V noci jsem snil, že jsem motýlem

“Nevím,” zvolal jsem nezvučně, “já nevím. Jestli nikdo nepřijde, tak prostě nikdo nepřijde. Nikomu jsem nic zlého neudělal, nikdo neudělal nic zlého mně, ale nikdo mi nechce pomoci. Pořád nikdo. Ale přece tomu tak není. Až na to, že mi nikdo nepomůže – jinak by to bylo pěkné, samí Nikdové. Docela rád – pročpak ne – bych si vyšel na výlet ve společnosti samých Nikdů. Ovšem do hor, kam jinam? Jak se ti Nikdové na sebe tlačí, ta spousta paží, natahujících se jedna přes druhou a zavěšených do sebe, ta spousta nohou na krůček od sebe vzdálených! Rozumí se, že všichni jsou ve fraku. Jdeme si jenom tak, vítr profukuje štěrbinami mezi našimi údy. Hrdla se na horách uvolní! Je to div, že nezpíváme.”