V noci jsem snil, že jsem motýlem

Každý člověk nosí v sobě pokoj. To si lze ověřit dokonce sluchem. Když se zaposloucháme do rychlé chůze nějakého člověka, třeba v noci, kdy je všude ticho, zaslechneme například drnčení špatně upevněného nástěnného zrcadla.

Do jaké lhostejnosti mohou upadnout lidé, do jak hlubokého přesvědčení, že navždy ztratili stopu.

Malý chlapec měl jako jediné dědictví po otci kočku a jejím přispěním se stal starostou Londýna. Čím se stanu já přispěním svého zvířete, svého dědictví? Kde leží to obrovské město?

Nesmyslné (příliš silné slovo) rozdělování vlastního a cizího v duchovním boji.

Všechna věda je metodikou z hlediska absolutna. Proto není třeba mít strach před jednoznačnou metodičností. Je slupkou, ale o nic více než všechno kromě Jednoho.

Všichni bojujeme. (Když napaden poslední otázkou sahám po zbraních za zády, nemohu si je vybírat, a i kdybych si mohl vybírat, musel bych se chopit “cizích” zbraní, neboť všichni máme jen jednu zásobu zbraní.) Nemohu si bojovat jen tak pro sebe; když si někdy myslím, že bojuji samostatně, když někdy kolem sebe nikoho nevidím, brzy se ukáže, že právě tato bojová pozice mi byla včera obecnou konstelací, kterou zpočátku nebo vůbec nemohu pochopit. To ovšem nevylučuje existenci předsunutých jízdních hlídek, záškodníků, zběhů a veškerých zvyklostí a zvláštností války, vylučuje to však existenci nezávislých válečníků. Dotýká se to ješitnosti? Ano, ale zároveň to nutně a vpravdě povzbuzuje.

Slabá paměť pro jednotlivosti a pro vývoj vlastního chápání světa - prašpatné znamení. Nic než úlomky celku. Jak se chceš i jen dotknout velkého úkolu, jak chceš i jen vytušit jeho blízkost, snít o jeho existenci, nebo si aspoň vyprosit sen o něm, kde chceš nabrat odvahu k tomu, aby ses naučil písmenům prosby, když se neumíš tolik sebrat, aby ses v rozhodující chvíli beze zbytku měl v ruce jako kámen před hodem, jako nůž před bodnutím. Na druhé straně; není třeba plivat do dlaní, než sepneme ruce.

Je možné myslet si něco bezútěšného? Nebo lépe, něco bezútěšného bez jediného náznaku útěchy? Dalo by se to vysvětlit tím, že poznání samo o sobě je útěchou. Bylo by tedy jistě možné si myslet: Musíš zmizet ze světa, a přesto zůstat, aniž by se tím to poznání znehodnotilo, naopak zůstat právě s vědomím toho poznání. To pak skutečně znamená vytáhnout se za vlastní cop z bažiny. Co v tělesném světě působí směšně, to se v duchovním světě může vyskytnout. Tam totiž neplatí zákon přitažlivosti (andělé nelétají, nepřekonali žádnou přitažlivost, jen my pozorovatelé pozemského světa si to neumíme jinak vysvětlit), což si ovšem nedovedeme představit, nebo leda na vysokém stupni poznání. Jak uboze znám sám sebe ve srovnání s tím, jak znám například svůj pokoj. Proč? Nelze pozorovat vnitřní svět, jako pozorujeme vnější svět. Deskriptivní psychologie aspoň je vcelku zřejmým antropomorfismem, přesahováním hranic. Vnitřní svět lze pouze prožívat, nikoliv popisovat. - Psychologie popisuje pozemský svět zrcadlící se v nebeské klenbě, nebo lépe: popisuje zrcadlení, jak si je představujeme my, přisáti k zemi, kamkoliv se obrátíme.

Don Quijotovým neštěstím není jeho fantazie, nýbrž Sancho Panza.

Viděno pozemskýma, poskvrněnýma očima jsme v situaci cestujících na železnici, které stihlo neštěstí v dlouhém tunelu, a to v místě, kde již není vidět světlo začátku, světlo konce však jen tak slabě, že zrak je musí stále hledat a stále je ztrácí, přičemž není ani jisto, kde je začátek a kde konec. Kolem nás však v tom zmatení či předráždění smyslů jsou samé nestvůry a podle nálady a zranění jednotlivců úchvatná nebo únavná kaleidoskopická hra. Co dělat? nebo proč to dělat? nejsou otázky těchto míst.

