Kategorie
02. Březen 2008
(1904-1905)
A lidé jsou oblečeni,
Sem tam pískem vrávorají
Pod tím široširým nebem,
Jež se od pahorků v dáli
K dálným kopcům znovu klene.
I
KE DVANÁCTÉ už někteří vstávali, ukláněli se, padávali si navzájem ruce, říkali, že to bylo velice krásné, a vycházeli pak velikými dveřmi do předsíně pro plášť. Hostitelka stála uprostřed pokoje a čile se ukláněla, přičemž její sukně se pohupovala zdobnými záhyby.
Seděl jsem u malého stolku – měl tři napjaté tenké nožky –, upíjel jsem zrovna z třetí sklenky benediktýnky a při tom jsem přehlížel svou malou zásobu pečiva, které jsem si sám vybral a naskládal na sebe.
Tu jsem spatřil svého nového známého, objevil se trochu pocuchaný a z míry vyvedený na prahu jednoho ze sousedních pokojů, ale chtěl jsem se dívat stranou, nic mi do toho nebylo. Zato on zamířil rovnou ke mně a usmívaje se roztržitě nad mou činností pravil: “Odpusťte, že k vám jdu. Ale až doteď jsem seděl o samou se svou dívkou ve vedlejším pokoji. Od půl jedenácté. Poslyšte, člověče, to byl tedy večer! Já vím, není to správné, že vám o tom vykládám, vždyť se sotva známe. Není-liž pravda, setkali jsme se dnes večer na schodech a prohodili jsme spolu pár slov jako hosté téhož domu. A teď – ale musíte mi – prosím vás o to – odpustit –, štěstí to ve mně zkrátka ne a ne vydržet, nemohl jsem si pomoci. A protože tu jinak nemám nikoho známého, komu bych mohl důvěřovat –”
Truchlivě jsem na něho pohlédl – sousto ovocného koláče v ústech nechutnalo nijak zvlášť – a pronesl jsem vzhůru do jeho pěkně zardělé tváře:
“Jsem samosebou rád, že se vám zdám důvěryhodný, ale netěší mě, že jste se mi svěřil. A vy sám, kdybyste nebyl tak popletený, byste musel cítit, jak nevhodné je vykládat o milující dívce někomu, kdo sedí o samotě u kořalky.”
Když jsem to řekl, zničehonic usedl, opřel se do židle a svěsil paže. Pak je s ohnutými lokty tlačil dozadu a počal značně hlasitě jako pro sebe mluvit:
“Ještě před chviličkou jsme byli tam v tom pokoji sami, Anička a já. A já ji líbal, líbal – jsem – ji na ústa, na uši, na ramena. Panebože, panebože!”
Pár hostů, kteří si slibovali trošku živější hovor, se k nám se zíváním počalo blížit. I vstal jsem a řekl, aby to všichni mohli slyšet:
“Dobrá tedy, když chcete, půjdu s vámi, ale. trvám na tom, že je to nesmysl, teď v zimě a v noci chodit na Petřín. Krom toho se ochladilo, a protože napadlo trochu sněhu, jsou cesty venku jako kluziště. Nu, jak chcete –”
Zíral na mne nejdřív v údivu a jeho ústa s vlhkými rty se otevřela; když pak ale uviděl pány, kteří už stáli docela blízko nás, zasmál se, vstal a řekl:
“Ale kde, chlad nám jen prospěje; máme šaty celé nasáklé horkem a kouřem; a pak mám taky trochu v hlavě, ačkoli jsem zrovna moc nepil; ano, rozloučíme se a pak půjdeme.”
Přistoupili jsme tedy k hostitelce, a když jí líbal ruku, pravila:
“Opravdu, jsem ráda, že vypadáte dnes tak šťastný.”
Laskavost jejích slov ho dojala, políbil jí ruku ještě jednou; usmála se. Musel jsem ho odtáhnout. V předsíni stála panská, spatřili jsme ji teď poprvé. Pomohla nám do plášťů a pak vzala malou svítilnu, aby nám posvítila na schodech. Měla nahý krk, jen černou sametku uvázanou pod bradou, a její tělo ve volných šatech bylo skloněné a stále se prodlužovalo, jak před námi sestupovala se schodů přidržujíc dolů svítilnu. Tváře měla zardělé, neboť pila víno, a v matném světle lampy, jež vyplňovalo celé schodiště, se jí chvěly rty.
Dole na schodech postavila svítilnu na stupeň, přistoupila o krok k mému známému a objala ho a líbala a zůstávala v jeho objetí. Teprve když jsem jí strčil do dlaně peníz, ospale svěsila paže, pomalu otevřela malé domovní dveře a vypustila nás do noci.
Nad prázdnou, rovnoměrně osvětlenou ulicí stál veliký měsíc na mírně zataženém a tím prostrannějším nebi. Po umrzlém sněhu se dalo jít jen drobnými krůčky.
Sotva jsme se octli pod širým nebem, viditelně jsem propukl v bujaré veselí. Zvedal jsem nohy do výšky; až v kloubech praskalo, křikl jsem přes ulici nějaké jméno, jako by mi zrovna za rohem zmizel přítel, s výskokem jsem vyhodil do výše klobouk a furiantsky jsem ho opět chytil.
Můj známý kráčel však vedle mne jakoby nic. Hlavu měl svěšenou. Ani nemluvil.
To mi bylo divné, počítal jsem totiž, že bude radostí bez sebe, když ha dostanu ven z té společnosti.
Teď jsem se tedy i já mohl utišit. Zrovna jsem ho povzbudivě udeřil do zad, když mi najednou jeho rozpoložení přišlo nepochopitelné, stáhl jsem tedy' ruku zpět. Jelikož jsem ji nepotřeboval, zastrčil jsem ji do kapsy pláště.
Kráčeli jsme tedy mlčky. Dával jsem pozor na zvuk našich kroků a nešlo mi do hlavy, že nejsem s to udržet se svým známým stejný krok. Přitom bylo jasno, zřetelně jsem mu viděl na nohy. Tu a tam byl někdo vyložen z okna a pozoroval nás.
Když jsme došli na Ferdinandovu třídu, všiml jsem si, že si můj známý začal pobrukovat jednu melodii z “Dolarové princezny”, potichu, ale slyšel jsem ho docela dobře. Co má tohle znamenat? Chce mě urazit? Tedy tahle hudba mně může být v tu chvíli ukradená, i s celou touhle procházkou. Proč se mnou vlastně nemluví? Jestli mě nepotřebuje, proč mě potom nenechal v klidu, v teple u mé benediktýnky a u mých sladkostí? Já to věru nebyl, kdo tolik stál o tuto procházku. Mohl jsem se konečně procházet i sám. Právě jsem byl ve společnosti, zachránil jsem jednoho mladého nevděčníka před ostudou a teď se procházím při měsíčku. I tak to jde. Přes den v úřadě, večer ve společnosti, v noci po ulicích a ničeho přesmíru. Život, který svou přirozeností už přesahuje všechny meze!
Avšak můj známý šel ještě za mnou, dokonce přidal do kroku, když zjistil, že zůstává pozadu. Nepromluvilo se ani slovo, také se nedalo říci, že bychom běželi. Já však uvažoval, jestli by nebylo možno zahnout do některé postranní ulice, vždyť jsem vlastně nebyl k žádné společné procházce zavázán. Mohl jsem si jít domů sám a nikdo mi v tom nesměl bránit. Díval bych se pak, jak by můj známý nic netuše přešel kolem mé ulice. Sbohem, můj milý známý! V mém pokoji mi bude teplo, až přijdu, zažehnu na stole lampu na železném stojanu, a až budu hotov, složím se do své lenošky stojící na potrhaném orientálním koberci. Krásné vyhlídky! A proč by ne? Jenže co potom? Žádné potom. V teplém pokoji bude mi v lenošce lampa svítit na prsa. Nu a pak budu vychládat a o samotě strávím hodiny a hodiny mezi pomalovanými stěnami, na podlaze, která šikmo spadá do zlatě zarámovaného zrcadla visícího na zadní stěně.
Mé nohy byly čím dál unavenější a já byl již rozhodnut, že v každém případě půjdu domů a lehnu si do postele, když tu mě jala pochybnost, mám-li teď při odchodu svého známého pozdravit, či ne. Byl jsem však příliš bázlivý, abych odešel bez pozdravu, a příliš sláb, abych halasně pozdravil. I zůstal jsem stát, opřel jsem se o domovní zeď ozářenou měsícem a čekal jsem.
Můj známý se hnal po chodníku rovnou na mě, rychle, jako bych ho měl chytit. Pomrkával na mne na znamení jakési domluvy, na niž jsem podle všeho zapomněl.
“Copak, copak?” zeptal jsem se.
“Ale nic,” řekl, “jenom jsem se vás chtěl zeptat, co soudíte o té panské, která mě na chodbě líbala. Co je to za děvče? Viděl jste ji už někdy předtím? Ne? Já taky ne. Byla to vůbec panská? Chtěl jsem se jí na to zeptat, už jak šla. před námi se schodů.”
“Že je to pokojská a dokonce ani ne první pokojská, viděl jsem hned podle jejích červených rukou, a když jsem jí strkal do ruky peníze, cítil jsem její drsnou kůži.”
“Ale to jen dokazuje, že je už nějakou dobu ve službě, to bych taky řekl.”
“To můžete mít pravdu. V tamtom světle se přece ani nedalo všecko rozpoznat, i mně ovšem připomínala jednu postarší důstojnickou dcerku od známých.”
“Mně ne,” řekl.
“To mi nemůže zabránit, abych šel domů; je pozdě a já musím časně ráno do úřadu; nespí se tam dobře.” Přitom jsem mu podával ruku na rozloučenou.
“Fuj, taková studená ruka,” zvolal, “s takovou studenou rukou by se pni nechtělo jít domů. Měl jste se, můj milý, taky nechat líbat, to jste něco zanedbal nu, můžete to přece ještě dohnat. Ale spát? Tuhle noc? Co vás to napadá? Jen si pomyslete, co šťastných myšlenek se udusí pod peřinou, když člověk spí v posteli sám, a kolik nešťastných snů se pod ní zahřívá.”
“Já nic nedusím a nic nezahřívám,” řekl jsem. “Ale dejte pokoj, vy jste legrační,” uzavřel rozhovor. Zároveň znovu vykročil a já ho následoval, bezděčně, neboť mě zaujal jeho výrok.
Připadalo mi, jako bych z tohoto výroku vyrozuměl, že můj známý ve mně předpokládá něco, co ve mně sice není, co však mi v jeho očích zjednává úctu tím, že to ve mně předpokládá. Dobře tedy ještě, že jsem nešel domů. Kdoví, vždyť tenhle člověk, který teď tady vedle mne s ústy, od nichž se v mrazu kouřilo, přemítá o záležitostech s pokojskými, je třeba s to dodat mi před lidmi jisté ceny, aniž bych si jí teprve musel dobývat. Jen aby mi ho děvčata nezkazila! Ať si ho líbají a tisknou, to je arci jejich povinnost a jeho právo, ale odloudit mi ho nesmějí. Když líbají jeho, líbají přece tak trochu i mne; koutkem úst, abych tak řekl; ale když ho odloudí, ukradnou mi ho. A on musí pořád zůstat se mnou, pořád, kdopak by ho chránil, ne-li já. Je přece tak hloupý, Někdo mu v únoru řekne: Poslouchej, pojď na Petřín, a on běží. A co když test upadne, co když se nachladí, co když ho přepadne nějaký žárlivec z Poštovní ulice? Co bude pak se mnou, mám být vyhozen ze světa? To bych se na to podíval, kdepak, mne už se nezbaví.
Zítra si bude povídat se slečnou Annou, nejdřív obyčejné věci, samosebou, ale najednou už to nebude moci vydržet: Včera, Aničko, v noci, po našem večírku, víš, jsem byl s člověkem, jakéhos určitě ještě nikdy neviděla. Vypadá, jak bych ti ho popsal – jako bidlo, které se klátí, tak vypadá, s černě porostlou lebkou nahoře. Tělo má ověšené spoustou znalých žlutavých hadříků, úplně je zakrývají, protože za včerejšího bezvětří hladce přiléhaly. Copak, Aničko, tobě přechází chuť? Nu, pak je to zná vina, pak to špatně vyprávím. Kdybys ho jen viděla, jak plaše vedle mne šel, jak na mně viděl mou zamilovanost, což není žádné umění, a aby mě v ní nerušil, šel kus přede mnou. Myslím, Aničko, že by ses trošku smála a trošku bála, já měl ale radost, že je se mnou. Protože kdepaks byla ty, Aničko? Ve své posteli jsi byla a Afrika nebyla vzdálenější než tvá postel. Mně ale chvílemi doopravdy bylo, jako by se dýcháním jeho ploché hrudi zvedalo celé nebe s hvězdami. Ty myslíš, že přeháním? Kdepak, Aničko; na mou duši ne; na mou duši, která patří tobě, ne.
