„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Nětočka Nězvanonová

22. Květen 2008

Неточка Незванова, 1849

Tzv. ruský román XIX. století patří mezi to nejlepší, co kdy lidstvo stvořilo, a přesto, že jsou jeho nesporné kvality bez výjimky přijímány, stojí poněkud v pozadí za literaturou francouzskou, anglickou či americkou, ač v přímém srovnání například s dílem Dostojevského, tvoří pomyslnou druhou literární ligu.
Dostojevského dílo je charakteristické svým vnitřním lidským nábojem, ve kterém se snoubí bezedná láska a nekonečné utrpení tak, že je nemožné se Dostojevského hrdiny zcela neztotožnit, protože za jejich osudy stojí skutečné prožitky autora a to ať již vlastní osoby nebo lidí, s kterými se jeho otevřená duše ztotožnila.
Novela Nětočka Nězvanovová stojí sice co do rozsahu i obecného povědomí v pozadí Dostojevského ústředních románů Bratři Karamazové, Idiot a Zločin a trest, ale svou kvalitou se s nimi rozhodně vyrovná a doplňuje tak vnitřní pohled na „ruského“ člověka XIX. století, jež se pro svou nadčasovost může směle použít i dnes.
Vypravěčkou je, jak již název napovídá, Nětočka Nězvanovová, ale příběh samotný je rozdělen do dvou úzce spojitých části: na příběh Nětoččina otčíma a na osudy, dětské vnímání a pochopení světa ze strany Nětočky samotné.
Jefimovov, hlavní aktér pomyslné první části, jež je Nětoččinou retrospektivou pro čtenářovo pochopení pozdějších osudů, hraje jako klarinetista ve vesnickém orchestru jednoho statkáře a milovníka hudby. Seznámil se však s propuštěným kapelníkem statkářova souseda, který byl sice špatný člověk a ještě horší houslista, ale Jefimov se díky jeho radám a především díky svému přirozenému talentu naučil na housle vynikajícně hrát.
Jednoho dne do gubernie dorazil vynikající francouzský hudebník, jenž přislíbil, že se zahraje i u statkáře, který se chtěl naoplátku pochlubit svým orchestrem, ale během noci Jefimov i s klarinetem zmizel. Až za tři došel dopis, ve kterém Francouz odmítl přijet s tím, že utlačoval takového houslového virtuóza, tedy nikoho jiného než Jefimova. Statkář ihned odcestoval ke svému hraběcímu sousedu, u něhož se Jefimov s Francouzem zdržoval, protože nechápal nevděk a pomluvy, kterými ho jeho vydržovaný ale prachšpatný klarinetista častoval. Hrabě, když si tyto pomluvy a lži vyslechl, nechal Jefimova zavřít, aby byl potrestán, ale statkář nemohl v noci usnout a zašel si sám za Jefimovem pro vysvětlení nejen jeho chování, ale i jeho houslového talentu. A Jefimov hrál opravdu nádherně, ale byl nakažen duchem svého italského učitele a nemohl si již více s nikým snášet. Statkář jej propustil a dal mu 300  rublů na cestu do Petrohradu, aby se tam naučil řádně hrát, ale Jefimov vzápětí peníze propil, ničil svůj talent hraním v malých městských a divadelních orchestrech a tak do Petěrburgu dorazil až po šesti letech, ve kterých už nikdy nehrál tak dobře a s takovým zanícením jako oné noci svému statkáři.
