„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

8. Počátek mé politické činnosti

Kategorie
26. Únor 2008
»V březnu 1919 jsme se opět vrátili do Mnichova. Situace byla k neudržení a nutila nutně k dalšímu pokračování revoluce. Smrt Eisnera jenom urychlila její průběh a vedla konečně k diktatuře rad, lépe řečeno k dočasné nadvládě Židů, tak jak byl původní záměr původců celé revoluce. V té době se mi hlavou honily nekonečné plány. Dlouhé dny jsem přemýšlel, co by se nyní konečně dalo udělat, avšak koncem každé úvahy bylo střízlivé zjištění, že sám jako bezejmenný nemám nejmenší předpoklady k jakémukoliv účelnému jednání. O důvodech, proč jsem se i tehdy nerozhodl vstoupit do žádné ze stávajících stran, se zmíním ještě později.«
Poté, co wittelsbašský král Ludvík III. uprchl ze země, se berlínský novinář, literát a socialista, Kurt Eisner, pokusil o vytvoření koaliční vlády, v nímž měli převahu socialisté, ale v zemských volbách v lednu 1919 utrpěla jeho strana Nezávislých sociálních demokratů (USPD) těžkou porážku a samotný Kurt Eisner byl dne 21. února 1919 před mnichovským ministerstvem zahraničí zastřelen zfanatizovaným přívržencem pravice, hrabětem Antonem Arco-Valleyem.
Za vzniklých zmatků se vlády v dubnu ujala komunistická vláda rad, ale do Mnichova dne 1. května 1919 vtrhlo vládní vojsko spojené s bavorskými dobrovolníky a zmasakrovalo neozbrojený oddíl ruských zajatců, které považovalo za bolševiky. Komunističtí republikáni na to odpověděli hromadným zatýkáním a za všeobecné anarchie byla zastřelena část rukojmích ve sklepích Luitpoldova gymnázia. Po obsazení Mnichova 2. května nastolilo vládní vojsko hrůzovládu a postřílelo několik stovek dělníků obviněných (velmi často mylně) z povstání.
A právě až v tomto období vzniká Hitlerův politický názor, který v minulých kapitolách retrospektivně posunul hluboko do minulosti. Odpor k marxismu a komunismu pak ve svém zjednodušeném pochopení světa zdůvodňuje jejich ztotožněním s vládou Židů a nikoliv pochopením hlubších myšlenek těchto ideologií.
»Tak se v tomto malém kruhu navrhlo založení zcela nové strany. Základní myšlenky, které nám tehdy vytanuly na mysli byly stejné‚ jako ty, které byly později zrealizovány v „německé straně pracujících“. Název nově zakládaného hnutí musel od počátku vycházet z předpokladu přístupu k širokým pracujícím vrstvám, neboť bez této vlastnosti nám připadala práce bezúčelná a zbytečná.«
Z důvodů úpadku morálky vojska se velitelství reichswehru 4 v Mnichově rozhodlo pro „osvětovou“ politicko-nacionalistickou propagandu pro jejíž účely měli být zaškoleno několik nacionálně smýšlejících důvěrníků (Vertrauesmänner - V-Männer). Nově vzniklé propagační a zpravodajské oddělení pod vedením Karla Mayra, proto poslalo několik adeptů, mezi nimi i svobodníka Hitlera, k zaškolení na univerzitě, kde jim přednášeli nacionalistky nezávadně smýšlející vysokoškolští učitelé. Během jedné diskuze o přestávce mezi přednáškami zaujala historika Karla Alexandra von Müllera vášeň, s jakou Hitler přednášel svůj názor a doporučil jej osvětovému důstojníkovi. V srpnu byl Hitler vyslán do tábora Lechfeld, kde měl osvětově působit mezi navrátilci z válečného zajetí. Z této doby pochází první svědectví o Hitlerově rétorickém umu: „Pan Hitler je… rozený lidový řečník, jenž svým fanatismem a populárním vystupováním… posluchače naprosto nutí k pozornosti a společnému uvažování.“[1]
Dělnická strana pracujících (DAP), volně navazovala, nejen shodným názvem ale i svým programem, na stranu založenou v roce 1904 v Trutnově. Byla založena dne 5. ledna 1919 strojním zámečníkem Antonem Drexlerem z Bavorska, vznikla tedy v řadách dělníků, sdružovala dělníky a sledovala jejich zájmy. Širší politický program s důrazem na antisemitismus a nacionalismus byl pak více než co jiného jen reflexí tehdejší situace, kdy se v ní sešlo několik nejvýznamnějších antisemitů pozdější Třetí říše v čele s Hansem Frankem, Rudolfem Hessem a Alfredem Rosenbergem. Hitler samotný se její první schůze zúčastnil dne 12. září v rámci politického školení. V následné diskuzi jeden z účastníků dva dny po podepsání mírové smlouvy ze St. Germain prohlásil, aby se Bavorsko odtrhlo od Německa a spojilo se s Rakouskem, což zapřísáhlého antirakušana Adolfa Hitlera roztrpčilo natolik, že onoho řečníka zchladil svou výbojnou replikou, která zaujala tehdejšího vůdce strany, Antona Drexlera, který mu dal po skončení schůze vlastnoručně napsanou politickou brožuru Mein politisches Erwachen (Mé politické probuzení.)