A já neprominul svému známému – učinili jsme právě první kroky po Františkově nábřeží – ani trochu toho zahanbení, které musel při těch slovech cítit. Jen mi tenkrát přecházely myšlenky jedna v druhou, protože Vltava a čtvrtě na druhém břehu leží ve společné tmě. Pár světel tam planulo a zahrávalo si s očima.
Přešli jsme jízdní dráhu k zábradlí nad řekou, tam jsme stanuli. Našel jsem si strom, abych se opřel. Protože od vody chladně táhlo, oblékl jsem si rukavice, povzdechl jsem si jen tak, jako když člověk stojí v noci nad řekou, potom však jsem chtěl pokračovat v cestě. Jenže můj známý hleděl do vody a nehýbal se. Pak přistoupil těsněji k zábradlí, nohama se již dotýkal železa, opřel se lokty a složil čelo do dlaní. Copak ještě? Vždyť já tu mrznu, musel jsem si vyhrnout límec. Můj známý se protáhl, záda, ramena, krk a horní část těla vykláněl na napjatých pažích přes zábradlí.
“Vzpomínky, pravda?” řekl jsem, “ano, už samo vzpomínání je smutné, natož pak jeho předmět! Nedejte se unášet takovými věcmi, to není nic pro vás a nic pro mne. Tím člověk jen oslabuje – to je nad slunce jasné – svou přítomnou pozici, aniž posílil dřívější, nehledě k tomu, že ta dřívější už žádné posílení nepotřebuje. Myslíte, že já snad bych neměl vzpomínky? Och, deset na jednu vaši! Teď příkladně bych mohl vzpomínat, jak jsem seděl v L. na lavičce. Bylo to večer, taky na břehu řeky. Ovšem v létě. A mívám ve zvyku přitáhnout si za takového večera kolena k sobě a rukama je obejmout. Hlavou jsem se opíral o dřevěné opěradlo lavičky, a tak jsem hleděl na hory v oblacích na druhém břehu. V hotelu na pobřeží něžně hrály housle. Po obou březích co chvíli popojížděly vlaky s pableskujícím kouřem.”
Můj známý mě přerušil, zničehonic se otočil, vypadal skoro, jako by ho udivovalo, že mě tu ještě vidí. “Ach, ještě daleko víc bych mohl vyprávět,” řekl jsem, víc nic.
“Představte si jen, vždycky to přijde takhle,” začal on. “Když jsem šel dnes doma se schodů, abych se před večírkem ještě trochu prošel, přišlo mi divné, jak se mi ruce v manžetách kláti sem a tam, tak legračně. Hned jsem si pomyslil: Počkej, dneska něco přijde. A taky přišlo.” To už říkal v chůzi a s úsměvem se na mne díval velikýma očima.
Tak daleko jsem to tedy přivedl. Troufal si mi vykládat takovéhle věci, přitom se usmívat a dělat na mne velké oči. A jak já se musel držet, abych mu nepoložil paži kolem ramen a nepolíbil ho na ty jeho oči odměnou za to, že mě vůbec nemůže potřebovat. Nejhorší ale bylo, že ani to už nevadilo, protože to nemohlo nic změnit, neboť teď jsem musel pryč, pryč na každý pád.
Když jsem tak ještě pátral po nějakém prostředku, abych mohl aspoň chviličku setrvat u svého známého, napadlo mě, že je mu třeba nepříjemná má dlouhá postava, vedle níž si připadá malý. A tahle okolnost mě tak trápila – bylo ovšem pozdě v noci a nepotkávali jsme skoro nikoho –, že jsem ohnul záda, až jsem se v chůzi rukama dotýkal kolen. Aby v tom však můj známý nepozoroval záměr, měnil jsem své držení docela pozvolna, všemožně jsem od sebe odvracel jeho pozornost, jednou jsem ho dokonce obrátil k řece a ukazoval mu nataženou rukou stromy na Střeleckém ostrově a jak se v řece odrážejí lampy na mostě.
Jenže on se prudce otočil, podíval se na mne – nebyl jsem ještě docela hotov – a řekl: “Poslouchejte, co je tohle? Vždyť vy jste celý nakřivo! Co to tu tropíte?”
“Docela správně,” řekl jsem s hlavou na švu jeho kalhot, takže jsem se nemohl ani pořádně podívat nahoru. “Vy máte ale bystré oči!”
“Tak šup, narovnejte se! Takové hlouposti!”
“Kdepak,” řekl jsem a hleděl jsem do blízké země, “zůstanu, jak jsem.”
“To vám tedy řeknu, vy dovedete člověka dopálit. Takové zbytečné zdržování. Tak už toho konečně nechte!”
“Vy ale křičíte! Za tak klidné noci!” řekl jsem. “Ostatně jak si přejete,” dodal ještě, a po chvíli: “Je tři čtvrti na jednu.” Přečetl si čas patrně na hodinách mlýnské věže.
Hned jsem se narovnal, jako by mě za vlasy vytáhl. Chvilku jsem zůstal s ústy dokořán, aby rozčilení mělo kudy odejít. Rozuměl jsem mu, posílá mě pryč. U něho prý pro mne není místo, a jestli přece jen tu nějaké je, není aspoň k nalezení. A pročpak prý, mimochodem řečeno, mně jde tolik o to, abych u něho zůstal. Ne, ne, jen ať si jdu – a to hned – k svým příbuzným a přátelům, kteří už na mne čekají. Jestli ale nemám příbuzné a přátele, musím si ovšem pomoci sám (copak zmůžou nářky!), jen kvůli tomu nemám zmizet o nic míň rychle. Neboť u něho prý mi už nemůže pomoci nic, ani má délka, ani můj apetit, ani má studená ruka. Jsem-li však toho názoru, že u něho musím setrvat, pak je to nebezpečný názor.
“Nepotřeboval jsem, abyste mi to oznamoval,” řekl jsem, což taky byla pravda.
“Díky bohu, že konečně stojíte rovně. Řekl jsem přece jen, že je tři čtvrti na jednu.”
“Dobře dobře,” řekl jsem a strčil jsem si dva nehty do mezer mezi trnoucí zuby. “Jestliže nemám zapotřebí, abyste mi něco oznamoval, oč méně potřebuji ještě vysvětlování. Nepotřebuji totiž nic než vaši milost. Prosím prosím, vezměte zpátky, co jste řekl!”
“Že je tři čtvrti na jednu? Ale milerád, tím spíš, že je už dávno tři čtvrti pryč.”
Zvedl pravou paži, trhl rukou a naslouchal kastanětám manžetového řetízku.
Teď podle všeho dojde na vraždu. Setrvám u něho a on napřáhne nůž, jehož rukojeť již tiskne v kapse, podle svého pláště vzhůru a pak proti mně. Je málo pravděpodobné, že se bude divit, jak prostá je celá ta věc, ale možná přece jen, kdož ví. Nebudu křičet, budu se na něho jen dívat, tak dlouho, jak oči vydrží.
“Nuže?” řekl.
Od vzdálené kavárny s temnými okny vylétl jako na bruslích po dláždění strážník. Šavle mu překážela, uchopil ji do ruky, dlouhým skluzem ujížděl teď dál a závěrem učinil takřka obloukový obrat. Posléze ještě slabě zavýskl a s hlavou plnou melodií pokračoval v bruslení.
Teprve tento strážník, který tu dvě stě kroků od nadcházející vraždy viděl a slyšel jen sám sebe, mi nahnal jakýsi strach. Shledal jsem, že se mnou je na každý pád konec, ať se nechám probodnout, nebo uteču. Nebylo pak ale líp utéci a vystavit se tak pozvolnější, tedy bolestivější smrti? Důvody pro výhody tohoto druhu smrti jsem neměl hned po ruce, avšak poslední chvíli, která mi zbývala, jsem nesměl utrácet hledáním důvodů. K tomu bude čas později, až dospěju k rozhodnutí, a já k rozhodnutí dospěl.
Musel jsem utéci, bylo to docela snadné. Teď při zabočení doleva na Karlův most mohu uskočit doprava do Karlovy ulice. Je křivolaká, jsou tam temné vchody do domů a vinárny, ještě otevřené; není proč si zoufat.
Když jsme vyšli podloubím na konci nábřeží na Křižovnické náměstí, vrhl jsem se s rukama zdviženýma do oné ulice. Avšak před malými dvířky do Seminářského kostela jsem upadl, byl tam schod, který jsem nečekal. Vyvolalo to trochu hluku, nejbližší lucerna byla dost daleko, ležel jsem v temnotě.
Z jedné vinárny naproti vyšla jakási tlustá ženská s lampičkou podívat se, co se to na ulici stalo. Klavír uvnitř pokračoval tišeji dál, pouze jednou rukou, neboť klavírista se otočil ke dveřím, které, dosud napůl pootevřené, otevřel teď dokořán nějaký muž v kabátě upjatém až ke krku. Vyplivl se a pak k sobě přitiskl tu ženskou tak mocně, až musela zvednout lampičku, aby ji ochránila. “Vůbec nic se neděje,” křikl do místnosti, nato se oba otočili, vešli dovnitř a dveře opět zapadly.
Když jsem se pokoušel vstát, znovu jsem upadl. “Je náledí,” řekl jsem a pocítil bolest v koleně. Stejně jsem byl ale rád, že mě ti lidé z vinárny neuviděli a že tu mohu v klidu zůstat ležet až do svítání.
Můj známý došel zřejmě až k mostu, aniž zpozoroval můj odchod, protože ke mně přišel až po chvíli. Nepozoroval jsem, že by byl překvapen, když se ke mně nahnul – skoro jen sklonil krk, jako hyena a počal mne měkkou rukou hladit. Přejížděl mi sem a tam po lícních kostech a pak mi položil dlaň na čelo: “Ublížil jste si, viďte? Nu, je náledí a člověk musí být opatrný – neříkal jste mi to sám? Bolí vás hlava? Ne? Ach, koleno. Hm. To je zlá věc.”
Ale neměl se k tomu, aby mě zvedl. Opřel jsem si hlavu o pravou ruku – loket spočíval na dlažební kostce – a řekl jsem: “Tak jsme tedy zase spolu.” A protože mě znovu přepadl ten strach, tlačil jsem mu oběma rukama do kolenních kostí, abych ho odstrčil. “Odejdi, odejdi,” říkal jsem při tom.
Ruce měl v kapsách a zahleděl se do prázdné ulice, pak na Seminářský kostel a pak na nebe. Konečně, když se v jedné z okolních ulic ozval hřmot jakéhosi vozu, rozpomněl se na mne: “Nu, copak že nic neříkáte, můj milý? Není vám dobře? A pročpak vlastně nevstanete? Mám vyhledat nějaký vůz? Jestli chcete, přinesu vám tady z vinárny trochu vína. Ale ležet tady v té zimě nesmíte. A pak, chtěl jste přece na Petřín.”
“Ovšem,” řekl jsem a sám jsem vstal, ale s prudkou bolestí. Zapotácel jsem se a musel jsem ostře upřít pohled na sochu Karla Čtvrtého, abych se ujistil o tom, kde stojím. Ale ani to by mi bylo nepomohlo, kdyby mi nepřišlo na mysl, že bych mohl být milován dívkou s černou sametkou okolo krku, ne sice ohnivě, ale zato věrně. A bylo to milé od měsíce, že i na mne svítil, a já jsem si ze samé skromnosti chtěl stoupnout pod podloubí Mostecké věže, když mi došlo, že je jen přirozené, že měsíc osvětluje všechno. I rozpřáhl jsem s radostí paže, abych měsíc naplno vychutnal. A pocítil jsem lehkost, když mé mátožné ruce začaly dělat pohyby jako při plavání a já se bez bolesti a námahy pohnul kupředu. Že jsem to už nezkusil dřív! Má hlava spočívala v chladném vzduchu a zrovna mé pravé koleno plavalo nejlíp, pochválil jsem je poklepáním. A vzpomněl jsem si, že jsem kdysi nemohl ani vystát jednoho známého, který patrně pořád ještě kráčí dole pode mnou, a na celé věci mě těšilo jen, že má paměť je tak dobrá, že uchovává i takové věci. Ale nesměl jsem příliš přemýšlet, musel jsem plavat dál, nechtěl-li jsem klesnout příliš hluboko. A aby mi později nikdo nemohl říci, že nad dlážděním dovede plavat každý, to že nestojí za vyprávění, zvedl jsem se jediným tempem nad zábradlí a plavmo jsem obkroužil každou ze soch světců, kterou jsem potkal.
