V noci jsem snil, že jsem motýlem

Namísto prolegomeny

1. V žebříčcích osobních hodnot bývá zpravidla kladena na první místo. Bylo o ní a pro ni napsáno bezpočet veršů, knižních, filmových i notových variací na „sladké“ téma, ale většina vidí problém „jak být milován“ a ne „jak milovat“. Muži, aby se stali hodni lásky, potřebují být bohatí, mocní a úspěšní. Ženy se snaží být přitažlivé a krásné. Obě pohlaví pak potažmo získat přátele a vliv na ostatní.
   „Nejprve musím být bohatý, abych mohl získat (koupit si) ženu svých snů a matku svých dětí.“

   „Abych získala (sbalila) svého prince, musím být hodně krásná a oblíbená.“

   „Čím více přátel (povrchních známých) máš, tím víc jsi člověkem.“

   Ale platí to i naopak: muž, jež není schopen lásky, si při výběru všímá především fyzického vzhledu své partnerky a citově zastydlá žena se zase při výběru partnera podvědomě řídí společenským postavením a bohatstvím.
2. Lidé ji považují za problém objektu - dosud nepotkali toho pravého a nikoliv problému své schopnosti milovat. Přitažlivost člověka se odvíjí od momentální módy a často se jedná o kompromis najít to nejlepší ke svým schopnostem.
   Západní civilizace je hrdá na svůj výdobytek posledního staletí, ve kterém jsou manželství uzavírána „z lásky“ a nikoliv, jak tomu bylo dříve na přání rodičů a bez možnosti vlastní volby. Paradoxem však zůstává, že počet sňatků z rozumu ve skutečnosti vzrostl a většina dnešních manželství se uzavírá v rámci kompromisu mezi touhou po psychickém a citovém naplnění a skutečností: „Svého partner-a(rku) sice nemiluji, ale je to nejlepší, co je zrovna k dostání a já už nemůžu déle čekat na svého pohádkov-ého(ovou) prince(znu).“
3. Dva lidé, zvláště pokud žili odděleně a v osamění, prožívají v okamžiku odhození zábran jeden z nejvíc obšťastňujících zážitků, zvláště je-li spojen s intimnostmi a pohlavní přitažlivostí. Ale když ztratí vzájemná intimita zázračnost, stávají se vzájemně nudní. Často je tak zaměňována bláznivá zamilovanost za důkaz intenzity lásky, která je větší tím více, čím byl předtím člověk opuštěnější.
   „Je to jako v pohádce: tolik let jsem po lásce toužil(a) až mne jednoho dne přivedla do cesty můj objekt, který mne konečně miluje. Děláme to pětkrát denně, máme si toho tolik říct a já nechápu jsem mohl(a) být dřív tak osamělý(á).“

   Časem, spíš dříve než později však zjistí, že onen objekt „mě nemiluje tolik jako na začátku, vidím na něm stále více a více chyb a vlastně si s ní(m) už nemám co říct. Děláme to ještě, ale jenom pod peřinou a se zhasnutým světlem“. A buďto se rozejdou nebo zůstanou spolu, protože už nechtějí být sami a jejich raná spontánní zamilovanost se pomalu stane citovou závislostí.

Orgasmus, konformita a umění

Symbióza a problematika masochismu × sadismu

Žena & muž

Objekt lásky

1. Láska bratrská
   
   Bratrská láska je nejvyšší formou lásky, protože je ke směřována ke všem lidem, není nikterak podmíněna a nic neočekává. Projevuje se solidaritou a soucitem. Každý člověk bez rozdílu je schopen dávat a prožívat tento druh lásky, potíž je však v tom, že řada lidí se soustředí jen na povrch, tedy to, čím se od ostatních odlišuje a nevidí v hloubi duše to, co vzájemně spojuje.
   Je-li člověk schopen lásky jen ke svému partneru, nejedná se o lásku, ale o projev sobectví, jež si v symbiotickém spojení vynahrazuje potřebu lidské společnosti.
2. Láska mateřská
   
