V noci jsem snil, že jsem motýlem

„…nyní jdeme do útoku. Bleskově postupujeme přes pole a po místy krvavých potyčkách vyhazujeme ty ptáčky z jednoho zákopu po druhém. Mnozí dávají ruce nahoru. Co se nevzdá, je postříleno. Čistíme tak zákop po zákopu… Vlevo je několik dvorců, jež jsou zatím ještě obsazeny, a na nás se spustí hrozná palba. Jeden po druhém z nás se hroutí… Zbyl už jen jeden důstojník… Vřeme vzteky. ‚Pane poručíku, veďte nás to útoku!’ křičí všichni. Dobrá, tak vpřed skrz ten les vlevo, po silnici se dál nedostaneme. 4krát pronikáme vpřed a musíme zase zpátky, z celého mého oddílu zbývá mimo mne už jen jeden, nakonec padne i ten. Výstřel mi utrhne celý pravý rukáv pláště, ale jako zázrakem zůstávám zdráv a nezraněn… 3 dny jsme takto bojovali, než jsme Angličany třetího dne porazili…“[1]

Dva muži se blíží k jeho bolnému ležení,

jeden je Němec, druhý Francouz

a oba se pozorují ostře podezíravým pohledem

a výhružně drží pušku připravenou k výstřelu.

Německý voják se ptá:

„Co tu děláš?“

„Zaslechl jsem volání o pomoc toho chudáka.“

„Je to tvůj nepřítel!“

„Je to člověk, jenž trpí!“

 

O oba beze slova sklopí pušku.

Pak navzájem spletli ruce

a s napjatými svaly opatrně zvedli,

jako na nosítka, raněného vojáka.

A nesli jej společně lesem,

až došli k německým hlídkám.[2]

»Jako mladého větroplacha mne v mých rozpustilých letech nejvíc rmoutilo to, že jsem se narodil právě v takové době, která bude stavět chrámy slávy zřejmě jenom kramářům a státním úředníkům. Vlny dějinných událostí, jak se mi zdálo, se již utišily, takže budoucnost bude patrně náležet jenom "mírovému soutěžení národů", to znamená poklidnému vzájemnému podváděni se s vyloučením násilných metod obrany. Jednotlivé státy začaly vyrovnávat úroveň jednotlivých podniků, které si navzájem hrabaly půdu pod nohama, přetahovaly si navzájem zákazníky a zakázky, pokoušely se získat výhody na úkor druhého, to vše za velkého a nevinného křiku. Tento vývoj se nezastavil, nýbrž, jak se zdálo, měl jednou (podle všeobecného doporučení) změnit svět na jediný velký obchodní dům, v jehož vstupních halách by byly vystaveny busty prohnaných šmelinářů a bezvýznamných správních úředníků, aby se jim dostalo nesmrtelnosti. Obchodníky by dodali Angličané, správní úředníky Němci, zatímco Židé by se museli obětovat jako majitelé, poněvadž podle vlastního doznání ještě nikdy nic nevydělali, jenom věčně "platili" a kromě toho ovládají většinu jazyků.«

»Když došla do Mnichova zpráva o zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda (seděl jsem právě doma a poslouchal nepřesné vyprávěni průběhu tohoto činu), měl jsem nejdříve starost, jestli kulky nepocházely z pistole německých studentů, kteří v rozhořčení nad stálým poslovanšťováním státu následníkem trůnu chtěli osvobodit německý národ od tohoto vnitřního nepřítele. Co by v tomto případě následovalo, můžeme si dobře představit: nová vlna pronásledování, jež by teď bylo před celým světem "ospravedlněno" a "zdůvodněno". Když jsem se však hned poté slyšel jména domnělých pachatelů a četl, že jsou to Srbové, začala se mě zmocňovat tichá hrůza z této pomsty nevyzpytatelného osudu. Největší přítel Slovanů padl zasažen kulkou slovanského fanatika. Kdo v posledních letech průběžně sledoval vztah Rakouska k Srbsku, nemohl ani na okamžik pochybovat o tom, že se zde dala do pohybu lavina, kterou už nikdo nemůže zastavit.«

„Jako spojka byl jak v poziční, tak v ofenzivní válce příkladný v chladnokrevnosti a energičnosti a vždy byl dobrovolně připraven dopravit zprávy i v nejtěžších situacích a za největšího ohrožení života… Považuji Hitlera za… hodna vyznamenání ŽK I.“[3]

»Sociální demokracie praktikovala po desetiletí darebácké válečné štvaní proti Rusku, zatímco politický střed nejvíce udělal z náboženských hledisek rakouský stát ústředním bodem německé politiky. Teď jsme museli nést důsledky této politiky. Co přišlo, přijít muselo a nebylo vyhnutí za žádných okolností. Vinou německé vlády bylo to, že kvůli udržení míru propásla vhodný čas k útoku, zapletla se do spojenectví za udržení světového míru a tak se nakonec stala obětí světové koalice, která proti snaze udržet světový mír postavila rozhodnost vést světovou válku.«

»Boj v roce 1914 nebyl masám vnucen, bože nikoliv, nýbrž sám lid si ho žádal.

Jen tak lze pochopit, že se k tomuto nejtěžšímu zápasu dobrovolně přihlásilo pod korouhev více než dva milióny německých mužů a mladíků, ochotni bránit ji do poslední kapky krve.

