V noci jsem snil, že jsem motýlem

ČÍNSKÁ ZEĎ byla dokončena na nejsevernějším místě. Od jihovýchodu a jihozápadu byla stavba vedena a zde spojena. Tento systém stavby po částech byl dodržován i v malém, uvnitř dvou velkých pracovních armád, východní a západní armády. Byty vytvářeny skupiny asi o dvaceti dělnících, které měly postavit dílčí zeď asi pět set metrů dlouhou, sousední skupina pak stavěla proti nim zeď stejné délky. Když došlo ke spojení, nepokračovalo se snad ve stavbě od konce tohoto tisíce metrů, nýbrž skupiny dělníků byly poslány stavět zeď do docela jiných končin. Tímto způsobem vzniklo ovšem mnoho velikých mezer, které se teprve postupně pomalu vyplňovaly, některé dokonce až tehdy, kdy už bylo oznámeno, že stavba zdi je dokončena. Ba existují prý mezery, které vůbec nebyly zastavěny, což je ovšem tvrzení, které možná patří jen k těm mnoha legendám, jež kolem stavby vznikly a jež nelze – alespoň jednotlivci – na vlastní oči a vlastními měřítky vzhledem k rozsáhlosti stavby ověřit.

Nuže dalo by se bez dalšího předpokládat, že by bylo v každém ohledu výhodnější stavět souvisle nebo alespoň souvisle uvnitř obou hlavních částí. Vždyť stavba – jak se všeobecně hlásalo a jak je známo byla postavena na ochranu proti severním národům. Jak může ale chránit zeď, která není stavěna souvisle? Taková zeď dokonce nejen že nemůže chránit, sile stavba sama je v ustavičném nebezpečí. Ty opuštěné části zdi stojící v pustině mohou být co chvíli zničeny Nomády, zejména když tito Nomádi, postrašeni stavbou zdi, měnili tehdy s nepochopitelnou rychlostí jako kobylky svá sídliště a měli proto možná lepší přehled o pokračující stavbě než my sami, stavitelé. Přesto nemohla být stavba asi provedena jinak, než se stalo. Abychom to pochopili, je třeba uvážit následující okolnosti: stavba se měla stát ochranou na staletí; nezbytnými předpoklady práce byla proto co nejpečlivější stavba, využití moudrých stavitelských poznatků všech známých dob a národů, neutuchající pocit osobní odpovědnosti stavitelů. K hrubé práci mohlo být sice využito nevědomých nádeníků z lidu, žen, dětí, kdo se jen nabídl za dobrou mzdu; ale již vedoucí čtyř nádeníků musel být moudrý, stavitelství znalý muž; muž schopný až do hloubi srdce procítit, oč tu jde. A čím vyšší výkon, tím vyšší požadavky. Takoví muži zde skutečně byli, a i když ne v tom množství, jaké by stavba byla potřebovala, přece jen ve značném počtu.

K dílu se nepřistupovalo lehkovážně. Padesát let před započetím stavby bylo v celé Číně, která měla být obezděna, prohlášeno stavitelské umění, zejména pak zednické řemeslo, za nejdůležitější vědu a vše ostatní uznáváno jen do té míry, pokud s ním souviselo. Vzpomínám si ještě velmi dobře, jak jsme jako děti, které sotva uměly chodit, stáli v zahrádce našeho učitele a z oblázků museli stavět něco jako zeď, jak si učitel vyhrnul kabát, rozeběhl se proti zdi, samozřejmě všecko zboural a pak nám kvůli. chatrnosti naší stavby dělal takové výčitky, až jsme se s pláčem rozběhli na všechny strany ke svým rodičům. Nepatrný případ, ale příznačný pro ducha doby.