V Pětěrburgu se seznámil se svým životním přítelem, mladým houslistou B, který Jekofovova zpětně charakterizoval:
»Oba byli mladí, oba si dělali tytéž naděje a oba měli jeden a týž cíl. Ale B. byl ještě hodně mlád, zažil ještě málo bídy a hoře; nadto byl především Němec a blížil se svému cíli houževnatě, systematicky, podle předem připraveného plánu, dokonale si vědom svých sil, zatímco jeho druhovi již minula třicítka a byl unaven, uštván, ztratil všecku trpělivost a vydal se z prvních, zdravých sil, neboť se celých sedm let trmácel za kus chleba po provinčních divadlech a statkářských orchestrech. Po celou tu dobu ho držela pouze ona věčná, nezvratná idea, že nakonec vybředne z té mizerné situace, našetří si peníze a půjde do Pěterburgu. Avšak tato idea byla mlhavá, nejasná, bylo to jakési neodolatelné vnitřní nutkání, jež nakonec po letech ztratilo svou prvotní jasnost v očích samotného Jefimova. Když přišel do Pětěrburgu, jednal už téměř bezděčně, z pouhé setrvačnosti, a skoro už ani nevěděl, co bude v hlavním městě dělat. Jeho nadšení bylo jaksi křečovité, žlučovité, nevyrovnané, jako by jím chtěl oklamat sám sebe a ujistit se, že v něm ještě nevyhasla počáteční síla, počáteční žár, počáteční zanícení. Jeho neutuchající nadšení ohromilo chladného metodického B., jenž byl otčímem přímo oslněn a přivítal ho jako budoucího velkého génia. Jinak si ani nedovedl budoucnost svého druha představit. Brzy se mu však otevřely oči a dokonale ho prohlédl. Jasně uviděl, že celá ta nevyrovnanost, horečnatost a netrpělivost není nic jiného než bezděčné zoufalství při vzpomínce na zabitý talent; že talent snad ani nebyl tak velký, že víc než co jiného to byla zaslepenost, planá ješitnost, prvopočáteční uspokojení a ustavičná fantazie, ustavičný sen o vlastní genialitě. „Nemohl jsem se nedivit zvláštní povaze svého druha“, vyprávěl B. „Před mýma očima se odehrával zjevně zoufalý horečnatý zápas křečovitě vypjaté vůle a vnitřní bezmocnosti. Nešťastník, uspokojovaný po celých sedm let jedině sny o své budoucí slávě, ani nezpozoroval, že zapomněl na samu podstatu našeho umění, dokonce na základní techniku. Jeho chaotická fantazie mu co chvíli malovala úžasné plány do budoucna. Nejenže chtěl být největším géniem, jedním z nejslavnějších houslistů světa, nejenže už se za takového génia pokládal, pomýšlel ještě stát se skladatelem, aniž znal cokoli o kontrapunktu. Ale nejvíce mě udivovalo,“ dodával B., „že tento člověk při své naprosté nemohoucnosti, při zcela nepatrných znalostech techniky umění, měl tak hluboký, jasný možno říci instinktivní cit pro umění. Tento jeho cit a pochopení pro umění byly tak silné, že není divu, jestliže se v sobě zmýlil a místo hlubokého, instinktivního kritika umění se pokládal za jeho žrece, za génia. Občas se mu podařilo svým hrubým prostým jazykem, oproštěným od jakékoliv vědy, říkat mi takové hluboké pravdy, že mě přiváděl do úzkých a nedovedl jsem pochopit, jak to všechno vystihl, když nikdy nic nečetl a nikdy se ničemu neučil. Jsem mu v mnohém zavázán,“ dodával B., „jemu a jeho radám. Přispěl k mému zdokonalení. Co se mě týče,“ pokračoval B., „nedělal jsem si o sebe starosti. Také jsem vášnivě miloval své umění, i když jsem hned na začátku své dráhy věděl, že nic velkého ze mne nebude, že zůstanu doslova nádeníkem v umění, zato však jsem hrdý na to, že jsem nezakopal svou hřivnu jako líný otrok, ale stonásobně ji rozmnožil. Jestliže kritika chválí mou přesnou hru, obdivuje se mé vysoké technice, pak za to za všechno vděčím nepřetržité mravenčí práci, jasnému odhadu, nač stačím, dobrovolnému sebezničení, tomu, že je mi odporná domýšlivost, lenost a předčasné sebeuspokojení.“«[1]
Ano právě poslední věta nejlépe Jefimova charakterizovala - jako domýšlivého lenocha, který namísto hledání duchovních i emotivních hloubek, jež se v umění skrývají, snil jen o své genialitě a především o slávě a penězích, jež ho čekají tak, že housle bral do ruky ve stále delších a delších intervalech až po kratším intermezzu v orchestru jednoho menšího petrohradského divadla, které mu B. dohodil, na ně již nikdy nesáhl, protože virtuózem se cítil jen ve svém nadoblačném snění, při hře vnímal své nedostatky a sám poznával, že nejenže není géniem, ale nemá ani nikterak velký talent, byť by to při stejné píli jako jeho přítel B. dotáhl daleko, protože umělec se nestává géniem jen svým nadáním, ale i neustálou prací, zdokonalováním sebe sama a celoživotním rozjímáním.
