„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

4. Mnichov

Kategorie
26. Únor 2008
Čtvrtá kapitola Mein Kampf nás pomyslně přivádí do Mnichova, ve kterém Hitler konečně nalezl svůj opravdový domov, jež byl narozdíl od babylónské a mocnářsky prohnilé Vídně „čistý“ a prost cizích židovských i slovanských živlů.
Avšak skutečnost a důvody, proč Hitler v květnu 1913 (dle vídeňského odhlašovacího spisu) změnil své působiště z Vídně do Mnichova byly mnohem prozaičtějšího rázu - od roku 1909, kdy nenastoupil k vojenskému odvodu, byl v Rakousku-Uhersku hledán jako dezertér a Vídeň se Hitlerovi stala příliš horká. Ubytoval se v nádražní čtvrti v pokoji krejčovského mistra Poppa v Schleißheimerstraße, odkud měl být pro neplacení nájemného vyhozen, ale nový nájemník byl ochoten nechat Hitlera ve svém pokoji dále bydlet, bude-li se později, až vydělá peníze, dělit o náklady napolovic.
Avšak krom změny bydliště se jeho život nijak nezměnil - žil jako slušný mladík samotářský život bez žen i hýření - narozdíl od svého spolubydlící, jež si často vodil přítelkyně, což Hitlera velmi iritovalo, četl všechny knihy, jež mu padly do rukou, ovšem bez jakéhokoliv systému a selekce. Informace pak ukládal do své vynikající paměti, ovšem z povrchních informací, jež dále neprohluboval dalším studiem či vlastní úvahou, si vytvořil velmi omezené názory, které v dalším životě podporoval jen těmi fakty a názory, jež mu do jeho koncepce zcela zapadaly. Jakékoliv protinázory apriori odmítal a jeho myšlenkové obzory se dají nejlépe vystihnout jako názory polovzdělaného demagoga.
Avšak byl rakouskými úřady záhy vypátrán a vyzván, aby se dostavil k odvodové komisi v Linci s pohrůžkou trestu dle platných branných zákonů. Ve svém dlouhém dopise s mnohými citovými výlevy dokázal budoucí Vůdce Třetí říše a nevyšší velitel wehrmachtu, Adolf Hitler, pomocí lží, ponižování se ale i pláče omluvit svou absenci při vojenském odvodu, kdy mu krátká předvolací lhůta nedovolila „dát dohromady k tomu potřebné, alespoň pro mne však značné finanční prostředky. [Příjem je totiž] jen skrovný, postačující právě jen na to, abych vyšel […] K zajištění své obživy mohu používat jen zlomek svého času, neboť se jako malíř architektonických památek ještě stále teprve vzdělávám. […] Celé dva roky jsem neměl jinou přítelkyni než starost a nouzi, žádného jiného průvodce než věčný, neutišitelný hlad. […] Nikdy by mne však nenapadlo vyhýbat se odvodu nebo se snad za tímto účelem nalézat v Mnichově.“[1]
Hitlerovy tragického osudy mladého sirotka odvodovou komisi rozlítostnily natolik, že mu byl prominut dodatečný odvod v Linci a na vlastní žádost se mohl dostavit do bližšího Salcburku, kde se objevil dne 5. února 1914 a byl po svém dalším mistrovském hereckém výkonu ohodnocen jako „nezpůsobilý k službě ve zbrani i pomocné službě“ a jako „neschopen vojenské služby“ propuštěn.
»Každopádně byla tato předválečná doba nejšťastnějším a daleko nejspokojenějším obdobím v mém životě. Můj výdělek byl stále ještě velmi hubený, nežil jsem proto, abych maloval, ale maloval jsem proto, abych si tím zajistil možnost žít, čili abych si mohl dovolit další studium. Byl jsem přesvědčen, že jednou přece jen dosáhnu svého cíle, který jsem si vytýčil. To mi pomáhalo snášet celkem lehce všechny ostatní malé starosti všedního dne.«
Hitler se stejně jako ve Vídni živil malováním fotograficky věrných akvarel mnichovských architektonicky významných budov a obchodních reklam té nejnižší kvality a ačkoliv se již od vídeňského období představoval jako malíř a umělec a přímo v Mnichově působila druhá nejvýznamnější expresionistická skupina Der Blaue Reiter zůstal Hitler umělecky zcela nepoznamenán s tím, že ani galerie ani výstavy ho nijak nezajímaly.