Měl jsem to štěstí, že zrovna když jsem ve dvaceti letech složil nejvyšší zkoušku na nejnižší škole, začala stavba zdi. Říkám štěstí, poněvadž ti, kteří dosáhli nejvyššího sobě dostupného vzdělání dřív, nevěděli celá léta, co počít se svým věděním, darmo se potloukali s velkolepými stavebními plány v hlavě a šmahem pustli. Avšak ti, kteří se konečně dostali na stavbu jako stavební předáci, byť nejnižšího řádu, byli toho skutečně hodni. Byli to zedníci, kteří se o stavbě hodně napřemýšleli a vůbec o ní nepřestávali přemýšlet, kteří se cítili srostlí s prvním kamenem, který zapustili do země. Takové zedníky vedle touhy vykonat co nejdůkladnější práci poháněla ovšem i netrpělivost, aby konečně spatřili povstávat stavbu v její dokonalosti. Nádeník tuto netrpělivost nezná, jeho pohání jen mzda, také vrchní, ba dokonce i střední předáci vidí z mnohostranného růstu stavby dost, aby si tím uchovali ducha při síle. Avšak o nižší pracovníky, kteří vysoko přesahují své navenek drobné úkoly, je nutno jinak pečovat. Nebylo například možno nechat je kdesi v liduprázdné horské končině, aby tisíce mil od domova po celé měsíce nebo dokonce roky skládali kámen ke kameni; beznadějnost takovéto usilovné práce, která však ani za celý dlouhý lidský život nedospěje k nějakému cíli, by je plnila zoufalstvím a hlavně by je pracovně znehodnocovala. Proto byl zvolen systém dílčích staveb. Pět set metrů mohlo být dokončeno zhruba za pět let, potom byli ovšem předáci zpravidla vyčerpáni, ztratili všechnu důvěru v sebe, ve stavbu, ve svět. Proto bývali potom – ještě v povznesené náladě, jak oslavovali spojení tisíce metrů zdi – odesláni daleko, předaleko, po cestě čas od času uviděli stát hotové části zdi, zastavovali se v sídlech vyšších předáků, kteří je vyznamenávali čestnými odznaky, slyšeli jásot nových pracovních armád, které sem proudily z vnitrozemí, viděli lesy pokácené na lešení pro zeď, viděli hory roztlučené na stavební kámen pro zeď, na posvátných místech slyšeli vroucí Zpěvy Zbožného Dokončení Zdi. To vše zkonejšilo jejich netrpělivost. Poklidný život ve vlasti, kde strávili nějakou dobu, je posílil, vážnost, jíž se těšili všichni stavitelé, oddaná pokora, s níž se naslouchalo jejich zprávám, důvěra, kterou prostý, tichý občan skládal v budoucí dokončení zdi, to vše napínalo struny jejich duše. Loučili se pak s vlastí jako věčně doufající děti, neodolatelná byla jejich touha pracovat opět na národním díle. Odjíždívali z domova dříve, než bylo nutno, půl vesnice je dlouhý kus cesty vyprovázelo. Všude na cestách skupiny lidí, praporky, vlajky, nikdy předtím neviděli, jak veliká a bohatá a krásná a milováníhodná je jejich země. Každý rolník byl bratrem, pro něhož se stavěla ochranná zeď a který za to děkoval vším, co měl, a vším, čím byl. Jednota! Jednota! Hruď na hrudi, tanec a plesání lidu, krev neuzavřená již v nuzném koloběhu těla, nýbrž sladce se valící a přece zas navracející skrze celou nekonečnou Čínu.

Proto tedy systém dílčí stavby; ale byly tu asi přece jen ještě i jiné důvody. Také není nic zvláštního, že se u této otázky zdržuji tak dlouho, je to ústřední otázka celé stavby zdi, jakkoli nepodstatnou se snad na první pohled zdá. Jestliže chci srozumitelně tlumočit myšlenku a zážitky oněch dob, není pozornost právě vůči této otázce nikdy dost hluboká.