Lidské dějiny jsou vteřinou mezi dvěma kroky poutníka.

Navenek vždy vítězně potlačíme svět teoriemi a vzápětí s ním spadneme do jámy, ale jen zevnitř uchováme sebe i svět v tichosti a pravdě.

Utichání a ubývání hlasů světa.

Ďábelství bere na sebe někdy podobu dobra, nebo se v něm dokonce úplně ztělesňuje. Neprohlédnu-li to, pak ovšem podlehnu, neboť toto dobro je svůdnější než dobro skutečné. Ale co když ho prohlédnu? Když mě ďáblové při štvanici vženou do dobra? Když mě hmatající jehlové hroty dokulí, dobodají, dostrčí jako nějaký odporný předmět k dobru? Když se po mně napřahují vysunuté drápy dobra? Couvnu o krok a měkce a smutně se vrátím do zla, které za mnou po celou dobu čekalo na mé rozhodnutí.

Zlo umí překvapit. Najednou se otočí a řekne: “Tys mi nerozuměl,” a snad tomu tak skutečně tak je. Zlo se promění v tvé rty, nechá se hryzat tvými zuby, a těmi novými rty - žádné dřív tak poslušně nepřiléhaly k chrupu - vyslovíš k svému vlastnímu údivu slovo dobra.

Sancho Panzovi, který se tím ostatně nikdy nechlubil, se za ta léta podařilo spoustou románů o rytířích a loupežnících natolik od sebe odvrátit pozornost ďábla, jemuž později říkal Don Quijote, že ten pak prováděl nejztřeštěnější kousky, které však z nedostatku příslušného objektu, jímž byl původně právě Sancho Panza, nikomu neškodily. Sancho Panza, muž nezávislý, provázel pokojně, snad z jakéhosi pocitu odpovědnosti, Dona Quijota na výpravách a měl z toho velkou a užitečnou švandu až do svého skonání.

Jedním z nejdůležitějších donquijotských činů, výraznějším než boj s větrným mlýnem, je: sebevražda. Mrtvý Don Quijote chce zabít mrtvého Dona Quijota; na zabití však potřebuje živé místečko, které hledá mečem vytrvale a marně. Zabráni do této činnosti koulejí se oba mrtví jako nerozlučitelný a skoro rozpustilý kotrmelec všemi časy.

Poznej sebe sama, neznamená: Pozoruj se. To had řekl pozoruj se. Znamená to: Staň se pánem svých činů. Ale tím už jsi, neboť odjakživa jsi pánem svých činů. To slovo tedy znamená: Nepoznávej se! Znič se! tedy něco zlého - a jen když se velmi hluboko skloníme, zaslechneme i to dobré v něm, jež zní: “Aby ses učinil tím, čím jsi.”

Na tom záleží, když někomu pronikne meč do duše: klidně přihlížet, nekrvácet, chlad meče přijmout s kamenným chladem - skrze bodnutí, po bodnutí se stát nezranitelným.

Stěžuješ si na ticho, na beznadějné ticho, na zeď dobra.

Trnový keř od věků tarasí cesty. Musí se rozhořet, chceš-li dál.

Nevhodný objekt může zastřít nevhodné prostředky.

Zlo o dobru ví, ale nikoliv dobro o zlu!

Jen zlo poznává sebe.

Jedním z prostředků zla je důvěrný rozhovor.

Je náboženství důkazem toho, že jedinec může být stále dobrý? Zakladatel se odvrací od dobra, ztělesňuje se. Dělá to kvůli druhým, nebo v domnění, že jen ve společenství s druhými zůstane tím, čím je, protože musí zničit “svět”, aby ho nemusel milovat.

Kdo věří, nemůže prožívat zázraky. Ve dne není vidět hvězdy.

Kdo koná zázraky, praví: Nemohu se zříci světa.

Víru řádně rozdělit mezi slova a přesvědčení. Nedovolit, aby přesvědčení vyprchalo ve chvíli, kdy je získáš. Odpovědnost, kterou ukládá přesvědčení, nesvalovat na slova. Nedovolit, aby tě slova oloupila o přesvědčení, shoda slov a přesvědčení, ba ani dobrá víra ještě nerozhodují. Slova mohou takové přesvědčení kdykoliv ještě podle potřeby zadupat do země nebo vyhrabat.