»Ve Vídni jsem se vždy rozčílil, když jsem čas od času zpozoroval rozdíl mezi řečmi oficiálních státníků a obsahem novin „Wiener Presse“. Přitom byla Vídeň přece jen německým městem, alespoň zdánlivě. Jak jinak se ale věci měly mimo Vídeň a mimo německé části Rakouska, ve slovanských provinciích říše. Stačilo si přečíst pražské noviny a bylo vidět, jak tam jsou posuzovány vznešené kejkle Trojspolku. Tam už neměli pro „mistrovské dílo státnictví“ žádné pochopení, zato však výsměch a ironii. V nejhlubším míru, kdy si oba císaři vyměňovali přátelské polibky na čelo, se nikterak neskrývalo, že tento svazek se rozpadne v okamžiku, kdy bude učiněn pokus převést tento skvoucí ideál Niebelungů do praktické skutečnosti.«
V dalším textu se Hitler již jen zaobírá důvody, proč bylo Německo ve Světové válce poraženo a viníka nalézá jednak v jisté „naivitě“ Německa, jež se jednak spoléhalo na spojenectví se slabým Rakouskem-Uherskem, které se zmítalo v předsmrtelní křeči, a na nestálou vypočítavou Itálii, a jednak se nechalo do války proti své vůli zatáhnout, protože bylo s Rakouskem-Uherskem vázáno nejen spojenectvím, ale i svou ctí. Viníka, jež měl největší prospěch z války, pak Hitler nalézá jednak celosvětovém Židovi a jednak ve vesměs slovanských národech, které chtěli zradou Rakousko rozbít a osamostatnit se.
Hitlerovy demagogické názory, naznalost širších politických a historických souvislostí i omyly pak dále nechávám bez komentáře, protože jen dále opakují to, co bylo řečeno v předešlých kapitolách:
»Při nezaujatém pohledu na zahraničně politickou činnost německého státnictví se muselo dospět k následujícímu přesvědčeni: Německo má roční přírůstek obyvatel 900 000 duši. Problém uživit tuto armádu nových státních občanů je rok od roku větší a musí jednou skončit katastrofou, nebudou-li nalezeny prostředky a cesty k tomu, jak včas předejít nebezpečí zbídačení hladem.
Existovaly čtyři východiska, jak se vyhnout takovému příšernému budoucímu vývoji:
1. Bylo možné po vzoru Francouzů omezit růst porodnosti a čelit tak přelidnění. Příroda přece také přistupuje v dobách velké nouze nebo špatných klimatických podmínek a neúrody k omezení rozmnožování obyvatelstva v určitých zemích nebo určitých ras, a to metodou jak moudrou tak i bezohlednou. Neomezuje schopnost plození jako takovou, nýbrž zachování zplozeného tím, že ho vystavuje těžkým zkouškám a strádáním a tudíž vše, co je méně silné, méně zdravé je nuceno vrátit se do klína věčně nepoznaného. To, co příroda nechá, přetrvá. Přetrvávat nesnáze bytí je tisíckrát vyzkoušeno, tvrdé a schopné může dále plodit, načež opět nastává výběr od počátku tím, že zachází s jednotlivcem brutálně a okamžitě ho povolává k sobě zpět, pokud tento nestačí na bouře života, udržuje mocně rasu a druh a dokonce stupňuje jejich sílu až k nejvyšším výkonům. Tak je sníženi počtu posílením osoby, tedy nakonec posílením druhu. Jinak tomu je, pokud člověk sám se chystá omezovat počet lidi. Není to přirozené, ale "humánní". Neomezuje zachování jednotlivce, nýbrž rozmnožování jako takové. Toto se mu zdá, poněvadž vidí neustále jenom sám sebe a nikoliv rasu, lidštější a omluvitelnější, než-li opačná cesta. Ale bohužel i