„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

2. Léta učení a strádání ve Vídni

26. Únor 2008
Mezi dvěma zkouškami o přijetí na Akademii zemřela Hitlerovi ve svých 47 letech matka, na kterou byl velmi fixován, byť zde lze jen stěží mluvit o lásce, ale jen o citové ale i materiální závislosti. Hitler nyní jako devatenáctiletý nebyl narozdíl od vzoru, k jehož odkazu se hrdě hlásil - svému otci, schopen samostatného života. Byl již od věku svého dospívání zcela posedlý jen sám sebou. Zpočátku nebyl své city jen schopen vyjadřovat, později je zcela zatlačil ve prospěch svého sebezbožštění. Chtěl-li ve svém mládí malovat, tak pro získání slávy, chtěl-li se stát politikem, tak pro získání moci, protože jen sláva a moc mu mohly dát to, co je duševně vyspělému člověku zcela přirozené - svou hodnotu.
Je velmi pravděpodobně, že Hitler mezi léty 1905 a 1907, tedy v době od ukončení reálky a přípravou na malířskou přípravou ve Vídni, studoval v soukromé malířské škole u profesora Gröbra na Blütenstrasse v Mnichově. Toto období Hitler ve svém životopise zcela vynechává, ale zachovalo se několik fotografií a svědectví Hitlerových spolužáků, kteří si Hitlera pamatují jako tichého a nenápadného člověka.
„V posledních měsících matčiny nemoci jsem jel do Vídně složit zkoušky na akademii. Vydal jsem se na cestu vyzbrojen tlustým balíkem kreseb a s přesvědčením, že zkoušku složím hravě. Na reálce jsem byl daleko nejlepší kreslíř ve třídě; od té doby se mé schopnosti ještě zcela mimořádně vyvíjely, takže moje vlastní spokojenost mě činila hrdým a šťastným a dávala mi naději na to nejlepší. Jediný mráček se někdy objevil: můj kreslířský talent předčil talent malířský, zvláště ve všech oblastech architektury. Stejnou měrou vzrůstal můj zájem o stavební umění. To ještě urychlila moje první dvoutýdenní návštěva Vídně v necelých šestnácti letech. Odjel jsem tam, abych studoval obrazárnu Dvorního muzea, ale měl jsem oči téměř jen pro muzeum samotné. Běhal jsem celé dny až do pozdní noci od jedné‚ pamětihodnosti ke druhé, byly to vždy pouze stavby, které mne upoutaly v první řadě. Celé hodiny jsem tak mohl stát před operou, hodiny jsem obdivoval Parlament; celá Ringstrasse na mne působila jako kouzlo z Tisíce a jedné noci.“
Po dvou letech odpočinku a snění se osmnáctiletý Hitler v říjnu roku 1907 dostavil jako jeden ze 113 kandidátů na přijímací zkoušky na Vídeňské Akademii výtvarného umění, oddělení Všeobecná malířská škola. Ve dvoudenních talentových zkouškách musel namalovat několik prací ze stanoveného seznamu témat. Adolf postoupil jako jeden z 80 i do druhé části, kde měl předložit své kresby, ale komise neohodnotila jeho talent jako dostatečný a společně s dalšími 50 kandidáty neuspěl, byť mezi odmítnutými byl i pozdější rektor akademie.
„Kompoziční úlohy ke zkoušce z zkreslení.
První den: Vyhnání z ráje, atd.
Druhý den: Příběh z potopy světa, atd.
