V noci jsem snil, že jsem motýlem

Počátkem 50. let (20. století) Albert Camus završil druhou etapu svého literárně-filozofického díla, kdy po vytvoření filozofie absurdna (esej Mýtus o Sisyfovi, román Cizinec a divadelní hry Nedorozumění a Caligula) definoval nutnost revolty (esej Člověk revoltující, román Mor, divadelní hry Spravedliví a Stav obležení) a nyní stál před otázkou, jakým způsobem obě předešlá období završit a dát jim vyšší smysl: „7. března 1951. Ukončena první verze Člověka revoltujícího. Touto knihou se uzavírají první dva cykly. 37 let. A teď už může být tvorba svobodná?“[1].

V tomto období, jež přerostlo v tvůrčí krizi, jíž navíc umocnily jak problémy v osobním životě, kdy se jeho manželka několikrát pokusila o demonstrativní sebevraždu z důvodů Camusovy prostopášnosti, kterou se snažil potlačit své depresivní rozpoložení, tak problémy společenské, kdy se z jednoho nejvýznamnějších intelektuálních představitelů francouzské společnosti stal takřka přes noc všemi štvaný a opovrhovaný vyvrhel poté, co se na rozdíl od svých někdejších levicových souputníků a přátel v čele Jeanem Paulem Sartrem, André Bretonem a Jeanem Cocteauem nepostavil na stranu alžírských povstalců a zaujal stanovisko nezaujatého pozorovatele. - Ve své Výzvě k civilnímu příměří v Alžírsku pokusil o napomenutí obou válčících stran a zachování úcty alespoň k životům nevinných, za což byl lynčován oběma stranami, kdy se proti němu ve Francii vedly štvavé kampaně v tisku, Sartre naň uvrhl klatbu a v Alžírsku jej musela proti rozbouřeným davům chránit policie. V tomto chmurném období byl sice roku 1957 oceněn Nobelovou cenou za literaturu, ale tři roky poté umírá při tragické automobilové nehodě.

V šesti povídkách (Cizoložnice, Odpadlík aneb Zmatení mysli, Němí, Host, Jonáš aneb Umělec při práci, Rašící kámen) vydané v roce 1957 pod mnohém vystihujícím názvu Exil a království se sice velmi zřetelně otiskuje vliv tohoto ne příliš šťastného období, ale Camus jej interpoluje do zcela nového světla se svou svébytnou interpretací. Náměty jednotlivých povídek jsou krom snahy o dosažení svého vlastního pocitu exilu a království u každého jednotlivého nositele příběhu provázány i postupnou gradací stupně jeho dosažení, které však není, jak je pro Camuse příznačné, něčím jednoznačným a stálým, ale jen bodem na absurdně revoltující cestě plné ironie lemované vážností snoubené s vlastním zlehčováním tak, že plně vystihující jsou vlastní slova Alberta Camuse, jež použil v souvislosti s dílem Franze Kafky: „Je osudem a snad i velikostí tohoto díla, že vše nabízí, ale nic nestvrzuje.“[2].

Hrdinka povídky Cizoložnice doprovází svého nemilovaného manžela, za něhož se provdala z čistě pragmatických příčin i pro vlastní nemohoucnost co se životem, na obchodní cestě po alžírských pouštních pustinách. V autobuse ji není proti mysli se seznámit s mladým a krasným legionářem, avšak ten bez náznaku rozloučení zmizí z jejího života. Znuděná Janina po několika obchodních schůzkách v jednom zapadlém alžírském městečku k večeru přinutí manžela, aby s ní zašel na hradby s výhledem do pouště, ale oba s přicházejícím nočním ochlazením spěchají do svého nepohostinného pokoje, odkud se však, poté, co manžel usne, opět vyplíží, aby jej na hradbách zradila s hvězdnou oblohou i nalezla to, co jí nedalo nejen její bezdětné manželství, ale poznala dosud jen tušený exatický zážitek náboženského vytržení bez boha. Když se poté vrátí do hotelu, má v sobě provinilý pocit, jako by se právě pomilovala. Zda tento zážitek změní Janin doposavaď velmi prázdný život, zda opustí svého manžela nebo se jednalo jen o ojedinělé vytržení ze každodenní šedi bez hlubších emocí, již Camus nechává nevyřčeno, jak je ostatně jeho zvykem, kdy i zbývající povídky zůstávají bez řádného závěru a záleží jen na čtenáři a jeho úsudku.

Jonáš, hlavní hrdina povídky Jonáš aneb Umělec při práci, se tak trochu mimoděk stal malířem, malování miluje a nijak mu nezáleží na své slávě, prodejnosti či veřejné proslulosti, avšak všechny tyto neumělecké složky, jež s uměním ať již přímo či nepřímo souvisí, se opět jako by mimoděk dostavily, Jonáš, ač neznaje jak paralely moderního umění, tak tvorbu svých současníků, je zbožňován skupinou svých žáků, jež se kolem něj, opět jaksi mimoděk a opět bez náznaku vlastního přičinění, vytvoří, ale i ctěn kritikou, jeho obrazu dosahují zázračné prodejnosti, ale Jonáš dává přednost jistotě, kdy veškeré jeho dílo za měsíční plat odkupuje místní galerista. Avšak vzrůstající zástupy obdivovatelů, přátel i ctitelů jednak Jonášovi brání v malování, odcizují jej od vlastní rodiny, ale dokonce je nucen se ve svém bytě stále stěhovat do menších a menších prostor, až nakonec ztratí svou múzu a celé dny žije v nejmenším pokoji, ve kterém navíc nad rovinou očí vytvořil nové podlaží tak, že je zcela odříznut od světa. Jeho poslední plátno, které po mnoha měsících namaloval, než se definitivně zhroutil popsáno slovy „která se sice dala rozeznat, ale o nichž člověk nevěděl, má-li je číst Jsem sám nebo Jsem s vámi“[3].