„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Zpěvačka Josefína aneb Myší národ

Kategorie
03. Březen 2008
Naše zpěvačka se jmenuje Josefína. Kdo ji neslyšel, neví, jaká síla je ve zpěvu. Není nikdo, koho její zpěv nestrhne, což má tím větší cenu, že naše plémě hudbu vcelku nemiluje. Tichý poklid je nám nejmilejší hudbou; náš život je těžký, a i když se někdy pokusíme setřást všechny každodenní starosti, nedovedeme se už povznést k takovým věcem, našemu ostatnímu životu vzdáleným, jako je hudba. Avšak nestěžujeme si na to příliš; ani nám to nepřijde na mysl; jistou praktickou chytrost, jíž máme ovšem též nanejvýš zapotřebí, považujeme za svou největší přednost a úsměv, v němž se ta chytrost zračí, nám vždy dodá útěchy, i kdybychom někdy – což se nestává – zatoužili po štěstí, jež snad plyne z hudby. Jen Josefína je výjimkou; miluje hudbu a umí ji též poskytovat; ona jediná; jejím odchodem hudba – kdoví na jak dlouho – zmizí z našeho života.
Často jsem přemýšlel, jak to s touto hudbou vlastně je. Jsme přece docela nemuzikální; jak to přijde, že Josefínině zpěvu rozumíme, nebo, jelikož Josefína popírá, že bychom jí rozuměli, si to aspoň myslíme? Nejjednodušší odpověď by byla, že krása toho zpěvu je tak veliká, že ani nejtupější mysl jí neodolá, avšak tato odpověď neuspokojuje. Kdyby tomu tak doopravdy bylo, musili bychom mít při tom zpěvu především a vždy pocit něčeho mimořádného, pocit, že z tohoto hrdla zaznívá cosi, co jsme nikdy předtím neslyšeli a co vůbec nejsme s to slyšet, něco, co nám právě tato jediná Josefína umožňuje slyšet a nikdo jiný. To však podle mého názoru není pravda, já to necítím a ani u druhých jsem nic takového nepozoroval. Mezi důvěrnými přáteli se jeden druhému upřímně přiznáváme, že Josefínin zpěv není nic mimořádného.
Je to vůbec zpěv? Přes všechnu nemuzikálnost máme ve zpěvu tradice; za starých dob našeho národa existoval zpěv; vyprávějí o tom pověsti a uchovaly se dokonce písně, jež ovšem už nikdo nedovede zazpívat. Tušíme tedy, co je zpěv, a s tímto tušením se vlastně Josefínino umění nesrovnává. Je to vůbec zpěv? Není to přece jen pouhé pištění? Jenže pištět dovedeme ovšem všichni, to je ta pravá dovednost našeho národa, či spíše vůbec ne dovednost, ale charakteristický životní projev. Všichni pištíme, ale nikoho samosebou nenapadne vydávat to za umění, pištíme, aniž bychom na to mysleli, ba aniž bychom to pozorovali, a jsou mezi námi dokonce takoví, kteří ani nevědí, že pištění patří k našim zvláštnostem. Kdyby tedy bylo pravda, že Josefína nezpívá, nýbrž pouze piští, a že snad dokonce, jak se aspoň mně zdá, její pištění sotva překonává obvyklé meze – ba nestačí snad se silami ani na toto obvyklé pištění, jež přitom ‘každý obyčejný podzemní pracovník bez námahy provozuje po celý den vedle své práce –, kdyby to všechno bylo pravda, pak by sice bylo popřeno Josefínino údajné umělectví, ale tím spíš by bylo potřeba vyřešit záhadu její mocné působivosti.
Jenže to, co ona vyluzuje, přece jen není pouhé pištění. Stoupnete-li si hezky daleko od ní a zaposloucháte-li se, či ještě lépe, vyzkoušíte-li se v tomto ohledu, třeba když Josefína zpívá mezi ostatními hlasy a vy si dáte za úkol rozpoznat její hlas, pak docela určitě neuslyšíte nic jiného než docela obyčejné pištění, trochu nápadné leda tím, jak je tenounké a slabé. Ale stojíte-li před ní, přece jen to není pouhé pištění; abyste pochopili její umění, je třeba ji nejen slyšet, ale i vidět. I kdyby to bylo jenom to naše každodenní pištění, přece je zvláštní už to, že si tu někdo okázale stoupne a začne provádět něco docela běžného. Rozlousknout ořech věru není žádné umění, proto si také nikdo netroufne svolat obecenstvo a pro pobavení před ním rozlouskat ořechy. Jestliže to přesto udělá a jeho úmysl se mu zdaří, pak to právě nemůže být jen pouhé louskání ořechů. Anebo je to louskání ořechů, avšak vyjde najevo, že jsme nevěnovali tomuto umění pozornost, poněvadž jsme je hladce ovládali, že nám tento nový louskač teprve ukázal jeho pravou podstatu, přičemž pak dokonce může být na prospěch účinu, je-li v louskání ořechů poněkud méně zdatný než většina z nás.