následky jsou opačné: Zatímco příroda neomezuje plození a nejtěžší zkoušce podrobuje zachování, vybírá z nadbytku jednotlivců ty nejlepší jako hodné života a jenom tyto udržuje a dělá z nich nositele druhu, omezuje-li člověk plození, křečovitě se stará o to, aby každá narozená bytost byla za každou cenu zachována. Tato korektura božské vůle se mu jeví jako moudrá a humánní a má radost, že nad přírodou zase jednou vyzrál a že dokonce dokázal její nedokonalost. Že ve skutečnosti je počet sice omezen, ale že hodnota jednotlivců je snížena, to ovšem slyší nerad. Pokud je plozeni jako takové omezováno a počet porodů klesá, nastoupí namísto přirozeného boje o bytí, který nechá naživu jen ty nejsilnější a nejzdravější, chorobná touha "zachránit" za každou cenu i ty nejslabší a nejvíce nemocné, čímž zasévá zárodek potomstva, které bude stále ubožejší, čím déle potrvá tento výsměch přírodě a její vůli. Konec bude takový, že tomuto národu jednoho dne bude odebrána jeho existence na tomto světě, člověk snad může po jistou dobu vzdorovat věčným zákonům udržování rodu, ale pomsta se dostaví dříve nebo později. Silnější pokolení vyžene slabé, poněvadž vůle k životu ve své poslední formě roztrhá všechna směšná pouta takzvané humanity jednotlivců, aby na její místo nastoupila humanita přírody, která ničí slabost, aby udělala místo síle. Kdo tedy chce německému národu zajistit bytí cestou omezování jeho rozmnožování, uloupí mu tím budoucnost.
2. Druhá cesta i dnes je velmi často navrhována a vychvalována: vnitřní kolonizace. Je to návrh, který je mnoha jednotlivci dobře míněn, ale většinou lidi špatně chápán a natropil tak velké škody, jaké si jen lze představit. Bezpochyby může být výnosnost půdy až do určité meze zvyšována, avšak pouze do určité meze a nikoliv do nekonečna. Po určitou dobu lze tedy zvyšováním výnosnosti naší půdy vyrovnávat přírůstky německého národa, aniž by hrozilo nebezpečí hladu. Avšak na druhé straně stojí skutečnost, že požadavky na život se zvyšují rychleji, než počet obyvatel. Požadavky lidí co do stravy a ošacení se obecně zvyšují rok od roku a už teď například nejsou v žádném poměru k potřebám našich předků před 100 lety. Je tedy mylné domnívat se, že každé zvýšení produkce dokáže kompenzovat rostoucí počet obyvatel: Nikoliv, tak je tomu pouze do určitého stupně, přičemž přinejmenším část nadprodukce se spotřebuje k uspokojení oněch zvyšujících se potřeb lidí. I při největším omezení na straně jedné a horlivé píli na straně druhé dosáhne se jednou hranice, kterou stanoví příroda sama. I při největší píli se už nepodaří z ní víc vyzískat a pak se dostaví, po nějakou dobu oddalovaný, neblahý osud. Hlad se bude dostavovat nejprve jenom občas, když přijde neúroda apod. Bude však k tomu docházet stále častěji až nakonec to nebude pouze zřídka, i když se snad v nemnohých nejbohatších letech naplní sýpky. Ale to už se blíži doba, kdy nouzi už nelze překonat a hlad se stane věčným společníkem dotyčného národa. Nyní musí opět pomoci příroda a vybrat ty, kteří jsou vyvoleni k životu. Nebo si pomůže člověk sám, to znamená , že příkoří k umělému omezování počtu obyvatel se všemi již uvedenými těžkými následky pro rasu a druh.
