„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

9. Německá Dělnická Strana

Kategorie
26. Únor 2008
Z důvodů úpadku morálky vojska se velitelství reichswehru 4 v Mnichově rozhodlo pro „osvětovou“ politicko-nacionalistickou propagandu pro jejíž účely měli být zaškoleno několik nacionálně smýšlejících důvěrníků (Vertrauesmänner - V-Mánner). Nově vzniklé propagační a zpravodajské oddělení pod vedením Karla Mayra, proto poslalo několik adeptů, mezi nimi i svobodníka Hitlera, k zaškolení na univerzitě, kde jim přednášeli nacionalistky nezávadně smýšlející vysokoškolští učitelé. Během jedné diskuze o přestávce mezi přednáškami zaujala historika Karla Alexandra von Müllera vášeň, s jakou Hitler přednášel svůj názor a doporučil jej osvětovému důstojníku. V srpnu pak byl Hitler vyslán do tábora Lechfeld, kde měl osvětově působit mezi navrátilci z válečného zajetí. Z této doby pochází první svědectví o Hitlerově rétorickém umu: „Pan Hitler je… rozený lidový řečník, jenž svým fanatismem a populárním vystupováním… posluchače naprosto nutí k pozornosti a společnému uvažování.“[1]
Dále byl Hitler dne 12. září vyslán na zkušenou na shromáždění Dělnické strany pracujících (DAP), jež nejen shodným názvem ale i svým programem volně navazovala na stranu založenou v roce 1904 v Trutnově. Ve straně, jež byla znovuzaložena 5. května 1919 strojním zámečníkem Antonem Drexlerem z Bavorska, se pak sešlo několik nejvýznamnějších antisemitů pozdější Třetí říše v čele s Hansem Frankem, Rudolfem Hessem a Alfredem Rosenbergem, ale na shromážděních řečnil i Gottfried Feder, se kterým se Hitler setkal již na univerzitě a otevřel dosud neznámou oblast ekonomiky, ve které rozlišoval mezi „hrabivým“ a „tvořivým“ kapitálem ale i „úrokovým otroctvím“.
V diskuzi, jež probíhala po přednášce doporučil jeden z účastníků, aby se Bavorsko odpoutalo od Německa a spojilo s Rakouskem, které bylo dle dvou dnů staré mírové smlouvy ze St. Germain zcela osamostatněno. Antirakušák Hitler jej však záhy zchladil rozhořčenou replikou, která zaujala tehdejšího vůdce strany, Antona Drexlera, jež mu dal po skončení schůze vlastnoručně napsanou politickou brožuru Mein politisches Erwachen (Mé politické probuzení.)
»Jednoho dne jsem z nadřízených míst dostal rozkaz, abych zkontroloval, jak‚ okolnosti se skrývají za údajně politickým sdružením, které mělo v nejbližších dnech pod jménem "německá dělnická strana" pořádat shromáždění, na kterém měl hovořit také Gottfried Feders, musel jsem se ho zúčastnit, prohlédnout si sdružení a vyhotovit zprávu.«
»Tak jsem se rozhodl zúčastnit se již zmíněného shromáždění do té doby mě zcela neznámé strany. Když jsem přišel večer do těsné místnosti bývalého Sterneckerova pivovaru v Mnichově, která se pro nás později stala historickou, potkal jsem tam asi 20 až 25 účastníků především ze spodních vrstev obyvatelstva. Federsova přednáška mi byla známa již ze zmíněného kurzu, takže jsem se mohl více věnovat pozorování samotného spolku. Neudělali na mne ani dobrý, ani špatný dojem. Nový spolek, tak jako mnoho jiných. Právě tehdy byla doba, kdy se každý, kdo nebyl spokojen s dosavadním vývojem, a neměl důvěru v žádnou stávající stranu, cítil být povolán k založení nové strany. A tak se všude z půdy vynořovaly takové spolky, aby zase po nějakém čase bezhlesně zmizely. Jejich zakladatelé neměli ani nejmenší tušení, co to znamená založit z podobného spolku politickou stranu, nebo dokonce nějaké hnutí. A tak se většinou podobné spolky udávily vlastní směšnou šosáckou ulpělostí. Nejinak jsem po dvou hodinách poslechu posoudil i tuto "německou dělnickou stranu". Když Feders konečně skončil, byl jsem rád. Viděl jsem dost a chtěl jsem odejit, když mne přeci jenom ještě pozdržela právě oznámená volná diskuse. I zde se zdálo, že všechno proběhne bez většího zájmu, když tu se ke slovu dostal nějaký "profesor", který zprvu pochyboval o správnosti Federsových podkladů, avšak, po jedné velmi zdařilé Federsově odpovědi se náhle ocitl na "půdě skutečností". Poté mladé straně co nejnaléhavěji doporučil zařadit do svého programu obzvláště důležitý bod, a sice odtrženi Bavorska od Pruska. Tento muž s drzým čelem tvrdil, že v tomto případě by se německé Rakousko okamžitě