1. V rodném domě

Kategorie

26. Únor 2008

Prolegomena

Při svém rozhodnutí charakterizovat Hitlera pomocí vlastního životopisu, jsem se chtěl vyvarovat určité jednostrannosti, ale bojím se, že nemohu v Hitlerově charakteristice objevit žádnou pozitivní vlastnost, či alespoň něco, co by omlouvalo jeho názory a smýšlení. Přemýšlím, zda tedy vůbec má smysl psát o někom, kým hluboce pohrdám jako lidskou troskou, jež se celý život snažila ze sebe navenek udělat něco lepšího, ale namísto tvrdé práce na sobě samém, sebereflexe a sebekritiky, se nechala unášet lží, sebeklamy a falešnou pýchou.

Přesto nepokládám Hitlera za hlupáka, jež by jednal chaoticky jen na základě svých momentálních rozmarů. Byl jistě nadprůměrně inteligentní, ale jeho posedlost sebou samým mu nedovolila se dále duševně rozvíjet, což bylo dále umožněno i jeho celoživotními útěky od reality do světa fantazie a snů a jeho jednání a především myšlení lze nejlépe přirovnat k schizofrenii, kdy pacient není schopen rozeznat své přeludy od skutečnosti.

Ne, nemohu dosáhnout objektivity k někomu, kdo celý život úzkostlivě hlídal projevy vlastní osobnosti a kryl se neupřímností a falší. Přesto si myslím, že můj pokus o analýzu skutečné Hitlerovy osobnosti a potažmo jeho myšlení a jednání má svůj smysl v paralelách dnešního světa, ve kterém je mnoho lidí s Hitlerovým komplexem a absencí vlastní osobnosti, již se snaží získat penězi, mocí či nejčastěji obojím.

Tomáš V. Odaha

Hitlerovy retrospektivní vzpomínky, jsou i přes svou zkreslenost, danou tendencí udělat se lepším než ve skutečnosti, hlavním zdrojem o Hitlerově dětství a dospívání. Při čtení mezi řádky se zapojením vlastního úsudku je možné vytvořit si hrubý obraz o jeho skutečném raném období, ve kterém dominuje silně despotický a Hitlerem nenáviděný otec, jehož nedokázala milující ale submisivní matka vyvážit. Neschopnost splnit otcovy nesmlouvavé požadavky nikdy Adolfovi nedovolily dosáhnout otcovy podmíněné lásky, čímž byla silně narušena jeho citlivá osobnost i vztah k sobě samému, což později vyústilo v hledání neexistujícího nepřítele vně sebe samého a ke vzniku Hitlerovy patologie.

»Pokud otcův úmysl udělat ze mne státního úředníka stál pouze proti mému zásadnímu odporu k úřednickému povolání, byl konflikt únosný. Mohl jsem se svými vnitřními názory držet trochu zpátky, nemusel jsem přece hned odmlouvat. Abych se vnitřně uklidnil, stačilo mi vlastní pevné odhodlání nestát se později úředníkem. Toto odhodlání bylo ale nezměnitelné. Těžší byla otázka, kdy proti plánu otce nastoupí můj vlastní plán. Stalo se to už ve dvanácti letech. Jak se to stalo, dnes už sám nevím, ale jednoho dne mi bylo jasné, že bych se chtěl stát malířem, akademickým malířem. Můj talent na malování byl nesporný…«

Adolfovi chyběla otcova schopnost soustavné pracovitosti a píle a proto jako obranu i následnou omluvu používal svůj domnělý sklon k umění a vyššímu poznání. Lze asi jen stěží uvěřit, že by se Hitlerova silně potlačená dětská osobnost dokázala již ve dvanácti letech vzepřít otcově vůli. Naopak lze předpokládat, že přání stát se malířem má sice v tomto období své kořeny, ale konečné odhodlání přišlo až dávno po otcově smrti, i když nikdy nebylo skutečné, hluboké či dokonce soustavné, ale bylo jen produktem Hitlerova období, ve kterém zneužíval otcem zlomené osobnosti matky, zanechal studií na reálce v Linci a po dva se oddával jen sladkému snění. A právě v tomto období lze hledat počátky touhy ovládnout svět a potažmo tak zničit svého věčného nepřítele - nenávist k sobě samému.