U páté – právě jsem se sotva pozorovatelnými tempy držel při chodníku – chytil mě můj známý za ruku. Stanul jsem zase na dlažbě a pocítil bolest v koleně.
“Vždycky,” pravil můj známý, přidržuje mě jednou rukou a druhou ukazuje na sochu svaté Ludmily, “vždycky jsem obdivoval ruce tady toho anděla vlevo. Podívejte se, jak jsou jemné! Opravdu andělské ruce! Viděl jste už někdy něco podobného? Vy ne, zato já ano, protože já dnes večer líbal ruce –”
Mně teď ale vytanula třetí možnost, jak vzít za své. Nepotřeboval jsem se nechat probodnout, nepotřeboval jsem utíkat pryč, stačilo prostě vrhnout se do vzduchu. On ať si jde na ten svůj Petřín, nebudu ho rušit, ani útěkem ho nebudu rušit.
A rozkřikl jsem se: “Tak ven s těmi historkami! Nechci už nic poslouchat po drobtech. Vyprávějte mi všecko, od začátku do konce. Míň poslouchat nebudu, to vám povídám. Jsem posedlý po celku.” Jak se na mne podíval, přestal jsem tak křičet. “A na mou mlčenlivost můžete vzít jed! Vyprávějte mi všecko, co máte na srdci. Tak mlčenlivého posluchače jako mne jste ještě neměl.”
A velice tiše, až u jeho ucha, jsem řekl: “A strach mít přede mnou nemusíte, to je opravdu zbytečné.” Ještě jsem slyšel, jak se zasmál.
Řekl jsem: “Ano, ano. To věřím. Nepochybuju,” a při tom jsem ho štípal do lýtek, pokud mi jen nechal volné prsty. Ale on necítil nic. Tu jsem si řekl: “Proč jdeš s tímhle člověkem? Necítíš k němu lásku ani nenávist, neboť jeho štěstí spočívá pouze v jednom děvčeti a přitom ani není jisté, jestli nosí bílé šaty. Takže je ti tenhle člověk lhostejný – opakuj to – lhostejný. Je však i neškodný, jak se ukázalo. Jdi s ním tedy sice
dál na Petřín, když už ses vydal do té krásné noci, ale nech ho mluvit a bav se po svém, tím – říkej to potichu – budeš taky nejlíp chráněn.”
II
POVYRAŽENÍ aneb DŮKAZ TOHO, ŽE JE NEMOŽNÉ ŽÍT
1
VYJÍŽĎKA NA KONI
A již jsem vyskočil – jediným švihem, jako by to nebylo poprvé – svému známému na ramena a údery pěstí do zad jsem ho přiměl k lehkému klusu. Když však ještě trochu vzpurně podupával a chvílemi docela zůstával stát, zaťal jsem mu pro povzbuzení párkrát boty do břicha. Podařilo se to a poměrně rychle jsme dospěli do nitra rozlehlé, avšak ještě nehotové krajiny.
Silnice, po níž jsem ujížděl, byla kamenitá a značně stoupala, ale právě to se mi líbilo, i učinil jsem ji ještě kamenitější a příkřejší. Kdykoli můj známý klopýtl, zvedl jsem ho trhnutím za límec, a jakmile zahekal, dal jsem mu pěstí do hlavy. Přitom jsem cítil, jak dobře mi dělá tahle vyjížďka na čerstvém vzduchu, a abych ho ještě víc rozdivočel, nechal jsem proti nám foukat v dlouhých poryvech silný protivítr.
Tu jsem také začal ještě trochu přehánět skákavý pohyb na širokých ramenou svého známého, a drže se pevně rukama jeho krku, hluboko jsem zvrátil hlavu a pozoroval rozmanitá mračna, která – lehčí než já – těžkopádně letěla s větrem. Smál jsem se a zachvíval samou odvahou. Můj kabát se rozlétl do šířky a dodával mi síly. Přitom jsem pevně stiskl ruce, takže jsem ovšem svého známého škrtil. Vzpamatoval jsem se teprve, když mi nebe zastřely větve stromů, jimž jsem dal při silnici vyrůst.
“Nevím,” zvolal jsem nezvučně, “já nevím. Jestli nikdo nepřijde, tak prostě nikdo nepřijde. Nikomu jsem nic zlého neudělal a nikdo neudělal nic zlého mně, ale nikdo mi nechce pomoci, vůbec nikdo, Ale přece jen tomu tak není. Až na to, že mi nikdo nepomůže – jinak by to bylo docela pěkné, samí nikdové, docela rád (co vy na to?) bych si vyšel na výlet ve společnosti samých nikdů. Ovšemže do hor, kam jinam? Jak se ti nikdové na sebe tlačí, ta spousta paží natahujících se jedna přes druhou nebo zavěšených do sebe, ta spousta nohou na krůček od sebe vzdálených! Rozumí se, že všichni jsou ve fraku. Jdeme si jen tak, znamenitý vítr profukuje štěrbinami mezi námi a našimi údy. Hrdla se na horách uvolní. Je to div, že nezpíváme.”
Vtom můj známý upadl, a když jsem ho prohlížel, ukázalo se, že má zle poraněné koleno. A protože mi už nebyl k ničemu, zanechal jsem ho nikoli nerad na tom kamení a hvízdl jsem na pár supů ve výšce, kteří na něho poslušně a s vážnými zobany usedli, aby ho pohlídali.
2
PROCHÁZKA
Bezstarostně jsem si vykračoval dál. Protože jsem se však jako opěšalý obával namáhavého pochodu po strmé silnici, urovnal jsem cesty a nechal ji v dálce
posléze klesnout v údolí. Kamení mizelo podle mého přání a vítr ustal.
Pochodoval jsem hezky zostra, a jelikož jsem šel s kopce, vztyčil jsem hlavu, napřímil tělo a paže zkřížil za hlavou. Protože mám rád smrkové lesy, šel jsem takovými lesy, a protože se rád mlčky dívám na hvězdy, pomalu mi vyšly na nebi hvězdy, jak to dělávají. Viděl jsem jen pár roztažených mraků, jež vlekl vzduchem vítr, vanoucí k chodcovu údivu pouze v jejich výšce.
Dosti daleko od své silnice vpředu – patrně tam byla ještě nějaká řeka – dal jsem vyvstat mohutné vysoké hoře, jejíž náhorní planina, zarostlá křovím, hraničila s nebem. Jasně jsem rozeznával i drobné haluze nejvyšších větví a jejich pohyb. Tento pohled, jakkoli obyčejný snad byl, mě tak rozjařil, že jsem jako ptáček v proutí těch dalekých rozježených křovisek zapomněl dát vyjít měsíci, který již ležel za onou horou a hněval se nejspíš kvůli těm průtahům.
Teď se však rozprostřel po kopci onen chladný svit, předcházející východ měsíce, a náhle se zpoza jednoho z těch neklidných keřů vyhoupl měsíc sám. Já však se mezitím díval jiným směrem, a když jsem teď pohlédl rovnou před sebe a uviděl najednou, jak sej rozzářil skoro už v celé své kulatosti, zůstal jsem stát s očima zasmušilýma, neboť se zdálo, že má strmá silnice vede rovnou do tohoto děsivého měsíce.
Avšak po chvilce jsem si na něj zvykl a zahloubaně jsem pozoroval, jak těžko se mu stoupá, až posléze, když jsme si oba ušli pěkný kus cesty vstříc, jsem pocítil velikou ospalost, která, jak se mi zdálo, byla následkem únavy z nezvyklé procházky. Chvíli jsem kráčel se zavřenýma očima a udržoval se v bdělém stavu jedině tím, že jsem hlasitě a pravidelně tleskal rukama.
Potom však, když už hrozilo, že mi cesta uklouzne pod nohama a všecko – unavené jako já – se počalo ztrácet, pospíšil jsem si a ze všech sil jsem se jal šplhat do vrchu po pravé straně silnice, abych se ještě zavčas dostal do houští vysokého tmavého smrkového lesa, kde jsem chtěl prospat noc, jež bezpochyby nadcházela.
Bylo věru třeba si pospíšit. Hvězdy nezastřené mračny již temněly a já viděl, jak se neduživý měsíc noří do nebe jako do rozčeřených vod. Hora už patřila temnotě, silnice rozdroleně končila tam, kde jsem se pustil do stráně, a z nitra lesa bylo slyšet blížící se praštění padajících stromů. I mohl jsem sebou hned hodit na mech a usnout, ale bojím se spát v lese rovnou na zemi, a tak jsem vyšplhal na jeden ze stromů, který se také již v bezvětří kymácel, kmen rychle klouzal mezi okruhy paží a nohou, ulehl jsem na jednu větev a honem usnul, přičemž na chvějícím se konci větve seděla a houpala se s kolmo vztyčeným ocasem veverka mého rozmaru.
Spal jsem beze snů a hluboce. Neprobudil mě ani západ měsíce, ani východ slunce. A když jsem se už už probouzel, zase jsem se ukonejšil a řekl si: “Včera ses naplahočil, proto šetři teď svůj spánek,” a znovu jsem usnul.
Ale i když jsem neměl sny, přece jsem nespal bez ustavičného tichého rušení. Celou noc jsem vedle sebe slyšel někoho mluvit. Neslyšel jsem ani tak sama slova, až na některá ojedinělá jako třeba “lavička na břehu řeky”, “hory v oblacích”, “vlaky s pableskujícím kouřem”, jako spíš jejich přízvuk; a vzpomínám si, že jsem si ještě ve. spaní mnul ruce radostí, že nemusím jednotlivá slova rozeznávat, když přece spím.
“Tvůj život byl jednotvárný,” takto jsem hlasitě promlouval, abych se o tom přesvědčil, “bylo opravdu zapotřebí, abys byl zaveden někam jinam. Můžeš být spokojen, tady je veselo. Slunce svítí.”
Tu vysvitlo slunce a dešťové mraky byly teď najednou bílé a lehké a nepatrné na tom modrém nebi. Leskly se a vzpínaly. Spatřil jsem řeku v údolí.
“Ano, byl jednotvárný, zasloužíš si tohle povyražení,” mluvil jsem dál, jako by mě k tomu něco nutilo, “ale což nebyl také ohrožen?” Tu jsem strašlivě blízko uslyšel někoho vzdychat.
Rychle jsem chtěl slézt dolů, ale protože se větev třásla jak má ruka, celý ztuhlý jsem z té výšky spadl. Ani jsem se neudeřil a taky mě nic nebolelo, ale cítil jsem se tak sláb a nešťasten, že jsem položil obličej na lesní půdu, nesnesl jsem tu námahu vidět kolem sebe pozemské věci. Byl jsem přesvědčen, že každý pohyb a každá myšlenka jsou nucené, že je proto třeba vyvarovat se jich. Zato nejpřirozenější ze všeho je ležet tu v trávě, paže při těle a skrytou tvář. A domlouval jsem si, abych se radoval, že už jsem v tomto samozřejmém rozpoložení, neboť jinak bych potřeboval spoustu namáhavých křečí, jako jsou kroky a slova, abych se do něho uvedl.
Řeka byla široká a na jejích drobných hlasitých vlnkách spočívalo světlo. I na druhém břehu byly louky, které pak přecházely v keře, za nimiž bylo na velikou dálku vidět světlé ovocné aleje mířící k zeleným pahorkům.
Rozjařen tímto pohledem jsem ulehl a zacpávaje si uši před obávaným pláčem myslel jsem na to, že tady bych mohl být spokojen. Neboť tady je samota a krásně. Tady není k životu třeba tolik odvahy. I tady se bude člověk trápit jako kdekoli jinde, ale nebude se při tom muset pěkně pohybovat. To nebude nutné. Neboť tady jsou jen hory a veliká řeka a já jsem ještě natolik chytrý, abych je bral jako neživé. A až budu večer sám klopýtat do kopce cestou v lukách, nebudu o nic opuštěnější než ta hora, jenže to budu cítit. Ale myslím, že i to přejde.