   Láska matky ke svému dítěti je čistě jednostranná a není nijak podmíněna. Bývá tedy pro svůj altruistický charakter kladena na nejvyšší stupeň, ve skutečnosti to však tak být nemusí: mnoho matek miluje své dítě jen do té doby, než se u něj začne projevovat vlastní osobnost a postupným osamostatňováním se ztrácí na matce závislost. V těchto případech je tedy mateřskost více projevem touhy po moci a majetku. Milovat své dítě jen potud, dokud je malé bývá projevem narcistických, egoistických či majetnických osobností.
   Projevem sobectví může být i přespříliš pečlivá matka, jež ve své přehnané starostlivosti ve skutečnosti skrývá nenávist. Stará se o dítě jen proto, aby tak vynahradila svou nemohoucnost milovat.
   Mateřská láska má dávat dítěti jistotu, pocit bezpečí, ale i lásku k životu. Musí ochraňovat, ale současně musí umožnit, aby se dítě mohlo rozvíjet a postupně osamostatňovat.
   Mateřská láska se může rovněž přeměnit v potřebu další závislosti, kdy matka systematicky brání dítěti, aby se osamostatnilo, často ve velmi dobré víře, že mu tak pomáhá. Velmi častým případem je sadistická vazba matky na dítě, jíž si tak vynahrazuje neschopnost milenecké lásky. Dítě tak není ani v dospělosti schopno učinit vlastní krok bez asistence matky, které tento stav samozřejmě velmi vyhovuje a podporuje jej pod rouškou obětavosti a altruismu.
3. Láska erotická (milenecká)
   
   Bývá často zaměňována se stavem „zamilovanosti“, jež je ztotožňován s představou té „pravé“ lásky, je projevem citu, který však odchází stejně náhle jako přišel. Skutečná láska nestojí jen na základech tvořených z citů či pohlavní přitažlivosti, ale je rovněž tvořena starostlivostí, péčí a projevem vůle.
   Pohlavní touha může být stimulována láskou, ale i pouhou potřebou o sblížení či potřebou dobývat a být dobývána. Není-li mezi partnery láska, stojí před nimi i po koitu stejná bariéra jako na začátku ba ještě vyšší.
   Stav „zamilovanosti“, náhlého zbourání zdí, jež do onoho okamžiku dva lidi oddělovaly. Ale jak jsem již na začátku této úvahy napsal, jedná se pouze o pocit krátkodobý a je velmi často vyvolán jen intimním sblížením po době delší osamělosti. Tento zážitek se však velmi rychle opotřebovává a oba partneři jsou nuceni „zamilovat se“ zase do někoho dalšího.
4. Sebeláska
   