Snad je to s Josefíniným zpěvem podobné; obdivujeme na ní to, co na sobě vůbec neobdivujeme; ostatně je s námi koneckonců v naprostém souladu. Byl jsem jednou při tom, když ji někdo, jak se ovšem častěji stává, upozornil na všeobecné národní pištění, to jen docela skromně, jenže pro Josefínu bylo už to příliš. Tak nestoudný, nadutý úsměv, jaký tehdy nasadila, jsem ještě neviděl; ona, která je navenek vlastně učiněná jemnost, která je nápadně jemná i v našem národě bohatém na takové ženské postavy. vypadala tehdy přímo sprosté; ostatně to asi dík své veliké vnímavosti také ihned sama pocítila a vzpamatovala se. Na každý pád tedy popírá jakoukoli souvislost mezi svým uměním a pištěním. Pro ty, kdo soudí opačně, nemá než opovržení a patrně nepřiznaný hněv. Není to obyčejná ješitnost, neboť opozice, k níž i já napůl patřím, se jí jistě neobdivuje o nic méně než dav, avšak Josefína nechce být pouze obdivována, chce být obdivována přesně tak, jak sama určila, na prostém obdivu ji nezáleží. A když před ní sedíte, pochopíte ji; oponujete jí, leda když jste daleko: když sedíte před ní, je vám to zřejmé: její pištění není žádné pištění.
Jelikož pištění patří k našim bezmyšlenkovitým návykům, mohl by si někdo myslet, že se piští i mezi Josefíniným posluchačstvem; je nám dobře při jejím umění, a když je nám dobře, pištíváme; ale její posluchačstvo nepiští, je tiché jako myška; mlčíme, jako by se nám dostávalo kýženého míru, v němž nám přinejmenším naše vlastní pištění zbraňuje. Uvádí nás do vytržení její zpěv, či spíše slavnostní ticho obklopující slabý hlásek? Stalo se jednou, že nějaké pošetilé mrně začalo během Josefinina zpěvu také pištět. Nu, bylo to úplně stejné, jako to, co jsme slyšeli od Josefiny; tam vepředu přes všechnu rutinu pořád ještě chabé pištění a tu v obecenstvu zapomenuvší se dětský pískot; nedalo by se říci, v čem tkvěl rozdíl; ale přece jsme rušitelku okamžitě umlčeli syčením a pískotem, ačkoli to vůbec nebylo zapotřebí, neboť by byla beztak strachy i hanbou zalezla, jakmile Josefína nasadila triumfální pištění a s rozpjatými pažemi a krkem, který už nešlo vypnout výš, upadla do vytržení.
Tak je tomu ostatně vždy, každá maličkost, každá náhoda, každá překážka, zapraskání v parteru, zaskřípání zubů, porucha v osvětlení se jí hodí k zvýšení účinku jejího zpěvu; má totiž za to, že zpívá hluchým uším; nadšení ani potlesk nechybějí, avšak pravého pochopení, jak ona tomu rozumí, se už dávno naučila odříkat. Každé vyrušení je jí pak velmi vhod; vše, co zvenčí narušuje čistotu jejího zpěvu, co lze popřít v snadném boji, ba bez boje, je pouhou konfrontací, může přimět dav, aby se probudil, aby se odnaučil ne sice rozumět, ale tušivě uctívat.
Avšak poslouží-li jí tato maličkost, co teprve velké věci. Náš život je velmi neklidný, každý den přináší překvapení, úzkosti, naděje i hrůzy, že jedinec by to vše nemohl unést, kdyby kdykoli dnem i nocí neměl oporu v svých druzích; i tak to však často bývá hodně těžké; někdy i tisíc ramen se chvěje pod břemenem, jež bylo vlastně určeno jednomu. Tu pak má Josefína za to, že přišel její čas. Již tu stojí, křehká bytost, zvlášť dole pod hrudí se znepokojivě zachvívá, jako by v tu chvíli všechnu svou sílu vložila do zpěvu, jako by vše, co na ní přímo neslouží zpěvu, pozbylo veškeré síly, veškeré téměř životní možnosti, jako by byla obnažena, všanc vydána, jedině dobrým duchům svěřena v ochranu, jako by ji – takto sebe samé zbavenou a v zpěvu přebývající – i zavanutí chladného dechu stačilo usmrtit. Avšak právě v takových okamžicích si my, domnělí odpůrci, říkáváme: “Ani pištět nedovede; tak strašlivě se musí namáhat, aby ze sebe jakžtakž vyloudila ne zpěv – o zpěvu ani nemluvme –, ale naše běžné národní pištění.” Tak nám to připadá, ale je to, jak řečeno, sice nevyhnutelný, avšak letmý, rychle pomíjející dojem. Brzy i my se noříme v cítění zástupu. který vřele, tělo na těle, plaše dýchaje naslouchá.
