V noci jsem snil, že jsem motýlem

Při žádné příležitosti není dost připraven, ale nemůže si to ani vyčítat, neboť kde by se v tomto životě, který tak mučivě a v každém okamžiku vyžaduje připravenost, našel čas se připravit, a i kdyby tu čas byl, bylo by vůbec možno se připravit, dokud neznáme svůj úkol, čili lze vůbec splnit přirozený, nejen uměle sestavený úkol? Proto se už taky dávno dostal pod kola, kupodivu byl na to nejmíň připraven, což však zároveň utěšuje.

Všecko, co dělá, mu připadá sice neobyčejně nové, ale s ohledem na tu nemožnou spoustu nového také neobyčejně diletantské, skoro neúnosné, neschopné vejít do dějin, přervat řetěz generací, poprvé až do základů přerušit hudbu světa, kterou doposud vždycky bylo možno aspoň tušit. Někdy má ve své pýše větší strach o svět než o sebe.

S žalářem by se smířil. Skončit jako vězeň - to by byl životní cíl. Ale bylo to zamřížovaná klec. Ryk světa lhostejně, pánovitě, zdomácněle proudil mřížemi dovnitř i ven, vězeň byl vlastně volný, mohl se všeho účastnit, nic mu venku neušlo, ba mohl by i vyjít z klece, vždyť tyče byly na metr od sebe, nebyl ani uvězněn.

Má pocit, že si svým životem překáží v cestě. Tou překážkou si pak zase dokazuje, že žije.

Jeho vlastní čelní kost mu stojí v cestě, o vlastní čelo si do krve rozbíjí čelo.

Cítí se zaskočen na tomto světě, je mu úzko, doléhá na něho smutek, slabost, nemoci, vězeňské přeludy, žádná útěcha ho neutěší právě proto, že je to jen útěcha, něžná, bolavá útěcha vedle mocného faktu uvěznění. Ale když se ho někdo zeptá, co tedy vlastně chce, není s to odpovědět, neboť nemá - což je jedním z jeho nejpádnějších důkazů - žádnou představu o svobodě.

Mnozí popírají bědy poukazem na slunce, on popírá slunce poukazem na bědy.

Sebemučivé, těžkopádné, často dlouho váznoucí, v podstatě však nepřetržité vlnobití cizího i vlastního života ho mučí, protože neustále nutká k myšlení. Někdy se mu zdá, že ta muka předcházejí všemu dění. Když se dozví, že příteli se má narodit dítě, zjistí, že to už předtím v myšlení trpěl.

Dokazuje pouze sám sebe, jediným důkazem je on sám, všichni protivníci ho hned přemohou, ale nikoliv tím, že ho vyvrátí (nelze ho vyvrátit), nýbrž tím, že dokážou sami sebe.

Lidé se sjednocují tak, že některý jedinec silou existence zdánlivě vyvrátí jiné, v podstatě nevyvratitelné jedince. Ti jedinci to považují za něco milého a útěšlivého, ale chybí tomu pravda a nemá to proto nikdy trvání.

Dědičný hřích, stará křivda, jíž se člověk dopustil, tkví v jeho neustále se opakující výčitce, že mu bylo ukřivděno tím, že se stal obětí dědičného hříchu.

Nechce útěchu, ale nikoliv proto, že by o ni nestál - kdo by o ni nestál, - nýbrž proto, že hledat útěchu znamená: věnovat té práci celý život, neustále žít na okraji existence, takřka mimo ni, nevědět už skoro, pro koho se útěcha hledá, a proto už ani nebýt schopen najít účinnou útěchu, účinnou, ne snad pravdivou, ta neexistuje.

