„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Pasažér

Kategorie
03. Březen 2008
Stojím na plošině v tramvaji a nemám vůbec žádnou jistotu o svém postavení v tomto světě, v tomto městě, ve své rodině. Ani přibližně bych nedovedl říci, jaké nároky v kterémkoli ohledu bych si právem mohl činit. Vůbec nemohu obhájit to, že stojím na této plošině, přidržuji se tohoto držadla, nechávám se vézt tímto vozem, že se lidé tomu vozu vyhýbají nebo si klidně jdou či odpočívají u výkladů. – Nikdo to ovšem po mně nežádá, ale o to nejde.
Vůz se blíží k zastávce, jakási dívka přistupuje ke schůdkům, chystajíc se vystoupit. Jeví se mi tak určitá, jako bych ji byl ohmatal. Je oblečena v černém, záhyby sukně se téměř nepohybují, blůza přiléhá a má límec z bílé krajky s drobnými dírkami, levá ruka je naplocho opřena o stěnu, deštník v pravé ruce stojí na druhém schůdku odshora. Obličej je snědý, nos, po stranách lehce promáčklý, je na špičce široký a zaoblený. Má spoustu hnědých vlasů a na pravém spánku poletují chloupky. Malé ucho jí těsně přiléhá, ale protože stojím blízko, vidím celou zadní stranu pravého boltce a stín na jeho kořeni.
Tázal jsem se tehdy sám sebe: Jak to, že sama nad sebou nežasne, že má zavřená ústa a nic takového neříká?
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4 (3 hlasy)