»Nevím, zda by tento výpočet souhlasil. Jistý byl jen můj neúspěch ve škole. Co mě bavilo, to jsem se učil, především všechno, co bych podle svého názoru později jako malíř mohl potřebovat. Co se mi z tohoto hlediska zdálo bezvýznamné, nebo mě jinak nepřitahovalo, to jsem dokonale sabotoval. Má vysvědčení z této doby představovala vždy extrémy - podle předmětu a jeho ocenění. Vedle „chvalitebný“ a „výborný“ také „dostatečný“ a „nedostatečný“. Daleko nejlepší byly mé výkony v zeměpise a ještě lepší ve světových dějinách. Dva oblíbené předměty, v nichž jsem ve třídě vedl. Když se nyní zkoumavě dívám po tolika letech na výsledek té doby, považuji dvě skutečnosti za zvláště významné:

Za prvé: stal jsem se Nacionalistou. Za druhé: naučil jsem se chápat dějiny podle jejich smyslu.«

Z třídního premianta na národních školách ve Fischlhamu u Lambachu, v Lambachu a v Leondingu u Lince se na reálce v Linci stává propadlík, kdy již v letech 1901/02 musel opakovat první ročník.

Adolfův zájem byl všeobecně velmi povrchního a nestálého zájmu. To, že ve škole upřednostňoval předměty, jež ho bavily nad těmi ostatními, se ostatně táhlo celý jeho další život a i když se později stal německým vůdcem, kdy na svých bedrech nesl funkce hlavy státu, předsedy vlády, předsedy strany i vrchního velitele ozbrojených sil, věnoval svým povinnostem jen minimum času a zbytek strávil v zahálce a snění. Avšak ani proklamované znalosti z dějepisu a zeměpisu nebyly dle Hitlerova posledního vysvědčení ze dne 16. září 1905 nikterak valné:

	1. pololetí	2. pololetí
Chování	uspokojivé	uspokojivé
Píle	nestálá	postačující
Náboženství	dostatečně	uspokojivě
Němčina	nedostatečně	dostatečně
Zeměpis a dějepis	dostatečně	uspokojivě
Matematika	nedostatečně	dostatečně
Chemie	dostatečně	dostatečně
Geometrie, rýsování a deskriptiva	dostatečně	nedostatečně (dostatečně)
Kreslení	chvalitebně	výborně
Tělocvik	výborně	výborně
Těsnopis	nedostatečně	-
Zpěv	-	uspokojivě
Úprava písemných prací	méně úhledná	méně úhledná

»Bylo snad určující pro celý můj další život, že mi kdysi štěstí dopřálo takového učitele dějepisu, který jako jeden z mála dokázal uplatnit toto hledisko jako rozhodující při vyučování i zkouškách. V mém tehdejším profesorovi dr. Leopoldu Petschovi na reálce v Linci byl tento požadavek ztělesněn skutečně ideálním způsobem. Starý pán dobromyslného, ale také sebejistého vystupování, nás dokázal nejen upoutat oslňující výřečností, ale i opravdu strhnout. Ještě dnes si vzpomínám v tichem pohnutí na šedovlasého muže, který nám někdy v ohni svého líčení dával zapomenout na přítomnost a přičaroval nám minulé doby. Suchou dějinnou vzpomínku z mlžného z voje tisíciletí přetvářel v živou skutečnost. Seděli jsme pak Často planouce nadšením, někdy dokonce dojati k slzám.«

Hitlerův světonázor, kterým označuje svůj německý šovinismus, má své kořeny jednak v hodinách dějepisu, jež se jeho profesor snažil přednášet v zaujaté ale poutavé nacionalistické formě, ale více než povědomí o německých dějinách, jež stačil ve škole pochytit, byl Hitlerův nacionalismus a rasismus, jež měly krýt nedostatky vlastní hrdosti a lásky, dán patetickými díly bayreuthského mistra a Richarda Wagnera, jež čerpaly jednak ze staré germánské mytologie, ale především z mytologie a kultury Starého Řecka, jež bylo v německých intelektuálních kruzích značně oblíbeno, byť se německý obdiv omezil jen na vnější povrchní stránku a víc než umění a vědy, z nichž ostatně vznikla celá evropská civilizace, si všímala jen vnější fyziognomické stránky a kultu těla, jež byl v pozdějších letech doveden až na hranici lidství, kdy byl strach, předsudky, nedostatek vzdělanosti i inteligence upřednostňován ve formě tzv. rasových zákonů, jež bylo snahou upevnit pseudovědeckými názory o nadřazenosti ras.