Nejdříve je přece jen asi třeba říci, že se tehdy podávaly výkony, které si pramálo zadaly se stavbou babylónské věže, přičemž pokud jde o bohulibost – alespoň podle lidských počtů – představují ovšem přímo protiklad oné stavby. Zmiňuji se o tom proto, že na počátku stavby napsal jeden učenec knihu, v níž se velmi podrobně probírají tato srovnání. Pokoušel se tu dokázat, že příčiny, proč se stavba babylónské věže minula cílem, naprosto nejsou ty, které se všeobecně uvádějí, nebo aspoň že se mezi těmito známými důvody neuvádějí ty nejprvnější. Důkazy nečerpal jen ze spisů a zpráv, nýbrž prováděl prý výzkumy na místě samém a zjistil při tom, že stavba ztroskotala a musela ztroskotat na slabosti základů. V tomto ohledu ovšem naše doba vysoko předčila dobu dávno minulou. Skoro každý vzdělaný současník byl vyučený zedník a v otázce základu byl kovaný. To však onen učenec vůbec neměl na mysli, on tvrdil, že teprve veliká zeď se poprvé v dějinách lidstva stane bezpečným základem pro novou babylónskou věž. Tedy nejprve zeď a potom věž. Tu knihu měl tenkrát každý doma, ale já se přiznávám, že ani dnes ještě dobře nechápu, jak to s tou stavbou věže myslel. Zeď, která přece ani netvořila kruh, nýbrž jakýsi čtvrt- či půlkruh, že by měla být základem věže? To přece mohlo být myšleno pouze v duchovním smyslu. Ale nač potom zeď, která byla přece cosi skutečného, výsledek úsilí a života statisíců? A k čemu byly v tom díle nakresleny plány věže – ovšemže mlhavé plány – a podrobné návrhy, jak soustředit sílu lidu v novém mohutném díle?

Bylo tedy mnoho zmatků v hlavách – tato kniha je jen příklad –, možná právě proto, že se tak mnoho lidí pokoušelo spojit k jednomu cíli. Lidská bytost, ve své podstatě lehkovážná, od přirozenosti poletavý prach, nesnáší spoutání; jestliže se spoutá sama, brzy začne šíleně lomcovat svými pouty a rozmetá zeď, řetězy i sebe samu do všech končin vesmíru.

Je možné, že vedení rozhodujíc se pro dílčí stavbu neopomnělo přihlédnout i k těmto úvahám, jež k stavbě samé stojí dokonce v protikladu. My pak – a mluvím tu snad jménem mnohých –, teprve když jsme si slabiku po slabice přeříkávali příkazy nejvyššího vedení, jsme vlastně poznávali samy sebe a seznali, že bez vedení bychom na svůj úkol, nepatrný vzhledem k velikému celku, nestačili ani svou školní moudrostí, ani lidským rozumem. Ve světnici vedení – kde byla a kdo v ní seděl, neví a nevěděl nikdo, koho jsem se ptal – v této světnici kroužily asi všechny lidské myšlenky a přání a v protikruzích všechny lidské cíle a všechna splnění. Oknem však na ruce vedení, jež kreslily plány, dopadal odlesk božských světů.

A proto nezaujatému pozorovateli nejde do hlavy, že by vedení, kdyby opravdu chtělo, nedokázalo překonat i ty potíže, které stály v cestě souvislé stavbě zdi. Zbývá tedy jen závěr, že vedení od počátku mělo na mysli dílčí stavbu. Avšak dílčí stavba bylo východisko z nouze a nebyla účelná. Zbývá závěr, že vedení chtělo něco neúčelného. – Prapodivný závěr! – Zajisté, a přece má i z jiné strany oprávnění. Dnes se o tom snad dá mluvit bez nebezpečí. Tenkrát bylo tajnou zásadou mnohých, a dokonce těch nejlepších: Snaž se ze všech svých sil porozumět příkazům vedeni, avšak jen po určitou hranici, pak zanech přemýšlení. Velice rozumná zásada, které se ostatně dostalo ještě dalšího výkladu v příměru později často opakovaném: Nezanechávej přemýšlení proto, že by ti to mohlo škodit, vždyť dokonce ani není jisto, že ti to uškodí. Tady vůbec nelze mluvit o škodě, ani o neškodě. Povede se ti jako řece na jaře. Stoupá, mohutní, vydatněji živí zem podle svých dlouhých břehů, uchovává svou vlastní podstatu dál až do moře, spíš se moři vyrovná a je mu vítanější. – Potud přemýšlej