Tak jsem si pohrával se svým budoucím životem a tvrdošíjně jsem se pokoušel zapomenout. Přitom jsem mžoural do onoho nebe, které bylo neobyčejně šťastně zbarvené. Dávno už jsem je takové neviděl, byl jsem dojat a ve vzpomínce mi vytanulo těch pár ojedinělých dnů, kdy jsem také měl za to, že je vidím takové. Dal jsem dlaně s uší, rozpřáhl jsem paže a spustil je do trávy.
Uslyšel jsem někoho daleko a tiše vzdychat. Zvedl se vítr a spousty suchého listí, které jsem předtím neviděl, se šuměním vylétly do vzduchu. S ovocných stromů bláznivě padaly na zem nezralé plody. Za jedním kopcem vylezly šeredné mraky. Vlny na řece zaskřípěly a couvaly před větrem.
Rychle jsem vstal. Srdce mě zabolelo, neboť teď se zdálo nemožné, abych vyšel ze svého utrpení. Už jsem se chtěl otočit, opustit tuto krajinu a vrátit se ke svému dřívějšímu životu, když tu mě napadla tato myšlenka: “Jak je to podivné, že ještě v naší době se vznešené osoby přepravují přes řeku tímto obtížným způsobem. To se nedá vysvětlit nijak jinak, než že je to starý zvyk.” Potřásl jsem hlavou, neboť jsem byl udiven.
3
TLOUŠTÍK
a
Oslovení krajiny
Z křovin na druhém břehu mohutně vykročili čtyři nazí muži, kteří nesli na ramenou dřevěná nosítka. Na těchto nosítkách seděl v orientální póze nesmírně tlustý muž. Ačkoli ho nesli skrze křoviska neproklestěnou cestou, vůbec nerozhrnoval trnité větve, ale klidně je rozrážel svým nehybným tělem. Jeho zvrásnělé masy tuku byly tak pečlivě rozprostřeny, že sice pokrývaly celá nosítka a ještě visely po stranách jak lem žlutavého koberce, a přece mu nevadily. Bezvlasá lebka byla malá a žlutě se leskla. Jeho obličej měl prostoduchý výraz člověka, který přemýšlí a nenamáhá se to skrývat. Chvilkami zavíral oči: když je zase otevřel, pokřivila se mu brada.
“Ta krajina mě ruší v přemýšlení,” říkal tiše, “rozhoupává mé úvahy jako řetězové mosty v hněvivém proudu. Je krásná a proto chce být pozorována.”
Zavírám oči a říkám: zelená horo u řeky, která máš proti vodě valící se kamení, jsi krásná.
Avšak ona není spokojena, chce, abych k ní otevřel oči.
Když však se zavřenýma očima říkám: “Horo, já tě nemám rád, neboť mi připomínáš mraky, večerní červánky a stoupající oblohu, a to jsou věci, které mě téměř dovedou rozplakat, neboť jich nikdy nelze dosáhnout, necháváme-li se nosit na nosítkách. Když mi však toto ukazuješ, lstivá horo, zakrýváš mi rozhled do dálky, který mě naplňuje radostí, neboť ukazuje dosažitelné v pěkném přehledu. Proto tě nemám rád, horo u vody, ne, nemám tě rád.”
Avšak tato řeč byla by jí stejně lhostejná jako předešlá, kdybych nebyl promlouval s očima otevřenýma. Jinak není spokojena.
A cožpak si nemusíme udržovat její přízeň, abychom ji samu vůbec udrželi vztyčenou, ji, která má tak rozmarnou zálibu v břečce našich mozků? Vrhla by na mne svůj zubatý stín, mlčky by mi nastavila strašlivě holé stěny a mí nosiči by klopýtali přes drobné kamínky na cestě.
Avšak nejen hora sama je potom tak ješitná, tak dotíravá a tak mstivá, i vše ostatní. A tak musím s očima dokořán – ach, jak bolí – neustále opakovat:
“Ano, horo, jsi krásná, a lesy na tvém západním svahu mi působí radost. – I s tebou, květino, jsem spokojen a tvá růžová barva vlévá radost do mé duše. – Ty, trávo na lukách, jsi již vysoká a silná a chladíš. – A ty, podivná křovino, bodáš tak nečekaně, že naše myšlenky se pohybují skokem. – V tobě však, řeko, nalézám zalíbení tak veliké, že se tvou vláčnou vodou nechám unášet.”
Když desetkrát hlasitě provolal tento chvalozpěv s jakýmsi pokorným potrháváním těla, svěsil hlavu a se zavřenýma očima pravil:
“Teď však – prosím vás o to –, horo, květino, trávo, křovino a řeko, poskytněte mi trochu prostoru, abych mohl dýchat.”
Tu nastalo chvatné posunování kolem ležících hor, jež se draly za visící mlhy. Aleje zůstaly sice pevně stát a jakžtakž zachovávaly šířku silnice, avšak rozplývaly se předčasně. Na obloze lehl před slunce mokrý mrak s lehounce prosvětleným okrajem, v jehož stínu krajina poklesla, zatímco věci pozbývaly svého krásného ohraničení.
Kroky nosičů bylo slyšet až na můj břeh, a přece jsem v temném čtverhranu jejich tváří nemohl nic přesnějšího rozpoznat. Viděl jsem jen, jak naklánějí hlavy ke straně a jak ohýbají záda, neboť břímě bylo neobyčejné. Dělali mi starosti, pozoroval jsem, že jsou unaveni. Přihlížel jsem proto s napětím, jak vkročili do trávy na břehu, pak ještě pravidelným krokem přešli vlhkým pískem, až posléze se vnořili do bahnitého rákosí, přičemž oba zadní nosiči se ještě více sklonili, aby udrželi nosítka ve vodorovné poloze. Tiskl jsem k sobě dlaně. Musili teď při každém kroku vysoko zvedat nohy, takže jejich těla se v chladném vzduchu tohoto proměnlivého odpoledne leskla potem.
Tlouštík seděl klidně, ruce na stehnech; dlouhé špičky rákosí, vymršťující se za prvními nosiči, se o něho otíraly.
Čím více se nosiči blížili k vodě, tím byly jejich pohyby nepravidelnější. Chvílemi se nosítka zakymácela, jako by již byla na vlnách. Malé kaluže v rákosí se musely přeskakovat či obcházet, byly třeba hluboké.
Jednou se s křikem zvedly divoké kachny a stoupaly kolmo do dešťového mraku. Tu jsem v krátkém pohybu zahlédl tlouštíkův obličej ; byl velice neklidný. Vstal jsem a neohrabanými skoky jsem se rozběhl po kamenitém svahu, který mě dělil od vody. Nedbal, jsem nebezpečí, myslel jsem jen na to, abych pomohl tlouštíkovi, až ho jeho nosiči už nebudou moci unést. Hnal jsem se tak bezhlavě, že jsem se dole u vody nedokázal zastavit, musel jsem vběhnout kousek do vystřikující vody a zarazil jsem se, až když mi voda sahala po kolena.
Na druhé straně však sluhové všelijak pokrouceni dostali nosítka až do vody, a udržujíce se jednou rukou nad neklidnou vodou, vzpírali čtyřmi chlupatými pažemi nosítka do výšky, takže bylo vidět neobyčejně vystupující svaly.
Voda dorážela zprvu na bradu, stoupla pak k ústům, hlavy nosičů se zvrátily dozadu a tyče nosítek dopadly na ramena. Voda již hravé oblévala hřbet nosu a oni se stále ještě nevzdávali úsilí, ačkoli byli sotva uprostřed řeky. Tu se nízká vlna přelila přes hlavy prvních dvou a všichni čtyři muži mlčky utonuli a stáhli přitom divokýma rukama nosítka pod hladinu. Voda se rázem prudce převalila.
Tu zpod okrajů velikého mraku pronikly ploché paprsky večerního slunce a zjasnily vršky a hory na hranicích obzoru, zatímco řeka a krajina pod mrakem zůstala v nejasném světle.
Tlouštík se pomalu obrátil po proudu řeky a byl unášen jako bůžek ze světlého dřeva, který se stal zbytečný m a byl tedy vržen do vody. Odplouval na zrcadlovém odrazu dešťového mračna. Protáhlé mraky ho vlekly a malé shrbené strkaly, čímž vzniklo značné vlnění patrné i v příboji vody na má kolena a kamení na břehu.
Rychle jsem zase vylezl po stráni nahoru, abych mohl po cestě doprovázet tlouštíka, neboť jsem si ho vpravdě zamiloval. A snad se i něco dovím o nebezpečnosti tohoto zdánlivě bezpečného kraje. A tak jsem šel po pruhu písku, musel jsem si teprve zvyknout, jak je úzký, s rukama v kapsách a s obličejem stočeným v pravém úhlu k řece, takže brada se skoro dotýkala ramene.
Na kamenech při břehu seděly vlaštovky.
Tlouštík pravil: “Milý pane na břehu, nepokoušejte se mě zachránit. Toto je pomsta vody a větru; jsem teď ztracen. Ano, je to pomsta, neboť jak často jsme já a můj přítel modlil útočili na tyto věci, za zpěvu našeho zvonku, za lesku cymbálů, za širé nádhery pozounů a skotačící záře kotlů.”
Maličký komár s rozpjatými křídly prolétl mu břichem neztráceje na rychlosti.
Tlouštík vyprávěl dál:
b
Začátek rozhovoru s modlilem
“Byla doba, kdy jsem den co den chodíval do kostela, neboť jedna dívka, do níž jsem byl zamilován, se tam každý večer klečíc modlívala, a já ji při tom mohl v klidu pozorovat.
Když jednou dívka nepřišla a já se mrzutě rozhlížel po těch, co se modlili, padl můj zrak na jednoho mladíka, který se celým svým hubeným tělem vrhl na zem. Co chvíli vší silou svého těla se sténáním udeřil lebkou do dlaní spočívajících na kamenech.
V kostele bylo jen pár stařen, jež tu a tam pootočily hlavičky v šátku a podívaly se po modlilovi. Ta pozornost jej podle všeho těšila, neboť před každým ze svých zbožných výlevů přejel očima po okolí, je-li přihlížející obecenstvo dost početné.
Nuže tohle mi připadalo nevhodné, i rozhodl jsem se, že ho oslovím, až půjde z kostela, a jednoduše se ho zeptám, proč se takhle modlí. Neboť od mého příchodu do tohoto města byla mi jasnost nade všechno, i když teď mě vlastně zlobilo jen to, že má dívka nepřišla.
Avšak on vstal teprve po hodině, oprašoval si kalhoty tak dlouho, až se mi chtělo zvolat: “Dost už, dost, všichni vidíme, že máte kalhoty,” velíce pečlivě se pokřižoval a kráčel ke kropence se svěcenou vodou ztěžka jako námořník.
Stoupl jsem si mezi kropenku a dveře a věděl jsem s jistotou, že bez vysvětlení ho nepropustím. Zkřivil jsem ústa, protože to je ta nejlepší příprava na určitou řeč, a přenesl jsem váhu na předsunutou pravou nohu, levá spočívala na špičce, což mi, jak jsem nejednou zjistil, dodává pevnosti.
Je tedy možné, že po mně ten člověk pošilhával, už jak si stříkal do obličeje svěcenou vodu, možná také že mu můj pohled dělal starosti už předtím, protože teď se znenadání prudce rozeběhl ke dveřím a ven. Bezděčně jsem udělal ještě skok, abych ho zadržel. Skleněné dveře se přirazily. A když jsem hned nato vyšel ze dveří, již jsem ho nemohl nalézt, neboť tam bylo několik úzkých uliček a rozmanitý provoz.
V příštích dnech se nedostavil, zato ona dívka přicházela a opět se modlila v koutě jedné postranní kaple. Mívala na sobě černé šaty, které na ramenou a na šíji byly zdobeny průsvitnými krajkami – půlměsíc ramínka od košile ležel pod nimi –, od jejichž kraje splývalo hedvábí pěkně střiženého límce. A protože přicházela dívka, rád jsem zapomněl na tamtoho člověka a nestaral jsem se o něho zpočátku ani tehdy, když pak opět začal pravidelně docházet a po svém způsobu se modlit.
Vždycky však kolem mne procházel s náhlým spěchem, s tváří odvrácenou. Přitom se během modlení po mně často díval. Skoro to vypadalo, jako by se na mne hněval, že jsem ho tehdy neoslovil, a jako by si myslel, že oním pokusem oslovit ho jsem na sebe vzal povinnost opravdu to konečně udělat. A když jsem jednou po kázání sledoval onu dívku a v přítmí na něho narazil, zdálo se mi, že se usmívá.