»Způsob historického myšlení, kterému mě naučili ve škole, už mě v dalších letech neopustil. Světové dějiny se mi stále více stávaly nevyčerpatelným pramenem pro pochopení historického konání v přítomnosti, tedy pro politiku. Přitom ji nechci „poučovat“, nýbrž ona musí učit mne. Jestli jsem se stal tak brzy „revolucionářem“ politickým, měl jsem se jim stejně brzy stát i v oblasti uměni.«

V určitých ohledech se naskýtá velká paralela mezi Hitlerem a posledním německým císařem Vilémem II. - oba na svých bedrech nesli tíže všech nejvyšších státnických funkcí, přesto se víc věnovali snům o německé, ve skutečnosti však jen vlastní, velikosti a jako vůdci německý národ dovedli až na okraj záhuby. Oba duševně nemocní a neschopni pochopit realitu.

Hitler byl snílek, jeho cílem nebyla revoluce či německé blaho, jen se dokázal svést na druhé vlně německého nacionalismu, který chtěl využít ve svůj vlastní prospěch. Jeho proklamovaná láska k Německu, o které byl přesvědčen, byla jen jeho nástrojem pro získání vlastní sebeúcty. Nejcharakterističtější Hitlerovou vlastností byla faleš, jež se projevovala ve všem, co kdy řekl, napsal, či vykonal. Hitler byl zbabělý lhář, který však dostal příliš velkou moc.

Hitlerův intelekt i vzdělanost nebyla nikdy schopna dostat se dál než k Richardu Wagnerovi a jeho vztah k umění lze charakterizovat jako naprosté nepochopení významu, jež se za tímto slovem skrývá. Malířské nadání jímž se s oblibou chvástal se dá lépe vystihnout jako nadání zdatného kreslíře, jež je schopen překreslovat a kopírovat, ale nestačí již ani na vytvoření portrétu, natož k umělecké formě vyjádření.

»Hornorakouské zemské hlavní město nemělo tehdy špatné divadlo. Hrávalo se celkem všechno. Ve dvanácti letech jsem viděl poprvé „Viléma Tella“, o několik měsíců později první operu v mém životě, „Lohengrina“. Rázem mě upoutala. Mladistvé nadšení pro bayreuthského mistra neznalo hranic. Stále znovu mne to přitahovalo k jeho dílům a dnes považuji za zvláštní štěstí, že mi skromnost provinční inscenace dala možnost pozdější gradace.«

Hitler sám pokládá tuto operu z pozdního středověku za impuls svého pozdějšího směřování, kdy dle svědectví svého jediného blízkého člověka z období studia na linecké reálce, Kubizka, jež Hitlera obdivoval, vylezl na kopec na nočním Lincem a snil o budoucnosti sebe samého i německého národa.

Ostatně v patetičnosti a bombastičnosti oper Richarda Wagnera se Hitler inspiroval v symbolice a veřejné teatrálnosti své Třetí říše.

»S kufrem prádla a šatů v ruce, s neotřesitelnou vůlí v srdci jsem jel do Vídně. Doufal jsem, že si na osudu vymohu to, co se podařilo otci před padesáti lety. Také já jsem se chtěl "někým" stát, ovšem v žádném případě úředníkem.«

Po dvou letech naprosté zahálky se v roce 1907 tehdy osmnáctiletý Hitler rozhodl zasvětit svůj další život umění, které se mu, jak ostatně jinak, nemělo stát cílem či prostředkem vyjádření, ale způsobem k získání obdivu a vážnosti.

Použitá literatura:

Adolf Hitler, Mein Kampf.
Konrad Heiden, Adolf Hitler - Cesta k moci, Agnesa Burdová - Ara Bratislava a Vladimír Kořínek: Krnov, 2002.
Harald Steffahn, Hitler, Votobia: Olomouc, 1996.