Dialog nijak neoslabuje přesvědčení - nad tím nemusíme naříkat -, ale svědčí o slabém přesvědčení.

Němota patří k atributům dokonalosti.

Lidský soud o lidských činech je spravedlivý a nicotný, totiž nejdřív spravedlivý, potom nicotný. Dveřmi vpravo vniknou spoluobčané do pokoje, kde zasedá rodinná rada, zachytí poslední slovo posledního řečníka, zapamatují si je, vyjdou s ním dveřmi vlevo do světa a vyhlásí svůj soud. Soud je spravedlivý, pokud jde o slovo, nicotný sám o sobě. Kdyby chtěli soudit naprosto spravedlivě, museli by zůstat v pokoji, stali by se členy rodinné rady a tím ovšem zase neschopni soudit.

Celibát a sebevražda jsou na podobném stupni poznání, ale nikoliv sebevražda a mučednická smrt, snad manželství a mučednická smrt.

Dobří kráčejí vyrovnaným krokem. Ostatní, aniž o nich vědí, tančí kolem nich dobové tance.

Extatik i tonoucí zdvihají ruce. První tím projevuje odevzdání, druhý se vzpírá živlům.

Neznám obsah, nevlastním klíč, nevěřím pověstem, pochopitelně, neboť to všecko jsem já sám.

Ješitnost znetvořuje, měla by se sama vlastně zabít, místo toho se jen poraní, stane se “poraněnou ješitností”.

Hlavu plnou hnusu a nenávisti sklonit na prsa. Zajisté, ale jak, když tě někdo rdousí.

Mesiáš přijde, až se umožní nejbezuzdnější individualismus víry -, až nikdo té možnosti nezabrání, nikdo tomu nedovolí zabránit, načež se otevřou hroby. To učí snad i křesťanství, jednak skutečným znázorněním příkladů, individualistických příkladů o následování, jednak symbolickým znázorněním zmrtvýchvstání prostředníka v kterémkoliv jednotlivci.

Věřit znamená: osvobodit v sobě nezničitelné, nebo lépe: osvobodit sebe, nebo lépe: být nezničitelný, nebo lépe: být.

Zahálka je počátkem všech neřestí, korunou všech ctností.

mesiáš přijde, až ho už nebude zapotřebí, přijde až den po svém příchodu, nepřijde poslední, nýbrž nejposlednější den.

Trojí: Hledět na sebe jako na někoho cizího, pohled zapomenout, zisk přidržet. Vlastně jen dvojí, neboť třetí zahrnuje druhé.

Zlo je hvězdným nebem dobra.

Nebesa jsou němá, pouze němému ozvěnou.

Řeknu-li dítěti: “Utři si ústa, pak dostaneš koláč”, neznamená to, že když si utřeme ústa, zasloužíme si koláč, neboť utírání úst a hodnotu koláče nelze srovnávat, také se tím utírání úst nestane předpokladem pojídání koláče, neboť nehledě na bezvýznamnost takové podmínky, dostalo by dítě koláč v každém případě, je totiž nutnou součástí oběda - ta poznámka tedy nijak neztěžuje, nýbrž usnadňuje přechod, utření úst je nepatrnou výhodou, která předchází veliké výhodě pojídání koláče.

Pozorovatel duše nemůže proniknout do duše, existuje však mezní čára, v níž se s ní dotýká. Tento dotyk vede k poznání, že ani duše o sobě neví. Nelze ji tedy poznat. To by bylo smutné jen tenkrát, kdyby vedle duše existovalo něco jiného, neexistuje však nic jiného.

Ne každý může pravdu vidět, ale každý jí může být.

Kdo hledá, nenajde, ale kdo nehledá, bude nalezen.

Zde se to nerozhodne, ale sílu rozhodování lze vyzkoušet jenom zde.

Černoch, který se vrátí domů ze světové výstavy, a dávno už šílený steskem, provázen nářkem kmene, předvádí na návsi se smrtelnou vážností tradiční a povinné šprýmy, které uváděly v nadšení evropské publikum, jež v nich spatřovalo mravy a zvyky Afriky.

Sebezapomnění a sebevyvrácení umění: co je útěkem, tváří se jako procházka , či dokonce jako útok.

Had byl prvním Adamovým domácím zvířetem po vyhnání z ráje.