»Úkolem programátora není stanovovat rozdílné stupně pracnosti určité věci, nýbrž objasnit tuto věc jako takovou, to znamená: má se starat spíše o cestu, než o samotný cíl. Zde však rozhoduje principiální správnost dané myšlenky a ne obtížnost jejího provedení. Jakmile se však programátor pokusí v místě absolutní pravdy mít na zřeteli takzvanou účelnost a skutečnost, přestává být polárkou hledajícího lidstva, aby se stal receptem všedního dne. Programátor určitého hnutí vytyčil jeho cíl, a politik musí usilovat o jeho naplnění. Jeden je podle toho ve svém myšlení určen věčnou pravdou, druhý ve svém jednání více nynější praktickou skutečnosti. Velikost jednoho leží v absolutně abstraktní správnosti jeho myšlenek, druhého pak ve správném přístupu k daným skutečnostem a jejich užitečným využitím, přičemž jako vodící hvězda by mu měl sloužit programátorův cíl. Zatímco se za prubířský kámen významnosti daného politika dá brát úspěšnost jeho plánů a činů, to znamená stávání se skutečností, uskutečnění posledního záměru programátora je nerealizovatelné, neboť uchopit pravdivost lidských myšlenek, vytyčit jasné cíle, a samotné vyplnění tohoto musí ztroskotat na všeobecné lidské neúplnosti a nedostatečnosti. Čím abstraktněji správnější a tím i mohutnější bude myšlenka, o to nemožnější zůstane její úplné uskutečnění, pokud bude odvislá od lidí. Proto také nemůže být význam programátora měřen skrze naplnění jeho cílů, nýbrž právě jeho správností a vlivem, kterými zapůsobil na vývoj lidstva. Kdyby tomu bylo jinak, nemohli by se zakladatelé různých náboženství počítat k největším lidem na této zemi, přestože uskutečnění jejich etických záměrů se nikdy ani zdaleka nepřiblíží svému naplněni. Samotná víra v lásku je ve svých účincích pouze slabým odleskem záměru jejich vznešených zakladatelů, vždyť její význam leží ve směru, který se snaží udávat vývoj všeobecné lidské kultury, morálky a mravnosti.