Ale přes to, že B. Nětoččina otčíma velmi záhy prohlédl, ctil jeho nadání a entuziasmus a několik let jej zcela vydržoval, byť sám musel tvrdě pracovat za dva. Ale Jefimovův nenaplněný talent se obrátil proti jemu samotnému, propadl depresím, lhostejnosti, nudě a především pití tak, že se jejich společné cesty musely rozdělit. B. získal místo ve státní opeře a pokusil se ještě jednou přesvědčit svého přítele, aby opustil pití a věnoval svůj život jen houslím.
»„Nemám talent!“ prohlásil nakonec a zbledl jako smrt.
B. byl hluboce dojat.
„Poslechni, Jegore Petroviči,“ řekl mu, „co to děláš? Vždyť se jenom ničíš svým zoufalstvím. Nemáš trpělivost ani odvahu. Teď říkáš v návalu skleslosti, že nemáš talent. To není pravda! Máš talent, ujišťuji tě o tom. Vidím o už jen z toho, jaký cit máš pro umění a jak mu rozumíš. Dokážu ti to na celém tvém životě. Vyprávěl jsi mi přece o svém bývalém žití. Už tenkrát tě bezdůvodně přepadlo zoufalství. Tvůj první učitel, ten podivín, o němž jsi tolik hovořil, poprvé v tobě probudil lásku k umění a poznal tvůj talent. Uvědomil sis to tehdy právě tak silně a hluboce jako teď. Netušils však, co se s tebou děje. Neměl jsi stání v statkářově domě a nevěděls, co chceš. Tvůj učitel zemřel příliš brzy. Zanechal tě jen s pouhými nejasnými tužbami a hlavně ti nevysvětlil, co jsi zač. Cítil jsi, že potřebuješ jinou, širší cestu, že jsou ti přeurčeny jiné cílem ale nechápal jsi, jak se k nim dostat, a ve svém stesku jsi začal nenávidět všecko, co tě tehdy obklopovalo. Těch šest let bídy a nouze nebylo zbytečných. Učil ses, přemýšlel, uvědomoval sis sama sebe a své síly a chápeš teď umění a svoje předurčení. Potřebuješ trpělivost a odvahu, příteli. Čeká tě záviděníhodnější úděl, než je můj. Jsi stokrát větší umělec než já, ale dej ti pánbůh alespoň desetinu mé trpělivosti. Uč se a nepij, jak ti říkal tvůj dobrý statkář, ale hlavně začni úplně od začátku. Co tě trápí? Chudoba, bída? Ale chudoba a bída formují umělce. Jsou nedílnou složkou každého začátku. Zatím tě ještě nikdo nepotřebuje a nechce tě ani znát, takový je běh světa. Jen počkej, bude to ještě horší, až zjistí, že máš nadání. Závist, malicherná prostota a nadto ještě hloupost na tebe dolehnou víc než bída. Talent potřebuje uznání, pochopení, ale uvidíš, jací lidé tě obklopí, jakmile se trochu přiblížíš k cíli. Budou přehlížet, dokonce pohrdat tím, k čemu ses tak tvrdě dopracoval, co tě stálo tolik odpírání, hladu a bezesných nocí. Nepovzbudí tě a nepotěší tvoji budoucí kamarádi. Nepovědí ti, co je v tobě dobrého a opravdového, ale se škodolibou radostí budou vydzvihovat každou tvou chybu, poukazovat právě na to, co je v tobě špatného, v čem se mýlíš, a s předstíranou lhostejností a pohrdáním budou oslavovat každou tvou chybu, jako by byl někdo bez chyb! Jsi domýšlivý, často nemístně hrdý, můžeš urazit nějakého nicotného ješitu a bude zle - zůstaneš osamocen a jich bude mnoho, uštípají tě jako vosy. I já to už začínám pociťovat. Vzmuž se přece! Nejsi na tom ještě tak bídně, hlavně se nevyhýbej dřině, dělej černou práci jako já na večírcích u chudých řemeslníků. Jenže ty jsi netrpělivý, až chorobně netrpělivý, je v tobě málo prostoty, moc spekuluješ, moc si lámeš hlavu. Jsi smělý v řeči, ale zbabělý, když máš vzít do ruky smyčec. Jsi ješitný a málo odvážný. Dodej si odvahy, vyčkej, uč se, a jestliže nevěříš svým silám, jednej nazdařbůh. Máš v sobě oheň, cit. Třeba dojdeš k cíli, a když ne, stejně se nevzdávej. V žádném případě nic neztratíš, můžeš jedině získat. Risk je zisk kamaráde.!“