Starosti, na jejichž tíhu poukazuje vyvolený před utlačeným, jsou právě starostmi o udržení vyvolenosti.

Učitel má pravou, žák stálou nepochybnost.

To, že náš úkol je zrovna tak veliký jako náš život, dává mu zdání nekonečnosti.

O Prométheovi kolují čtyři báje: Podle první byl přikován na Kavkaze, protože zradil bohy ve prospěch lidí a bohové na něho poslali orly, aby mu užíraly stále dorůstající játra. Podle druhé uhýbal Prométheus v bolestech před klovajícími zobáky stále hlouběji do skály, až s ní splynul. Podle třetí se za ta tisíciletí na jeho zradu zapomnělo, bohové, orli, on sám, všichni zapomněli. Podle čtvrté začala celá ta zbytečnost unavovat. Bohové se unavili, orli se unavili, rána se znaveně zacelila. Zůstal nevysvětlitelný skalní útvar. - Báj se snaží vysvětlit nevysvětlitelné. Protože vyrůstá z pravdivého základu, musí zas vyústit do nevysvětlitelného.

Zákon čtverylky je jasný, všichni tanečníci ho znají, platí navěky. Ale jakási životní náhoda, která by se nikdy neměla stát, ale vždy se znovu stává, tě samotného vyvede z řady. Třeba se tím pomíchají i samy řady, ale to si neuvědomuješ, uvědomuješ si jen své neřesti.

Nářek: Budu-li věčný, jaký budu zítra?

Byli jsme vyhnáni z ráje, ale ráj nebyl zničen. Vyhnání z ráje bylo v jistém smyslu štěstím, neboť kdybychom nebyli bývali vyhnáni, musel by být zničen ráj.

Bůh řekl, že Adam musí zemřít v den, kdy okusí ze stromu poznání. Podle Boha měla po požití ovoce ze stromu poznání okamžitě následovat smrt, podle hada (aspoň bylo možno jej takto chápat) rovnost s Bohem. Oboje bylo také stejným způsobem nesprávné. Lidé nezemřeli, ale stali se smrtelnými, nevyrovnali se Bohu, ale dostalo se jim nevývratné schopnosti stát se Bohem. Oboje bylo také stejným způsobem správné. Zemřel nikoliv člověk, nýbrž rajský člověk, nestal se z nich Bůh, nýbrž božské poznání.

Bezútěšný obzor zlého: myslí si, že už poznáním dobra a zla se rovná Bohu. Prokletí jako by nijak nezhoršilo jeho podstatu: břichem bude odměřovat délku cesty.

Ale na dně kouře je oheň a ten, jemuž hoří nohy, se nezachrání tím, že všude vidí jen tmavý kouř.

Had svou radou vykonal polovičatou práci, nyní musí ještě pokud možno překroutit to, co způsobil, v pravém slova smyslu se tedy kousnout do vlastního ocasu.

Stanovisko umění a života se i v samém umělci různí.

Umění poletuje kolem pravdy, ale s rozhodným úmyslem se nespálit. Má schopnost najít v tmavé prázdnotě místo, odkud lze mocně zachycovat paprsek světla, které předtím nebylo možno rozeznat.

Sebevrah je vězeň, který vidí, jak se na vězeňském dvoře staví šibenice, omylem se domnívá, že je určena pro něho, uprchne v noci z cely, sejde dolů a sám se oběsí.

Jsme schopni poznání. Kdo o ně zvlášť usiluje, na toho padá podezření, že o ně usiluje jako nepřítel.

Než vstoupíš do svatyně, musíš odložit obuv, ale nejen obuv, nýbrž všecko, poutnický šat i zavazadlo, a pod tím nahotu a vše, co je pod nahotou, a vše, co se skrývá pod tím, a pak jádro a jádro jádra, pak to ostatní a pak, co zbývá, a pak ještě svit nepomíjejícího ohně. Teprve tento oheň svatyně přijme a dá se jím přijmout, jedno neodolá druhému.

Pád člověka bylo možno potrestat trojím způsobem: nejmírněji tak, jak se stalo, vyhnáním z ráje, druhým způsobem: zničení ráje, třetím - což by byl nejstrašnější trest - znemožněním věčného života a zachováním všeho ostatního.