Nesmírně velké rozdíly úkolů programátora a politika je také příčinnou, proč se také tito dva nedají sjednotit do jedné osoby. Platí to především u takzvaných „úspěšných“ politiků malého formátu, jejichž činnost je skutečně pouze „uměním možností“, jak Bismarck alespoň jednou trochu povolaně označil politiku. Čím více se takový „politik“ straní velkých myšlenek, tím snadnějších, častějších a viditelně rychlejších úspěchů dosáhne. Dílo takových politiků je více či méně pro potomstvo bezvýznamné, neboť jejich úspěchy v přítomnosti spočívají na vyhýbání se všem skutečným velkým a rozhodujícím problémům a myšlenkám, které by jako takové mohly být důležité pro pozdější generace.«
»Během dlouhých časových úseků se může stát, že se politik snoubí s programátorem. Čím vnitřní toto snoubení je, tím větší jsou pak překážky, které se pak staví proti působení politika. Nepracuje již pro požadavky, které vyvstávají kdejakému šosákovi, nýbrž pro cíle, které jsou srozumitelné pouze několika málo vyvoleným. Proto je pak jeho život rozerván láskou a nenávisti. Protest přítomnosti, kterou člověk nechápe, zápasí s uznáním potomstva, pro které přece pracuje.«
»K nim se však musí řadit všichni velcí bojovníci tohoto světa, ti, kteří nerozuměli přítomnosti, přesto však byli připraveni bojovat za své myšlenky a ideály. Jsou to ti, kteří nejvíce přirůstají k srdci národa, skoro to vypadá , jako by každý cítil povinnost napravit na minulosti, čím se současnost prohřešila proti velikánům. Jejich život a činy jsou hodnoceny oslavným a vděčným uznáním a povznáší především během pochmurných dnů zlomená srdce a zoufal‚ duše. K tomu ovšem nepatří pouze skutečně velcí státníci, nýbrž také všichni ostatní velcí reformátoři. Vedle Fridricha Velikého zde stojí Martin Luther, stejně jako Richard Wagner.«
»Během dlouhých časových úseků se může stát, že se politik snoubí s programátorem. Čím vnitřní toto snoubení je, tím větší jsou pak překážky, které se pak staví proti působení politika. Nepracuje již pro požadavky, které vyvstávají kdejakému šosákovi, nýbrž pro cíle, které jsou srozumitelné pouze několika málo vyvoleným. Proto je pak jeho život rozerván láskou a nenávisti. Protest přítomnosti, kterou člověk nechápe, zápasí s uznáním potomstva, pro které přece pracuje.«
Byla-li strana DAP rozdělena na dvě nesourodé částí programátorů a realizátorů, pak Adolf Hitler jednoznačně patřil mezi realizátory, jež dokázal myšlenky skutečných myšlenkových vůdců strany ale i ideologie, kterou hlásala, přednést, díky svému rétorickému nadání lidového řečníka ale i svým zápalem, lidu tak, aby jej nejen pochopilo, ale se s ním i ztotožnilo.
A ačkoliv se Hitler považoval právě za vyvolenou duši, státníka a reformátora, jež pracuje „pro cíle, které jsou srozumitelné pouze několika málo vyvoleným…., jeho život [je] rozerván láskou a nenávisti s protest[em] přítomnosti, kterou člověk nechápe, zápasí s uznáním potomstva, pro které přece pracuje“ byl přinejmenším do doby svého procesu v roce 1923 jen hlásnou troubou skutečných duchovních vůdců strany.
»Boj proti mezinárodnímu bankovnímu a půjčovnímu kapitálu se stal nejdůležitějším programovým bojem bodem boje německého národa za nezávislost a svobodu.«
Adolf Hitler měl jen velmi mlhavé představy o fungování ekonomiky a ve svých ekonomických názorech čerpal z přednášek polovzdělance Gottfrieda Federa, s nimž se setkal již na nacionalistických školeních na univerzitě ale i na shromážděních DAP, který svou ekonomickou teorii založil na rozlišování mezi „hrabivým“ a „tvořivým“ kapitálem ale i „úrokovým otroctvím“, což Hitler pochopil jako další kladivo proti Židům, protože dle jeho představ se „hrabivým“ kapitál a „úrokové otroctví“ nalézalo právě v jejich rukou.
Federova teorie vycházela z Marxovy kritiky průmyslového kapitálu, zatímco kapitál finanční nechává nepovšimnut. Proč? Protože je dle tehdy rozšířené lidové představy v rukách Židů a Karel Marx byl rovněž Žid… Nicméně tato na první pohled slabomyslná teorie našla širokou odezvu v nevzdělaných vrstvách, Hitlera nevyjímaje, a Federevovo „úrokové otroctví“ se stalo velmi rozšířenou antisemitistickou zbraní.

Použitá literatura:

  1. Adolf Hitler, Mein Kampf.
  2. Konrad Heiden, Adolf Hitler - Cesta k moci, Agnesa Burdová - Ara Bratislava a Vladimír Kořínek: Krnov, 2002.
  3. Harald Steffahn, Hitler, Votobia: Olomouc, 1996.
[1] Cit. dle Harald Steffahn, Hitler, s. 54.
Ostatní citace dle Adolf Hitler, Mein Kampf, 8. kapitola.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 3.5 (2 hlasy)