V noci jsem snil, že jsem motýlem

Člověk se stává plnohodnotnou bytostí jen na základě příslušenství ve společenské skupině, na které je plně závislý, a odloučenosti ze svého společenství pro něj znamená bezmocnost a je proto zdrojem intenzivní úzkosti. Nejhlubší lidskou potřebou tedy je překonat odloučenost, při selhání se stává vyvrhelem, který neodvratně zešílí.

Otázka každého jednotlivého člověka tedy zní: Jak překonat odloučenost a jak dosáhnout osvobozující jednoty?

Možné odpovědi závisí především na duchovním rozvoji člověka.

Jednou z cest je navození všech možných orgiastických stavů v podobě transu, ať již samovolného, či vyvolaného účinkem drog, které mají za následek splynutí se skupinou. Velmi podobný tomuto stavu je orgasmus, který je častou součástí obřadů primitivních společností. Ale orgiastické prostředky mají svou účinnost jen, když jsou obecnou společenskou praxí, kdy se na nich podílejí všichni a jsou všeobecně schvalovány. V opačném případě vyvolávají pocit úzkosti a viny, člověk se stává vyvrhelem a orgiastické prostředky jej dále izolují, což vede k jejich ještě intenzivnějšímu užívání. Podobnou funkci může mít orgasmus i pro jednotlivce. Sexuální rozkoš jej krátkodobě vyvede z izolace, kterou nedokáže překročit jiným způsobem. Orgiastické prostředky mají tři poznávací znaky: jsou intenzivní (až bouřlivé), probíhají v celé osobnosti (v těle i duchu), jsou přechodné a periodické.

Dnes si v této oblasti jen opravdu plnohodnotný člověk může dovolit říkat pravdu. Sex a symboly sexu se staly nejprodávanějším obchodním artiklem. Každá žena dnes, ať již zpěvačka či bankovní úřednice, musí hrát roli nadržené a nenasytné nymfomanky, jinak se dostává na vedlejší kolej všeobecného zájmu.

Pravým opakem orgiastických prostředků je konformita ke skupině, který je v soudobé společnosti převládajícím prostředkem pro překonání samoty. Při splynutí se skupinou ztrácí jedinec část své osobnosti, která je vykoupena šťastným pocitem být členem stáda. Vypadám-li stejně, chovám-li se stejně, mám-li stejné myšlení a názory a přizpůsobuji-li se ostatním, jsem spasen od ničivé samoty a odloučenosti.

Diktátorské soustavy používají hrozeb a teroru, demokratické sugesce a propagandy. V demokratické společnosti je nekonformita možná a často přítomná, v diktátorské je vlastností hrdinů a mučedníků. Nicméně, jak v diktátorském tak v demokratickém režimu, lidé raději uvěří v iracionálno, než aby se vystavili možnosti perzekuovanosti či izolovanosti. Pravda a rozum jsou pro otroky davu vždy podružnými hodnotami a dá se tak s nimi velmi snadno manipulovat.

Člověk má panickou hrůzu z odloučenosti, bojí se vybočit byť jen o několik metrů od svého stáda. Může to mít své vysvětlení v praktických důvodech a možným nebezpečím, ve skutečnosti je však přizpůsobení se stádu a ztráta vlastní individuality mnohem vyšší než je potřebné.

Drtivá většina si však svou konformitu neuvědomuje, žije v domnění, že sleduje vlastní cíle a myšlenky, které jsou jen shodou okolností shodné jako u většiny ostatních, jejichž souhlas je potvrzením správnosti těchto myšlenek. Potřeba individuality však zůstává a nahrazuje se drobnými odlišnostmi jako je monogram na kravatě či kabelce, příslušnost k té či oné náboženské skupině či politické straně. Výsměchem této snahy jsou reklamy zdůrazňující, že koupí toho či onoho výrobku se stanete sami sebou, nezávislí a plní života.

V pokročilejších společnostech sílí snaha po všeobecné konformitě. Rovnost lidí je chápána jako rovnost automatů, tedy stejnost namísto spravedlnosti. Ničím jiným není ani ženská emancipace. Rovnost pohlaví je v tomto podání vykoupena stejností a ztrátou ženskosti. Muž a žena se stávají stejnými, nikoliv však rovnými póly opačných polarit. Což je ostatně cílem pokrokové společnosti - vytvořit masu, která by byla stejná, ale každý její jednotlivec by své jednání považoval za vlastní přesvědčení.

Jednota konformity není intenzivní jako orgiastické prostředky, je klidná a rutinní, ale nestačí na překonání samoty a odloučenosti, čehož důkazem je počet případů alkoholismu, závislostí na omamných jedech, přehnané sexuality a sebevražd. Řešení stáda se týká jen těla a nikoliv ducha, ale pro jednotlivce znamená trvalou jednotu.

Rutinní se stává práce i zábava. Člověk je nucen pracovat dle určených pracovních hodin, předem daným postupem a za určitý čas. V tomto smysle se nijak od sebe neliší dělník a manažer, protože oba plní úkoly předepsané strukturou své organizace.

V citové oblasti se musí každý chovat bodře, tolerantně, spolehlivě, ctižádostivě, bez třenic a kritiky. Stejně předepsaný je způsob trávení volného času a zábava: čte schválené knihy, sleduje schválené filmy a poslouchá schválenou hudbu.

Ale jednota spočívající v napodobování a plnění očekávání ostatních je jen pseudojednota, ve které nedochází k žádnému skutečnému spojení ale jen konformitou navození stejného a neodlišujícího.

Dalším možným způsobem dosažení jednoty je tvůrčí činnost, ať již umělecká či řemeslná, člověk se v ní spojuje s reprezentací okolního světa. Malíř pomocí objektu, do kterého se musí při malování vcítit, truhlář do materiálu a konečného účelu svého výrobku.

Ale stejně jako v obou předchozích způsobech překonání odloučenosti, je-li tvůrčí práce prostředkem a nikoliv cílem, je jen dočasná a náhražkovitá, i když stojí vzhledem k oběma předešlých způsobům kvalitativně mnohem výše, ale tím jediným, nejdokonalejším a nejpřirozenějším navozením jednoty je láska, k jejíž nejvlastnější podstatě a vlastnostem se budu vzhledem k její šíři a složitosti zabývat v samostatné úvaze.

Snad může být jistým paradoxem, že tři výše uvedené způsoby překonání samoty, tj. orgasmus, konformita a umění, jsou současně i nejčastějšími odpověďmi na smysl života. - Mohu se zahrabat do drog či honit sexuální rekordy, mohu usilovat o společenské postavení a obklopit se majetkem tak, abych co nejlépe zapadl mezi ostatní, ale také se mohu rozhodnout věnovat tvůrčí činnosti, sebezdokonalovat se a hledat. Smysl života však uspokojivě nenajdu nikdy. Orgasmus či drogy mě nasytí jen na pár okamžiků, další stupínek na společenském žebříčku či nové auto ve mně vyvolá ještě větší touhu, a hledané hloubky v umění ve mně objeví ještě větší propast. Jistě, kdo má nehledá, ale v reálném životě se v každém z nás mísí všechny tři způsoby hledání navíc kořeněné většími či menšími paprsky lásky, které nám ukazují cestu k našemu slunci.