Ovšemže jsem nebyl povinen oslovit ho, ba neměl jsem dokonce ani chuť to udělat. Dokonce i tenkrát, když jsem jednou přiběhl na náměstíčko před kostelem a hodiny už odbíjely sedm, takže ona dívka dávno už v kostele nebyla a pouze onen člověk se ještě mořil u zábradlí před oltářem, jsem ještě váhal.
Nakonec jsem po špičkách vyklouzl k východu, slepému žebrákovi, který tam seděl, jsem strčil peníz a vmáčkl jsem se vedle něho za otevřené křídlo dveří. Tu jsem se aspoň půl hodiny těšil na to, jaké překvapení tomu modlilovi uchystám. Ale nadlouho mi to nevydrželo. Brzy jsem si už jen se značným rozmrzením nechával lézt po šatech pavouky a bylo mi zatěžko vyklánět se pokaždé, když pořád ještě někdo s hlasitým vzdycháním vycházel ze tmy kostela.
Tu se blížil on. Vyzvánění velikých zvonů, jež před chvílí započalo, mu, jak jsem pozoroval, nedělalo dobře. Musel vždycky nejdříve zlehka špičkou nohy ohmatat zem, než doopravdy našlápl.
Vstal jsem, učinil dlouhý krok a už jsem ho měl. “Dobrý večer,” řekl jsem a drže ho za límec strkal jsem ho po schodech dolů na osvětlené náměstí.
Když jsme byli dole, otočil se ke mně, přičemž já ho stále ještě držel za límec, takže jsme teď stáli hruď proti hrudi. “Kdybyste mě aspoň pustil za krkem!” řekl. “Nevím, z čeho mě podezíráte, ale jsem nevinen.” Pak znovu opakoval: “Nevitu ovšem, z čeho mě podezíráte.”
“Tady nemůže být řeč ani o podezírání, ani o nevině. Prosím, abyste už o tom nemluvil. Jsme si cizí, naše; známost není delší než výška těchto schodů. Kam bychom přišli, kdybychom hned začali o naší nevině.”
“Přesně to si myslím i já,” řekl. “Ostatně řekl jste, naší nevině`, myslel jste tím, že kdybych já prokázal svou nevinu, musel byste i vy stejně tak prokázat vaši? Myslel jste to tak?”
“Buď tak, nebo jinak,” řekl jsem. “Oslovil jsem vás jen proto, že jsem se vás chtěl na něco zeptat, pamatujte si to.”
“Rád bych šel domů,” řekl a chabě se pootočil. “To věřím. Cožpak bych vás jinak oslovoval? Nemyslete si, že jsem vás oslovil kvůli vašim krásným očím.”
“Nejste nějak příliš upřímný? Co?”
“Musím vám snad znovu opakovat, že o takových věcech tu není řeč? Copak tady s upřímností nebo neupřímností? Já se zeptám, vy odpovíte a pak sbohem. Pak můžete pro mne za mne třeba domů a jak rychle budete chtít.”
“Nebylo by lepší sejít se někdy jindy? Ve vhodnější dobu? Někde v kavárně třeba? Krom toho vaše slečna nevěsta odešla teprve před několika minutami, snadno byste ji ještě dohonil, tolik se načekala.”
“Ne,” křikl jsem do hřmotu kolemjedoucí tramvaje. “Neuniknete mi. Líbíte se mi čím dál víc., jste můj šťastný úlovek. Gratuluji si.”
Tu řekl: “Ach bože, vy máte, jak se říká, srdce na pravém místě a hlavu z jednoho kusu. Mne nazýváte šťastným úlovkem, jak musíte být šťastný! Neboť mé neštěstí je rozkolísané neštěstí, a dotkne-li se ho někdo, spadne na tazatele. A proto: dobrou noc.”
“Dobře tedy,” řekl jsem, překvapil. ho a chytil za pravou ruku. “Když neodpovíte dobrovolně, donutím vás. Půjdu za vámi, kamkoli se hnete, napravo i nalevo, i po schodech do vašeho pokoje a v pokoji si sednu, kde bude místo. Docela určitě, jen se na mne dívejte, však já to vydržím. Kde však vy –” přistoupil jsem až těsně k němu, a protože byl o hlavu větší než já, mluvil jsem mu do krku, “ – kde však vy vezmete odvahu, abyste mi v tom zabránil?”
Tu začal ustupovat a líbat střídavě obě mé ruce a skrápět je slzami. “Vám se nedá nic odmítnout. Stejně jako jste věděl, že bych rád šel domů, věděl jste už předtím, že vám nic nedokážu odepřít. Jen vás prosím, pojďme raději naproti do té postranní ulice.” Přikývl jsem a odebrali jsme se tam. Když nás oddělil nějaký povoz, mával na mne oběma rukama, abych si pospíšil.
Tam se však nespokojil tmou ulice, v níž lucerny byly umístěny daleko od sebe a skoro ve výšce prvního patra, ale zavedl mě do nízkého průjezdu jednoho starého domu pod lampičku ukapávající nad dřevěnými schody.
Na prohlubeň jednoho sešlapaného schodu rozprostřel kapesník a pozval mě, abych si sedl: “Vsedě se můžete lépe tázat, já zůstanu stát, mohu tak líp odpovídat. Ale nemučit!”
Sedl jsem si, když bral tu věc tak vážně, ale přece jen jsem si neodpustil říci: “Vedete mě do takové díry, jako bychom byli nějací spiklenci, a přitom mě k vám pojí jen zvědavost, vás ke mně strach. Vlastně se vás chci jen zeptat, proč se v kostele tak modlíte. Jak se to tam chováte! Jako učiněný blázen! Jak je to směšné, jak nepříjemné pro přihlížející a nesnesitelné pro zbožné!”
Přitiskl tělo na zeď, jen hlava se mu volně pohybovala ve vzduchu: “Nic než omyl, neboť zbožní pokládají mé chování za přirozené a ostatní za zbožné.” “Můj hněv to vyvrací.”
“Váš hněv – připustíme-li, že je to opravdový hněv – dokazuje jen to, že nepatříte ani k zbožným, ani k těm ostatním.”
“Máte pravdu, bylo to poněkud přehnané, když jsem řekl, že mě vaše chování pohněvalo; ne, budilo trochu mou zvědavost, jak jsem před chvílí správně řekl. Ale co vy, ke kterým patříte vy?”
“Ach, mě jenom baví, když se na mne lidé dívají, když, abych tak řekl, chvílemi vrhnu stín na oltář.” “Vás to baví?” řekl jsem a obličej se mi zkřivil. “Ne, chcete-li to vědět. Nezlobte se, že jsem se
špatně vyjádřil. Nebaví, je to pro mne potřeba, potřeba nechat se na chvilku pevně přibít těmi pohledy, zatímco celé město kolem mne –”
“Co to povídáte,” zvolal jsem příliš hlasitě na tak nepatrnou poznámku a na tak nízkou chodbu, ale bál jsem se pak už zmlknout nebo snížit hlas, “vážně, co to povídáte. Teď probůh pozoruji, že jsem od samého počátku tušil, v jakém jste stavu. Není to taková horečka, taková mořská nemoc na pevné zemi, něco jako malomocenství? Není to tak, že se samou horkostí nemůžete spokojit se skutečným jménem věcí, nemůžete se jím nasytit, a tak je o překot zavalujete náhodnými jmény? Jenom rychle, rychle! Ale sotva jste od nich utekl, už jste zase jejich jména zapomněl. Topol v polích, jejž jste nazval, babylónská věž`, protože jste nechtěl vědět, že je to topol, se opět kolébá bezejmenný a vy ho musíte pojmenovat: ,Opilý Noe‘.”
Přerušil mě: “Jsem rád, že jsem nerozuměl tomu, co jste říkal.”
V rozčilení jsem rychle řekl: “To, že jste rád, dokazuje, že jste rozuměl.”
“Neříkal jsem to už? Vám se nedá nic odepřít.” Položil jsem ruce na vyšší schod, opřel jsem se dozadu a v této poloze, v niž člověka takřka nelze napadnout a která je poslední záchranou zápisníků v ringu, jsem se zeptal: “Odpusťte, ale to je od vás neupřímnost, když vysvětlení, které vám podávám, házíte mně zpátky na hlavu.”
Nato mu stoupla odvaha. Založil si ruce, aby dodal tělu jednoty, a řekl s lehkým odporem: “Hádání o upřímnost jste sám hned na začátku vyloučil. A mně po pravdě nejde o nic jiného, než abyste plně porozuměl mému způsobu modlení. Víte tedy, proč se tak modlím?”
Zkoušel mě. Ne, nevěděl jsem to a ani jsem to nechtěl vědět. Nechtěl jsem sem přece ani chodit, říkal jsem si tenkrát, ale tenhle člověk mě přímo donutil, abych ho vyslechl. Stačilo tedy jen, abych potřásl hlavou, a všechno bylo v pořádku, ale právě to jsem v této chvíli nemohl.
Ten člověk přede mnou se usmíval. Pak se ke mně sehnul opíraje se o koleno a s ospalou grimasou vykládal: “Teď vám konečně také mohu prozradit, proč jsem se od vás nechal oslovit. Ze zvědavosti, a taky jsem si dělal naděje. Váš pohled mě utěšuje již dlouhou dobu. A doufám, že se od vás dovím, jak je to vlastně s věcmi, které se kolem mne propadají jako chumelenice, kdežto před ostatními už sklenička na kořalku stojí na stole pevně jako pomník.”
Protože jsem mlčel a jen bezděčné škubnutí proběhlo mým obličejem, zeptal se: “Vy nevěříte, že to u druhých tak chodí? Opravdu ne? Ach, tak tedy poslouchejte! Když jsem jednou jako malé dítě po krátkém odpoledním spánku otevřel oči, zaslechl jsem – nejsa si ještě docela jist svým životem –, jak se matka přirozeným hlasem ptá z balkónu: ‚Copak děláte, má milá? Je to ale vedro!‘ Nějaká paní odpověděla ze zahrady: ‚Svačím tu v trávě.‘ Říkaly to bez přemýšlení a nijak zvlášť zřetelně, jako by ona paní čekala tu otázku a má matka tu odpověď.”
Měl jsem za to, že jsem tázán, proto jsem sáhl do zadní kapsy u kalhot a dělal, jako že něco hledám.
Nehledal jsem však nic, jenom jsem chtěl změnit své vzezření, abych ukázal účast na rozhovoru. Přitom jsem říkal, že tento případ je nadmíru podivný' a že ho naprosto nechápu. Také jsem dodal, že nevěřím v jeho pravdivost a že byl jistě vymyšlen k účelu, který zrovna nejsem s to prohlédnout. Pak jsem zavřel oči, abych unikl tomu mizernému světlu.
“Jen se dívejte, seberte odvahu, tu například jste jednou téhož mínění jako já, a ze samé nesobeckosti jste mě zastavil, abyste mi to řekl. Ztrácím jednu naději a získávám novou.
Není-liž pravda, nač bych se styděl, že nechodím zpříma a krokem, že neklepu holí o dláždění a nikdy nezavadím o šaty lidí, kteří hlučně kráčejí kolem? Neměl bych snad spíš právem vzdorovitě žehrat na to, že jako stín bez řádného ohraničení poskakuji podle domů, ztráceje se chvílemi ve sklech výkladních skříní?
Jaké to prožívám dny! Proč je všechno tak špatné postaveno, že co chvíli se vysoké domy řítí, aniž by se pro to dal najít nějaký vnější důvod? Lezu pak po hromadách trosek a ptám se každého, koho potkám: ,Jak se to jen mohlo stát! V našem městě nový dům – kolikátý to už dnes je! – pomyslete si.‘ Tu mi nikdo nedovede odpovědět.
Často na ulici upadnou lidé a zůstanou mrtví ležet. To pak všichni obchodníci otevřou své dveře ověšené zbožím, hbitě přiskočí, dopraví mrtvého někam do domu, vrátí se s úsměvem kolem úst a očí a vedou se řeči: ‚Dobrý den – obloha je nějak bledá šátky jdou dobře na odbyt – ach, ta válka.‘ Já se ženu do domu, nejdřív několikrát plaše zvednu ruku s ohnutým ukazováčkem, pak konečně zaklepu na domovníkovo okénko: ‚Dobré jitro,‘ řeknu, ‚připadá mi, jako by k vám před chviličkou přinesli nějakého mrtvého. Nebyl byste tak laskav a neukázal mi ho?‘ A protože potřásá hlavou, jako by se nemohl rozhodnout, dodám: ‚Dejte si pozor! Jsem od tajné policie a okamžitě chci mrtvého vidět.‘ Teď již není nerozhodný: ‚Ven!‘ zařve. ‚Tahle pakáž si zvyká den co den se tu potloukat! Tady žádný mrtvý není, snad vedle v domě.‘ Pozdravím a jdu.
