Kategorie
03. Březen 2008
Tábořili jsme v oáze. Druhové spali. Jeden z
Arabů, vysoký a bílý, přešel kolem mne; zaopatřil velbloudy a odešel na místo,
kde se spalo.
Převalil jsem se naznak do trávy; chtěl jsem
spát; nešlo to; žalostné vytí šakala v dálce; opět jsem si sedl. A co bylo před
chvílí tak vzdálené, náhle bylo blízko. Hemžení šakalů kolem mne; matným zlatem
se lesknoucí, pohasínající oči; štíhlá těla v zákonitém a hbitém pohybu jako
pod bičem.
Jeden přišel zezadu, protlačil se mi pod paží
a tiskl se ke mně, jako by potřeboval mé teplo, stoupl si pak přede mne a
mluvil se mnou skoro tváří v tvář:
"Jsem daleko široko nejstarší šakal. Jsem
šťasten, že tě zde ještě mohu přivítat. Už jsem se téměř vzdal naděje, neboť
čekáme na tebe nekonečně dlouho; má matka čekala a její matka a všechny matky
až po matku všech šakalů. Věř mi!"
"To mě udivuje," řekl jsem a
zapomněl jsem zažehnout hranici dřeva, která tu byla přichystána, aby dýmem
zapudila šakaly, "udivuje mě, co slyším. Jen náhodou přicházím z dalekého
severu a jsem zde na krátké cestě. Copak chcete, šakali?"
A jako by je toto snad až příliš vlídné
oslovení povzbudilo, stáhli se kolem mne v těsnější kruh; všichni rychle
oddychovali a prskali.
"Víme, že pocházíš ze severu," začal
nejstarší, "právě na tom se zakládá naše naděje. Tam je rozum, který zde
mezi Araby nelze nalézt. Z této chladné pýchy nelze vykřesat jiskru rozumu, víš?
Zabíjejí zvířata, aby je žrali, a zdechlinou opovrhují."
"Nemluv tak nahlas," řekl jsem,
"Arabové spí nablízku."
"Opravdu jsi cizinec," řekl šakal,
"jinak bys věděl, že ještě nikdy v historii světa se šakal nebál Araba.
Jich že bychom se měli bát? Což není dost velké neštěstí, že jsme zahnáni mezi
takový národ?"
"To je možné, to je možné," řekl
jsem. "Neodvažuji se posuzovat věci, které jsou mi tak vzdálené; je to
patrně velmi dávný spor; tkví tedy asi v krvi; ukončí ho tedy zase snad až
krev."
"Jsi velmi chytrý," řekl starý
šakal; a všichni oddychovali ještě rychleji; zchvácenými plícemi, ačkoli přece
nehnutě stáli; trpký, chvílemi jen se zaťatými zuby
snesitelný pach jim vycházel z otevřených tlam, "jsi velmi chytrý; co
říkáš, je ve shodě s naším starým učením. Vezmeme jim tedy krev a starý spor je
skoncován."
"Och!" řekl jsem prudčeji, než jsem
chtěl, "budou se bránit; po celých houfech vás postřílejí svými
puškami."
"Špatně nám rozumíš," řekl, "po
způsobu lidí, jenž tedy ani na dalekém severu nevymizel. My je přece nebudeme
zabíjet. Tolik vody by Nil neměl, aby nás očistila. Vždyť už při pouhém pohledu
na jejich živá těla prcháme za čistším vzduchem na poušť, jež je proto naším
domovem."
A všichni šakali kolem, k nimž zatím zdálky
přibylo mnoho jiných, sklonili hlavy mezi přední nohy a očišťovali si je
tlapkami; jako kdyby chtěli skrýt hnus, který byl tak hrozný, že bych byl
nejraději vysokým skokem prchl z jejich kruhu.
"Co tedy máte v úmyslu," zeptal jsem
se a chtěl jsem vstát; ale nešlo to; dvě mladší zvířata se mi zezadu zakousla
do kabátu a košile; musel jsem zůstat sedět. "Drží ti vlečku," řekl
starý šakal vážně na vysvětlenou, "projev úcty." "Ať mě
pustí!" zvolal jsem obraceje se hned k starému, hned k mladým. "Ovšem
že tě pustí, žádáš-li si to," řekl starý. "Ale chvilku to potrvá,
neboť se podle zvyku zakousli hluboko a musí nejdříve pomalu uvolnit zuby.