A k tomu, aby kolem sebe shromáždila tento zástup našeho skoro ustavičně se pohybujícího, z důvodů ne zcela jasných tu sem, tu tam se vrhajícího národa, stačí Josefíně většinou jen, aby s hlavou zakloněnou, pootevřenými ústy, očima vzhůru obrácenýma zaujala onen postoj, jenž svědčí o tom, že se chystá ke zpěvu. Může to učinit kde chce, nemusí to být zdaleka viditelné místo, stejně dobře se hodí nějaký skrytý kout, zvolený v náhodném chvilkovém rozmaru. Zpráva, že hodlá zpívat, se ihned rozhlásí, a brzy sem táhnou procesí. Nu, někdy se přece naskytnou překážky a Josefína s oblibou zpívá právě ve vzrušených dobách, lecjaké starosti a svízele nás pak nutí k všelijakým cestám, při nejlepší vůli se nelze shromáždit tak rychle, jak si Josefína přeje, a tu ona tam setrvává ve svém velkolepém postoji třeba i delší dobu bez postačujícího posluchačstva – potom se ovšem rozzuří, potom dupe nohama, kleje zcela nedívčím způsobem; ba dokonce kouše. Ale ani takové chování neohrozí její pověst; místo abychom trochu pokrotili její přílišné nároky, dělá každý, co může, aby jim vyhověl; vysílají se poslové, aby přivedli posluchače; toto opatření se před ní tají; na cestách v okolí je pak vidět hlídky, které kynou na přicházející, aby si pospíšili; to vše tak dlouho, až je konečně pohromadě obstojný počet lidí.
Co pobízí národ k tomu, aby se tolik o Josefínu ucházel? Otázka o nic snažší než otázka Josefínina zpěvu, s níž ovšem také souvisí. Bylo by to možno škrtnout a úplně spojit s druhou otázkou, kdyby se třeba dalo tvrdit, že je národ Josefíně bezpodmínečně oddán kvůli jejímu zpěvu. Jenže tak tomu právě není; náš národ sotva zná bezpodmínečnou oddanost; tento národ, který nade vše ‘miluje prohnanost, arciť bezelstnou, dětinské šuškání, klípky, arciť nevinné, které jenom splynou ze rtů, takový národ se přece jen nedokáže bezpodmínečně oddat, to ovšem cítí i Josefína, to je to, proti čemu bojuje s veškerým úsilím svého slabého těla.
V takových obecných soudech se ovšem nesmí zacházet příliš daleko, národ je Josefíně oddán, jenže ne bezpodmínečně. Nedovedl by se například Josefíně smát. Přiznejme si, na Josefíně je leccos k smíchu; a my, celkem vzato, nemáme nikdy k smíchu daleko; přes všechnu bídu našeho života je tichý smích u nás takříkajíc stále domovem; ale Josefíně se nesmějeme. Mám někdy dojem, že národ chápe svůj vztah k Josefíně tak, že tato křehká, šetrnosti vyžadující, čímsi obdařená, podle svého názoru zpěvem obdařená bytost je mu svěřena a on se o ni musí starat; nikomu není jasné proč, pouze se zdá, že tomu tak je. Avšak tomu, co je nám svěřeno, se nesmějeme; smát se tomu znamenalo by porušit povinnost; vrcholem zlomyslnosti, jíž se ti nejzlomyslnější z nás na Josefíně dopouštějí, je, řeknou-li někdy: “Jak Josefínu uvidíme, zajde nám smích.”
Tak tedy pečuje národ o Josefínu jako otec, který se ujme dítěte, jež po něm – není dost jasné zda prosebně, či vyzývavě – natáhne ručku. leklo by se, že se náš národ nehodí k plnění takových otcovských povinností, ale ve skutečnosti je plní, aspoň v tomto případě, vzorně; žádný jedinec by nedokázal to, co v tomto ohledu dokáže národ jako celek. Ovšem, rozdíl mezi silou národa a jedince je nesmírný, stačí, aby národ přitáhl svého chráněnce do své hřejivé blízkosti, a je v bezpečí. S Josefinou se o těch věcech ovšem nikdo neodváží promluvit. “Kašlu na vaši ochranu,” řekne na to. Tak, tak, kašleš, myslíme si. A kromě toho to doopravdy nic nevyvrací, jestliže se vzpouzí, jsou to spíš čistě dětské způsoby, dětský vděk, a na otci je, aby na to nebral ohled.