Možná, že někdo namítne, že tato budoucnost čeká tak jako tak celé lidstvo a že tedy ani jednotlivý národ nemůže ujit tomuto neblahému osudu. To je na první pohled celkem správné, avšak je třeba uvážit následující: Jistěže bude v určitém časovém okamžiku celé lidstvo přinuceno k tomu, že v důsledku nemožnosti nadále vyrovnávat zvyšováním produkce půdy stoupající počet lidí bude nutné zastavit rozmnožováni lidského rodu a buďto nechat přírodu rozhodnout, anebo přikročit k svépomoci, potom ovšem správnějším způsobem než dnes dospět k vyrovnání. Toto tedy postihne všechny národy, zatímco nyní jsou postiženy bídou pouze ty rasy, které nemají dosti sil k tomu, aby si zajistily na tomto světě potřebnou půdu. Neboť situace je taková , že dnes existují na světě obrovské plochy nevyužité půdy a tato čeká na hospodáře. Rovněž ale je správné, aby tato půda nepatřila jistému národu nebo rase, nýbrž aby se uchovávala jako rezervní plocha pro budoucnost, neboť je to země a půda pro ten národ, který má sílu si ji vzít a má píli ji obdělávat.
Příroda nezná žádné politické hranice. Sama je vytyčuje živým tvorům na této zeměkouli a přihlíží hře sil. Nejsilnější a nejodvážnější, její nejmilejší dítě, dostane právo vládce nad bytím.
Pokud se nějaký národ omezí na vnitřní kolonizaci, protože ostatní rasy se pevně drží na stále větších plochách půdy této planety, bude nucen sáhnout k sebeomezování již v době, kdy se ostatní národy ještě dále rozmnožují. Jednou nastane tento případ, a to tím dříve, čím menší životní prostor má onen národ k dispozici. Bohužel se jedná příliš často o nejlepší národy, nebo správněji o jediné skutečné kulturní rasy, nositele všeho lidského pokroku, jež se ve svém pacifistickém zaslepení rozhodly vzdát se získávání nové půdy a spokojit se s "vnitřní" kolonizací, zatímco méněcenné národy si dovedou zajistit obrovské životni plochy. Vedlo by to k následujícímu výsledku: Kulturně lepší, ale méně bezohledné rasy by musely v důsledku své omezené půdní plochy nemezovat své rozmnožováni už v době, kdy kulturně nižší, ale přízemně brutálnější národy by byly schopny, vzhledem k jejich většímu životnímu prostoru, se nadále rozmnožovat. Jinými slovy: tento svět se jednou stane majetkem méněcenného, avšak činorodějšího lidstva.
V dosud ještě vzdálené budoucnosti budou existovat pouze dvě možnosti: buď bude svět řízen podle představ naší moderní demokracie, čímž padne těžiště rozhodování ve prospěch početně silnějších ras, nebo bude svět ovládán podle přirozeného řádu sil a zvítězí národy s brutální vůlí, tedy nikoliv národ sám sebe omezující. Že tento svět bude jednou vystaven nejtěžším bojům o bytí lidstva, o tom nelze pochybovat. Nakonec zvítězí náruživost sebezáchovy. Pod ní takzvaná humanita co by směs hlouposti, zbabělosti a domýšlivého mudrlantství taje jako sníh v březnovém slunci. Ve věčném boji lidstvo vyrostlo - věčným mírem zaniká.
Pro nás Němce je heslo "vnitřní kolonizace" neblahé už proto, že v nás okamžitě posiluje domněnku, že jsme našli prostředek, který nám dovolí podle pacifistického názoru "vypracovat" si v mírném, ospalém životě své bytí. Bude-li toto učeni u nás bráno vážně, znamená to konec jakékoliv snahy uhájit si na tomto světě místo, které nám náleží. A kdyby průměrný Němec nabyl přesvědčení, že i touto cestou je možné zajistit si život a budoucnost, byl by jakýkoliv pokus o aktivní a tím jedině plodné prosazování německých životních potřeb vyřízen. Každá opravdu užitečná zahraniční politika by byla pohřbena a s ní i veškerá budoucnost německého národa.