o příkazech vedení. – Potom však řeka vystoupí z břehů, ztratí obrysy a tvar, zpomalí tok, pokouší se proti svému určení vytvářet drobná moře ve vnitrozemí, uškodí polím, a stejně se nedokáže udržet v této rozloze, ale znovu se slije do svých břehů, ba dokonce žalostně vyschne v následujícím období horka. – Tak daleko o příkazech vedení nepřemýšlej.

Možná tedy, že tento příměr byl během stavby zdi nadmíru výstižný, pro mou nynější zprávu je však jeho platnost přinejmenším omezená. Mé zkoumání je přece pouze historické; z dávno rozplynutých bouřkových mračen blesk už nevyšlehne, a já tedy smím hledat takové vysvětlení dílčí zdi, které sahá dál než to, jímž se spokojovali tenkrát. Vždyť hranice, jež mi kladou mé myšlenkové schopnosti, jsou tak dost úzké, kdežto prostor, kterým by bylo třeba projít, je nekonečno.

Před kým nás měla veliká zeď chránit? Před národy ze severu. Pocházím z jihovýchodní Číny. Žádný národ ze severu nás tam nemůže ohrozit. Čítáme o nich v knihách předků, nad hrůzami, jichž se podle své přirozenosti dopouštějí, povzdychneme si v našich pokojných besídkách. Na věrných obrazech umělců vídáme tyhle tváře prokletí, zející tlamy, čelisti posázené špičatými zuby, nešklebené oči, které jako by už šilhaly po lupu, aby ho tlama rozdrtila a roztrhala. Když děti zlobí, ukážeme jim tyhle obrazy a už se nám s pláčem vrhají na krk. Víc však o těchto severních zemích nevíme. Neviděli jsme je, a jestliže zůstaneme ve své vsi, nikdy je neuvidíme, ani kdyby vyrazili na svých divokých koních a hnali se rovnou k nám, – příliš veliká je naše země a nepustí je k nám, v prázdném vzduchu uvíznou.

Proč tedy, je-li tomu tak, opouštíme svůj domov, řeku a mosty, matku a otce, plačící ženu, děti potřebné výchovy a táhneme pryč do škol v dalekém městě, v myšlenkách ještě dál, ke zdi na severu? Proč? Ptej se vedení. Ono nás zná. Ono, které zmáhá nesmírné starosti, o nás ví, zná naši malou živnost, vidí nás, jak všichni společně sedíme v nízké chatrči, a modlitba, kterou večer v kruhu svých blízkých pronáší hospodář, budí jeho libost, či nelibost. A smím-li si dovolit uvažovat o vedení, musím říci, že podle mne existovalo už dříve, nesešlo se tak, jako třeba když vysocí mandarínové pod dojmem krásného ranního snu narychlo svolají zasedání, honem je ukončí a hned ten večer nechají obyvatelstvo vybubnovat z postelí, aby provádělo, na čem se oni usnesli, byť to byla třeba jen iluminace na počest nějakého božstva, jež včera pánům projevilo přízeň, aby je pak nazítří, sotva zhasly lampióny, zpráskalo někde v temném koutě. Vedení spíše existovalo odjakživa a stejně tak rozhodnutí postavit zeď. Nevinné národy ze severu, které si myslely, že ony byly jejím důvodem, úctyhodný, nevinný císař, který si myslel, že on ji nařídil! My ze stavby víme své a mlčíme.

Už tenkrát, když se zeď stavěla, a i později až dodnes jsem se takřka výhradně zabýval srovnávacími dějinami národů – určitým otázkám lze takříkajíc přijít na kloub jen těmito prostředky – a zjistil jsem při tom, že jistá národní a státní zařízení vynikají u nás v Číně neobyčejnou jasností, jiná zas neobyčejnou nejasností. Vysledovat příčiny zejména onoho druhého jevu mne vždycky lákalo, láká mne to stále i test; tyto otázky se podstatně dotýkají i stavby zdi.