Zkoušku z kreslení vykonali s prospěchem nedostatečným nebo nebyli ke zkoušce připuštěni pánové: …, Adolf Hitler, Braunau am Inn, 20. dubna 1889, národnost německá, katolík, otec vrchní oficiál, 4 ročníky reálky. Málo hlav. Ukázky z kreslení nedostatečné.“[1]
»Nyní jsem tedy byl v tomto krásném městě podruhé a čekal jsem, hoříc netrpělivostí, ale i hrdou nadějí na výsledek přijímací zkoušky. Byl jsem tak přesvědčen o úspěchu, že mě odmítnutí zasáhlo jako náhlý blesk z Čistého nebe. A přece tomu tak bylo. Když jsem byl představen rektorovi a přednesl mu prosbu o vysvětlení důvodu, které vedly k nepřijetí na Všeobecnou malířskou školu na Akademii, ujistil mě ten pán, že z mých přinesených kreseb jednoznačně vyplývá, že se nehodím na malířství, nýbrž zřejmě na architekturu, jak ukazují moje schopnosti; malířská škola pro mne nepřipadá v úvahu, nýbrž škola architektury na Akademii.«
Stejně jako nikdy nepochyboval o svém malířském nadání, Hitler nepochyboval o svých schopnostech stavitele a pokud se jím později nestal, vymlouval se na vypuknutí Světové války. Ale přechod od malířství k architektuře a stavitelství nebyl zdaleka tak přímočarý. - Ještě jednou se Hitler po roce usilovného studia, kdy chodil i na hodiny k jednomu sochaři, pokusil o přijímací zkoušky na Akademii, ale napodruhé nebyl ani pozván k posouzení svých domácích prací. O tomto druhém pokusu se však již nezmiňuje:
»Zkoušku z kreslená vykonali s prospěchem nedostatečným nebo nebyli ke zkoušce připuštěni pánové: …, Adolf Hitler, Braunau am Inn, 20. dubna 1889, národnost německá, katolík, otec vrchní oficiál, 4 ročníky reálky. Ke zkoušce nepřipuštěn.«[2]
»Za několik dnů jsem věděl už i sám, že budu stavitelem. Cesta byla ovšem neslýchaně těžká, protože to, co jsem na reálce ze vzdoru zameškal, se mi trpce vymstilo. Návštěva školy architektury na Akademii byla závislá na návštěvě stavební školy na technice a vstup do této byl podmíněn složenou maturitou na střední škole. To vše mi úplně chybělo. Podle lidské úvahy nebylo už splnění mého uměleckého snu možné. Když jsem jel po smrti matky do Vídně‚ potřetí a tentokrát na mnoho let - vrátil se mi mezitím klid a rozhodnost. Dřívější vzdor se zase vrátil a zaměřil se s konečnou platností na můj cíl. Chtěl jsem být stavitelem a překážky tu nejsou proto, aby se před nimi kapitulovalo, ale aby se překonávaly. A překonávat tyto překážky jsem chtěl s obrazem otce před očima. Toho otce, který se kdysi vypracoval z chudého vesnického chlapce a ševcovského učedníka na státního úředníka. Tak byla půda pod mýma nohama přece jen už lepší, možnost boje o tolik lehčí, a co se mi tehdy jevilo jako tvrdý osud, chválím dnes coby moudrost Prozřetelnosti. Tím, že mě vzala do náručí bohyně nouze a často mi hrozila rozmačkáním, rostla vůle k odporu a nakonec zvítězila vůle.«
Hitler ovšem nezmiňuje možnost přijetí bez maturity a to v případě mimořádného talentu.
»V této době se mi otevřely oči na dvě nebezpečí, která jsem předtím podle jména sotva znal, v žádném případě ne v jejich nejstrašnějším významu pro existenci německého lidu: marxismus a židovství.«
Hitlerův antisemitismus nevychází z nějaké vlastní špatné zkušenosti s Židy, právě naopak v jeho životě Židé sehráli přinejmenším pozitivní roli a to počínaje židovským lékařem dr. Blochem, který ošetřoval jeho matku a jemuž ještě po několik roků psal vánoční pozdravy; přes zámožné vídeňské Židy, z jejichž peněz byl financován útulek pro chudé v Meidlingu, ve kterém bezprizorní Hitler v roce 1909 skončil; maďarského Žida Neumana, jehož Hitler nazýval nejslušnějším člověkem, jakého kdy poznal, a jenž v útulku pro svobodné muže ve XX. okrese v Meldeumannstrasse Hitlerovi daroval některé kusy oblečení, včetně kabátu, jejž Hitler nosil ještě o celá léta později. Dále Židy, jež kupovali jeho akvarelové obrázky, až po židovského pobočníka, který navrhl, aby svobodníku Hitlerovi byl udělen Železný kříž I. třídy, jenž Hitler s pýchou nosil celý svůj život.
První impulsy pro vznik Hitlerova ideálu německé rasy a nenávisti k Židům je tak nutné hledat již v nacionálně laděných hodinách dějepisu na Linecké reálce, v operách Richarda Wagnera, ale především v celkové velkoněmecké náladě a antisemitismu, kterým bylo tehdejší obyvatelstvo Rakouska od 90. let XIX. století až po konec I. Světové války prodchnuto.
Všeněmecký nacionalismus, který například představoval dolnorakouský statkář Georg Ritter Chönerer, usiloval o spojení Rakouska-Uherska, Německa, Švýcarska, Belgie, Lucemburska, Nizozemí a 7 východofrancouzských departmentů, dále počítali s dobytím území sahajícímu až k Perskému zálivu s tím, že obyvatelstvo jiného než německého původu má být vyvražděno.