Ve světle poznání těchto důsledků není náhodné, že je to v prvé řadě vždy Žid, jež se pokouší a dokáže nasazovat do našeho národa smrtelně nebezpečné myšlenkové pochody. Zná své Pappenheimské příliš dobře, než aby nevěděl, že vděčně naletí každému španělskému šejdíři, který tvrdí, že byl vynalezen prostředek jak vyvést přírodě podařený kousek a odmítnout tvrdý a neúprosný boj o existenci jako zbytečný, stát se pánem planety brzy a bez boje, jen prací a někdy i pouhým nicneděláním, podle toho, "jak se to hodí".
Je třeba velmi ostře zdůraznit, že každá německá vnitřní kolonizace musí v prvé řadě sloužit pouze k odstraněni sociálních zlořádů a především zabránit všeobecné spekulaci s půdou, avšak nikdy nemůže stačit, aby zajistila budoucnost národa bez nové půdy. Budeme-li jednat jinak, dospějeme záhy nejenom k vyčerpáni naší půdy, ale i našich sil. A konečně je třeba konstatovat ještě toto: Omezení se na určitou malou půdní plochu v důsledku vnitřní kolonizace, jakož i následky omezení rozmnožováni vedou k mimořádně nepříznivé vojensko-politické situaci daného národa.
Velikost sídla národa je podstatným faktorem k stanovení jeho vnější bezpečnosti. Čím větší je prostor, jež má národ k dispozici, tím větší je jeho přirozená ochrana, neboť vojenská rozhodnutí proti národu, tísnícímu se na malé ploše, lze realizovat snáze, rychleji a tím i účinněji, než naopak proti teritoriálně velkým státům. V rozsáhlosti státního území spočívá jistá ochrana proti neuváženým útokům zvenčí, neboť úspěch takového útoku může být dosažen teprve po dlouhých a těžkých bojích, riziko svévolného přepadení velkých států se bude tedy jevit jako vysoké, pokud k němu nebudou zcela mimořádné důvody. Proto již ve velikosti státu spočívá důvod snadnějšího zachování svobody a nezávislosti národa, zatímco naopak malý stát přímo vyzývá k zabrání.
První dvě možnosti vyrovnání mezi rostoucím počtem obyvatelstva a neměnící se rozlohou půdy byly v takzvaných nacionálních kruzích říše odmítnuty. Důvody tohoto postoje byly ovšem jiné než shora uvedené. Vztah k omezování porodnosti byl odmítavý především na základě určitého morálního cítění, vnitřní kolonizace byla rozhořčeně odmítnuta proto, že byla pociťována jako útok proti majetku velkostatků a počátek všeobecného boje proti soukromému vlastnictví vůbec. Vzhledem k formulaci, jako byla druhá spásná myšlenka prezentována, mohl být takový názor dokonce oprávněný.
Zbývají už jen dvě cesty k zajištění práce a chleba pro rostoucí počet lidí.
1. Buď získat novou půdu a přesunout na ni každoročně přebytečné milióny lidí a udržet tak národ na základě uživeni sama sebe, anebo
2. Přejít na průmyslovou výrobu a obchod pro cizí potřeby a z těchto výnosů hradit životní náklady.
Tedy: Buďto politika půdy, anebo koloniální a obchodní politika. Obě cesty byly zkoumány z různých pohledů, doporučovány a zavrhovány, až se s konečnou platností šlo tou poslední.
Zdravější z obou byla ovšem cesta první.
Získávání nové půdy pro osídlení přebytečného počtu obyvatel má velmi mnoho předností, zvláště vzhlížíme-li k budoucnosti a nikoliv k přítomnosti.