   Bývá často mylně pokládána za něco špatného, za projev sobectví či narcismu. Avšak ve skutečnosti k nim stojí v protikladu - právě posedlost sám sebou a zamilovanost do sebe samého jsou projevem absence sebelásky, přijímaní se i lásky vůbec. Sobectví i narcismus potřebují narozdíl od lásky vnější důkaz a kladné zhodnocení ze strany okolí, což se může často degradovat jen na úroveň „být středem pozornosti“ či exhibicionismu.
   „Sobecký člověk se zajímá jen sám o sebe, chce vše pro sebe, necítí radost, když dává, jen když bere. Na vnější svět pohlíží z hlediska toho, co může z něho vyzískat; chybí mu zájem o potřeby druhých a úcta k jejich celosti a důstojnosti. Neumí vidět nic než sebe; posuzuje všechny a všechno z hlediska užitku, který z nich může mít; je od základu neschopen milovat. […] Sobecký člověk se nemiluje příliš; nýbrž příliš málo; ve skutečnosti se nenávidí. Tento nedostatek něžnosti k sobě samému a péče o sebe samého, který je jedním z výrazů jeho nedostatku tvůrčí síly, působí, že se cítí nicotný a zklamaný. Je proto nutně nešťastný a úzkostlivě se snaží urvat ze života uspokojení, v jehož dosažení si sám brání. Zdá se, že příliš pečuje o sebe, ale ve skutečnosti se jen neúspěšně pokouší zakrývat, že o své skutečné já nepečuje.“[3]
   Druhým extrémem sobectví je nesobeckost - člověk se může rozdat, dělá vše jen pro druhé a je pro ně schopen i položit život. Ve skutečnosti však takový člověk připoután k vlastní osobě. Nesobecký člověk neumí milovat a v životě si lásku vynahrazuje souborem pravidel a příkazů, za kterými se skrývá nenávist sám k sobě i k životu.
   Co je to tedy sebeláska?
   „Miluješ-li sebe, miluješ každého jako sebe. Pokud budeš milovat někoho jiného méně než sebe, nepodaří se ti skutečně milovat sebe samého, ale když miluješ všechny stejně, včetně sebe, budeš je milovat jako jednu osobu, a tato osoba je i bůh i člověk. A tak ten je velký a spravedlivý, kdo tím, že miluje sebe, miluje stejně všechny ostatní lidi.“[4]
   Sebeláska je, jak naznačuje Mistr Eckhart, jedinou možnou cestou ke štěstí. Bez vnitřní lásky, pokoje, míru a harmonie se člověk ve svém životě zmítá jako suchý list ve větru. Může sice najít lacinou náhražku za sebelásku ve svém sobectví či narcismu, v budování kariéry či hromadění majetku, ale to skutečné štěstí nikdy nepozná. Ba právě naopak se bude dál bezohledně hnát za slepou vidinou štěstěny, ale život mu mezitím tiše uteče mezi prsty. Člověk nemůže milovat, mít rád život i svět, nemá-li rád sám sebe a je až překvapivé, kolik následných problémů plyne jen z něčeho tak zdánlivě nepodstatného jako je sebeláska a její protiklad sebenenávist. Nebo by snad mohl někdo zabíjet, lhát a krást, kdyby se měl rád? Ano, odvrácená tvář lidstva nespočívá v lidské špatnosti, ale je jen zrcadlem nemocné lidské duše!
5. Láska otcovská
   
   Zatímco matka a její nepodmíněná a samozřejmá láska představuje domov, bezpečí a jistotu, otec tvoří druhý protipól - učí pravidla, kázeň, ale i dobrodružství a cestu do okolního světa. Jeho láska je podmíněná, miluje jen tehdy, když dítě plní jeho očekávání a je takové, jak si to otec přeje. Jeho lásku je potřeba si zasloužit a bojovat se strachem, že je možné ji okamžitě ztratit. Principem otcovské lásky jsou protiklady poslušnost a odměna - neposlušnost a trest.
   Otcovu lásku začíná dítě vyžadovat asi od 6 let, kdy mu již začíná škodit starostlivost a strach matky, a potřebuje otce, aby se mohlo dále rozvíjet a učit. Ideální otcovská láska nemá být despotická, ale má v dítěti vzbuzovat víru ve své schopnosti tak, aby se mohlo později osamostatnit.
   V případě, že dítě vyrůstá jen s jedním z rodičů, či jeden z nich má slabší vliv, hrozí, že v dospělosti nenajde rovnováhu mezi shovívavostí, péčí a ohleduplností na jedné straně a vírou ve své schopnosti, kázní a nezávislostí na straně druhé.
   Je pravděpodobné, že mnoho neuróz, jež se objeví u jedince v dospělosti jako je hysterie, alkoholismus, pasivita a neschopnost řídit svůj život, vzniká majoritním vlivem matky, zatímco posedlost a neschopnost žít ve dvojici dominantním vlivem otce.
6. Láska k bohu
   