Antisemitistickou politikou se veřejně chvástal i starosta Vídně z let 1897 až 1910, Karl Lueger, jež mimo jiné proslul výroky jako je: „Je zcela jedno, zda [Židy] pověsíme nebo jim usekneme hlavu.“[3], ale jeho antisemitismus byla spíše populistická póza, ve svém soukromém životě byl k Židům tolerantní a Žid pro něj přestával být židem, nechal-li se pokřtít. Hitler však byl Luegerovou osobností zcela nadšen a pro jeho křesťansko-sociální stranu roznášel i předvolební letáky.
Na prvním sionistickém kongresu v Basileji v roce 1897 měl vídeňský zástupce, tento projev:„Antisemitismus v mé vlasti je nyní společný všem národům Rakouska… Ano, pronikl i do výkvětu učitelstva. Profesoři německých vysokých škol Čechách se demonstrativně účastní akcí antisemitických spolků. Zábava i sport se všude organizuje na základě nacionální přesněji řečeno, nežidovském. A jako nejúčinnější prostředek je doporučován bojkot: ‚Nekupujte nic u Židů!’ Tato výzva se z Vídně rozšířila po celém Rakousku a o jejím účinku by mohly vyprávět tisíce židovských obchodníků.“[4]
Ale z tohoto období pochází i ideál tzv. čisté rasy. Bývalý cisterciák Georg Lanz hlásal již v roce 1905 své představy o mužích s plavými vlasy, ženách s modrýma očima, mistrovských dílech Bohů v podobě árijských héroů, jež jsou ohrožovány démonskými stvůrami a sodomskými opicemi. „Máte plavé vlasy? Pak jste tvůrcem a nositelem kultury!“[5] Čistá rasa měla být základem ke vzniku nové ještě heroičtější rasy a ostatní měli být dle plánu určeni k sterilizaci a likvidaci. Georg Lanz později tvrdil, že Hitler je jeho žákem, což se sice nepodařilo prokázat, ale je jisté, že podobné názory byly v tehdejší společnosti zcela běžné a tak jejich Hitlerova realizace byla vřele přijata jako něco zcela samozřejmého napříč celou německou společností, přesto se však Hitler jako antisemita nenarodil, ale pravděpodobně se jím stal až ve Vídni, když se nechal strhnout většinovým názorem.
Ve Vídni se od počátku století přistěhovalo značné množství Židů, kteří se přišli za živobytím z nejchudších oblastí Rakouska a Haliče tak, že před Světovou válkou jich bylo v dvoumiliónovém městě asi 160 000 a jako všichni cizinci nebyli konzervativními Vídeňany nikterak vítáni. A právě jen s těmito nejchudšími židovskými přistěhovalci se Hitler dostával do styku a od nich odvozoval své rasistické předsudky. V rodném domě se židovská problematika nikterak neprobírala, ba, Alois Hitler pokládal antisemitismus za projev hlouposti a nevzdělanosti.
Adolf Hitler nikdy nečetl ani Marxův Kapitál a ani některé z jeho kritických zhodnocení. Marxismus jako takový bez hlubším souvislostí odsoudil jako židovský výtvor.
»A přece jsem se v té době naučil tolik jako nikdy předtím. Mimo mého stavitelského uměni a občasnou návštěvu Opery odtrženou od úst, měl jsem pouze jediné přátele - knihy.
Četl jsem tehdy nekonečně mnoho. A to důkladně. Čas, který mi zbyl po práci, byl věnován beze zbytku mému studiu. Za pár let jsem si tak vytvořil základy vědění, ze kterých čerpám ještě dnes. Ale ještě mnoho jiného. V této době se utvářel můj obraz světa a světový názor, který se stal žulovým fundamentem mého dnešního jednání. Jen málo jsem se potřeboval doučit k tomu, co jsem si kdysi vytvořil, měnit jsem nemusel nic. Naopak. Dnes pevně věřím tomu, že se obecně veškeré tvůrčí myšlenky objevují zásadně už v mládí. Pokud takové člověk má. Rozlišuji mezi moudrostí stáří, která spočívá jen ve větší důkladnosti a opatrnosti, což je výsledkem zkušenosti dlouhého života, a genialitou mládí, které v nevyčerpatelné plodnosti sype myšlenky a nápady a nemůže je hned ani zpracovat, protože jich je takové množství. Dodává stavební materiál a plány do budoucna, z nichž si moudřejší stáří bere kameny, otesává je a provádí stavbu, pokud takzvaná moudrost stáří neudusila genialitu mládí.«
Hitlerovi se dostalo jen velmi částečného vzdělání, ze kterého si navíc odnesl jen tu část vědění, pro kterou měl přirozené sklony a ostatní obory zcela ignoroval. Tato „sladká“ nevědomost, jen povrchní povědomost a nesystematičnost vědění mu umožňovala činit dalekosáhlé soudy a rozsudky, dělení světa na bílou a černou, ale zároveň jej sváděla k pocitu vlastní geniality, která tak nemohla být zpochybněna vědomím dosud nepromyšlených souvislostí a bílých míst na mapě všeobecné vzdělanosti.