K nejnejasnějším z našich zařízení patří tedy rozhodně císařství. V Pekingu ovšem, najmě v dvorní společnosti, mají v té věci jakž takž jasno, i když spíš zdánlivě než ve skutečnosti. I učitelé státního práva a dějin na vysokých školách předstírají, že se v této záležitosti dokonale vyznají a že své znalosti mohou dále předávat studentům. Čím hloub sestupujeme k nižším školám, tím víc pochopitelně mizí pochybnosti o vlastním vědění a vysoký příboj polovzdělanosti se vlní okolo několika mála pouček, vtloukaných do hlavy po staletí, jež sice nepozbyly věčné pravdivosti, ale zůstávají na věky nepoznány v těchto mlžnatých výparech.

Avšak podle mého názoru právě na císařství bylo by třeba tázat se lidu, vždyť přece v něm má císařství své poslední opory. Mohu tu ovšem zase mluvit jen o své vlasti. Krom válečným božstvům a jejich uctívání, tak rozmanitě a krásně vyplňující celý rok, platí veškeré naše myšlenky pouze císaři. Nikoli však dnešnímu; nebo spíše platily by dnešnímu, kdybychom ho znali nebo o něm věděli něco určitého. Snažili jsme se ovšem vždycky – jediná zvědavost, která nás naplňovala – dovědět se něco v té věci, avšak jakkoli podivně to zní, nic se nebylo možno dovědět, ani od poutníka, který přece projde lán země, ani v blízkých, ani ve vzdálených vsích, ani od lodníků, kteří se přece neplaví jen po našich říčkách, ale i v posvátných proudech. Slyšeli jsme sice hodně, ale nedovedli jsme si z té spousty nic vybrat.

Tak veliká je naše země, že žádná pohádka neobsáhne její velikost, sotva obloha ji obemkne – a Peking je pouze tečka a císařský zámek pouze tečička. Císař jako takový je zas ovšem veliký přes všechna poschodí světa. Avšak živý císař, člověk jako my, leží podobně jako my na lůžku sice bohatě vybaveném, ale přece jen možná úzkém a krátkém. Jako my si občas protáhne údy, a je-li velmi unaven, zívá jemně zaokrouhlenými ústy. Jak bychom se však my o tom mohli dovědět – tisíce mil odtud na jití –, když jsme už na samých hranicích tibetského pohoří. Kromě toho však každá zpráva – i kdyby k nám dospěla –, by přišla příliš pozdě, byla by dávno zastaralá. Kolem císaře se hemží skvělé a přece temné davy dvora, zloba a nepřátelství oděné za sluhy a přátele – protiváhy císařství, ustavičně se snažící otrávenými šípy sestřelit císaře z jeho misky vah. Císařství je nesmrtelné, avšak jednotlivý císař padá a je svržen, i celé dynastie zanikají a vydechnou jediným zachroptěním. O těchto bojích a utrpeních se lid nikdy nedoví, jako pozdní příchozí, jako cizinci v městě postávají na konci přecpaných postranních uliček, klidně ujídajíce z přinesených zásob, zatímco na tržišti uprostřed, daleko vepředu, se odbývá poprava jejich pána.

