Kategorie
26. Únor 2008
Člověk se stává plnohodnotnou bytostí jen na základě příslušenství ve společenské skupině, na které
je plně závislý, a odloučenosti ze svého společenství pro něj znamená bezmocnost a je proto zdrojem intenzivní
úzkosti. Nejhlubší lidskou potřebou tedy je překonat odloučenost, při selhání se stává vyvrhelem, který
neodvratně zešílí.
Otázka každého jednotlivého člověka tedy zní: Jak překonat odloučenost a jak dosáhnout osvobozující
jednoty?
Možné odpovědi závisí především na duchovním rozvoji člověka.
Sex
Jednou z cest je navození všech možných orgiastických stavů v podobě transu, ať již samovolného,
či vyvolaného účinkem drog, které mají za následek splynutí se skupinou. Velmi podobný tomuto stavu je orgasmus, který
je častou součástí obřadů primitivních společností. Ale orgiastické prostředky mají svou účinnost jen, když jsou obecnou
společenskou praxí, kdy se na nich podílejí všichni a jsou všeobecně schvalovány. V opačném případě vyvolávají pocit
úzkosti a viny, člověk se stává vyvrhelem a orgiastické prostředky jej dále izolují, což vede k jejich ještě
intenzivnějšímu užívání. Podobnou funkci může mít orgasmus i pro jednotlivce. Sexuální rozkoš jej krátkodobě vyvede
z izolace, kterou nedokáže překročit jiným způsobem. Orgiastické prostředky mají tři poznávací znaky: jsou intenzivní
(až bouřlivé), probíhají v celé osobnosti (v těle i duchu), jsou přechodné a periodické.
Dnes si v této oblasti jen opravdu plnohodnotný člověk může dovolit říkat pravdu. Sex a symboly
sexu se staly nejprodávanějším obchodním artiklem. Každá žena dnes, ať již zpěvačka či bankovní úřednice, musí hrát
roli nadržené a nenasytné nymfomanky, jinak se dostává na vedlejší kolej všeobecného zájmu.
Brav a dav
Pravým opakem orgiastických prostředků je konformita ke skupině, který je v soudobé společnosti
převládajícím prostředkem pro překonání samoty. Při splynutí se skupinou ztrácí jedinec část své osobnosti, která
je vykoupena šťastným pocitem být členem stáda. Vypadám-li stejně, chovám-li se stejně, mám-li stejné myšlení a
názory a přizpůsobuji-li se ostatním, jsem spasen od ničivé samoty a odloučenosti.
Diktátorské soustavy používají hrozeb a teroru, demokratické sugesce a propagandy. V demokratické
společnosti je nekonformita možná a často přítomná, v diktátorské je vlastností hrdinů a mučedníků. Nicméně, jak v
diktátorském tak v demokratickém režimu, lidé raději uvěří v iracionálno, než aby se vystavili možnosti perzekuovanosti
či izolovanosti. Pravda a rozum jsou pro otroky davu vždy podružnými hodnotami a dá se tak s nimi velmi snadno
manipulovat.
Člověk má panickou hrůzu z odloučenosti, bojí se vybočit byť jen o několik metrů od svého stáda.
Může to mít své vysvětlení v praktických důvodech a možným nebezpečím, ve skutečnosti je však přizpůsobení se stádu
a ztráta vlastní individuality mnohem vyšší než je potřebné.
Drtivá většina si však svou konformitu neuvědomuje, žije v domnění, že sleduje vlastní cíle a
myšlenky, které jsou jen shodou okolností shodné jako u většiny ostatních, jejichž souhlas je potvrzením správnosti
těchto myšlenek. Potřeba individuality však zůstává a nahrazuje se drobnými odlišnostmi jako je monogram na kravatě
či kabelce, příslušnost k té či oné náboženské skupině či politické straně. Výsměchem této snahy jsou reklamy
zdůrazňující, že koupí toho či onoho výrobku se stanete sami sebou, nezávislí a plní života.
V pokročilejších společnostech sílí snaha po všeobecné konformitě. Rovnost lidí je chápána jako
rovnost automatů, tedy stejnost namísto spravedlnosti. Ničím jiným není ani ženská emancipace. Rovnost pohlaví je
v tomto podání vykoupena stejností a ztrátou ženskosti. Muž a žena se stávají stejnými, nikoliv však rovnými póly
opačných polarit. Což je ostatně cílem pokrokové společnosti - vytvořit masu, která by byla stejná, ale každý
její jednotlivec by své jednání považoval za vlastní přesvědčení.