Jsou tu však přece jen ještě i jiné věci, které nelze jen tak vysvětlit tímto vztahem mezi národem a Josefínou. Josefína je totiž opačného mínění, myslí si, že ona ochraňuje národ. V politických či hospodářských situacích nás prý zachraňuje její zpěv, toho a ničeho menšího je schopen, a jestliže pohromu nezažene, dává nám aspoň sílu snášet ji. Neříká to takto ani jinak, vůbec mluví málo, mlčí uprostřed mezi tlachaly, avšak její oči tím srší, z jejích zavřených úst – jen málokdo u nás dovede držet ústa zavřená, ona to dovede – to lze vyčíst. Jak přijde zlá zpráva – a některé dny stíhá jedna taková zpráva druhou, mezi nimi zprávy falešné a napůl pravdivé –, okamžitě se pozvedne, i když jindy klesá únavou, pozvedne se a natahuje krk a snaží se přehlédnout své stádo jako pastýř před bouří. Jistě, i děti přicházívají s podobnými požadavky po svém divokém a nespoutaném způsobu, avšak Josefíniny přece jen nejsou tak bezdůvodné jako jejich. Ovšem že nás nezachrání a nedodá nám sil; je snadné hrát si na zachránce tohoto národa, jenž přivykl utrpení, nezná k sobě šetrnosti, je rychlý v rozhodnutích, zná dobře smrt, jen na pohled je ustrašený v ovzduší bláznivé odvážlivosti, v němž bez přestání žije, a nadto stejně plodný jako smělý – je snadné, pravím, dodatečně si hrát na zachránce tohoto národa, který se vždycky ještě zachránil sám, byt i s oběťmi, nad nimiž dějepisci – my celkem vzato vůbec nedbáme o dějepisectví – trnou hrůzou. A přece je pravda, že zrovna v tísni nasloucháme Josefínině hlasu ještě pozorněji. Před hrozícím nebezpečím se stáváme tiššími, skromnějšími, poslušnějšími Josefíniny panovačnosti; rádi se scházíme, rádi se tlačíme jeden na druhého, zvlášť je-li popudem k tomu něco zcela mimo tu mučivou hlavní věc; je to, jako bychom ještě v rychlosti – ano, je třeba spěchat, na to Josefína příliš často zapomíná – spolu vypili před bojem pohár míru. Není to ani tak pěvecké představení jako spíš shromáždění lidu, a to shromáždění, při němž je až na tenké pištění vepředu naprosté ticho; je to příliš vážná chvíle, než abychom ji chtěli prožvanit.
Takový vztah nemůže Josefinu uspokojit. Přes všechnu podrážděnou nelibost, již v ní vzbuzuje její trvale nevyjasněné postavení, leccos v svém zaslepení sebou samou nevidí a bez valné námahy ji lze přimět, aby přehlédla i mnohem víc, v tomto směru, tedy ve směru obecného prospěchu, je bez ustání v činnosti celé hejno pochlebníků –, avšak zpívat jen tak, bez povšimnutí, kdesi v koutku lidového shromáždění, tomu – ač to samo o sobě není málo – by svůj zpěv určitě neobětovala.
Však to také nemusí dělat, neboť její umění nezůstává nepovšimnuto. Ačkoli nás vlastně zaměstnávají docela jiné věci a ticho tu zdaleka nevládne jen kvůli zpěvu a mnohý ani nezvedne oči, nýbrž boří tvář sousedovi do kožichu, a zdá se, že se tam nahoře Josefína namáhá nadarmo, přece jen – to nelze popřít – něco z jejího zpěvu nutně pronikne i k nám. Toto pištění, pozdvihující se ve chvíli, kdy všem ostatním je uloženo mlčet, přichází ke každému jedinci jako nějaké poselství národa; Josefínino tenké pištění vprostřed těžkých rozhodnutí se téměř podobá živoření našeho národa uprostřed vřavy nepřátelského světa. Josefína se prosadí, tato nicka co do hlasu, tato nicka co do výkonnosti se prosadí a prorazí si k nám cestu; pomyšlení na to blaží. Opravdového pěvce, kdyby se kdy vůbec u nás našel, bychom v takové chvíli nesnesli a svorně bychom odmítli nesmyslnost podobného představení. Kéž je Josefína navždy ušetřena poznání, že nasloucháme-li jí, je to jen důkaz proti jejímu zpěvu. Asi to tuší, proč by jinak tak vášnivě popírala, že ji posloucháme, jenže ona zpívá a zpívá, pištěním přemáhá to tušení.
Ale i jinak by tu pořád ještě pro ni byla útěcha: vždyť my ji do jisté míry opravdu posloucháme, patrně podobným způsobem, jakým se naslouchá uměleckému pěvci; dosahuje účinu, o nějž by umělecký pěvec u nás marně usiloval a který je propůjčen právě jen jejím nedostatečným prostředkům. To asi souvisí zejména s naším způsobem života.