Potom však, když musím přejít přes velké náměstí, na všechno zapomenu. Když už ze samé zpupnosti stavějí tak veliká náměstí, proč přes to náměstí nepostaví také zábradlí? Dnes fouká západní vítr. opička radniční věže opisuje malé kroužky. Všechny okenní tabulky řinčí a kandelábry se ohýbají, jako by byly z bambusu. Plášť Panny Marie na sloupu se krabatí a vítr jím škube. Cožpak to nikdo nevidí? Pánové a dámy, kteří by měli chodit po dláždění, se vznášejí. Když vítr ustane, zůstanou stát, prohodí pár slov a uklánějí se na pozdrav, jakmile však znovu zaduje, neodolají mu a všichni zároveň zvednou nohy. Musejí si sice přidržovat klobouky, ale dělají veselé oči a nemají proti počasí nejmenší výhrady. Jen já mám strach.”
Nato jsem mohl říci: “Ta historka, kterou jste předtím vykládal o vaší paní matce a oné paní na zahradě, mi vlastně vůbec nepřipadá podivná. Nejen že jsem slyšel a zažil mnoho takových historek, ale dokonce jsem v některých sám působil. Ta věc je přece docela přirozená. Copak si opravdu myslíte, že kdybych já byl v létě na tom balkóně, že bych se nezeptal stejně a že bych ze zahrady nemohl odpovědět totéž? Docela obyčejný případ!”
Když jsem to řekl, zdál se konečně upokojen. Řekl, že jsem pěkně oblečen a že se mu líbí má vázanka. A jakou prý mám jemnou kůži. A vyznání je prý nejsrozumitelnější, když se odvolá.
c
Příběh modlila
Pak si sedl vedle mne, neboť jsem začal jevit plachost, s hlavou ke straně nakloněnou jsem mu udělal místo. Přesto mi neuniklo, že i on tu sedí jaksi v rozpacích, dbal na to, aby zůstal v jisté malé vzdálenosti ode mne, a mluvil s námahou.
“Jaké to prožívám dny! Včera večer jsem byl v jedné společnosti. Zrovna jsem se ve světle plynové lampy ukláněl před jednou slečnou se slovy: ‚Opravdu mě těší, že už se nám blíží zima‘ – zrovna jsem se ukláněl s těmito slovy, když jsem s nevolí zpozoroval, že se mi pravé stehno vymklo z kloubu. Také koleno se trochu uvolnilo.
Sedl jsem si proto a řekl jsem, jelikož se vždycky snažím udržet přehled přes své věty, neboť zima vyžaduje daleko méně námahy; veškeré počínání je snazší, člověk se nemusí tak namáhat se slovy. ‚Není-liž pravda, milá slečno? Mám doufám pravdu v této věci.‘ Přitom mi pravá noha zle vyváděla. Zprvu se totiž zdálo, že vůbec nedrží pohromadě, a teprve ponenáhlu jsem ji mnutím a promyšleným posunováním jakžtakž uvedl do pořádku.
Tu jsem slyšel, jak dívka, která ze soucitu také usedla, tiše říká: ‚Ne, vy mi vůbec neimponujete, protože –‘
‚Počkejte,‘ řekl jsem spokojeně a pln očekávání, ‚vy, milá slečno, byste neměla vynakládat ani pět minut na to, abyste se mnou mluvila. Jezte si něco mezi slovy, prosím vás o to.’
A natáhl jsem ruce, abych z mísy, zvýšené o bronzového amorka, vzal jeden těžce visící hrozen, chvilku
jsem ho podržel ve vzduchu a pak položil na talířek s modrým okrajem, který jsem dívce nikoli snad bez jistého půvabu podal.
‚Vůbec mi neimponujete,‘ řekla,, všechno, co říkáte, je nudné a nesrozumitelné, ale proto ještě ne pravdivé. Myslím totiž, pane, – proč mi pořád říkáte milá slečno? – myslím, že vy se jen proto nezaobíráte pravdou, protože je namáhavá.’
Bože, to mě věru rozveselilo! ‚Ano, slečno, slečno,’ zvolal jsem takřka, ‚pravdu máte! Milá slečno, rozumějte mi, člověk je radostí bez sebe, když je takto pochopen, aniž s tím počítal.’
‚Pravda je pro vás totiž příliš namáhavá, pane, vždyť jak vy to vypadáte! Jste po celé délce vystřižen z hedvábného papíru, ze žlutého hedvábného papíru, jako silueta, a když jdete, musí být slyšet, že šustíte. Proto také je nesprávné pohoršovat se nad vaším chováním nebo nad vašimi názory, protože vy se přece musíte ohýbat podle průvanu, který zrovna v pokoji vane.’
‚Já to nechápu. Tady v pokoji stojí přece několik lidí. Kladou paže na opěradla židlí, nebo se opírají o klavír, nebo váhavě zvedají sklenku k ústům, nebo plaše odcházejí do vedlejšího pokoje, a když si potmě narazili pravé rameno o nějakou skříň, myslí si oddychujíce u otevřeného okna: Tamhle je Venuše, Večernice. Já však jsem v této společnosti. Je-li v tom nějaká souvislost, pak ji nechápu. Jenže já ani nevím, jestli v tom nějaká souvislost je. – A pohleďte, milá slečno, mezi všemi těmito lidmi, kteří se přiměřeně k své nejasnosti chovají tak nerozhodně, ba směšně, jsem, jak se zdá, já jediný hoden toho, abych o sobě uslyšel něco jasného. A aby i to bylo naplněno něčím příjemným, říkáte to posměšně, takže zjevně ještě cosi zůstává, tak jako když z domu, který je uvnitř vypálen, zůstanou důležité zdi. Pohledu se tel nestavějí do cesty žádné překážky, za dne je velikými okenními otvory vidět mraky na nebi a v noci Hvězdy. Jenže mraky jsou ještě otlučeny šedivými kameny a hvězdy tvoří nepřirozené obrazce. – Což takhle kdybych vám coby dík za to svěřil, že jednou všichni lidé, kteří chtějí žít, budou vypadat jako já; vystřiženi ze žlutého hedvábného papíru, jako siluety – jak jste poznamenala –, a při chůzi bude slyšet, že šustí. Nebudou jiní než teď, ale budou tak vypadat. I vy, milá slečno –’
Tu jsem zpozoroval, že dívka už vedle mne nesedí. Musila odejít brzy po svých posledních slovech, neboť teď stála daleko ode mne u jednoho z vysokých oken obklopena třemi mladíky, kteří usměvavě promlouvali ze svých vysokých bílých límců.
Radostně jsem pak vypil sklenku vína a vykročil ke klavíristovi, jenž zcela ponořen do sebe právě hrál nějaký smutný kousek, pokyvuje hlavou. Opatrně jsem se mu naklonil k uchu, aby se nelekl, a potichu jsem v melodii skladby pronesl:
,Buďte tak laskav, vážený pane, a nechte tel zahrát mne, neboť jsem blízek tomu, být šťasten.’
Jelikož mě neslyšel, zůstal jsem nějakou chvíli v rozpacích stát, potom však, přemáhaje svou stydlivost, šel jsem od jednoho hosta k druhému a říkal jakoby mimochodem: ,Zahraju dnes na klavír. Ano.’
Všichni zdá se věděli, že neumím hrát, usmívali se však vlídně už proto, že jsem příjemně přerušil jejich rozhovor. Ale úplně zpozorněli, až když jsem hlasitě pravil klavíristovi:, Bulte tak laskav, vážený pane, a nechte tel zahrát mne. ,Jsem totiž blízek tomu, být šťasten. Jedná se o triumf.’
Klavírista sice přestal, avšak neopouštěl svou hnědou lavičku a podle všeho mi ani neporozuměl. Vzdychl a zakryl si dlouhými prsty obličej.
Už mě trochu jímal soucit a málem jsem ho znovu vyzval, aby hrál, když tu se skupinkou lidí přicházela hostitelka.
,To je komická náhoda,’ říkali a smáli se hlasitě, jako bych se chystal provést něco nepřirozeného. Dostavila se i ona dívka, opovržlivě na mne pohlédla a řekla: ,Prosím, milostivá paní, nechte ho hrát. Snad chce nějak přispět k zábavě. To je chvályhodné. Prosím, milostivá paní.’
Všichni se hlasitě zaradovali, protože si zřejmě – stejně jako já – mysleli, že je to míněno ironicky. Jen klavírista byl zticha. Hlavu měl svěšenou a ukazováčkem levé ruky jezdil po dřevěné lavičce, jako by kreslil do písku. Já jsem se roztřásl, a abych to zakryl, strčil jsem ruce do kapes od kalhot. Také jsem už nebyl v stavu zřetelně promluvit, neboť celému mému obličeji bylo do pláče. I musel jsem volit slova tak, aby pomyšlení, že mi je do pláče, nutně připadalo posluchačům směrné.
,Milostivá paní,’ řekl jsem, ,já musím teď hrát, neboť –‘, jelikož jsem zapomněl důvod, usedl jsem zničehonic ke klavíru. Tu jsem si opět uvědomil svou situaci. Klavírista vstal a s jemnocitem překročil lavičku, neboť jsem mu zatarasil cestu., Zhasněte, prosím, mohu hrát jen potmě.’ Napřímil jsem se.
Vtom dva z pánů uchopili lavičku a odnášeli mě velmi daleko od piana k jídelnímu stolu, hvízdali si nějakou písničku a trošku mnou pohupovali.
Všichni souhlasně přihlíželi a ona slečna řekla: ,Vidíte, milostivá paní, zahrál docela pěkně. Já to věděla. A vy jste měla takové obavy.’
Pochopil jsem a poděkoval se pěkně vyvedenou úklonou.
Nalili mi citronádu a jedna slečna s červenými rty mi při pití držela sklenici. Hostitelka mi podala pěnové pečivo na stříbrném talíři a dívka v docela bílých šatech mi je strkala do úst. Jedna kyprá slečna se spoustou světlých vlasů držela nade mnou hrozen vína a mně stačilo, jen abych trhal, přičemž mi ona hleděla do mých uhýbajících očí.
Protože se mnou všichni tak pěkně zacházeli, udivilo mě ovšem, že mě tak jednomyslně zdržovali, když jsem se znovu chystal k pianu.
,To by stačilo,’ řekl hostitel, jehož jsem do té chvíle nepozoroval. Vyšel ven a ihned se vrátil s obrovským cylindrem a květovaným převlečníkem barvy mědi. ,Zde jsou vaše věci.’
Moje věci to sice nebyly, ale nechtěl jsem ho obtěžovat s novým hledáním. Hostitel sám mi svrchník navlékl, padl mi dokonale, hladce přilnul k mému tenkému tělu. Jedna dáma s laskavou tváří mi zapínala kabát po celé délce, postupně se přitom ohýbajíc.
,Mějte se tedy dobře,’ pravila hostitelka, ,a zase brzy přijďte. Vás vždycky rádi vidíme, to víte sám.’ Tu se celá společnost uklonila, jako by to takhle bylo nutné. Také jsem se o to pokusil, jenže můj kabát byl příliš přiléhavý. I vzal jsem klobouk a vyšel jsem asi příliš neohrabaně ze dveří.
Jakmile jsem však drobnými krůčky vyšel z domu, přepadlo mě nebe a měsíc a hvězdy a veliká klenba a náměstí s radnicí, mariánským sloupem a kostelem.
Klidně jsem vykročil ze stínu do měsíčního světla, rozepjal si svrchník a vyhříval se, pak jsem zvednutím rukou utišil šum noci a počal jsem uvažovat:
,Co jen to je, že děláte, jako byste byli skuteční. Chcete mě přimět, abych uvěřil, že jsem neskutečný, podivný, jak tak stojím na tom zeleném dláždění, Ale stejně je to už dávno, cos bylo skutečné, ty nebe, a ty náměstí jsi nikdy nebylo skutečné.’