Dělníky nenáviděl, protože si je jednak ztotožňoval s těmi nejubožejšími nádeníky, které poznal v útulku pro chudé, a také pro trpkou rétorickou porážku, jemuž mu dělníci uštědřili při jeho prvním veřejném vzplanutí, kdy Hitler poznal široké hlubiny své nevzdělanosti.
»Myslím, že mne mé okolí považovalo tehdy za podivína. Že jsem byl přitom oddán své lásce ke stavebnímu umění, bylo přirozené. Architektura byla pro mne vedle hudby královnou uměni, zabývat se jí za těchto okolností nebylo pro mne „prací“, ale největším štěstím. Mohl jsem číst nebo kreslit dlouho do noci, unaven jsem nebyl nikdy. Tak se posílila moje víra, že se mi můj krásný sen někdy stane skutečností, i když po mnoha letech. Byl jsem pevně přesvědčen, že se stanu jednou renomovaným stavitelem.«
Celá Hitlerova snaha byla motivována jen touhou po slávě, uznání a obdivu. Tato touha pramenila z prázdnoty vlastní duše, jež nemohla sama o sobě dosáhnout stavu harmonie a musela být kompenzována vlastní nekritičností a narcismem. Kreslené náměty byly čistě fotografickým realismem, často kopírované vídeňské budovy snad v Hitlerovi vzbudily domnění o ztotožnění se s architektem, jež danou stavbu projektoval. Vlastní návrhy, jež později sám navrhoval, byly jen primitivní kompilace starogermánských symbolů položených do bombastického hávu Třetí říše. Jakékoliv složitějších návrhů nebyl Hitler schopen a to jednak pro absenci jakýkoliv znalostí a jednak se jeho touhy pohybovaly jen v říši fantazie a snění.
V útulku pro chudé se seznámil s Reinholdem Hanischem, který je nejlepším svědkem Hitlerova vídeňského pobytu: Hitlera líčí jako nesmírně líného a falešného. Když se mu Hitler zmínil, že je malířem, Hanish jej donutil dle pohlednic malovat obrázky známých vídeňských pamětihodností, jež dále prodává po hospodách či je kupovali výrobci nábytku a dle tehdejší módy je dávali do opěr pohovek. Z tohoto období se zachovalo na stovky Hitlerových obrázků a jeden reklamní plakát na pudr proti pocení. V plenéru dle skutečnosti pak Hitler nebyl schopen malovat vůbec.
S Hanishem, jako jediným přítelem z tohoto období, se nakonec Hitler rozejde ve zlém, když jej Hitler udá na policii za krádež jednoho svého obrázku v hodnotě 100 korun. - Ve skutečnosti tuto nijak povedenou kopii Hanish prodal za 10 korun, zisk se pak dělil na půl, nicméně se Hitlerovi podařilo, že byl jeho přítel na několik dnů zavřen do vězení.
Tyto i další podrobnosti Hitler přirozeně zatajil.
»Nejprve jsem zkoušel mlčet. Pak už to nešlo. Zaujal jsem stanovisko a začal jsem odporovat. Tady jsem ovšem poznal, že to bylo beznadějné, pokud nemám alespoň určité znalosti bodů, o které jsme se přeli. Tak jsem začal pátrat v pramenech, ze kterých oni čerpali svou domnělou moudrost: Na řadě byly kniha za knihou, brožura za brožurou.«
Hitler byl vše jen ne pilný student, který by si po nocích doplňoval své vzdělání. Ostatně celá jeho osobní ideologie založená na nenávisti k Židům a neněmeckým národům, k sociální demokracii a marxismu byla založena jen na velmi povrchních znalostech a mínění, které se nijak nesnažil podpořit skutečným věděním a ostatně jej ani nikdy nepotřeboval, protože pozdější Hitler-vůdce byl demagog, jež dokázal jednoduchými ale srozumitelnými myšlenkami strhávat masy. Ostatně myšlení ale i politika založená na ideologii strachu a nenávisti již z principu odmítá cokoliv pochopit, hledání a zničení vnějšího nepřítele zas má zakrýt vlastní prohnilost. Frustrovaný Hitler, ale i Rakouská a Německá společnost musela najít svého nepřítele, a i kdyby se podařilo realizovat Velkoněmecké myšlenky, museli by se příslušníci „vyvolené“ rasy pobít mezi sebou.