V našem národě neznáme mládí, sotva kratičké dětství. Vyskytují se sice pravidelně požadavky, že by se dětem měla dopřát nějaká obzvláštní svoboda, zvláštní úlevy, že by se mělo uznat jejich právo na trochu bezstarostnosti, na trochu nerozumného prohánění, na trochu hry, a že by se tomuto právu mělo učinit zadost; takové požadavky se objevují a skoro každý je schvaluje, nic si nezasluhuje spíše schválení než ony, ale zároveň nic nezapadá méně do reality našeho života,. požadavky se schvalují, činí se pokusy v jejich smyslu, ale brzy je opět vše při starém. Náš život je už totiž takový, že dítě, jakmile aspoň trochu běhá a aspoň trochu se vyzná v okolním světě, se musí o sebe postarat právě tak jako dospělý; území, na nichž z hospodářských důvodů musíme žít roztroušeně, jsou příliš velká, našich nepřátel je příliš mnoho, nebezpečí, která na nás všude číhají, jsou příliš nevypočitatelná – nemůžeme své děti odvádět od existenčních zápasů, kdybychom to činili, byl by to jejich předčasný konec. K těmto truchlivým důvodům přistupuje ovšem i jeden povzbudivý: plodnost našeho plemene. Jedna generace – a každá je početná – dotírá na druhou, děti nemají čas být dětmi. Jestliže u jiných národů se dětem věnuje starostlivá péče, zřizují-li se tam pro ně školy, proudí-li tam denně z těchto škol děti, budoucnost národa, pak tam vždy delší dobu vycházejí den co den tytéž děti. My školy nemáme, avšak z našeho národa proudí ve velice krátkých časových úsecích nedohledné zástupy dětí vesele sykajících či pípajících, dokud ještě nedovedou pištět, koulejících se či valících tlakem vpřed, dokud ještě neumějí běhat, všechno s sebou v tom návalu nemotorně strhávajících, dokud ještě nevidí, ty naše děti! A ne jako v tamtěch školách ty samé děti, ne, pořád, pořád nové, bez konce, bez ustání, sotva se nějaké dítě objeví, už přestává být dítětem, už se za ním derou nové dětské tváře navzájem nerozlišitelné v té spoustě a v tom shonu, růžové blahem. Ovšem, jakkoli je to krásné a jakkoli nám to druzí právem závidí, opravdové dětství nemůžeme svým dětem poskytnout. A to má své důsledky. Jakési neodumírající, nevykořenitelné dětinství prostupuje náš národ; přímo v protikladu k tomu nejlepšímu v nás, k neomylnému praktickému rozumu jednáme někdy veskrze pošetile, a to tak pošetile jako děti, nesmyslně, marnotratně, velkoryse, lehkovážně, a to všechno často jen pro nějakou nepatrnou zábavu. A i když pak naše radost samozřejmě už nemá sílu dětské radosti, něco z ní v tom přece jistě žije. Z tohoto dětinství našeho národa též odjakživa těží Josefína.
Avšak celý náš národ je nejen dětinský, ale do jistě míry i předčasně starý, dětství a stáří vypadají u nás jinak než u jiných národů. My nemáme žádné mládí, jsme ihned dospělí a dospělými jsme pak příliš dlouho, jistá únava a beznaděj od té chvíle širokou stopu vyrývá v povaze našeho národa, která je přece vcelku tak houževnatá a pevná v naději. S tím také souvisí naše nemuzikálnost; jsme příliš staří na hudbu, její vzruch, její vzlet nejdou dohromady s naší tíhou, unaveně nad ní mávneme rukou; omezili jsme se na své pištění; tu a tam si trochu zapištět, to je to pravé pro nás. Kdoví nejsou-li mezi námi hudební talenty; kdyby však byly, charakter soukmenovců by je musel potlačit dřív, než se rozvinou. Naproti tomu Josefína si může podle libosti pištět či zpívat či jak to sama chce nazvat, to nás neruší, to nám vyhovuje, to dobře snášíme; je-li v tom snad obsaženo trochu hudby, pak je to omezeno co možná na minimum; určitá hudební tradice se zachovává, ale ani v nejmenším nás to nezatěžuje.
Avšak Josefína dává takto naladěnému národu ještě víc. Při jejích koncertech, zvláště ve vážných dobách, se o zpěvačku jako takovou zajímají už jen ti docela mladí, jen oni v údivu přihlížejí, jak špulí rty, jak vyráží vzduch skrz roztomilé přední zuby, jak trne samým obdivem k tónům, jež sama vyluzuje, a umdlévajíc rozněcuje se k novým, jí samé čím dál tím nepochopitelnějším výkonům, avšak vlastní dav – to je jasně vidět – se stáhl do sebe. Tu, v těch skrovných přestávkách mezi zápasy, národ sní, je to, jako by se každému uvolnily údy, jako by se nepokojná bytost jednou směla po libosti natáhnout a protáhnout ve veliké teplé posteli národa. A do těchto snů zazní tu a tam Josefínino pištění; ona mu říká perlivé, my škubavé; ale rozhodně tu je na svém místě jako nikde jinde, jako sotva kdy hudba nalezne ten okamžik, na který čeká. Něco z ubohého, krátkého dětství je v tom, něco ze ztraceného, nikdy už nenalezitelného štěstí, ale je v tom i něco ze současného dělného života, z jeho nepatrné, nepochopitelné a přece trvající a nezničitelné čipernosti. A to vše opravdu není vyjádřeno mohutnými tóny, nýbrž lehce, šepotavě, důvěrně, někdy trochu chraptivě. Samozřejmě že je to pištění. Jak by ne? Pištění je řečí našeho národa, jenže leckdo celý život piští a neví o tom, zde je však pištění osvobozeno z pout všedního života a i nás na krátkou chvíli osvobozuje. Opravdu, nechtěli bychom být bez těchto představení.