   Láska k bohu má podobné psychické kvality jako u jiných předmětů lásky a splývají v něm patriarchální (otcovské) i matriachální (mateřské) apekty lásky. Je-li bůh milován jako otec, očekává se od něj, že je spravedlivý, odměňuje a trestá dle našich zásluh, ale nakonec nás vyvolí jako svého nejmilejšího. V matriarchálním náboženství je bůh milován jako všoobjímající matka, která mě bude milovat, i když jsem chudý a hříšný, a věřím, že mi dá přednost před všemi ostatními, zachrání mě a spasí.
   V západní křesťanské kultuře je láska k bohu totožná s vírou v boží existenci, v boží spravedlnost a boží lásku - je tedy racionální. Ve východních náboženstvích a mystice je bůh totožný se zážitkem jednoty a je vyjádřený v každém činu i myšlence.
   Stejně jako se vyvíjí vnímání lásky malého dítěte, které lásku sobecky vyžaduje, ale neumí ji dávat, přes proces uvědomování si a potřebu zaloužit si lásku otcovu, až k plnohodnotnému uvědomění si sebe sama a lásky jako vnitřního míru, se vyvíjí i láska k bohu.
   V dnešní společnosti lze nalézt všechny tři stupně lásky k bohu - od milující matky až po „absolutní nic“. Avšak zatímco se vztah k bohu i životu v minulých staletích řídil nevyšším cílem v podobě spasení, dnes žádný takový cíl neexistuje. Běžný život je přísně oddělen od života duchovního a náboženského a je plně věnován úsilí dozažení hmotných a smyslových prožitků a osobního úspěchu i prospěchu. Mottem moderního člověka je lhostejnost a sobectví, jež se skrývá pod rouškou individualismu.

Dnešní láska a pseudoláska

Láska a sex

Patologie lásky

1. Muži se v tomto vztahu cítí jako děti, touží po ochraně, lásce a obdivu. Vyžadují nepodmíněnou lásku, přičemž jejich vztah k ženě je velmi povrchní a cílem je být milován, nikoliv milovat. Jsou-li jeho představy naplněny, dokáže se chovat velmi mile a příjemně, avšak v opačném případě, kdy žena nedokáže splnit jeho neuskutečnitelná přání a velikášské sny, stává se sobeckým, veškerou vinu dává družce, obviňuje ji z nelásky a sobectví. V případě, kdy je jeho matka panovačná a despotická, očerňuje jeho partnerky a z muže se stává sociální mrzák, jež není schopen žádného trvalého vztahu.
   Pokud je matka chladná, může se mužova závislost přenést na otce, který se sice snaží vynahradit matčinu lásku a je něžný, ale jeho láska má typ odměny a musí se zasloužit. Celý život je tak naplněn sérií výkyvů v závislosti na tom, zda splnil otcovy představy.
   Tito jedinci jsou většinou ekonomicky a společensky úspěšní - jsou pilní, pracovití, přičinliví, horliví a spolehliví, ale jejich vztah k ženám je odtažitý a pohrdavý, což maskují rodičovským zájmem, kdy je pokládají za malé holčičky.
2. Další psychická porucha vzniká v případě, kdy se rodiče nemilují a udržují spolu jen čistě formální vztah bez citů, anebo potlačují své emoce namísto toho, aby se hádali či dávali najevo svou nespokojenost. Vztah k dětem v takovéto rodině je chladný a má citový odstup. Zvláště holčičky jež se od svých rodičů nikdy nedoví, co vlastně cítí a myslí, utíkají do říše fantazie a sní s otevřenýma očima. V dospělosti často vyhledávají masochistický vztah, protože křik, hádky a bití, je jim milejší než cizost rodičů. Hádky tak často samy nevědomky vyvolávají.
3. Člověk, který plně nedosáhl svého sebeuvědomění, má tendence nekriticky zbožňovat svého partnera, v němž se snaží najít sám sebe, ale ve skutečnosti se ještě více ztrácí. Tento vtah probíhá velmi bouřlivě, ale o to rychleji pohasíná, když partner nedokáže splnit očekávání do něj vložená. Může rovněž nastat, že se setkají dva lidé stejného ražení a vznikne tak „folie à deux“ (šílenství ve dvou).
4. Sentimentální láska se prožívá jen ve fantazii a nemá přímou souvislost ve skutečném přítomném vztahu. Projevuje se v konzumaci filmů, knih a časopisů s milostnou tématikou. Dalším znakem je opakování si minulých prožitků, snění o prožitcích budoucích, zatímco v přítomnosti se dotyčný jedinec obvykle nudí.
   Tato forma je obvyklá v životě moderního člověka vůbec - rád sentimentálně vzpomíná na své dětství a svou matku, spřádá plány a sny do budoucna, ale neuvědomuje si svou každodenní prázdnotu a samotu.
5. Člověk postižený projektivním mechanismem se zabývá jen nedostatky a slabinami „milovaného“, zatímco svých problémů si nevšímá. Tito lidé mohou žít ve dvojici i ve skupině, ale všímají si jen těch nejniternějších nedostatků. Projekce pokračuje i ve svých dětech, které jsou často za tímto účelem nevědomky pořízeny.
6. Automaty, jež nejsou schopni lásky, promítají svou potřebu lásky směrem k modlářství. Nemají víru ani vyšší cíl, žijí jen pro naplnění svých smyslů a v případě nouze vždy čekají pomoc od svých rodičů. V souladu s cílem získání osobního majetku a tím potažmo i štěstí, jde ruku v ruce většina novodobé literatury tzv. osobního rozvoje - nezabývá se určením osobních hodnot či cíle, ale utvrzuje člověka, že ta nejsprávnější volba je jedině osobní prospěch a majetek, a posiluje jej dál v jeho sobectví a osamělosti.