“Jestliže…, musíš zemřít?” znamená: poznání je současně obojím, stupněm k věčnému životu i překážkou před ním. Chceš-li po získaném poznání dospět k věčnému životu - a nebudeš moci jinak než ho chtít, neboť poznání je tímto chtěním -, budeš muset sám sebe, to jest překážku, zničit, abys vystavěl stupeň, jenž je právě tvým zničením. Vyhnání z ráje nebyl proto žádný čin, nýbrž proces.

Poneseš-li všechnu odpovědnost, můžeš využít chvíle a pokusit se klesnout pod její tíhou, zkus to, a poznáš, že žádnou odpovědnost neneseš, nýbrž že ty sám jsi tou odpovědností.

Atlas se směl domnívat, že stačí chtít a může odhodit zem a vytratit se; víc než tahle domněnka mu však nebylo dovoleno.

Zdánlivé ticho střídajících se dnů, ročních období, generací je nasloucháním; tak klusají koně před povozem.

Boj, v němž si žádným způsobem a v žádném stadiu nelze krýt záda. A třebaže to člověk ví, vždy znovu na to zapomíná. A i když na to nezapomíná, přesto si snaží krýt záda, aby si při té snaze aspoň odpočal, ačkoliv ví, že se mu to vymstí.

Ve světě lži nelze lež sprovodit ze světa ani jejím protikladem, nýbrž jen světem pravdy.

Zničit tento svět by bylo jen tenkrát naším úkolem, kdyby byl za prvé zlý, to jest kdyby se příčil našemu smyslu, a za druhé, kdybychom jej mohli zničit. To první se nám tak jeví, druhého nejsme schopni. Zničit tento svět nemůžeme, neboť jsme jej nevybudovali jako něco svébytného, nýbrž, jsme do něho zabloudili, ba více: tento svět je naším zblouděním, ale jako takový je sám o sobě čímsi nezničitelným, nebo spíš něčím, co lze zničit jen dovršením, nikoliv odvracením od světa, přičemž ovšem i dovršení může znamenat jen řadu zničení, ale v mezích tohoto světa.

Je nám dána dvojí pravda, jak ji představuje strom poznání a strom života. Pravda činnosti a pravda spočívání. V první se odděluje dobré od zlého, druhá není ničím jiným než ryzím dobrem, nevím o dobru ani o zlu. První pravda je nám skutečně dána, druhou tušíme. V tom tkví ta truchlivá podívaná. Radostné na ní je to, že první pravda patří okamžiku, druhá věčnosti, proto také se první pravda tratí ve světle druhé.

Měl bych uvítat jednotu^*) a jsem smuten, když ji nalézám. Měl bych se cítit dovršen věčností a cítím se utlačen? Říkáš: měl bych se cítit; vyjadřuješ tím niterný příkaz? Domnívám se. Ale pak tedy není možné, abys měl v sobě uložen příkaz, a to tak, že bys ho jen slyšel a jinak se nedělo nic. Je to nepřetržitý nebo jen občasný příkaz? To nemohu rozeznat, ale myslím, že je to nepřetržitý příkaz, který však jen občas slyším. Podle čeho tak usuzuješ? Podle toho, že ho jaksi slyším, i když ho neslyším, a to tak, že on sám se sice neozývá, ale tlumí nebo pozvolna ztrpčuje protihlas, totiž onen protihlas, který mi znechucuje věčnost. A slyšíš podobně i protihlas, když se rozhovoří příkaz věčnosti? Proč srovnáváš niterný příkaz se snem? Zdá se ti nesmyslný jako sen, nesouvislý, neodvratný, jedinečný, bez příčiny oblažující nebo děsící, skoro nesdělitelný, a přesto nabádající k sdělnosti? Jak říkáš. Nesmyslný; neboť jen když neposlechnu, mohu zde obstát. Nesouvislý; nevím, kdo jej vydává a kam míří. Neodvratný; zastihuje mě nepřipraveného a zrovna tak nečekaně jako sen zastihuje spáče, který by se před ulehnutím měl přece připravit na sny. Je jedinečný, nebo se aspoň tak jeví, neboť se ho nemohu držet, nevstupuje do skutečnosti a uchovává si nedotčenou jedinečnost. Oblažuje a děsí bez příčiny; to první ovšem mnohem méně než to druhé. Je nesdělitelný, protože ho nelze pochopit, a právě proto nabádá k sdělení.