Ale odtud je ještě hodně daleko k Josefíninu tvrzení, že nás v takových dobách posiluje a tak dále a tak dále. Pro obyčejné lidi ovšem, nikoli pro Josefíniny pochlebníky. “Jak jinak by tomu mohlo být,” říkávají s bezděčnou opovážlivostí – “jak jinak by se dal vysvětlit ten veliký nával, zvláště za bezprostředně doléhajícího nebezpečí, nával, který dokonce už nejednou znemožnil náležitou, včasnou obranu?” Nuže toto je bohužel pravda, jenže to zrovna nepatří k Josefíniným slavným zásluhám, zvláště připomeneme-li, že když taková shromáždění byla znenadání nepřítelem rozprášena a mnohý z našinců při tom přišel o život, Josefína, která vše zavinila, ba svým pištěním možná nepřítele přivolala, vždycky zaujala nejbezpečnější místečko a první potichu a co nejrychleji pod ochranou své družiny zmizela. I to však vlastně všichni vědí, a přece znovu spěchají, jakmile zase Josefína, kdekoli a kdykoli se jí zlíbí, povstane, aby zapěla. Dalo by se z toho usoudit, že Josefína stojí téměř mimo zákon, že si smí dělat, co chce, i když to ohrožuje celek, a že se jí vše promíjí. Kdyby tomu tak bylo, pak by i Josefíniny nároky byly naprosto pochopitelné, ba v této svobodě, již by jí národ dával, v tomto mimořádném, nikomu jinak neposkytovaném, vlastně protizákonném daru by bylo možno vidět doznání, že národ, jak ona sama tvrdí, ji nechápe, že zírá na její umění v bezmocném úžasu, necítí se být jí hoden, snaží se přímo zoufalými počiny vynahradit Josefíně příkoří, které jí způsobuje, a že stejně jako její umění je mimo jeho chápavost, staví i její osobu a její přání mimo dosah svých rozkazů. Nuže, to je ovšem veskrze nesprávné, možná že národ příliš kapituluje před Josefínou v jednotlivostech, ale jako před nikým, tak ani před ní nekapituluje bezpodmínečně.
Už odedávna, snad už od počátku své umělecké dráhy bojuje Josefína o to, aby s ohledem na svůj zpěv byla osvobozena ode vší práce; měla by z ní být tedy sňata starost o denní chléb a vše, co je ještě spojeno s naším existenčním bojem –, a podle všeho – uvalena na národ jako celek. Překotný našinec – a našli se u nás takoví – by mohl už z tohoto podivného požadavku a z duchovního založení, jež dokázalo tento požadavek vymyslet, soudit na jeho vnitřní oprávněnost. Náš národ však vyvozuje jiné závěry a klidně požadavek odmítá. Ani se nenamáhá vyvracet důvody té žádosti. Josefína poukazuje například na to, že námaha při práci škodí jejímu zpěvu, že sice tato námaha při práci je nepatrná ve srovnání s námahou při zpěvu, ale že jí přesto znemožňuje, aby si po zpěvu dostatečně odpočinula a posilnila se k novému zpěvu, že prý musí při zpěvu ze sebe vydat vše a přesto za těchto okolností nikdy nemůže dosáhnout vrcholného výkonu. Národ ji vyslechne a jako by ji neslyšel. Tento národ, který tak snadno podléhá dojetí, se někdy nedá vůbec ničím dojmout. Odmítnutí je někdy tak tvrdé, že i Josefína se zarazí, naoko se podřídí, pracuje, jak se patří, zpívá, jak nejlépe dovede, ale to všechno jen chvíli, pak se s novými silami – na to jich má, zdá se, nekonečně mnoho – pustí do boje.
Je tedy jasné, že Josefína neusiluje o to, co slovy požaduje. Je rozumná, neštítí se práce, jakož vůbec odpor k práci je u nás něco neznámého, ani kdybychom svolili k jejím požadavkům, určitě by nežila jinak než dříve, práce by vůbec nepřekážela jejímu zpěvu a ani zpěv by se ovšem nestal krásnějším – oč usiluje, je tedy pouze veřejné, jednoznačné, věky přetrvávající, vše doposud známé překonávající uznání jejího umění. Kdežto však téměř vše ostatní se jí zdá dosažitelné, toto se jí tvrdošíjně odpírá. Snad měla hned od počátku vést útok jiným směrem, snad teď sama uznává svou chybu, avšak nyní už nemůže uspět, ustoupit znamenalo by zpronevěřit se sobě samé, nyní už musí s tímto požadavkem stát anebo padnout.