»Na stavbě teď bylo často živo. Přel jsem se s nimi a den ode dne jsem byl lépe informován o jejich vědomostech než mojí protivníci sami. Až jednoho dne byl použít prostředek, který ovšem nejsnáze vítězí nad rozumem: teror a násilí. Několik protivníků mne nutilo, abych ihned opustil stavbu, nebo že mě shodí z lešení. Poněvadž jsem byl sám a odpor byl beznadějný, dal jsem přednost první radě.«
[…]
»Šel jsem naplněn odporem a zároveň tak uchvácen, že jsem nemohl nechat věc jen tak. Ne, po vzedmutí prvního rozhořčeni zvítězila opět tvrdohlavost. Byl jsem pevně rozhodnut jit přece jen znovu na stavbu. V tomto rozhodnutí mě posilovala nouze, která mne po několika týdnech, když jsem utratil svoji ušetřenou nepatrnou mzdu, pojala opět do své nemilosrdné náruče. Musel jsem chtě nechtě. A hra začala zase od začátku, aby skončila podobně jako předtím. Tehdy jsem zápasil ve svém nitru: Jsou ti lidé ještě hodni být příslušníky velkého národa?«
Hitler se teprve zpětně snažil vést pomyslné dialogy s socialisticky smýšlejícími dělníky, protože nikdy nebyl schopen namáhavé práce, natož pak těžké práce pomocného dělníka na stavbách. Rovněž nelze předpokládat, že by se sám pouštěl do těchto politických hovorů s příslušníky třídy, se kterou se nikdy nedostal do přímého kontaktu a tak argumenty jež proti socialistickým idejím, ale i Židům, používá, mají své kořeny až v poválečném období, kdy se začal skutečně politicky angažovat a víc než co jiného, jen opakují již mnohokrát vyřčené útoky nacionalistických spolustraníků, se kterými Hitler rezonoval a pravděpodobně pocházejí ze spisku zakladatele DAP Antonína Dlexlera: Mé politické probuzení, tedy až z poválečného období.
»Je pro mne dnes těžké, ne-li nemožné říci, kdy mi slovo „Žid“ dalo popud ke zvláštnímu zamyšlení. Z otcovského domu si vůbec nepamatuji, že bych kdy za otcova života toto slovo slyšel. Domnívám se, že by starý pan spatřoval už ve zvláštním zdůrazňováni tohoto označení nějakou kulturní zaostalost. Dospěl za svého života k více méně k světoobčanským názorům, které se i při nejpřísnějším národním smýšlení nejen udržely, ale ovlivnily i mě. Také ve škole jsem nenalezl žádný podnět ke změně převzatého obrazu. Na reálce jsem poznal jednoho židovského chlapce, se kterým jsme jednali opatrně, ale jen proto, že jsme mu - poučeni různými zkušenostmi - nijak zvlášť nedůvěřovali, nic mne však přitom nenapadlo a stejně tak i ostatní.«
[…]
»Teprve ve čtrnácti či v patnácti letech jsem častěji narazil na slovo Žid, částečně v souvislosti s politickými rozhovory. Pociťoval jsem vůči tomuto slovu lehkou nechuť a nemohl jsem se ubránit nepříjemnému pocitu, který se mne zmocňoval, když šlo o náboženské hašteření. Tu otázku jsem tenkrát nijak jinak nevnímal.«
[…]
»Jako vždy v takových případech jsem se pokoušel odstranit pochybnosti pomocí knih. Koupil jsem si tehdy za pár haléřů první brožury ve svém životě. Bohužel vycházely všechny ze stanoviska, že čtenář do jisté míry židovskou otázku zná a dokonce ji chápe, avšak jejich tón byl většinou takový, že pochybnosti přicházely částečně ze zploštělých a krajně nevědeckých tvrzení tam uváděných.«
[…]
»Pomalu jsem zakrátko o ničem jiném tolik nepřemýšlel, jako o druhu činnosti Židů v určitých oblastech. Nebylo neřádstva v jakékoliv formě, žádná nestydatost, především v kulturním životě, na nichž by se byl nepodílel alespoň jeden Žid. I když se řízlo do takového nádoru opatrně, našel se Židáček jako červ v hnijícím těle, často zcela oslněn náhlým světlem.«