Ale věčnost neznamená zastavení časnosti. Na představě věčnosti drtí: nám nepochopitelné ospravedlnění, jehož se na věčnosti musí dostat času, a z toho plynoucí ospravedlnění nás samých, jací jsme.

Svoboda a spoutanost jsou v jistém podstatném smyslu jedno. V jakém podstatném smyslu? Nikoliv v tom smyslu, že otrok neztrácí svobodu, čili z jistého hlediska je svobodnější než svobodný člověk.

Řetěz generací není řetězem tvé bytosti, a přesto tu jsou jisté vztahy. - Jaké? - Generace zanikají jako okamžiky tvého života. - V čem tkví rozdíl?

Prastarý žert: držíme se světa a naříkáme, že nás drží.

Na pobřeží je příboj nejsilnější, tak těsné je jeho působiště a tak nepřekonatelné.

Jeho dům zůstane při všeobecném požáru zachován, ne proto, že je zbožný, ale proto, že mu jde o to, aby jeho dům zůstal zachován.

Pozorovatel se jaksi spoluúčastní života, věsí se na život, snaží se udržet krok s větrem. Takový nechci být.

Svět může být nazván dobrým jen v místě, kde byl stvořen, neboť jen tam bylo řečeno: A hle, je dobrý - a jen odtamtud může být odsouzen a zničen.

Je připraven, má přenosný dům, stále žije doma.

Rozhodující vlastností tohoto světa je jeho pomíjejícnost. V tomto smyslu staletí neznamenají o nic víc než přítomný okamžik. Kontinuita pomíjivosti nemůže tedy být útěchou; to, že z trosek vyrůstá nový život, není ani tak důkazem houževnatého života, jako spíš houževnaté smrti. Chci-li překonávat tento svět, musím překonávat tu vlastnost, která v něm rozhoduje, totiž jeho pomíjejícnost. Jsem toho schopen v tomto životě, a to skutečně nejen v naději a víře? – Ty tedy chceš překonávat svět, a to zbraněmi, které jsou skutečnější než naděje a víra. Takové zbraně snad existují, ale dají se poznat a použít jen za určitých předpokladů; zjistím nejdřív, máš-li tyto předpoklady. – Zjisti to, ale když je nemám, mohu jich snad nabýt. – Zajisté, ale v tom ti nemohu pomoci. – Můžeš mi tedy pomoci, jen kdybych ty předpoklady už měl. – Ano, přesněji řečeno ti vůbec nemohu pomoci, neboť kdybys měl předpoklady, měl bys už všecko. – Když je tomu tak, proč jsi to tedy chtěl nejdřív zjišťovat? – Ne abych ti ukázal, co ti chybí, nýbrž že ti něco chybí. Nějaký užitek by ti to přece jen snad přineslo, neboť víš sice, že ti něco chybí, ale nepřiznáš si to. – Na mou původní otázku mi tedy přinášíš jen důkaz toho, že jsem ji musel klást. – Přece jen ti přináším něco víc, něco, co ve své situaci nyní nemůžeš vůbec přesněji určit. Přináším ti důkaz toho, že jsi se měl původně ptát jinak. – To tedy znamená: Nechceš nebo nemůžeš mi odpovědět. – “ti odpovědět” - tak je to. – A tohle přesvědčení - to můžeš poskytnout.

Měsíční noc nás oslepovala. Od stromu ke stromu křičeli ptáci. V polích to svištělo. Plazili jsem se prachem, hadí pár.

Kdo se stará jen o budoucnost, je méně předvídavý než ten, kdo se stará jen o okamžik, neboť se nestará ani o ten okamžik, ale jen o jeho trvání.

Kontemplace a činnost mají svou zdánlivou pravdu; ale teprve činnost, která vychází z kontemplace, nebo spíš se do ní vrací, je pravda.

Máš svobodnou vůli, znamená: byla svobodná, když chtěla poušť, je svobodná, neboť si může zvolit cestu, která tou pouští vede, je svobodná, neboť si může zvolit způsob putování, je však zároveň nesvobodná, neboť musíš jít pouští, nesvobodná, neboť každá cesta se labyrinticky dotýká každé pídě pouště.

Žena, nebo snad přesněji řečeno manželství představuje život, s nímž se máš potýkat.