Jednota konformity není intenzivní jako orgiastické prostředky, je klidná a rutinní, ale nestačí
na překonání samoty a odloučenosti, čehož důkazem je počet případů alkoholismu, závislostí na omamných jedech,
přehnané sexuality a sebevražd. Řešení stáda se týká jen těla a nikoliv ducha, ale pro jednotlivce znamená trvalou
jednotu.
Rutinní se stává práce i zábava. Člověk je nucen pracovat dle určených pracovních hodin, předem
daným postupem a za určitý čas. V tomto smysle se nijak od sebe neliší dělník a manažer, protože oba plní úkoly
předepsané strukturou své organizace.
V citové oblasti se musí každý chovat bodře, tolerantně, spolehlivě, ctižádostivě, bez třenic a
kritiky. Stejně předepsaný je způsob trávení volného času a zábava: čte schválené knihy, sleduje schválené filmy
a poslouchá schválenou hudbu.
Ale jednota spočívající v napodobování a plnění očekávání ostatních je jen pseudojednota, ve které
nedochází k žádnému skutečnému spojení ale jen konformitou navození stejného a neodlišujícího.
Tvůrčí činnost a umění
Dalším možným způsobem dosažení jednoty je tvůrčí činnost, ať již umělecká či řemeslná, člověk se
v ní spojuje s reprezentací okolního světa. Malíř pomocí objektu, do kterého se musí při malování vcítit, truhlář do
materiálu a konečného účelu svého výrobku.
Láska a sebevědomí
Ale stejně jako v obou předchozích způsobech překonání odloučenosti, je-li tvůrčí práce
prostředkem a nikoliv cílem, je jen dočasná a náhražkovitá, i když stojí vzhledem k oběma předešlých způsobům
kvalitativně mnohem výše, ale tím jediným, nejdokonalejším a nejpřirozenějším navozením jednoty je láska, k jejíž
nejvlastnější podstatě a vlastnostem se budu vzhledem k její šíři a složitosti zabývat v
samostatné úvaze.
Smysl života?
Snad může být jistým paradoxem, že tři výše uvedené způsoby překonání samoty, tj. orgasmus,
konformita a umění, jsou současně i nejčastějšími odpověďmi na smysl života. - Mohu se zahrabat do drog či honit
sexuální rekordy, mohu usilovat o společenské postavení a obklopit se majetkem tak, abych co nejlépe zapadl mezi
ostatní, ale také se mohu rozhodnout věnovat tvůrčí činnosti, sebezdokonalovat se a hledat. Smysl života však
uspokojivě nenajdu nikdy. Orgasmus či drogy mě nasytí jen na pár okamžiků, další stupínek na společenském žebříčku
či nové auto ve mně vyvolá ještě větší touhu, a hledané hloubky v umění ve mně objeví ještě větší propast. Jistě,
kdo má nehledá, ale v reálném životě se v každém z nás mísí všechny tři způsoby hledání navíc kořeněné většími či
menšími paprsky lásky, které nám ukazují cestu k našemu slunci.
Použitá literatura:
- Erich From, Umění milovat, Český klub: Praha, 1999.
- Erich From, Psychoanalýza a náboženství, Aurora: Praha, 2003.
Zajímavé, možná trochu málo
Zajímavé, možná trochu málo objektivní, ovšem to je problém každého z nás. Pro mne je smyslem života snaha. Dokud se snažím o nové cíle prostřednictvím nových cest, žiji. Nic netrvá věčně, proto opakovaná snaha je známkou primární aktivity, to jest žití. Ovšem i kámen letící vesmírem má neustálou snahu, ale on nemá na výběr, jeho pozorovatelná nemožnost volby snažit se / nesnažit se je jen důsledkem jeho jednoduché struktury. Ve zkratce, náš svět (/vesmír/multivesmír/kosmos/všehomír) chce být dynamický, proto i vše v něm (jako my) chce (nebo by mělo chtít) být dynamické. Proto se stále snažím o něco (už méně je podstatné o co).
Submitted by Štěpán (bez ověření)
on Út, 17/05/2011 - 10:17