,Je pravda, pořád ještě máte nade mnou převahu, avšak pouze tehdy, když vás nechávám na pokoji.’, Díky bohu, měsíci, nejsi již měsícem, ale možná že je to ode mne nedbalost, že tebe, který jsi nazýván měsícem, stále ještě zvu měsíc. Jak to, že tatam je tvá zpupnost, jakmile tě nazvu ‚zapomenutý lampión podivuhodné barvy‘? A copak že div necouvneš, jakmile tě nazvu ‚mariánský sloup‘, a vůbec již nepoznávám tvé výhrůžné chování, mariánský sloupe, jakmile tě nazvu ‚měsíc vrhající žluté světlo‘.‘
,Opravdu se mi zdá, že vám nedělá dobře, když o vás jeden přemýšlí; bere vám to kuráž a zdraví.’ ,Panebože, jak prospěšné musí teprve být, když se přemýšlející poučí od opilého!’
,Proč všechno ztichlo. Myslím, že vítr již ustal. A domečky, které často jako na kolečkách pojíždějí po náměstí, stojí jak zařezané – tiše – tiše – ani ten tenký černý proužek není vidět, který je jinak odděluje od země.’
A rozeběhl jsem se. Bez překážky jsem třikrát oběhl veliké náměstí, a protože jsem nenalezl žádného opilého, uháněl jsem, aniž jsem snížil rychlost a aniž jsem pocítil nějakou námahu, směrem ke Karlově ulici. Můj stín ubíhal, často menší než já, vedle mne po zdi jako úžlabinou mezi zdí a silnicí.
Když jsem míjel hasičský dům, zaslechl jsem z malého náměstí hluk, a když jsem tam zabočil, uviděl jsem jednoho opilého, jak stojí u mřížoví studny, paže drží vodorovně a nohama vězícíma v dřevěných pantoflích dupe do země.
Zastavil jsem se nejdřív na chvilku, abych zklidnil dech, pak jsem k němu přistoupil, smekl cylindr a představil se:
,Dobrý večer, jemnostpane šlechtici, je mi třiadvacet let, avšak jména ještě nemám. Zato vy jistě přicházíte s neslýchanými, přímo zpěvnými jmény z onoho velikého města Paříže. Obklopuje vás ta zcela nepřirozená vůně vyšinutého dvora francouzského.’
,Jistě jste svýma obarvenýma očima viděl ony velké dámy, které již stojí na vysoké světlé terase, ironicky se nakrucují v úzkých bocích, zatímco konec jejich pomalované vlečky, rozprostřené po schodech, leží ještě na písku zahrady. – Není-liž pravda, po vysokých tyčích, které jsou všude rozestaveny, vylézají sluhové v šedých, švihácky střižených fráčcích a bílých kalhotách, nohy mají ovinuty kolem tyčí, trup však občas nahýbají dozadu a ke straně, neboť musejí za dlouhé tlusté provazy zvedat ze země obrovitá šedá prostěradla a napínat je ve výšce, jelikož velké dámy si přejí zamlžené ráno.’
Protože krkl, řekl jsem téměř zděšeně: ,Je tomu opravdu tak pravda, pane, že přicházíte z naší Paříže, z bouřlivé Paříže, ach, z toho blouznivého krupobití?’
Když krkl opět, řekl jsem rozpačitě: ,Já vím, děje se mi veliká čest.’
A hbitými prsty jsem si zapjal svrchník, pak jsem začal vroucně a plaše promlouvat
,Já vím, nepovažujete mne za hodna odpovědi, avšak musel bych celý svůj život proplakat, kdybych se vás byl dnes neotázal.’
,Prosím vás, takto ověnčený pane, je to pravda, co mi vyprávěli? Jsou v Paříži lidé, kteří sestávají jenom ze, zdobných šatů, a jsou tam domy, které mají pouze. portály, a jev pravda, že za letních dnů je obloha nad městem vznášivě modrá, okrášlená jen natisknutými bílými obláčky, které mají všechny tvar srdce? A je tam nějaké panoptikum s velikým návalem, kde stojí jenom stromy se jmény slavných hrdinů, zločinců a milenců na malých tabulkách?’
,A pak ještě tahle zpráva! Tahle zřejmě lživá zpráva! Není-liž pravda, ty ulice v Paříži se najednou rozvětvují, jsou neklidné, není-liž pravda? Není všechno stále v pořádku, jak by také mohlo být! tu a tam se stane nehoda, lidé se sbíhají, přicházejí z vedlejších ulic velkoměstským krokem, který se jen nepatrně dotýká dláždění; všichni jsou sice plni zvědavosti, ale také obav ze zklamání; rychle dýchají a natahují dopředu malé hlavičky. Jestliže se však jeden druhého dotknou, uklánějí se hluboce a prosí o prominutí: “Je mi velice líto – nechtěl jsem – je zde příliš velká tlačenice, promiňte prosím – bylo to ode mne velice nešikovné – přiznávám. Mé jméno je – mé jméno je Jerome Faroche, prodávám koření v Rue de Cabotin – dovolte, abych vás na zítřek pozval k obědu i má žena se bude velice těšit.” Takto hovoří, zatímco ulice je docela ohlušena a kouř z komínů padá mezi domy. Je to přece tak. A bylo by možné, že by na jednom jiném bulváru v jedné vznešené čtvrti zastavily dva vozy. Sluhové s vážnou tváří otevírají dvířka. Osm ušlechtilých sibiřských vlčáků tanečním krokem vyběhne a skokem se žene přes jízdní dráhu. A tu někdo řekne, že to jsou přestrojení mladí pařížští šviháci.’
Měl oči skoro zavřené. Když jsem umlkl, strčil si obě ruce do úst a rval si dolní čelist. Šaty měl celé pošpiněné. Možná že ho vyhodili z některé vinárny a on si to ještě nestačil srovnat v hlavě.
Možná že byla právě ta malá, docela klidná přestávka mezi dnem a nocí, kdy nám hlava, aniž to očekáváme, visí v zátylku a kdy všecko, aniž to pozorujeme, se zastaví, poněvadž si toho nevšímáme, a pak to zmizí. Zatímco my zůstáváme sami s tělem sehnutým, potom se rozhlédneme, ale nic již nevidíme, ani odpor vzduchu již nepociťujeme, avšak vnitřně se držíme vzpomínky, že v jistém odstupu od nás stojí domy se střechami a naštěstí hranatými komíny, jimiž vtéká tma do domů a pak podkrovními světnicemi dál do všelijakých pokojů. A je to štěstí, že zítra bude den, kdy – jakkoli je to neuvěřitelné – všechno bude možno vidět.
Tu opilec zvedl obočí, až se to mezi ním a očima zalesklo, a jal se přerývaně vysvětlovat: ‚To je totiž tak – chce se mi spát totiž, proto půjdu spát–. Mám totiž na Václavském náměstí švagra – tam jdu, protože tam bydlím, protože tam mám postel – tak teď jdi –. Nevím totiž jenom, jak se jmenuje a kde bydlí – snad jsem to zapomněl – ale to nevadí, protože já ani nevím, jestli vůbec nějakého švagra mám –. Teď jdu totiž –. Myslíte, že ho najdu?’
Na to jsem bez rozmýšlení řekl: ,To je jisté. Ale vy přicházíte z ciziny a náhodou při sobě nemáte své služebnictvo. Dovolte, abych vás vedl.’
Neodpověděl. A tak jsem mu podal paži, aby se do ní zavěsil.”
d
Pokračování rozhovoru mezi tlouštíkem a modlilem
Já se však už nějakou dobu pokoušel dodat si mysli. Třel jsem si tělo a říkal si: “Je na čase, abys promluvil. Jsi už přece v rozpacích. Cítíš se deprimován? Jen počkej! Znáš přece tyhle situace. Rozvaž si to beze spěchu! Však i okolí počká.”
“Je to stejné jako v té společnosti minulý týden. Někdo něco předčítá z nějakého opisu. Jednu stránku jsem na jeho prosbu sám opisoval. Když čtu to písmo mezi stránkami, které psal on, vyděsím se. Nemá to cenu. Lidé ze všech tří stran stolu se nad tím naklánějí. V slzách přísahám, že to není moje písmo.”
“Ale proč by mělo být podobné dnešnímu? Záleží jen na tobě, aby se rozhovor ohraničil. Všechno je pokojné. Jen se namáhej, můj milý! – Však už najdeš nějakou námitku. – Můžeš říct: ,Jsem ospalý. Bolí mě hlava. Sbohem.’ Rychle, tak rychle. Upozorni na sebe! – Co je tohle? Překážky a zase překážky? Načpak si vzpomínáš? – Vzpomínám si na vrchovinu, která se zvedala proti velikému nebi jako štít země. Díval jsem se na ni z vysoké hory a chystal jsem se, že ji proputuju. načal jsem zpívat.”
Mé rty byly suché a neposlušné, když jsem říkal: “Neměl by člověk umět žít jinak!”
“Ne?” řekl tázavě, s úsměvem.
“Ale proč se modlíte večer v kostele,” zeptal jsem se pak, přičemž se mezi mnou a jím hroutilo všechno, co jsem až dotud jako ve spaní podepíral.
“Ne, proč bychom o tom měli mluvit. Večer nikdo, kdo žije sám, nemá odpovědnost. Na člověka jde z lecčeho strach. Třeba že zmizí tělesnost, že lidé jsou skutečně takoví, jakými se zdají za soumraku, že by se nemělo chodit bez hole, že by třeba bylo dobře zajít do kostela a křiklavě se modlit, aby se lidé na člověka dívali a on nabyl těla.”
Že tak mluvil a potom umlkl, vytáhl jsem z kapsy svůj červený kapesník a s tělem skloněným jsem plakal.
Vstal, políbil mě a řekl:
“Proč pláčeš? Jsi veliký, to mám rád, máš dlouhé ruce, které si počínají skoro podle tvé vůle; proč se z toho netěšíš? Nos pořád tmavý lem na rukávech, radím ti. – Ale ne – já ti tu lichotím a ty přesto pláčeš? Snášíš tyhle životní svízele přece docela rozumně.”
“Stavíme vlastně nepotřebné válečné stroje, věže, zdi, hedvábné záclony a mohli bychom se tomu pořád divit, kdybychom na to měli čas. A držíme se ve vzduchu, nepadáme, třepetáme se, i když jsme ošklivější než netopýři. A těžko už nám kdo může za krásného dne zabránit, abychom řekli:, Ach Bože, dnes je krásný den,’ neboť již jsme se zařídili na naší zemi a žijeme s vlastním souhlasem.”
“Jsme totiž jako kmeny stromů ve sněhu. Napohled tu přece hladce spočívají, a řekl bys, že stačí trochu strčit, abys je odsunul. Ale kde, nejde to, jsou totiž s půdou pevně spojeny. Ale hleďme, dokonce i to je jenom zdánlivé.”
Přemýšlení mi bránilo v pláči: “Je noc a nikdo mi zítra nebude vyčítat, co bych teď třeba řekl, protože to přece mohlo být řečeno ze spaní.”
Pak jsem řekl: “Ano, to je ono, ale o čem jsme to mluvili. Nemohli jsme přece mluvit o osvětleném nebi, když přece stojíme hluboko v chodbě. Ne –, ale přece jsme o tom mohli mluvit, cožpak nejsme ve svém rozhovoru naprosto nezávislí? Protože nám nejde ani o nějaký cíl, ani o pravdu, nýbrž jen o žert a zábavu. Ale nemohl byste mi přesto ještě jednou vyprávět tu historku o té paní na zahradě? Jak obdivuhodná, jak moudrá je ta paní! Musíme si počínat podle jejího příkladu. Jak ji mám rád! A pak je taky dobře, že jsem se s vámi setkal a takhle vás chytil. Bylo pro mne velkým potěšením, že jsem s vámi mluvil. Vyslechl jsem leccos, co mi možná záměrně bylo neznámé mám radost.”
Vypadal spokojeně. Ačkoli dotyk jiného lidského těla je mi vždycky trapný, musel jsem ho obejmout.
Pak jsme vyšli z chodby pod širé nebe. Pár potrhaných mráčků přítel odfoukl, takže se nám teď naskytla nepřetržitá plocha hvězd. Můj přítel kráčel ztěžka.
4
TLOUŠTÍKOVA ZÁHUBA
Tu bylo všechno uchváceno rychlostí a propadalo se do dálky. Voda řeky byla stržena, chtěla vzdorovat, taky ještě zakolísala u drolícího se okraje, ale potom vše odnesly víry a dým.
Tlouštík nemohl už mluvit dál, musel se otáčet a zmizet v hlasitém, rychlém spádu vody.