Vynálezy nás předstihují, jako pobřeží neustále předstihuje parník, jímž vytrvale otřásá stroj. Ve vynálezech se uskutečňuje vše, co se uskutečnit dá. Není správné říci například: letadlo nelítá jako pták, nebo: Nikdy nestvoříme živého ptáka. Ovšem že ne, ale chyba tkví v námitce, zrovna jako bychom od parníku požadovali, aby navzdory přímému kursu vždy znovu plul k výchozí stanici. - Ptáka nelze stvořit původním aktem, neboť je již stvořen, vzniká vždy znovu na základě prvního stvořitelského aktu, a nelze proniknout do té živé a tryskající řady, jež vznikla aktem původní, nepřetržité vůle, podobně jako se v báji praví, že první žena byla sice stvořena z mužova žebra, což se však už nikdy neopakovalo, neboť od té chvíle si mužové brali za ženy pokaždé dcery jiných. Ale metoda a smysl stvoření ptáka - o to zde jde - a letadla se nemusí lišit a výklad divochů, kteří ztotožňují ránu z pušky s hromem, může být do jisté míry správný.

Cítil to na skráni, jako zeď cítí hrot hřebíku, který do ní má být zaražen. Necítil to tedy.

Nikdo zde nedosáhne více než možnosti vlastního duchovního života; že se pak zdá, jako by člověk pracoval pro výživu, ošacení atd., je vedlejší, s každým viditelným soustem se mu prostě podává i neviditelné, s každým viditelným šatem i neviditelný atd. Tím se kdekdo ospravedlňuje. Vypadá to, jako by si utvrzoval základy existence dodatečným ospravedlňováním, je to však jen psychologické zrcadlové písmo, ve skutečnosti si staví život na ospravedlněních. Každý člověk ovšem musí umět ospravedlnit svůj život (nebo smrt, což je totéž), tomu úkolu se nevyhne.

Psychologie čte zrcadlové písmo, tudíž s námahou, a pokud jde o výsledek, který vždy vyjde, úspěšně, ale skutečnosti se to vůbec netýká.

Po smrti člověka se s ohledem na mrtvého i na zemi rozhostí na určitou dobu zvláštní blahodárné ticho, pozemská horečka pominula, umírání přestalo probíhat před našima očima, jako by se napravila chyba, i pro živé je to příležitost si oddechnout, proto se také otvírají okna v pokoji mrtvého - až se pak všechno přece jen ukáže jako klam a ozve se bolest a nářek.

Kruté na smrti je to, že přináší skutečnou bolest konce, ale nikoliv konec.

Nejkrutější na smrti: zdánlivý konec působí skutečnou bolest.

Nářek u smrtelné postele je vlastně nářkem nad tím, že se tam neumřelo v pravém slova smyslu. Stále se ještě musíme spokojovat s tímhle umíráním, stále ještě hrajeme tu hru.

Vývoj lidstva - rostoucí síla umírat.

Naší záchranou je smrt, ale nikoliv tato.

Každému člověku se zde kladou dvě věroučné otázky, za prvé, věří-li tomuto životu, za druhé, věří-li v jeho cíl. Na obě otázky odpovídá každý faktem vlastního života tak naprosto a bez uvážení kladně, že by to až mohlo vyvolat nejistotu, zda ty otázky správně pochopil. V každém případě se musíme k svému zásadnímu “ano” teprve dopracovat, neboť pod tím náporem otázek jsou odpovědi hluboko pod svým povrchem ještě zmatené a vyhýbavé.

Paradox je snad nesdělitelný, ale neprojevuje se jako takový, neboť ani Abraham ho nechápe. Ale on ho nemusí či nemá chápat a tudíž ani si ho vykládat, ve vztahu k ostatním se ovšem smí pokusit o výklad. Ani obecné není v tom smyslu jednoznačné, což v případě Ifigenie se projevuje tím, že věštba nikdy není jednoznačná.^*)

Klid v obecném? Dvojznačnost obecného. Někdy se obecné chápe jako klid, jindy však jako “obecné” pendlování mezi jednotlivým a obecným. Teprve klid je pravou obecností, ale také konečným cílem.

Pendlování mezi obecným a jednotlivým jako by se odehrávalo na skutečném jevišti, přičemž život jako by byl jen obecně naznačen na zadní kulise.

