V noci jsem snil, že jsem motýlem

BYLO VELICE NEJISTÉ, mám-li přímluvce, nic přesného jsem se o tom nemohl dovědět, všechny tváře byly odmítavé, většina lidí, kteří kráčeli proti mně a které jsem pořád znovu na chodbách potkával, vypadala jako staré tlusté ženy, měli na sobě veliké tmavomodře a bíle pruhované zástěry zakrývající celé tělo, hladili se po břiše a těžkopádně se obraceli sem a tam. Nemohl jsem se ani dovědět, jsme-li vůbec v soudní budově. Leccos mluvilo pro to, mnohé proti tomu. Nade všechny jednotlivosti mi nejvíc připomínalo soud jakési ustavičně zdálky přicházející dunění, nedalo se říci, z kterého přichází směru, vyplňovalo natolik všechny prostory, až se dalo předpokládat, že přichází odevšad, anebo, a to se zdálo ještě správnější, že právě to místo, na kterém člověk náhodou stojí, je vlastním zdrojem tohoto dunění, ale to byl určitě klam, neboť přicházelo zdálky. Tyto chodby, úzké, jednoduše zklenuté, vedené v pomalých zákrutech, se skrovně zdobenými vysokými dveřmi, se dokonce zdály stvořené pro hluboké ticho, byly to chodby muzea nebo knihovny. Jestliže to však není soud, proč tedy potom pátrám po přímluvci? Protože hledám nějakého přímluvce všude, všude je ho zapotřebí, ba u soudu je ho potřebí méně než kde jinde, neboť soud vyslovuje svůj ortel podle zákona, předpokládalo by se. Kdybychom předpokládali, že se při tom postupuje nespravedlivě či lehkovážně, nebylo by přece vůbec možné žít, je třeba důvěřovat soudu, že poskytne volný prostor majestátu zákona, neboť to je jeho jediný úkol, v zákoně samém však je vše žalobou, přímluvou a ortelem, samostatné vměšování člověka by zde bylo zločinem. Jiná je však povaha rozsudku, ten je založen na vyšetřování zde a onde, u příbuzných i cizích, přátel i nepřátel, v rodině i na veřejnosti, v městě i na vesnici, zkrátka všude. Tu je pak naléhavě nutné mít přímluvce, spousty přímluvců, ty nejlepší přímluvce jednoho vedle druhého, živou zeď, neboť přímluvci již svou povahou jsou málo pohybliví, kdežto žalobci, ty lišky prohnané, ty lasičky mrštné, ty neviditelné myšky, se protáhnou i tou nejužší škvírou, prosmyknou se přímluvcům mezi nohama. Proto pozor! Kvůli tomu tu také jsem, sbírám přímluvce. Ale ještě jsem žádného nenašel, jenom ty staré ženy přicházejí a odcházejí, pořád a pořád, nebýt toho, že pátrám, uspalo by mě to. Nejsem na tom správném místě, bohužel se nemohu ubránit dojmu, že nejsem na tom správném místě. Měl bych být na místě, kde se scházejí nejrůznější lidé, z různých končin, různých stavů, všech možných povolání, různého věku, musel bych mít možnost obezřele si vybrat z velkého množství ty schopné, přívětivé, ty, kteří pro mne mají pochopení. Nejlépe by se k tomu snad hodil veliký jarmark. Místo toho se potloukám tady po těch chodbách, kde jsou k vidění jen tyhle stařeny, a ani těch není moc a pořád ty samé, a ani těch pár přes jejich pomalost nelze zastavit, vyklouznou mi, vznášejí se jak dešťové mraky, jsou cele zaměstnány čímsi neznámým. Proč se vlastně ženu jako slepý do nějakého domu, ani si nepřečtu nápis nade dveřmi, hned jsem v chodbách, usadím se tu tak zarytě, že si už ani nemohu vzpomenout, že bych byl kdy stál před domem, že bych byl běžel po schodech nahoru. Zpátky ale nesmím, tato ztráta času, to přiznané zbloudění by mi bylo nesnesitelné. Jakže? V tomto krátkém, uspěchaném životě, provázeném netrpělivým duněním, běžet zpátky dolů po schodech? To je nemožné. Tvůj vyměřený čas je tak krátký, že ztrácíš-li vteřinu, ztratils už celý život, neboť on není delší, je vždycky jen tak dlouhý jako doba, již ztrácíš. Jestliže jsi tedy nastoupil nějakou cestu, pokračuj v ní, za všech okolností, můžeš jen získav, nevystavuješ se žádnému nebezpečí, možná že se na konci zřítíš, kdyby ses však byl už po prvních krocích obrátil a seběhl dolů po schodech, zřítil by ses hned na začátku a ne možná, nýbrž docela určitě. Nenacházíš-li tedy nic zde na chodbách, otevři dveře, nenajdeš-li nic za těmito dveřmi, jsou tu další poschodí, nenajdeš-li nic nahoře, neklesej na mysli, vyleť po dalších schodech nahoru. Dokud nepřestaneš stoupat, nepřestanou ani schody, rostou do výše pod tvýma stoupajícíma nohama.