Jefimov naslouchal svému bývalému druhovi s hlubokým pohnutím. Bledost se mu vytrácela z tváří a vystřídal ji ruměnec; oči mu nezvykle planuly odvahou a nadějí. Leč ušlechtilá odvaha se záhy změnila v samolibost, potom v obvyklou drzost, a když B. skončil se svým domlouváním, poslouchal ho už roztržitě a netrpělivě. Přesto však mu vřele stiskl ruku, poděkoval mu, pohotově jako vždy přešel z hlubokého sebepokořování a skleslosti do bezmezné nadutosti a drzosti; samolibě prohlásil, jen ať se jeho druh nestrachuje o jeho osud, že ví, jak si zařídit život, že brzy taky získá příznivce, uspořádá koncert a rázem bude mít slávu a peníze. B. pokrčil rameny, ale neodporoval svému bývalému kamarádovi, a tak se rozloučili, třeba ne nadlouho. Jefimov hned utratil peníze, které dostal, a přišel si pro další. Přišel i potřetí, počtvrté a podesáté, až nakonec došla B. trpělivost a dal se zapřít.«[2]
Během dalších několika letech, které uběhly, Jefimov dále zpustl, housle již nikdy nevzal do rukou, ale svým entuziasmem pobláznil svou nynější manželku, která se do něj bezmezně zamilovala, ale on do sňatku šel jen s vidinou tisíce rublů, jež zdědila po svém prvním manželovi a teď, když se peníze propily, zase mohl mít výmluvu pro svou slabost: žena se proň stala obětním beránkem, který zabil veškerý jeho talent.
Ve skutečnosti však manželka a matka Nětočky drobnými pracemi, jež vykonávala až do úmoru, živila celou rodinu a Jefimov jen zmateně bloudil v čase mezi dvěma sklenkami vodky a naživu ho držel jen iluze, že je velkým zneuznaným géniem.
Ve druhém dějství novely již je hlavní hrdinkou Nětočka Nězvanovová, jež více než ve skutečném světě žije ve svých snech a tak svou starostlivou a milující mámu bere jako nepřítele svého milovaného tatínka, kterého však pozoruje jen opatrně z povzdálí, protože se jej bojí. Postupně však její strach roztál a Nětočka krade mámě peníze, za které chodí její otčím pít.
»Jednou mě maminka poslala nakoupit a já jsem opatrně nesla domů drobnou stříbrnou minci, kterou jsem dostala nazpátek. Když jsem vcházela na schody, srazila jsem se s otcem, jenž vycházel ven. Zasmála jsem se na něj, neboť jsem nedokázal potlačit své city, kdykoliv jsem ho viděla, a jak se ke mně nakláněl, aby mě políbil, zahlédl v mé dlani stříbrný peníz… Zapomněla jsem podotknout, že jsem se naučila číst z výrazu jeho tváře a na první pohled jsem uhodla téměř každé jeho přání. Když byl smutný, pukalo mi srdce steskem. Nejčastěji a nejvíce tesknil , když byl úplně bez peněz a nemohl si dopřát ani kapku alkoholu, na nějž si zvykl. Ale ve chvíli, kdy jsem ho potkala na schodech, zdálo se mi, že se v něm odehrává něco zvláštního. Pohled jeho zkalených očí těkal z místa na místo; zpočátku si mě nevšiml, ale když viděl v mé dlani lesknoucí se peníz, zrudl a zas zbledl, užuž vztahoval ruku, aby mi peníz sebral, vzápětí však ucukl. Zřejmě se v něm odehrával prudký boj. Nakonec však zvítězil sám nad sebou. Nařídil mi, abych šla nahoru, sestoupil o několik schodů, ale náhle se zastavil a chvatně na mě zavolal:
Vypadal velmi rozpačitě.