[…]
»Bylo to těžké obviněni, kterého se dostalo v mých očích Židům, když jsem poznal jejich činnost v tisku, umění, literatuře a divadle. Tomu už nemohlo pomoci žádné jímavé ujišťování. Stačilo prostudovat plakáty, které nesly jména duševních tvůrců těchto hrozných filmových a divadelních slátanin, které tu byly vychvalovány, aby se člověk se na delší dobu zatvrdil. To byl mor, duchovní mor, horší než kdysi černá smrt, kterou tu byl infikován národ. A jaké množství tohoto jedu se vyrábělo a šířilo! Přirozeně, čím je duševní a kulturní úroveň takového výrobce umění nižší, tím neomezenější je jeho plodnost, až takový chlapík začne vrhat svoje neřádstvo jako katapult ostatním lidem do obličeje. Přitom ještě v neomezeném počtu, pomysleme jen, že příroda na jednoho Goetha vsadí do kožichu lidstva deset tisíc takových mazalů, kteří pak jako bacilonosiči nejhoršího druhu otravují lidstvo.«
[…]
»Zvítězí-li Žid se svým marxistickým vyznáním víry nad národy světa, jeho korunou bude pohřební věnec lidstva a tato planeta poputuje vesmírem zase bez lidí, jako kdysi před miliony let.«
Výše uvedené citace dokládají postupný Hitlerův vývoj ve vztahu k tzv. židovské otázce. Od naprosté neznalosti za života otce, jež nepotřeboval hledat příčiny svého vlastního selhání mimo sebe samého, přes apatii a nedůvěru k těm, co se odlišují až po období dospívání, ve kterém pro sebe objevil nacionalismus a s ním nedílně spojený antisemitismus, protože v jeho německém podání nemohla „láska k národu a vlasti“ existovat bez současného určení nepřítele, jež brání tuto „lásku“ skutečně prožívat. A přesto, že si Hitler dokázal uvědomit „nevědečnost“ antižidovských brožur, ze kterých se snažil doplnit své vzdělání v oblasti tzv. židovské otázky, přejímá již jejich závěry jako nezvratný a nezpochybnitelný fakt, který již samostatně dalšími aplikacemi rozšiřuje.
Lze se však oprávněně domnívat, že skutečným antisemitou se Hitler stává až v poválečném období, kdy v něm rasové a antisemitické kořeny zapustil známý mnichovský novinář Ditrich Eckhart, poněmčený Angličan Houston Steward Chamberlain a Rus Alfred Rosenberg, se kterými se Hitler stýkal v okultní Společnosti Thale. (Podrobněji viz 11. kapitola - Národ a rasa.)
»Věčná příroda msti neúprosně překročení svých přikázání. Věřím dnes, že jednám v duchu všemohoucího Stvořitele: Tím, že se bráním Židovi, bojuji za dílo Pána.«
Dovolávání se Věčné přírody, Stvořitele a Pána je poněkud nečekané, protože dosavadní linie Hitlerových argumentů byla vedena v čistě pragmatické rovině a zastřešování se náboženstvím a potažmo dokonce Bohem mělo sice dodat pádnost a vážnost, ale ve skutečnosti hovoří jednak o Hitlerově ateizmu ale i o naprosté amorálnosti, jež zcela bez zábran neváhá zneužít i ty nejvyšší lidské ideály.

Použitá literatura:

  1. Adolf Hitler, Mein Kampf.
  2. Konrad Heiden, Adolf Hitler - Cesta k moci, Agnesa Burdová - Ara Bratislava a Vladimír Kořínek: Krnov, 2002.
  3. Harald Steffahn, Hitler, Votobia: Olomouc, 1996.
[1] Cit. dle Konrad Heiden, Adolf Hitler - Cesta k moci, s. 41.
[2] Cit. tamtéž.
[3] Cit. dle Harald Steffahn, Hitler, s. 31.
[4] Cit. tamtéž, s. 32.
[5] Cit. tamtéž.
Ostatní citace dle Adolf Hitler, Mein Kampf, 2. kapitola.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 2.5 (2 hlasy)