Brání se zpytavému pohledu druhých. Člověk, třeba neomylný, vidí v druhém jen to, na co stačí síla a podstata jeho zraku. Jako každý člověk se snaží, arci velmi přehnaně, vymezit sám sebe podle toho, jak důkladně ho vidí ti druzí. Kdyby Robinson nikdy neopustil nejvyšší, nebo lépe: nejviditelnější bod ostrova, pro útěchu nebo z pokory nebo ze strachu nebo z neznalosti nebo z touhy, brzy by zahynul; ale protože bez ohledu na lodě a jejich slabé dalekohledy začal s chutí prozkoumávat celý ostrov, udržel se při životě a nakonec byl nalezen s důsledností, bez níž by se ovšem rozum neobešel.

“Děláš z nouze ctnost.” “Za prvé to dělá každý a za druhé právě já to nedělám. Nechávám nouzi nouzí, nevysušuji bažiny, nýbrž žiju v zimničných výparech.” “Právě z toho děláš ctnost.” “Jako každý, však jsem to už řekl. Ostatně to dělám jen kvůli tobě. Abych si zachoval tvé přátelství, škodím vlastní duši.”

Otázka vědomí je požadavek sociální. Všechny ctnosti jsou individuální, všechny neřesti sociální. Co považujeme za sociální ctnosti, například láska, nezištnost, spravedlnost, obětavost, jsou jen “podivně” oslabené sociální neřesti.

Rozdíl mezi “ano” a “ne”, které říká současníkům, a mezi tím, co by vlastně říkat měl, se podobá asi rozdílu mezi smrtí a životem, a on ho také chápe právě tak pouze náznakově.

To, že potomní svět lépe posoudí jednotlivce než jeho současníci, tkví v mrtvém. Člověk se v podstatě rozvíjí až po smrti, kdy je sám. Stav smrti znamená pro jednotlivce asi tolik jako sobotní večer pro kominíka, smývá špínu z těla. Přitom vyjde najevo, jestli současníci uškodili víc jemu nebo on jim, v druhém případě to byl velký muž.

Vždycky máme dost síly něco popřít, což je nejpřirozenější projev neustále se měnícího, obnovujícího, odumíráním oživujícího lidského bojového organismu, nemáme však k tomu odvahu, ačkoliv život sám je přece popíráním, a popření je tedy souhlasem.

Nezemře na své odumírající myšlenky. Odumírání je pouhým jevem uvnitř světa (který se uchovává, i kdyby byl pouhou myšlenkou), přírodním jevem mezi jinými přírodními jevy, ani veselým, ani smutným.

Proud, proti němuž plave, je tak divoký, že v jakési roztržitosti si někdy až zoufá nad pustým klidem, v němž se šplouchá, tak nekonečně daleko ho to totiž strhne zpátky v jediném okamžiku selhání.

Jakási tíha mu brání vstát, jakýsi pocit všestranné zajištěnosti, předtucha lože, které je připraveno pro něho a patří jen jemu; jakýsi neklid mu však brání v tom, aby klidně ležel, vyhání ho z lože, brání mu v tom svědomí, nekonečný tlukot srdce, strach před smrtí a touha ji vyvrátit, to všechno mu nedopřává klidu a on opět vstává. Tohle vstávání a lehání a několik náhodných, letmých, vedlejších postřehů, jichž nabyl za těchto úkonů, tvoří jeho život.

Má dva soky: První ho svírá zezadu, odkud vzešel. Druhý mu překáží v postupu vpřed. Bojuje s oběma. Vlastně mu ten první pomáhá v boji s druhým, neboť ho tlačí dopředu a zrovna tak ten druhý mu pomáhá v boji s prvním; neboť ho přece tlačí zpátky. Ale tak je tomu jen teoreticky. Neboť Nejsou tu jen ti dva sokové, nýbrž i on sám, a kdo vlastně ví, co on zamýšlí? Rozhodně sní o tom, že jednou v nestřeženém okamžiku - to by ovšem musela být noc, tak jemná, jak žádná ještě nebyla - vyskočí z bojové linie a za své bojové zkušenosti bude ustanoven soudcem nad oběma soky, kteří spolu bojují.