Je pověst, která dobře vyjadřuje tento vztah. Císař, praví se, poslal tobě, jedinci, ubohému poddanému, nepatrnému stínu, jenž před císařským sluncem prchl do nejvzdálenější dálky, právě tobě poslal císař ze svého smrtelného lože poselství. Nakázal poslovi, aby klekl u jeho postele, a do ucha mu pošeptal to poselství; tolik mu na něm záleželo, že si je dal znovu do ucha opakovat. Kývnutím stvrdil správnost toho, co bylo řečeno. A přede všemi, kdo přihlíželi jeho smrti – všechny překážející stěny jsou strženy a na schodišti, vznášejícím se do šíře i výšky, stojí v kruhu říšští velmožové – před těmi posla odeslal. Posel se ihned vydal na cestu; silný, neúnavný muž; napřahuje před sebe hned jednu, hned druhou paži, klestí si cestu zástupem; narazí-li na odpor, ukáže si na prsa, jež nesou znamení slunce; postupuje též bez nesnází kupředu jako nikdo druhý. Avšak zástup je převeliký; jeho příbytky neberou konce. Jak by letěl, kdyby se před ním otevřelo volné pole, a ty bys asi brzy na svých dveřích uslyšel nádherné bušeni jeho pěstí. Avšak místo toho jak nadarmo se lopotí; stále ještě se prodírá komnatami vnitřního paláce; nikdy je nezdolá; a i kdyby se mu to podařilo, nic se tím nezíská; musel by se probojovat dolů po schodech; a kdyby se mu i to podařilo, nic se tím nezíská; bylo by třeba přejít dvory; a za dvory druhý palác, který obemyká první; a opět schody a dvory; a opět palác; a tak dál skrz tisíciletí; a kdyby nakonec vyrazil poslední branou ven – jenže to se nikdy, nikdy nemůže stát –, leží před ním teprve sídelní město, střed světa, vrchovatě zaplavený svou sedlinou. Tudy nepronikne nikdo, natož s poselstvím nebožtíkovým. – Ty však sedíš u svého okna a sníš o tom poselství, když nadchází večer.

Přesně tak, s takovou beznadějí a s takovými nadějemi vidí náš lid císaře. Neví ani, který císař vládne, a dokonce i o jméně dynastie jsou pochybnosti. Ve škole se učí popořadě spousty takových věcí, avšak všeobecná nejistota v tomto ohledu je tak veliká, že i ten nejlepší žák jí podléhá. V našich vesnicích jsou dávno zemřelí císaři korunováni a ten, který žije už jen v písních, vydal nedávno provolání, které kněz předčítá před oltářem. Bitvy našich nejstarších dějin se odbývají teprve teď a s planoucími tvářemi vpadá do domu soused se zprávami o nich. Císařské ženy, překrmené na hedvábných poduškách, zchytralými dvořany odvraceny od ušlechtilých mravů, překypující panovačností, divé chtíčem, chlípně se rozvalují a stále znovu pášou své hanebné zločiny. Čím více času už uplynulo, tím hrůzněji svítí všechny barvy a s hlasitým zaúpěním dovídá se jednoho dne ves, jak jedna císařovna před tisíciletími hlubokými doušky pila manželovu krev.

Tak tedy zachází lid s minulými panovníky, současné však plete mezi mrtvé. Jestliže pak jednou, jedinkrát za lidský život, náhodně zavítá do naší vsi císařský úředník konající cestu po provincii, jménem vlády vysloví nějaké požadavky, přezkoumá daňové seznamy, navštíví školní vyučování, přeptá se kněze, jak se chováme a co děláme, a než pak nasedne do svých nositele, shrne všechno v dlouhých domluvách před nastoupenou obcí, dívá se jeden úkradkem po druhém a shýbá se k dětem, aby na něj úředník neviděl. Co to, myslí si, vždyť on tu mluví o mrtvém, jako kdyby žil, tenhle císař přece už dávno umřel, dynastie vyhynula, pan úředník si z nás dělá legraci, ale my děláme, jako bychom to nepozorovali, aby se neurazil. Doopravdy poslouchat budeme ale našeho nynějšího pána, neboť vše ostatní by byl hřích. A za rychle se vzdalujícími úředníkovými nosítky halasným krokem vystupuje z rozpadlé urny kdosi libovolně vzkříšený jakožto pán naší vsi.

