V noci jsem snil, že jsem motýlem

»V březnu 1919 jsme se opět vrátili do Mnichova. Situace byla k neudržení a nutila nutně k dalšímu pokračování revoluce. Smrt Eisnera jenom urychlila její průběh a vedla konečně k diktatuře rad, lépe řečeno k dočasné nadvládě Židů, tak jak byl původní záměr původců celé revoluce. V té době se mi hlavou honily nekonečné plány. Dlouhé dny jsem přemýšlel, co by se nyní konečně dalo udělat, avšak koncem každé úvahy bylo střízlivé zjištění, že sám jako bezejmenný nemám nejmenší předpoklady k jakémukoliv účelnému jednání. O důvodech, proč jsem se i tehdy nerozhodl vstoupit do žádné ze stávajících stran, se zmíním ještě později.«

»Tak se v tomto malém kruhu navrhlo založení zcela nové strany. Základní myšlenky, které nám tehdy vytanuly na mysli byly stejné‚ jako ty, které byly později zrealizovány v „německé straně pracujících“. Název nově zakládaného hnutí musel od počátku vycházet z předpokladu přístupu k širokým pracujícím vrstvám, neboť bez této vlastnosti nám připadala práce bezúčelná a zbytečná.«

»Úkolem programátora není stanovovat rozdílné stupně pracnosti určité věci, nýbrž objasnit tuto věc jako takovou, to znamená: má se starat spíše o cestu, než o samotný cíl. Zde však rozhoduje principiální správnost dané myšlenky a ne obtížnost jejího provedení. Jakmile se však programátor pokusí v místě absolutní pravdy mít na zřeteli takzvanou účelnost a skutečnost, přestává být polárkou hledajícího lidstva, aby se stal receptem všedního dne. Programátor určitého hnutí vytyčil jeho cíl, a politik musí usilovat o jeho naplnění. Jeden je podle toho ve svém myšlení určen věčnou pravdou, druhý ve svém jednání více nynější praktickou skutečnosti. Velikost jednoho leží v absolutně abstraktní správnosti jeho myšlenek, druhého pak ve správném přístupu k daným skutečnostem a jejich užitečným využitím, přičemž jako vodící hvězda by mu měl sloužit programátorův cíl. Zatímco se za prubířský kámen významnosti daného politika dá brát úspěšnost jeho plánů a činů, to znamená stávání se skutečností, uskutečnění posledního záměru programátora je nerealizovatelné, neboť uchopit pravdivost lidských myšlenek, vytyčit jasné cíle, a samotné vyplnění tohoto musí ztroskotat na všeobecné lidské neúplnosti a nedostatečnosti. Čím abstraktněji správnější a tím i mohutnější bude myšlenka, o to nemožnější zůstane její úplné uskutečnění, pokud bude odvislá od lidí. Proto také nemůže být význam programátora měřen skrze naplnění jeho cílů, nýbrž právě jeho správností a vlivem, kterými zapůsobil na vývoj lidstva. Kdyby tomu bylo jinak, nemohli by se zakladatelé různých náboženství počítat k největším lidem na této zemi, přestože uskutečnění jejich etických záměrů se nikdy ani zdaleka nepřiblíží svému naplněni. Samotná víra v lásku je ve svých účincích pouze slabým odleskem záměru jejich vznešených zakladatelů, vždyť její význam leží ve směru, který se snaží udávat vývoj všeobecné lidské kultury, morálky a mravnosti.

Nesmírně velké rozdíly úkolů programátora a politika je také příčinnou, proč se také tito dva nedají sjednotit do jedné osoby. Platí to především u takzvaných „úspěšných“ politiků malého formátu, jejichž činnost je skutečně pouze „uměním možností“, jak Bismarck alespoň jednou trochu povolaně označil politiku. Čím více se takový „politik“ straní velkých myšlenek, tím snadnějších, častějších a viditelně rychlejších úspěchů dosáhne. Dílo takových politiků je více či méně pro potomstvo bezvýznamné, neboť jejich úspěchy v přítomnosti spočívají na vyhýbání se všem skutečným velkým a rozhodujícím problémům a myšlenkám, které by jako takové mohly být důležité pro pozdější generace.«

»Během dlouhých časových úseků se může stát, že se politik snoubí s programátorem. Čím vnitřní toto snoubení je, tím větší jsou pak překážky, které se pak staví proti působení politika. Nepracuje již pro požadavky, které vyvstávají kdejakému šosákovi, nýbrž pro cíle, které jsou srozumitelné pouze několika málo vyvoleným. Proto je pak jeho život rozerván láskou a nenávisti. Protest přítomnosti, kterou člověk nechápe, zápasí s uznáním potomstva, pro které přece pracuje.«

»K nim se však musí řadit všichni velcí bojovníci tohoto světa, ti, kteří nerozuměli přítomnosti, přesto však byli připraveni bojovat za své myšlenky a ideály. Jsou to ti, kteří nejvíce přirůstají k srdci národa, skoro to vypadá , jako by každý cítil povinnost napravit na minulosti, čím se současnost prohřešila proti velikánům. Jejich život a činy jsou hodnoceny oslavným a vděčným uznáním a povznáší především během pochmurných dnů zlomená srdce a zoufal‚ duše. K tomu ovšem nepatří pouze skutečně velcí státníci, nýbrž také všichni ostatní velcí reformátoři. Vedle Fridricha Velikého zde stojí Martin Luther, stejně jako Richard Wagner.«

»Během dlouhých časových úseků se může stát, že se politik snoubí s programátorem. Čím vnitřní toto snoubení je, tím větší jsou pak překážky, které se pak staví proti působení politika. Nepracuje již pro požadavky, které vyvstávají kdejakému šosákovi, nýbrž pro cíle, které jsou srozumitelné pouze několika málo vyvoleným. Proto je pak jeho život rozerván láskou a nenávisti. Protest přítomnosti, kterou člověk nechápe, zápasí s uznáním potomstva, pro které přece pracuje.«

»Boj proti mezinárodnímu bankovnímu a půjčovnímu kapitálu se stal nejdůležitějším programovým bojem bodem boje německého národa za nezávislost a svobodu.«