Už jenom možnost udržení zdravého rolnictva jako základu národa je nesmírně cenné. Pevný kmen malých a středních rolníků byl ve všech dobách nejlepší ochranou proti sociálním chorobám, které dnes máme. Je to také jediné řešení, která zajistí ve vnitřním hospodářském oběhu chléb národu. Průmysl a obchod ustoupí ze svého nezdravého vedoucího postaveni a začlení se do všeobecného rámce národního spotřebního a vyrovnávacího hospodářství. Ani jedno ani druhé již nepředstavují základ obživy národa, ale jen její pomocný prostředek. Tím, že se vyrovná vlastní produkce se spotřebou ve všech oborech, vznikne co se týče výživy národa větší či menší nezávislost na zahraničí, což pomáhá zajistit svobodu a nezávislost národa zejména v těžkých dobách.
Ovšem takovou politiku není možné uskutečňovat někde v Kamerunu, ale třeba Evropě. Je třeba zaujmout chladné a střízlivé stanovisko v tom smyslu, že určitě nemůže být vůlí nebes, dát jednomu národu na tomto světě padesátkrát více půdy než národu druhému. V takovém případě se nelze dát odradit politickými hranicemi. Jestliže tato Země skýtá skutečně životní prostor pro všechny, pak ať se nám tedy dostane půdy, kterou potřebujeme k životu. Nikdo to ovšem nebude dělat rád. Potom ale nastoupí právo sebezáchovy, co bude odepřeno po dobrém, musíme si vzít po zlém. Kdyby se naši předkové kdysi rozhodovali podle stejných pacifistických nesmyslů jako dnes, vlastnili bychom pouze třetinu naší nynější půdy, potom by ale jakýsi německý národ měl sotva ještě nějaké starosti v Evropě. Ne - přirazené rozhodnosti k boji za vlastní bytí vděčíme za obě východní Marky a za vnitřní sílu našeho státního a národního území, jež se zachovala dodnes.
Ještě z jiného důvodu by bylo toto řešení správné: Dnešní evropské státy se podobají pyramidě postavené na špici. Jejich evropské území je směšně malé oproti ostatní zátěži v koloniích, v zahraničním obchodě atd. Lze říct: špička v Evropě, základna po celém světě, na rozdíl od americké Unie, která má základnu na vlastním kontinentu a špičkou se dotýká ostatního světa. Odtud pramení neslýchaná vnitřní síla tohoto státu a slabost většiny koloniálních mocností.
Ani Anglie není důkazem proti tomuto tvrzení, neboť se příliš často zapomíná tváří v tvář britskému impériu na anglosaský svět jako takový. Postavení Anglie není srovnatelné s žádným jiným státem v Evropě, a to díky jazykovému a kulturnímu společenství s americkou Unii.
Pro Německo byla jediná možnost jak provádět zdravou politiku půdy, a sice získat nové území v Evropě. Kolonie nemohou sloužit tomuto účelu, pokud nejsou v co největší míře vhodné k osídlení Evropany. Avšak v 19. století už nebylo možné, získávat koloniální oblasti mírovou cestou. Koloniální politika by byla realizovatelná pouze cestou těžkého boje, který by ale byl vhodnější nikoliv pro získání mimoevropských území, ale spíš pro území na domovském kontinentu.
Takové rozhodnutí vyžaduje ovšem naprostou oddanost. Nelze přistupovat váhavě nebo s polovinou prostředků k úkolu, jehož provedení je možné pouze s vynaložením veškeré energie. Žel‚ politické vedení Říše by muselo vzdávat hold tomuto mimořádnému účelu, nikdy by nesměl být učiněn žádný krok vedený jinými pohnutkami, než poznáním tohoto úkolu a jeho podmínek. Musí být sjednáno jasno v tom, že tento cíl bude dosažitelný pouze bojem a klidně a odhodlaně dát průchod zbraním.