Podobně se našich lidí zpravidla málo dotknou státní převraty, současné války. Vzpomínám si na jeden případ z mládí. V jedné sousední, stejně však velmi vzdálené provincii vypuklo povstání. Příčiny si už nepamatuji, také nejsou důležité, příčiny k povstání tam vznikají s každým novým ránem, je to neklidný lid. A tenkrát přinesl nějaký žebrák, který tou provincií prošel, do domu mého otce leták povstalců. Byl zrovna svátek, světnice plné hostů, uprostřed seděl kněz a studoval ten list. Najednou všechno propuklo v smích, list byl v tlačenici roztrhán, žebráka, který byl ovšem už bohatě obdarován, vyrazili z místnosti, všichni se rozešli a vyběhli do krásného dne. Proč? Nářečí sousední provincie se podstatně liší od našeho, jeví se to i v některých formách spisovného jazyka, které nám znějí starobyle. Sotva kněz přečetl dvě takové stránky, hned bylo všem jasno: staré věci, dávno jsme je slyšeli, dávno přebolely. A ačkoli – připadá mi ve vzpomínce – z žebráka nevývratně mluvily strašlivé životní zážitky, potřásli všichni se smíchem hlavou a už nechtěli nic slyšet. Tak jsme u nás ochotni smazat současnost.

Chtěl-li by někdo z takových jevů vyvodit, že vlastně nemáme žádného císaře, nebyl by daleko od pravdy. Znovu a znovu musím opakovat: není snad císaři věrnějšího lidu, než je náš na jihu, avšak věrnost nejde císaři k duhu. Na malém sloupku na konci vesnice stojí sice posvátný drak a na znamení úcty od nepaměti chrlí ohnivý dech přesně směrem k Pekingu avšak Peking sám je vesničanům daleko cizejší než posmrtný život. Že by opravdu existovala vesnice, kde stojí dům na domě po všech polích, dál než dohlédneme z našeho kopce, a mezi těmi domy že by ve dne v noci stáli lidé hlava na hlavě? Snazší než představit si takové město je věřit, že Peking a císař jedno jsou, třeba mrak, který po věky klidně putuje pod sluncem.

Důsledkem takových názorů je jaksi volný, nespoutaný život. Naprosto ne nemravný, nesetkal jsem se s tak ryzí mravností jako ve své vlasti nikde, kudy jsem cestoval. – Ale přece jen život, který není poslušen žádného současného zákona a naslouchá pouze příkazům a varováním, jež k nám doléhají ze starých časů.

Mám se na pozoru před zevšeobecňováním a netvrdím, že je tomu stejně ve všech deseti tisících vesnicích naší provincie, natož ve všech pěti stech provinciích Číny. Nicméně však smím snad na základě mnoha spisů, jež jsem o té věci přečetl, jakož i na základě vlastních pozorování – zejména při stavbě zdi poskytoval lidský materiál citlivému člověku příležitost procestovat duše takřka všech provincií –, na základě toho všeho smím snad říci, že převládající názor na císaře vykazuje stále a všude společný základní rys s názorem u nás doma. Toto pojetí nikterak nechci vydávat za ctnost, naopak. Hlavní vinu na něm sice má vláda, která v nejstarší říši na zemi až dodnes nebyla s to – anebo to zanedbávala mezi vším ostatním – propracovat instituci císařství s takovou jasností, aby bezprostředně a trvale působila až po nejvzdálenější hranice říše. Avšak na druhé straně je to doklad slabé představivosti a víry v národě, který nedokáže vymanit císařství z pekingského úpadku a ve vší životnosti a současnosti je přivinout na svou poddanskou hruď, která netouží přece po ničem lepším než pocítit jednou tento dotyk a zemřít jím.

Ctností tedy toto pojetí arci není. Tím nápadnější je, že právě tato slabina se zdá být jedním z nejdůležitějších pojítek našeho národa; ba, smím-li jíti ve svých slovech tak daleko, je přímo půdou, na níž žijeme. Začít tady s podrobnými důvody k výtkám znamenalo by otřást nejen naším svědomím, ale přímo půdou pod našima nohama. A proto zatím nehodlám tuto otázku dále zkoumat.