Mě se zdály tehdejší hodiny jako vysvobozeni z mrzutých pocitů mého mládí. Nestydím se ani dnes za to, že jsem byl přemožen bouřlivým nadšením, klesl na kolena a děkoval z hloubi srdce nebi, že mi dopřálo to štěstí žít v této době. Propukl dosud nejmohutnější boj za svobodu, jaký svět ještě neviděl, neboť jakmile se dal osud do pohybu, zmocnilo se nejširších mas přesvědčení, že se nyní nejedná o osud Srbska nebo Rakouska, nýbrž o bytí a nebytí německého národa. Naposledy na dlouhou dobu viděl národ svoji budoucnost jasnozřivě. Hned na začátku obrovského zápasu pronikl do opojení a mocného nadšení nutný vážný tón, neboť ono poznání udělalo z národního vzepjetí více než pouhé vzplanutí. Vážnost byla také velmi namístě, neboť nikdo tehdy neměl ani nejmenší představu o tom, jak dlouhý bude započatý boj. Snilo se o tom, že v zimě budou všichni zase doma a pokračovat opět v mírové práci.«

»Můj vlastní postoj ke konfliktu byl prostý a jasný, podle mne nebojovalo Rakousko kvůli nějakému srbskému zadostiučinění, nýbrž Německo za svou podstatu, za německý národ a jeho bytí či nebytí, za svobodu a budoucnost. Bismarckovo dílo se teď muselo bít, co vybojovali kdysi otcové svou hrdinskou krví v bitvách od Weisenburku až po Sendan a Paříž, muselo si nyní mladé Německo znovu zasloužit. Zvítězí-li v tomto boji, vstoupí náš národ znovu do společnosti velkých národů a teprve potom se bude Německá říše moci osvědčit jako mocný útulek míru a kvůli míru už nebude muset ubírat svým dětem chléb.«

»Především z politických důvodu jsem opustil Rakousko, což bylo ale přirozenější než to, že nyní, když začínal boj, jsem musel jednat v souladu se svým smýšlením. Nechtěl jsem bojovat za Rakousko, ale byl jsem připraven kdykoliv zemřít pro svůj národ a pro říši, jež jej ztělesňovala.«

»Také jako pro každého Němce, začala i pro mne nezapomenutelná a největší doba mého pozemského života. Ve srovnání s událostmi tohoto obrovského zápasu bylo všechno ostatní nicotné. S hrdou lítostí myslím právě v těchto dnech desátého výročí velkých událostí na ony týdny, kdy začínal hrdinský boj našeho lidu, kterého jsem se díky milosrdnému osudu směl zúčastnit. Jako by to bylo včera. Jediná starost mne trápila v té době, stejně jako mnoho jiných, zda nepřijedeme na frontu pozdě. To jediné mi nedávalo klidu. Každé vítězné jásání nad hrdinským činem tajilo v sobě kapku hořkosti, zdálo se mi totiž, že s každým novým vítězstvím je nebezpečí opožděného příchodu větší. Konečně přišel den, kdy jsme opustili Mnichov, abychom nastoupili k plnění naší povinnosti. Poprvé jsem cestou na západ spatřil Rýn, když jsme jeli podle jeho tichých vln západním směrem, abychom bránili řeku všech řek před chamtivostí odvěkého nepřítele. Když na nás pod něžným závojem ranní mlhy dopadaly mírné paprsky prvního slunce a my zahlédli pomník v Niederwaldu, zazněla z celého nekonečně dlouhého transportu stará píseň "Wacht am Rhein" do ranního nebe a mně se málem rozskočilo srdce.«

»Čím více jsem se zabýval myšlenkou změny postoje vlád k sociální demokracii jako ztělesnění marxismu, tím více jsem postrádal nějakou použitelnou náhradu tohoto učení. Co by bylo možné masám nabídnout, kdyby byla sociální demokracie zničena? Neexistovalo žádné hnutí, od nějž by se dalo očekávat, že se mu podaří absorbovat masy dělníků, kteří ztratili své vůdce. Je nesmyslné a víc než hloupé domnívat se, že internacionální fanatik, jež ztratil svou třídní stranu, okamžitě vstoupí do nějaké občanské strany, tedy do nové třídní organizace. Neboť i když je to nejrůznějším organizacím nepříjemné, nelze popřít skutečnost, že občanským politikům se jeví třídní rozdělení většinou docela samozřejmé, pokud toto nezačne působit politicky v jejich neprospěch. Zapírání této skutečnosti je důkazem nejen drzosti, ale i hlouposti těchto lhářů.«

»Je třeba se vyvarovat toho považovat široké masy za hloupější než jsou. V politických záležitostech rozhoduje nezřídka lépe cit než rozum. Avšak názor, že dostatečným důkazem pro nesprávnost politického citu masy je její hloupý internacionální postoj, lze vyvrátit poukazem na skutečnost, že pacifistická demokracie je neméně šílená, ačkoliv její nositelé téměř výhradně pocházejí z řad měšťanstva. Pokud milióny občanů každé ráno nábožně vzývají svůj židovský demokratický tisk, nepřísluší těmto pánům vtipkovat o hlouposti sociálnědemokratického "soudruha", který polyká totéž svinstvo, pouze v jiném balení. V obou případech je jeho producentem jeden a tentýž Žid. Je třeba se také vyvarovat zapírání věcí, které existují. Nelze popřít skutečnost, že se v otázce tříd nejedná pouze o ideové problémy, jak se nám mnozí snaží namluvit zejména před volbami. Stavovské cítění velké části našeho lidu a stejně tak malá vážnost manuální práce jsou skutečnosti, jež nejsou výplody fantazie nějakého náměsíčníka. Dokladem nepatrné schopnosti myšlení naší takzvané inteligence je skutečnost, že právě v těchto kruzích se nechápe, že je třeba bránit se rozrůstání marxistického moru, přičemž inteligence není v tomto směru schopna získávat zpět ztracené pozice.«