Kdyby opravdu měla nepřátele, jak se říká, mohli by se bavit pohledem na tento zápas, aniž by sami hnuli prstem. Ona však nemá nepřátel, a i když leckdo má proti ní výhrady, tento zápas nedělá radost nikomu. Už proto ne, že se tu národ zjevuje v chladném postoji soudce, což se u nás stává jen velmi zřídka. A i kdyby někdo v tomto případě takový postoj schvaloval, už jen představa, že by se jednou mohl národ takto zachovat k němu, vylučuje každou radost. Nejde při tomto odmítnutí podobně jako při onom požadavku o věc samu, nýbrž o to, že se národ může vůči jednomu z příslušníků takto neproniknutelně uzavřít, o to neproniknutelněji, že jinak právě o toho druha otcovsky a více než otcovsky, pokorně pečuje.
Kdyby na místě národa stál jednotlivec, dalo by se říci, že tento muž celou dobu Josefíně ustupoval s ustavičnou palčivou touhou skoncovat jednou konečně s tou shovívavostí; že ustupoval přímo nadlidsky v pevné mře, že ustupování přes to všechno dojde svých správných mezí; a že ustupoval víc, než bylo nutno, jen aby věc urychlil, jen aby Josefínu rozhýčkal a ponoukal k stále novým přáním, až ona opravdu konečně vznesla tento poslední požadavek; tu pak – zkrátka, neboť se na to dlouho připravoval – sáhl ke konečnému odmítnutí. Tedy tak tomu zcela určitě není, národ nemá zapotřebí takových úskoků, kromě toho je jeho uctívání Josefíny upřímné a prokázané a Josefínin požadavek je tak veliký, že každé nezaujaté dítě by jí bylo mohlo předpovědět, jak to dopadne; přesto je možné, že na Josefínin názor o té věci působily i takovéto dohady, jež k bolu odmítnuté přidaly ještě trpkost.
Ale i když má snad takové dohady, od zápasu se tím odstrašit nedá. Poslední dobou se zápas dokonce zostřuje; vedla-li ho doposud jen slovy, teď sahá k jiným prostředkům, jež jsou podle ní účinnější, podle nás pro ni samu nebezpečnější.
Mnozí soudí, že Josefína proto tak naléhá, že cítí, jak stárne, jak jí slábne hlas, a proto se jí zdá, že je nejvyšší čas svést poslední boj o své uznání. Já tomu nevěřím. Josefína by nebyla Josefínou, kdyby to bylo pravda. Pro ni žádné stárnutí a žádné slábnutí hlasu neexistuje. Požaduje-li něco, pak ji k tomu nevedou vnější věci, nýbrž vnitřní důslednost. Sahá po nejvyšším vavřínu ne proto, že visí v té chvíli trochu níž, ale proto, že je vavřínem nejvyšším; být to v její moci, zavěsila by ho ještě výš.
Toto opovrhování vnějšími nesnázemi jí ovšem nebrání, aby užívala nejnedůstojnějších prostředků. Vůbec nepochybuje, že je v právu; co záleží tedy na tom, jak si práva dobude; zvláště když v tomto světě, jak ona si ho představuje, právě důstojné prostředky nutně selhávají. Snad dokonce proto přesunula boj o své právo z oblasti zpěvu do jiné, jí méně drahé oblasti. Josefínina družina pustila do světa její výroky, podle nichž se cítí naprosto schopná zpívat tak, že by to pro národ ve všech jeho vrstvách až po nejskrytější opozici bylo pravou rozkoší, pravou rozkoší nikoli podle představy národa, který přece tvrdí, že tuto rozkoš z Josefínina zpěvu cítí odjakživa, nýbrž podle představy Josefíniny touhy. Avšak, dodává, protože nemůže padělat vznešené a lichotit nízkému, musí to právě zůstat tak, jak to je. Jinak tomu však je s jejím zápasem za osvobození od práce; sice je to též zápas o její zpěv, avšak tu nebojuje přímo drahocennou zbraní zpěvu a je jí tudíž dost dobrý každý prostředek, jehož použije. Tak se například rozšířila pověst, že nebude-li vyhověno, hodlá Josefína zkrátit koloratury. Já o koloraturách nic nevím, nikdy jsem v jejím zpěvu nepostřehl něco jako koloratury. Josefína chce však koloratury zkrátit, zatím nikoli vynechat, jen zkrátit. Údajně svou hrozbu uskutečnila, já ovšem žádný rozdíl proti jejím dřívějším představením nezpozoroval. Národ jako celek naslouchal jako vždy, aniž by se ke koloraturám nějak vyslovil, a rovněž ve věci Josefínina požadavku se nic nezměnilo. Josefína má ostatně jak ve svém zjevu, tak nepochybně i ve svém myšlení mnohdy cosi graciézního. Tak příkladně po onom představení prohlásila – jako by snad její rozhodnutí stran koloratur bylo příliš tvrdé k národu nebo příliš náhlé –, že příště přece jen opět zazpívá koloratury celé. Avšak po následujícím koncertu se rozmyslela zase jinak, teď prý je s velkými koloraturami definitivně konec a nedojde na ně, dokud nebude v její věci příznivě rozhodnuto. Nuže, národ jako by všechna tato prohlášení, rozhodnutí a nová rozhodnutí vůbec neslyšel, podobně jako dospělý v zamyšlení neposlouchá dětské žvatlání, jsa v zásadě blahovolný, avšak nedosažitelný.
