností, ale které se tak přece
jen dalo říkat. Měl přirozeně velikou chuť zúčastnit se jí, přímo po tom
toužila ale musel si otevřeně přiznat, že je z toho vyloučen, bylo pro něho
nemožné připojit se k tomu, vyžadovalo by to tak dlouhých příprav, že by na to
padla nejen tato neděle, ale celé roky, i on sám, a i kdyby se tu čas chtěl
zastavit, výsledek by nebyl jiný, to by celý jeho původ, jeho výchova, tělesný
výcvik musely vypadat jinak.
Tak vzdálen byl tedy těm výletníkům, ale tím
zároveň zase i velmi blízko, a to bylo tíže pochopitelné. Byli to přece také
lidé jako on, nic lidského jim nemohlo být úplně cizí, a kdyby je tedy člověk prozkoumal,
musel by zjistit, že pocit, který jej ovládá a vylučuje z vodní vyjížďky, žije
i v nich, jenomže je ovšem zdaleka neovládá, nýbrž straší jen kdesi v temných
koutech.
Má vězeňská cela – můj hrad.
“V tom, aby se pozvedl, mu brání jakási tíže,
pocit zabezpečenosti pro každý případ, tušení jakéhosi lože, které je pro něho
zchystáno a které náleží pouze jemu; v tom, aby klidně spočinul, mu však brání
jakýsi neklid, který ho vyhání z lože, brání mu svědomí, nekonečně tlukoucí
srdce, strach před smrtí a touha vyvrátit ji, to všechno mu nedá spočinout a on
se znovu zvedá. Toto vstávání a uléhání a těch pár náhodných, letmých,
mimovolných pozorování učiněných na těchto cestách, to je jeho život.”
“Tvůj obraz je zoufalý, ale jenom pro analýzu,
jejíž základní chybu ukazuje. Je to sice tak, že se člověk zvedne, padne
zpátky, znovu se zvedne a tak pořád dál, ale zároveň a po pravdě ještě
pravdivější to tak docela není, je to přece všecko v jednom, tedy v letu i
spočinutí, ve spočinutí let, a obojí se zase sjednocuje v každém jedinci, a to
spojení v každém a spojení spojení v každém a tak dále, až, nu až ke skutečnému
životu, přičemž i tento obraz je stejně falešný a možná ještě klamnější než
tvůj. Z této krajiny není totiž žádná cesta k životu, kdežto ovšem ze života
musela být nějaká cesta sem. Tak velice jsme zbloudili.”
Že je na světě strach, smutek a pustota, tomu
rozumí, ale stejně jen potud, pokud jde o vágně obecné, jen povrchu se
dotýkající pocity. Všechny ostatní city popírá, to, co tak nazýváme, je prý jen
zdání, báchorka, zrcadlení zkušenosti a paměti.
Jak by to také mohlo být jinak, míní, když
přece skutečné události nikdy nemohou být dostiženy našimi city, natož
předstiženy. Prožíváme je pouze před a po skutečné události, která s
elementárně nepochopitelným spěchem pomine, jsou to snové výmysly, omezující se
toliko na nás. Žijeme v půlnočním tichu a východ a západ slunce prožíváme tak,
že se obracíme buď k východu, nebo k západu.
Skrovná životní síla, pochybená výchova, staromládenectví
plodí skepsi, ale ne nezbytně; leckterý skeptik, aby zachránil skepsi, se
ožení, alespoň pomyslně, a stane se věřícím.
Franz Kafka
Tohle Kafkovo minidílo je naprosto geniální, přitom nedoceněné.
Submitted by Karel Tejkal (bez ověření)
on Po, 07/06/2021 - 23:11