Je třeba přezkoumat veškeré svazky a zhodnotit jejich použitelnost z tohoto hlediska. Nárokovala-li se kdy v Evropě půda, mohlo se tak stát jedině na úkor Ruska, potom se musí nové říše dát na pochod cestou někdejších řádových rytířů, aby německým mečem vybojovala německému pluhu hroudu a dala národu chléb vezdejší.«
[…]
»Za druhé, Německo tím ztrácelo nejlepší a nejperspektivnější možnosti spojenectví. Namísto toho nastoupilo sílící napětí s Ruskem a dokonce s Itálií. Přitom všeobecná nálada v Římě byla pro Německo příznivá stejně tak, jako byla nepříznivá pro Rakousko. Toto nepřátelství dřímalo a často i jasně vzplálo v srdci i toho nejposlednějšího Itala. Poněvadž se nyní všichni vrhli na průmyslovou a obchodní politiku, nebyl už sebemenší důvod k boji proti Rusku. Jenom nepřátelé obou národů na něm mohli mít zájem. Skutečně to byli především Židé a marxisté, kteří všemi prostředky podněcovali válku mezi oběma státy.«
[…]
»Mezinárodní světové židovské finance potřebovaly toto lákadlo, aby mohly realizovat svůj plán zničení Německa, které se dosud nepodrobilo všeobecné nadstátní finanční a hospodářské kontrole. Jen tak mohla být ukována koalice, silná a smělá vzhledem k počtu pochodujících milionových armád, odhodlaná dostat se oklamanému Sigfriedovi konečně na tělo.«
[…]
»Židovský stát nikdy nebyl prostorově ohraničen, byl univerzálně neomezen co do prostoru, avšak vymezen co do rasy. Proto také tvořil tento národ vždy stát ve státech. Patří k nejgeniálnějším trikům všech dob, nechat tento stát plout jako "náboženství" a zajistit mu toleranci, kterou árijec je vždy ochoten přiznat náboženskému vyznání. Neboť mojžíšské náboženství není ve skutečnosti ničím jiným, než učením o udržení a zachováni židovské rasy. Obsahuje téměř všechny sociologické, politické a hospodářské vědní oblasti, které mohou připadat v úvahu.«
[…]
»Studoval jsem Bismarckovy výjimečné zákony z hlediska jejich záměru, boje a úspěchu. Pomalu jsem zde dostával přímo žulový základ pro své přesvědčení, takže jsem poté už nikdy nemusel měnit svůj názor na tuto otázku. Stejně tak jsem podrobil dalšímu důkladnému zkoumání vztah marxismu a židovstva.«
[…]
»V letech 1913 a 1914 jsem poprvé v různých kruzích, které dnes částečně věrně stojí v národně socialistickém hnutí, vyslovil přesvědčení, že otázka budoucnosti německého národa je otázkou zničení marxismu. V neblahé spojenecké politice Německa jsem viděl jeden z důsledků rozkladné práce tohoto učení, neboť bylo hrozné, že tento jed zcela neviditelně ničil veškeré základy zdravého pojetí hospodářství a státu, aniž by postižení často jen tušili, jak jejich jednání a vůle jsou výsledkem tohoto jinak nejostřeji odsuzovaného světového názoru. Vnitřní úpadek německého národa tehdy už dávno začal, aniž by lidé, jak tomu v životě často bývá, měli jasno o ničiteli svého bytí. Někdy se proti nemoci něco dělalo, avšak zaměňovaly se příznaky s příčinami a původcem. Poněvadž původce nebyl znám, nebo jej nechtěli poznat, měl boj proti marxismu hodnotu fušérského mastičkářství.

Použitá literatura:

  1. Adolf Hitler, Mein Kampf.
  2. Konrad Heiden, Adolf Hitler - Cesta k moci, Agnesa Burdová - Ara Bratislava a Vladimír Kořínek: Krnov, 2002.
  3. Harald Steffahn, Hitler, Votobia: Olomouc, 1996.
[1] Cit. dle Harald Steffahn, Hitler, s. 40-41.
Ostatní citace dle Adolf Hitler, Mein Kampf, 4. kapitola.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (1 hodnocení )