Josefina však neustupuje. Tak například nedávno začala tvrdit, že si při práci způsobila zranění na noze, takže je teď pro ni obtížné při zpěvu stát; jelikož však dovede zpívat jedině vstoje, musí prý teď zkrátit dokonce i zpívání. Ačkoli kulhá a dává se podpírat svou družinou, nevěří nikdo, že je doopravdy zraněná! I když připustíme, že její tělíčko je obzvláště choulostivé, přece jen jsme národem pracovním a i Josefína k němu náleží; kdybychom však chtěli kvůli každé oděrce kulhat, národ by vůbec z kulhání nevyšel. Ale ať se dává třeba vodit jako chromá, ať se v tom politováníhodném stavu ukazuje častěji než kdy jindy, národ naslouchá jejímu zpěvu stejně vděčně a nadšeně jako dříve – ale ze zkrácení si mnoho nedělá.
Poněvadž nemůže kulhat ustavičně, vynajde si něco jiného, předstírá únavu, mrzutost, ochablost. Máme tedy kromě koncertu i podívanou. Vidíme za Josefinou její družinu, jak ji prosí, zapřísahá, aby zpívala.
Chtěla by, ale nemůže. Chlácholí ji, lichotí jí, skoro ji donesou na předem vyhlédnuté místo, kde má zpívat. Konečně v nepochopitelných slzách svolí, ale jak se – zřejmě s posledním vypětím vůle – chystá zpívat, sklesne, s pažemi ne jako jindy rozpjatými, ale bezvládně svěšenými podél těla, takže vzniká dojem, že jsou snad trochu krátké – jak se tak chystá zapět, tu to přece jen zas nejde, naznačuje to bezděčné potrhnutí hlavou a ona se před našima očima hroutí k zemi. Poté se ovšem přece jen zase vzchopí a zapěje, myslím, o nic jinak než jindy; snad, máte-li sluch pro jemnější nuance, vyposloucháte trochu mimořádného vzrušení, které je však věci jen na prospěch. A když skončí, je dokonce méně unavená než předtím, pevným krokem – pokud tak lze nazvat její cupitání – odchází, odmítajíc jakoukoli pomoc své družiny a chladným pohledem si měříc dav, jenž jí v hluboké úctě ustupuje z cesty.
Tak tomu bylo ještě nedávno; poslední novinkou však je, že ve chvíli, kdy se čekal její zpěv, zmizela. Nehledá ji pouze její družina, mnozí nabízejí své služby při hledání, nadarmo; Josefína zmizela, nechce zpívat, nechce se dát ani prosit, opustila nás tentokrát nadobro.
Je podivné, jak špatně počítá, ta chytrá hlava, tak špatně, až se zdá, že vůbec nepočítá, ale že je pouze dál hnána svým osudem, jenž v našem světě nemůže být než velice smutný. Sama se zříká zpěvu, sama ničí moc, kterou si získala nad naším srdcem. Jak jen mohla získat tuto moc, když tak málo ta srdce zná. Skrývá se a nezpívá, avšak národ, klidný, bez zjevného zklamání, suverénní, masa sama v sobě spočívající, jenž vysloveně – ač napohled je tomu naopak – může dary pouze udělovat, nikdy přijímat, ani od Josefiny ne, tento národ jde svou cestou dál.
S Josefínou to však nutně půjde z kopce. Brzy přijde chvíle, kdy poslední její zapísknutí zazní a zmlkne. Je malou epizodou ve věčných dějinách našeho národa a národ tu ztrátu překoná. Lehké to pro nás, pravda, nebude; jak budou možná shromáždění v naprosté tichosti? Ovšem, nebyla snad i s Josefínou tichá? Bylo její skutečné pištění nějak zjevně hlasitější a živější, než bude vzpomínka na ně? Což i za jejího života bylo něčím víc než pouhou vzpomínkou? Nevyzvedl snad spíš náš národ ve své moudrosti Josefínin zpěv proto tak vysoko, aby se tím stal nepomíjivým?
Možná, že tedy vůbec nebudeme obzvlášť mnoho postrádat, zato Josefína, vykoupena z pozemského soužení, jež je však podle ní uchystáno všem vyvolencům, radostně zmizí v nesčetném zástupu hrdinů našeho národa a brzy – neboť dějepis se u nás nepěstuje – dojde ve vyšším vykoupení stejného zapomenutí jako všichni její bratři.
Zatím nikdo nehlasoval