připojilo k Bavorsku, že by pak mír byl mnohem větší, a podobné nesmysly. To jsem již nemohl vydržet, a musel jsem se přihlásit o slovo, abych tomu vzdělanému muži sdělil své míněni o tomto bodě. A měl jsem úspěch. Ještě než jsem skončil svůj přednes, pan předřečník se ze sálu vytratil jako zmoklý pes. Když jsem hovořil, všichni mi naslouchali s překvapenými obličeji, a teprve když jsem se připravoval popřát shromáždění dobrou noc a chystal jsem se odejit, přikročil ke mně muž, představil se (jeho jménu jsem tehdy vůbec nerozuměl) a vtiskl mi do ruky malý sešitek, očividně jakousi politickou brožurku, s naléhavou prosbou, aby si ji přečetl. To mi bylo velice příjemné, neboť nyní jsem mohl doufat, že poznám tento nudný spolek jednodušším způsobem, než abych musel ještě jednou navštívit stejně zajímavé shromáždění. Koneckonců na mne tento zjevný dělník udělal celkem dobrý dojem. S tím jsem tedy odešel.«
»Tak jsem začal číst. Byla to malá brožura, ve které její autor, a byl to onen dělník, popisoval, jak se dostal z chaosu marxistických a odborářských frází zpět k národnímu myšlení, od toho byl také odvozen její titul "Mé politické procitnutí". Se zájmem jsem si dílko přečetl. Odrážely se v něm události, které jsem na vlastní kůži prožil před dvanácti lety. Neskutečně živě jsem před sebou opět spatřil svůj vlastní vývoj. V průběhu dne jsem o celé věci ještě několikrát přemýšlel a chtěl jsem ji konečně opět odložit, když tu jsem ke svému údivu ani ne po týdnu obdržel pohlednici, na které stálo, že jsem byl přijat do německé dělnické strany, že se k tomu mám vyjádřit, a přijít proto příští středu na zasedání výboru této strany.«
»V příštích dnech jsem byl neklidný. Začal jsem intenzívně přemýšlet. Politicky se angažovat, o tom, jsem byl rozhodnut již dlouho. Že předpokladem proto bylo nějaké nové hnutí, to mi bylo také jasné. Avšak doposud mi k tomu chyběl potřebný podnět. Nepatřím k těm lidem, kteří dnes něco začnou, aby s tím již zítra skončili, a pokud možno přešli k nějaké další věci. A právě toto přesvědčení bylo hlavním důvodem, proč jsem se doposud nemohl rozhodnout k založeni podobného hnutí, které by buďto muselo být vším, nebo by přestalo mít jakýkoliv smysl. Věděl jsem, že by to pro mne bylo konečné rozhodnutí, při kterém není návratu. Pro mne to nebyla žádná dočasná hra, nýbrž pokrevní příslib. Již tehdy jsem vlastnil jakýsi instinktivní odpor k lidem, kteří začínali vše, aniž by cokoliv provedli. Nenáviděl jsem tyto otravné výpary ve všech průjezdech. Považoval jsem činnost těchto lidí za horši, než kdyby nedělali vůbec nic. Zdálo se, že mi dává znamení samotný osud. Nikdy bych nevstoupil do některé velké stávající strany, důvody k tomu ještě vysvětlím. Zdálo se mi, že toto malé směšné stvoření s jeho pár členy má jednu přednost, a sice že ještě neustrnulo v nějakou organizaci, a že skýtá každému jedinci možnost skutečné osobni činnosti. Zde se přece dalo tvořit, čím menši sdružení bylo, tím snadněji se mu dal přivést správný tvar. Zde se ještě dal určit obsah, cíl a cesta, což u velkých stran již od začátku vůbec nepřicházelo v úvahu. Čím déle jsem se snažil přemýšlet, tím více ve mně rostlo přesvědčení, že právě z takového malého hnuti by se dalo připravit povstání národa, a ne z politických parlamentních stran, které jsou až moc spoutány starými představami, nebo se dokonce podílejí na zisku z nového režimu. Neboť to, co zde muselo být zvěstováno, byl nový světonázor, a ne nové volební heslo. Ovšem bylo to neskutečně těžké rozhodnutí, chtít přeměnit tento úmysl ve skutečnost.
Jaké předpoklady jsem osobně přinesl k této úloze? Že jsem byl bez prostředků a chudý, mi připadalo ještě jako to nejúnosnější, ovšem horší bylo, že jsem stále patřil k těm bezejmenným, jeden z miliónů, který dává průběh náhodě, nebo volá v přítomnosti, aniž by to však kdokoliv z nejbližšího okolí zaregistroval.«

Použitá literatura:

  1. Adolf Hitler, Mein Kampf.
  2. Konrad Heiden, Adolf Hitler - Cesta k moci, Agnesa Burdová - Ara Bratislava a Vladimír Kořínek: Krnov, 2002.
  3. Harald Steffahn, Hitler, Votobia: Olomouc, 1996.
Citace dle Adolf Hitler, Mein Kampf, 9. kapitola.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (1 hodnocení )