Neexistuje vývoj, který by neunavoval nesmyslností, kterou jsem zavinil jen zcela nepřímo. Pomíjející svět nedostačuje Abrahamově starostlivosti, i rozhodne se vyjít s ním do věčnosti. Ale buď proto, že výjezdní, nebo že vstupní brána je příliš úzká, nepodaří se mu projet stěhovacím vozem. Domnívá se, že to zavinily jeho příliš málo zvučné povely. To je utrpení jeho života.

Abrahamova chudoba ducha a její těžkopádnost mají svou výhodu, usnadňují mu soustředění, nebo lépe: jsou již soustředěním, čímž ovšem ztrácí výhodu, která vyplývá ze soustřeďování sil.

Abraham podléhá tomuto klamu: Nesnáší jednotvárnost světa. Avšak svět, jak známo, je neobyčejně mnohotvárný, což si lze kdykoliv ověřit, nabereme-li hrst světa a prohlédneme-li si ho zblízka. Nářek nad jednotvárností světa je tedy vlastně nářkem nad jeho ne dost hlubokým promísením s mnohotvárností světa.

Má příliš mnoho ducha, jezdí s duchem jako na kouzelném voze po světě, i tam, kde nejsou cesty. A sám není schopen poznat, že tam žádné cesty nejsou. Tím se jeho pokorná prosba o následování mění v tyranii a jeho poctivá víra, že je “na cestě” v pýchu.

Stavba se mu dařila. Dělníci přinášeli mramorové kvádry, přitesané a přesně zapadající. Kameny se zdvihaly a posunovaly podle měřičských pohybů jeho prstů. Nikdy žádná stavba nevznikala tak lehce jako tato svatyně, nebo spíš: tato svatyně vznikla vpravdě po způsobu svatyň. Jenže do každého kamene - z jakého lomu pocházely? - byly zřejmě přeostrými nástroji vyryty neumělé, nesmyslné škrábanice dětských rukou či spíše záznamy barbarských horských kmenů pro pohoršení nebo znesvěcení nebo úplné zničení, pro věčnost, jež přetrvá svatyni.

Ty chceš pryč ode mne? Nuže, i to je rozhodnutí jako každé jiné. Ale kam bys chtěl? Kde je to pryč ode mne? Na měsíci? Ani tam to není a tak daleko se ani nedostaneš. Tak nač to všechno? Nechceš se raději posadit do koutka a být zticha? Nebylo by to snad lepší? Tamhle do toho teplého a tmavého koutečka? Ty neposloucháš? Hmatáš po dveřích? Ale kdepak jsou dveře? Pokud si vzpomínám, v téhle místnosti nejsou. Kdo by taky tenkrát, když se to tady stavělo, myslel na tak světoborné plány, jako máš ty? Nuže, nic není ztraceno, taková myšlenka se neztratí, pohovoříme si o ní při hostině a náš smích ti bude odměnou.

Náboženství se vytrácejí jako lidé.

Ty holomku, co bys tomu řekl, kdybychom tu udělali pořádek? – Ne, ne, tomu bych se bránil. – O tom nepochybuji. Přesto tě budem muset zlikvidovat. – Já zavolám příbuzné. – I to jsem čekal. S těmi budeme muset praštit o stěnu.

Beznadějný se plavil v malém člunu kolem mysu Dobré naděje. Bylo časně zrána, vál prudký vítr. Beznadějný napnul malou plachtu a pokojně se opřel v člunu. Čeho se měl bát v malém člunu, který se svým nepatrným ponorem klouzal nad útesy těchto nebezpečných vod lehce jako živá bytost.

Stojím na kousku pusté země. Nevím, proč mě nezasadili do lepší země. Že bych si to nezasloužil? To nelze říci. Nikde by nevyrostlo bohatší křovisko, než jsem já.

Ležel jsem na zemi u zdi, svíjel se bolestí, chtěl jsem se zavrtat do vlhké země. Lovec stále vedle mne a jednou nohou mi lehce přišlápl bedra. “Nádherný kus”, řekl honci, který mi prořízl límec a plášť, aby mě ohmatal. Psi, kteří o mě už nestáli a lačnili po nových činech, se nesmyslně rozbíhali proti zdi. Přijela bryčka, s rukama a nohama svázanýma mě přehodili vedle pána přes zadní sedadlo, takže hlava a paže mi visely z vozu. Jelo se rychle, zmíraje žízní otevřenými ústy jsem sál zvířený pach, tu a tam jsem cítil, jak mi pán radostně ohmatává lýtka.