„Poslechni, Nětočko,“ řekl mi, „dej mi ty peníze, já ti je vrátím. Co? Dáš je tatínkovi, viď? Jsi přece hodná holčička, co?“
Jako bych to byla tušila. Hned mě napadlo, jak se maminka rozzlobí, a protože jsem byla plachá a navíc se instinktivně styděla za sebe a za otce, nijak jsem nespěchala dát mu peníze. Okamžitě si toho povšiml a honem řekl:
„Ne, nepotřebuju, nepotřebuju!“
„Ne, ne, tati, jen si je vem. Řeknu, že jsem o ně přišla, že mi je sebraly děti ze sousedství.“
„No dobrá, dobrá. Věděl jsem, že jsi rozumná holčička,“ řekl, usmívaje se třesoucími rty a neskrývaje své nadšení, když ucítil peníze v rukou. „Jsi hodná holčička, jsi můj andílek! Ukaž, ať ti políbím ručičku!“
Uchopil mě za ruku a chtěl mi ji políbit, ale já jsem rychle ucukla. Zmocnila se mě jakási lítost a ještě víc mě trápil stud. Běžela jsem nahoru celá vylekaná, nechala otce být a ani se s ním nerozloučila. Když jsem vešla do světnice, tváře mi hořely a srdce tlouklo z nějakého mučivého a dosud nepoznaného pocitu. A přece jsem směle řekla mamince, že jsem upustila peníze do sněhu a nemohla je najít. Očekával jsem alespoň výprask, ale nic se nestalo. Maminka byla nejdřív opravdu bez sebe hněvem, protože jsme byli hrozně chudí, rozkřičela se na mě, ale najednou se zarazila a přestala mě hubovat. Prohodila jenom, že jsem nešika a lajdák a že ji nemám moc ráda, když tak špatně opatruju její majetek. Tato poznámka mě zarmoutila víc, než kdybych dostala výprask. Ale maminka už mě znala. Povšimla si mé citlivosti, často přecházející v chorobnou přecitlivělost, a trpkými výčitkami o nedostatku lásky chtěl na mě hlouběji zapůsobit a donutit v budoucnu k opatrnosti.«[3]
Ale toto období, kdy Nětočka žila jen pro okamžiky, ve kterých se jí otec věnoval, brzy na to skončilo. Otčíma drželo naživu jen přesvědčení, že je nejlepším houslistou v Petěrburgu a opravdu dokázal ve hře svých soupeřů najít vždy některé nedostatky tak, že mohl dále snít o slávě, jež přijde, až on sám vezme do rukou své housle. Ale tuto sezónu přijel do Petrohradu jeden zahraniční geniální virtuóz, a Jefimovovi se rázem zhroutil celý jeho dosavadní svět, protože poznal, že ve hře cizího virtuóza poznal, že opravdu nemá talent. Stejné noci po dlouhém trápení zemřela i Nětoččina maminka a její výchovy se ujal kníže Ch., jež se slitoval nad její životní tragédií.
Po dlouhé rekonvalescenci se Nětočka stala součástí rodiny, knížete Ch. velmi ctila, ale milovala jeho dcerku Káťu, jež ji sice zpočátku přehlížela, ale později spolu navázaly velmi intimní přátelství, které rozdělila žárlivá Kátina matka i odjezd celé rodiny do Moskvy, zatímco Nětočka zůstala u dcery knížete z prvního manželství, Alexandry Michajlovny.
S Alexandrou navázala velmi záhy krásný vztah, protože byla s Nětočkou symbioticky spojena citlivostí, ale i smutkem minulosti, která stála zvlášť mezi Alexandrou a její manželem, Petrem Alexandrovičem, který zdánlivě asketicky žil jen pro svůj úřednický svět, ale zevnitř byl hlodán dávným tajemstvím své manželky.
Trápení citově nevyrovnané Alexandry pak vyvrcholilo, když její muž přistihl Nětočku s milostným dopisem, jež Alexandře psal na rozloučenou její dávný platonický milenec, kterého dosud milovala a jež byl původcem jejího trápení, protože jejím manžel tušil nějaké staré podlehnutí milostné vášni a svou manželku systematicky citově vydíral až sama uvěřila tomu, co ji předhazoval a celý zbytek života žila v nesmyslných výčitkách. Petr Alexandrovič obvinil Nětočku na základě několika slov, jež se mu z dopisu podařilo přečíst, že má tajného milence, s kterým udržuje intimní vztah. Pře se přenesla až před Alexandru, jež ležela vyčerpaná po předchozím nervovém záchvatu a další hádka ji přivedla na pokraj smrti. Nětočka až poté, když už nebyly city, jež by se daly ranit, dala dopis Petru Alexandroviči přečíst, aby poznal nejen jaký je hlupák, ale i jaký je tyran, jež zničil své nejbližší.

Použitá literatura:

  1. Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Nětočka Nězvanonová, Strýčkův sen, Levné Knihy KMa: Praha, 2003.

Celé dílo:

Bibliografie:

[1] Dostojevskij, s. 18-19.
[2] Tamtéž, s. 22-23.
[3] Tamtéž, s. 46-48.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.9 (7 hlasů)