Zatím poslyš naši prosbu." "Vaše chování mě k tomu zvlášť
nenaladilo," řekl jsem. "Neoplácej nám naši neomalenost," řekl a
poprvé si teď vypomohl naříkavým tónem svého přirozeného hlasu, "jsme
ubohá zvířata, máme pouze zuby; jediné, co nám zbývá ke konání dobrého i zlého,
jsou zuby." "Co tedy chceš?" zeptal jsem se jen málo upokojen.
"Pane," zvolal, a všichni šakali
zavyli; v největší dálce mi to připadalo jako melodie. "Pane, je na tobě,
abys ukončil ten spor, který rozděluje svět. Tak jako ty bude podle popisu
našich předků vypadat člověk, jenž to učiní. Musíme mít pokoj od Arabů;
dýchatelný vzduch; rozhled po obzoru od nich očištěný; žádný nářek skopce
podřezávaného Arabem; nechť v pokoji zdechá každé zvíře; nerušeně nechť je do
poslední kapky vysajeme a očistíme na kost. Čistotu chceme, nic než
čistotu," - a nyní plakali, vzlykali všichni - "jak to jen můžeš
snést v tomto světě, ty srdce šlechetné a sladká útrobo? Špína je jejich běl;
špína je jejich čerň; hrůza jde z jejich vousu; odplivuješ si, podíváš-li se
jim do koutků očí; a zvednou-li ruku, rozevře se jim v podpaždí peklo. Pročež,
ó pane, pročež, ó vzácný pane, učiň svýma všemohoucíma rukama, učiň svýma
všemohoucíma rukama a těmito nůžkami jim prostřihni hrdla!" Trhl hlavou,
načež poslušně přistoupil jeden šakal nesoucí na špičáku malé šicí nůžky
pokryté starou rzí.
"Tak tedy konečně nůžky a tím to
končí!" zvolal arabský vůdce naší karavany, který se k nám připlížil proti
větru a zamával teď obrovským bičem.
Všichni se co nejrychleji rozutekli, ale v
jisté vzdálenosti přece jen ta spousta zvířat zůstala těsně k sobě schoulená,
tak natlačená a strnulá, že to vypadalo jako úzká ohrádka obletovaná
bludičkami.
"Tak jsi, pane, viděl a slyšel i tohle
divadlo," řekl Arab a zasmál se tak vesele, jak to dovoluje zdrženlivost
jeho kmene. "Ty tedy víš, co chtějí ta zvířata?" zeptal jsem se.
"Ovšem, pane," řekl, "to ví přece každý; od té doby, co Arabové
existují, putují tyto nůžky pouští a poputují s námi až do konce dnů. Každému
Evropanu jsou nabízeny k velikému dílu; každý Evropan je právě ten, kdo se jim
zdá povolaný. Nesmyslnou naději chovají tato zvířata; blázni jsou to, opravdoví
blázni. Máme je proto rádi; jsou to naši psi; krásnější než vaši. Jen se
podívej, v noci pošel jeden velbloud, dal jsem ho sem přitáhnout."
Přišli čtyři nosiči a hodili před nás těžkou
zdechlinu. Sotva se tu octla, pozdvihli šakali svůj hlas. Jako by jeden každý z
nich byl neodolatelně přitahován za provaz, přicházeli vlekouce břicho při
zemi. Zapomněli na Araby, zapomněli na nenávist, očarovala je vše zahlazující
přítomnost prudce zavánějící mrtvoly. Již visel jeden na krku a na první
kousnutí našel tepnu. Jako malá zběsilá pumpa, která chce stůj co stůj, ale
marně uhasit obrovitý požár, zmítal se a škubal každý sval na jeho těle. A již
se všichni v stejné práci do výšky kupili na mrtvole.
Vtom nad nimi vůdce křížem krážem mocně šlehl
ostrým bičem. Pozvedli hlavy; napolo v opojení a mrákotách; uviděli před sebou
stát Araby; teď ucítili bič na vlastních čumácích; skokem couvli a poodběhli
dál. Avšak velbloudí krev tu stála v kalužích, kouřilo se z ní, tělo bylo na
mnoha místech značně rozerváno. Neodolali; znovu byli zde: znovu vůdce zvedl
bič; chytil jsem ho za paži.
"Máš pravdu, pane," řekl, "necháme je, ať
konají své; také už je čas vyrazit dál. Viděls je.
Podivuhodná zvířata, že? A jak nás nenávidí!"