Jak milovat?

1. Kázeň
   Základem kázně je pravidelný život, tj. vstávat pravidelně, věnovat se pravidelně činnostem jako je meditace, čtení, poslech hudby a vyhýbat se únikovým činnostem jako je sledování televize, návštěvy kina, čtení oddechové literatury, ale i přejídání se a pití nad míru. Je nutné si uvědomit, že tato kázeň není sebemrskačství, ale co je dobré pro duši, je dobré i pro tělo, byť to nemusí být zpočátku příjemné.
2. Soustředění
   Základem soustředění je naučit se být sám se sebou bez dalších činností jako je čtení, poslech hudby či kouření. Vnímat sám sebe bez podpůrné berličky jiného člověka - je-li člověk připoután k jinému člověku a neumí-li stát na vlastních nohou, může se jen stěží naučit milovat, protože schopnost být sám se sebou je předpokladem pro lásku. Je důležité umět se soustředit sám na sebe, pomocníkem v tom může být některá z východních technik meditace.
   Toto soustředění dále přenášet do všech činností. Všechno dělat naplno a vždy jen jednu věc najednou. Vyhýbat se neosobním a povrchním hovorům plným frází i špatné společnosti triviálních a frázovitých lidí.
   „Soustředit se ve vztahu k jiným lidem znamená především umět naslouchat.“[9]
   Většina lidí nenaslouchá druhým a ani neposlouchá, co sami odpovídají. Jsou proto unavení, ani nežijí ani nespí, jen živoří.
   „Soustředit se znamená žít plně v přítomnosti, zde a nyní a nemyslet na příští věc, kterou má člověk dělat, dělá-li něco právě nyní.“[10]
3. Překonání narcisismu
   Narcistický člověk vnímá ze světa jen to, co mu může být užitečné či naopak nebezpečné, ale součástí lásky je opak narcisismu - objektivita: naučit se vnímat svět takový jaký je. S objektivitou dále souvisí schopnost rozumu a dar pokory.
   „Být objektivní, používat svého rozumu je možné jen tehdy, když člověk dospěje k pokoře, když se zbaví dětinských snů o vševědoucnosti a všemohoucnosti.“[11]
4. Víra
   K dosažení cíle je rovněž nutná víra, založená na zkušenosti a na víře ve své myšlenkové, pozorovací a úsudkové schopnosti.
   „Jen člověk, který věří sám sobě, může být věrný jiným, protože jen on si může být jist, že bude týž v budoucnosti jako dnes, a že proto bude cítit a jednat tak, jak to dnes předvídá.“[12]
   Opakem víry je naučený postup, rodičema naprogramovaná rutina o tom, co je správné a co je špatné. Ale stroje nemají víru, protože nejsou živé.
5. Odvaha
   Odvaha je součástí víry dělat změny, ziskovat i přijmout zklamání. Drtivá většina lidí se bojí milovat jen proto, že lpí na svém strachu jako životní jistotě a bojí se jej ztratit.
6. Aktivita
   Láska je aktivní a tvůrčí síla. Je nutné být aktivní přes celý den, mít oči i uši stále otevřené.

Závěrečná poznámka