Já, který se dověděl o tolika povyraženích, jsem stál na břehu a všechno viděl. “Co si mají počít naše plíce,” křičel jsem, křičel, “dýchají-li rychle, udusí se samy sebou, vnitřními jedy; dýchají-li pomalu, udusí se nedýchatelným vzduchem, vzbouřenými věcmi. Chtějí-li však hledat své tempo, zničí se hledáním.”
Při tom se břehy této řeky nezměrně prodlužovaly, a já se přesto dlaní své ruky dotkl kovu zdálky maličkého ukazatele cesty. To mi tak docela nešlo do hlavy. Byl jsem přece malý, skoro menší než obyčejně a rychle se chvějící keř s bílými šípky mě převyšoval. Viděl jsem to, protože před chvilkou byl blízko mne.
Ale přesto jsem se mýlil, neboť mé paže byly tak veliké jako mraky čtyřicetidenního deště, jenom divočejší byly. Nevím, proč chtěly rozdrtit mou ubohou hlavu.
Byla přece, tak malá, jak mravenčí vajíčko, jenže byla trochu poškozená, a proto ne dokonale kulatá. Žadonivě jsem s ní kroutil, neboť výrazu mých očí by si nikdo nemohl všimnout, tak byly maličké.
Zato však mé nohy, mé nemožné nohy spočívaly nad zalesněnými horami a zastiňovaly vesnická údolí. Rostly, rostly! Již se tyčily v prostoru, kterému nepatřila žádná krajina, dávno už unikla jejich délka mému dohledu.
Ale ne, tak to není – jsem přece malý, prozatím malý –, valím se – valím – jsem lavina v horách! Prosím vás, kolemjdoucí lidé, bulte tak hodní, řekněte mi, jak jsem velký, změřte jen tyto paže, tyto nohy.
III
“Tak jak to je,” řekl můj známý, který se mnou odešel ze společnosti a klidně vedle mne kráčel po jedné z cest na Petříně. “Zastavte se konečně na chvíli, abych si to srovnal v hlavě, – Víte, potřebuji vyřídit jistou věc. Je to tak namáhavé – tahle chladná i prozářená noc, ale ten nespokojený vítr, který jako by chvílemi dokonce měnil postavení tamhle těch akátů.”
Měsíční stín zahradníkova domku byl rozpjat po mírně vyklenuté cestě a ozdoben popraškem sněhu. Když jsem uviděl lavičku vedle dveří, ukázal jsem na ni nataženou rukou, neměl jsem totiž dost odvahy a čekal jsem výtky, proto jsem položil Levou ruku na prsa.
Sedl si znechuceně, neohlížeje se na své krásné šaty, a k mému úžasu přitiskl lokty na stehna a čelo složil do prohnutých špiček prstů.
“Chtěl bych teď říci tohle. Víte, já žije spořádaně, nic mi nelze vytknout, děje se vše, co je nutné a uznávané. Nebyl jsem ušetřen neštěstí, která jsou obvyklá ve společnosti, s níž se stýkám, což s uspokojením kvitovalo mé okolí i já, a i ono běžné štěstí se dostavilo a sám jsem o něm mohl v malém kroužku vyprávět. Dobrá, ještě nikdy jsem nebyl doopravdy zamilován. Tu a tam jsem toho zalitoval, ale v případě potřeby jsem onoho obratu používal. Teď ovšem musím říci: Ano, jsem zamilován, jsem celý vzrušen zamilovaností. Jsem milenec plný žáru, jakého si dívky přejí. Avšak neměl jsem si uvážit, že právě tento dřívější nedostatek dával mým poměrům výjimečný a veselý, neobyčejně veselý ráz?”
“Jen klid, jen klid,” řekl jsem bez účasti a v myšlenkách obrácen jen k sobě, “vaše milenka je krásná, jak jsem musel vyslechnout.”
“Ano, je krásná. Když jsem vedle ní seděl, myslel jsem pořád jen: Taková odvážlivost – a já jsem tak smělý – vydávám se tu na moře – piju víno po Balónech. Jenže ona když se směje, neukazuje zuby, jak by se dalo čekat, je vidět jenom tmavý, úzký, prohnutý otvor úst. To ovšem vypadá lstivě a stařecky, třebaže když se směje, zvrací hlavu dozadu.”
“Nemohu to popřít,” řekl jsem vzdychaje,” pravděpodobně jsem to i viděl, vždyť to musí být nápadné. Ale nejde jen o to. Vůbec dívčí krása! Často když vidím šaty s bohatými záhyby, nabíráním a třásněmi, jak pěkně přiléhají na pěkná těla, pomyslím si, že dlouho takhle nevydrží, že se pomačkají, nikdy už se neuhladí, ale sedne na ně prach, do ozdob se zažere a nepůjde již odstranit, a nikdo že ze sebe nebude chtít dělat takového směšného ubožáka, aby si den co den ráno oblékal a večer svlékal tytéž drahocenné šaty. Přece však vídám dívky, které jsou arci hezké a stavějí na odiv všelijaké půvabné svaly a kotníčky a napjatou kůži a záplavu jemných vlasů, a přece se den co den zjevují v tomto jediném přirozeném kostýmu, pokaždé kladou touž tvář do týchž dlaní a obrážejí ji ve svém zrcadle. Jen někdy večer, když přijdou pozdě z nějaké slavnosti, připadá jim v zrcadle obnošená, napuchlá, uprášená, všemi okoukaná, že ji už sotva lze dál nosit.”
“A já jsem se vás během cesty několikrát ptal, jestli se vám ta dívka zdá hezká, ale vy jste se pokaždé bez odpovědi obrátil na druhou stranu. Řekněte, máte nějaké zlé úmysly? Proč mě neutěšujete?”
Zabořil jsem nohy do stínu a pozorně jsem odpověděl: “Vy nepotřebujete utěšovat. Jste přece milován.” Přitom jsem si držel před ústy kapesník zdobený modrými hrozny, abych se nenachladil.
Tu se ke mně obrátil a opřel svůj tlustý obličej o nízké opěradlo lavičky: “Víte, celkem vzato mám ještě čas, pořád ještě mohu tu počínající lásku okamžitě ukončit nějakou hanebností nebo nevěrou nebo tím, že odcestuji do nějaké vzdálené země. Neboť jsem opravdu na pochybách, jestli se mám oddat tomuto vzrušení. Tu není nic jistého, nikdo nemůže s jistotou říci, jaký to bude mít směr a trvání. Jdu-li večer do vinárny s úmyslem opít se, pak vím, že tenhle večer budu opilý, ale v tomhle případě! Za týden se chceme vydat s jednou spřátelenou rodinou na výlet, nerozbouří to srdce na čtrnáct dní? Polibky tohoto večera budí ve mně ospalost, aby získaly prostor pro bezuzdné sny. Vzdoruji tomu a podniknu noční procházku, tu to přijde, nevycházím ze vzrušeni, tváře mi stydnou a žhnou jako od nárazů větru, v kapse se ustavičně musím dotýkat růžové stužky, mám o sebe nejhorší obavy, ale nedokážu jich u poslechnout a snáším dokonce vás, pane, ačkoli jindy bych se s vámi nikdy tak dlouho nebavil.”
Bylo mi velmi chladno a nebe již začínalo trochu blednout: “Tady nepomůže žádná hanebnost, žádná nevěra ani cesta do daleké země. Budete se muset zavraždit,” řekl jsem a k tomu jsem se ještě usmál.
Proti nám na druhém kraji aleje stály dva keře a za těmito keři dole bylo město. Ještě v něm zářilo pár světel.
“Dobrá,” zvolal a udeřil do lavičky malou pevnou pěstí, nechal ji tam však ležet. “Jenže vy žijete. Vy se nezabijete. Nikdo vás nemiluje. Ničeho nemůžete dosáhnout. Nedokážete být pánem nejbližšího okamžiku. A takhle se mnou mluvíte, vy sprostý člověče. Milovat nedokážete, kromě strachu vás nic nevzruší., Jen se podívejte, má hruď.”
Tu chvatně rozepjal kabát a vestu a košili. Jeho hrud byla opravdu široká a krásná.
Začal jsem vyprávět: “Ano, takové záchvaty vzdoru na nás občas přijdou. Byl jsem letos v létě v jedné vesnici, leží u řeky. Vzpomínám si na to docela přesně. Často jsem celý zkroušený sedal na lavičce u břehu. Byl tam též pobřežní hotel. Často odtud byly slyšet housle. Mladí silní lidé v zahradě u stolků hovořili při pivě o lovu a o dobrodružství. A pak byly na druhém břehu hory v oblacích.”
Tu jsem vstal s malátně staženými ústy, vkročil jsem na trávník za lavičkou, také jsem zlomil několik zasněžených větviček a řekl jsem svému známému do ucha:,. Jsem zasnouben, přiznávám se.”
Můj známý se nepodivil, že jsem vstal: “Vy jste zasnouben?” Seděl tu opravdu celý ochablý, podepřen jen opěradlem. Pak sundal klobouk a já viděl jeho vlasy, které voněly a pěkně sčesány oddělovaly v ostře zaokrouhlené linii jeho kulatou hlavu od masitého krku, jak to bylo tuto zimu v oblibě.
Měl jsem radost, že jsem mu tak chytře odpověděl. “Vida,” pomyslel jsem si, “ve společnosti si chodí s uvolněnou šiji a pohyblivými pažemi. Dovede uprostřed sálu provádět dámu v pěkném rozhovoru a vůbec ho nezneklidňuje, že před domem prší nebo že tam postává nějaký plachý člověk nebo že se tam děje něco jinak truchlivého. Kdepak, on se dál stejně pěkně sklání před dámami. A teď tu takhle sedí.”
Můj známý si přejel batistovým šátkem po čele. “Prosím vás,” řekl, “položte mi trochu ruku na čelo. Prosím.” Když jsem to neudělal okamžitě, sepjal ruce.
Jako by naše starost byla vše zatemnila, seděli jsme nahoře na kopci jako v malé komůrce, ačkoli jsme přece už předtím pozorovali ranní svítání a větřík. Seděli jsme těsně u sebe, ačkoli jsme jeden druhého vůbec neměli rádi, avšak nemohli jsme se od sebe příliš vzdálit, neboť stěny byly přesně a pevně postaveny. Zato jsme se směli chovat směšně a neohlížet se na lidskou důstojnost, neboť jsme se nemuseli stydět před větvemi nad námi a před stromy, které stály proti nám.
Vtom můj známý bez okolků vytáhl z kapsy nůž, zamyšleně ho otevřel a pak si ho jako ve hře vbodl do levé paže nad loket a nevytáhl ho. Ihned vytryskla krev. Jeho kulaté tváře zbledly. Vytáhl jsem nůž, rozřízl jsem rukáv zimníku a fraku, roztrhl rukáv od košile. Utíkal jsem pak kousek cesty dolů a nahoru, abych se podíval, není-li tu někdo, kdo by mi pomohl. Všechny větve byly skoro křiklavě viditelné a nehnuté. Potom jsem trochu vysál tu hlubokou ránu. Tu jsem si vzpomněl na zahradníkův domek. Vyběhl jsem po schodech k vyvýšenému trávníku nalevo od domku, chvatně jsem zkusil okna a dveře, zuřivě jsem zvonil a dupal, ačkoli jsem hned viděl, že dům je neobydlen. Pak jsem se podíval na ránu, z které tence proudila krev. Navlhčil jsem jeho šátek ve sněhu a nešikovně ovázal paži.
“Můj milý, milý,” říkal jsem, “kvůli mně ses poranil. Jsi tak krásně postaven, obklopen vlídností, za bílého dne se můžeš procházet, kdy široko daleko mezi stoly nebo na cestách po návrších jsou vidět spousty pečlivě oblečených lidí. Pomysli si, na jaře si vyjedeme do Stromovky, ne, nikoli my si vyjedeme bohužel je to tak – ty s Aničkou si vyjedeš, vesele a zčerstva. Ó ano, věř mi, a slunce vás lidem předvede v té nejkrásnější podobě. Ó, tady už je hudba, zdálky slyšet koně, žádné starosti, tu je pokřik a kolovrátky hrají v alejích.”
“Ach Bože,” řekl, vstal, opřel se o mne a vykročili jsme, “tady není pomoci. To by mě nemohlo těšit. Odpusťte. Je už pozdě? Možná, že jsem měl časně ráno něco udělat. Ach Bože.”
Lucerna poblíž zdi nahoře svítila a kladla přes cestu a na bílý sníh stíny kmenů, zatímco na úbočí spočíval zprohýbaný, jakoby zpřelámaný stín rozmanitého větvoví.