V noci jsem snil, že jsem motýlem

»Oba byli mladí, oba si dělali tytéž naděje a oba měli jeden a týž cíl. Ale B. byl ještě hodně mlád, zažil ještě málo bídy a hoře; nadto byl především Němec a blížil se svému cíli houževnatě, systematicky, podle předem připraveného plánu, dokonale si vědom svých sil, zatímco jeho druhovi již minula třicítka a byl unaven, uštván, ztratil všecku trpělivost a vydal se z prvních, zdravých sil, neboť se celých sedm let trmácel za kus chleba po provinčních divadlech a statkářských orchestrech. Po celou tu dobu ho držela pouze ona věčná, nezvratná idea, že nakonec vybředne z té mizerné situace, našetří si peníze a půjde do Pěterburgu. Avšak tato idea byla mlhavá, nejasná, bylo to jakési neodolatelné vnitřní nutkání, jež nakonec po letech ztratilo svou prvotní jasnost v očích samotného Jefimova. Když přišel do Pětěrburgu, jednal už téměř bezděčně, z pouhé setrvačnosti, a skoro už ani nevěděl, co bude v hlavním městě dělat. Jeho nadšení bylo jaksi křečovité, žlučovité, nevyrovnané, jako by jím chtěl oklamat sám sebe a ujistit se, že v něm ještě nevyhasla počáteční síla, počáteční žár, počáteční zanícení. Jeho neutuchající nadšení ohromilo chladného metodického B., jenž byl otčímem přímo oslněn a přivítal ho jako budoucího velkého génia. Jinak si ani nedovedl budoucnost svého druha představit. Brzy se mu však otevřely oči a dokonale ho prohlédl. Jasně uviděl, že celá ta nevyrovnanost, horečnatost a netrpělivost není nic jiného než bezděčné zoufalství při vzpomínce na zabitý talent; že talent snad ani nebyl tak velký, že víc než co jiného to byla zaslepenost, planá ješitnost, prvopočáteční uspokojení a ustavičná fantazie, ustavičný sen o vlastní genialitě. „Nemohl jsem se nedivit zvláštní povaze svého druha“, vyprávěl B. „Před mýma očima se odehrával zjevně zoufalý horečnatý zápas křečovitě vypjaté vůle a vnitřní bezmocnosti. Nešťastník, uspokojovaný po celých sedm let jedině sny o své budoucí slávě, ani nezpozoroval, že zapomněl na samu podstatu našeho umění, dokonce na základní techniku. Jeho chaotická fantazie mu co chvíli malovala úžasné plány do budoucna. Nejenže chtěl být největším géniem, jedním z nejslavnějších houslistů světa, nejenže už se za takového génia pokládal, pomýšlel ještě stát se skladatelem, aniž znal cokoli o kontrapunktu. Ale nejvíce mě udivovalo,“ dodával B., „že tento člověk při své naprosté nemohoucnosti, při zcela nepatrných znalostech techniky umění, měl tak hluboký, jasný možno říci instinktivní cit pro umění. Tento jeho cit a pochopení pro umění byly tak silné, že není divu, jestliže se v sobě zmýlil a místo hlubokého, instinktivního kritika umění se pokládal za jeho žrece, za génia. Občas se mu podařilo svým hrubým prostým jazykem, oproštěným od jakékoliv vědy, říkat mi takové hluboké pravdy, že mě přiváděl do úzkých a nedovedl jsem pochopit, jak to všechno vystihl, když nikdy nic nečetl a nikdy se ničemu neučil. Jsem mu v mnohém zavázán,“ dodával B., „jemu a jeho radám. Přispěl k mému zdokonalení. Co se mě týče,“ pokračoval B., „nedělal jsem si o sebe starosti. Také jsem vášnivě miloval své umění, i když jsem hned na začátku své dráhy věděl, že nic velkého ze mne nebude, že zůstanu doslova nádeníkem v umění, zato však jsem hrdý na to, že jsem nezakopal svou hřivnu jako líný otrok, ale stonásobně ji rozmnožil. Jestliže kritika chválí mou přesnou hru, obdivuje se mé vysoké technice, pak za to za všechno vděčím nepřetržité mravenčí práci, jasnému odhadu, nač stačím, dobrovolnému sebezničení, tomu, že je mi odporná domýšlivost, lenost a předčasné sebeuspokojení.“«[1]

»„Nemám talent!“ prohlásil nakonec a zbledl jako smrt.

B. byl hluboce dojat.

„Poslechni, Jegore Petroviči,“ řekl mu, „co to děláš? Vždyť se jenom ničíš svým zoufalstvím. Nemáš trpělivost ani odvahu. Teď říkáš v návalu skleslosti, že nemáš talent. To není pravda! Máš talent, ujišťuji tě o tom. Vidím o už jen z toho, jaký cit máš pro umění a jak mu rozumíš. Dokážu ti to na celém tvém životě. Vyprávěl jsi mi přece o svém bývalém žití. Už tenkrát tě bezdůvodně přepadlo zoufalství. Tvůj první učitel, ten podivín, o němž jsi tolik hovořil, poprvé v tobě probudil lásku k umění a poznal tvůj talent. Uvědomil sis to tehdy právě tak silně a hluboce jako teď. Netušils však, co se s tebou děje. Neměl jsi stání v statkářově domě a nevěděls, co chceš. Tvůj učitel zemřel příliš brzy. Zanechal tě jen s pouhými nejasnými tužbami a hlavně ti nevysvětlil, co jsi zač. Cítil jsi, že potřebuješ jinou, širší cestu, že jsou ti přeurčeny jiné cílem ale nechápal jsi, jak se k nim dostat, a ve svém stesku jsi začal nenávidět všecko, co tě tehdy obklopovalo. Těch šest let bídy a nouze nebylo zbytečných. Učil ses, přemýšlel, uvědomoval sis sama sebe a své síly a chápeš teď umění a svoje předurčení. Potřebuješ trpělivost a odvahu, příteli. Čeká tě záviděníhodnější úděl, než je můj. Jsi stokrát větší umělec než já, ale dej ti pánbůh alespoň desetinu mé trpělivosti. Uč se a nepij, jak ti říkal tvůj dobrý statkář, ale hlavně začni úplně od začátku. Co tě trápí? Chudoba, bída? Ale chudoba a bída formují umělce. Jsou nedílnou složkou každého začátku. Zatím tě ještě nikdo nepotřebuje a nechce tě ani znát, takový je běh světa. Jen počkej, bude to ještě horší, až zjistí, že máš nadání. Závist, malicherná prostota a nadto ještě hloupost na tebe dolehnou víc než bída. Talent potřebuje uznání, pochopení, ale uvidíš, jací lidé tě obklopí, jakmile se trochu přiblížíš k cíli. Budou přehlížet, dokonce pohrdat tím, k čemu ses tak tvrdě dopracoval, co tě stálo tolik odpírání, hladu a bezesných nocí. Nepovzbudí tě a nepotěší tvoji budoucí kamarádi. Nepovědí ti, co je v tobě dobrého a opravdového, ale se škodolibou radostí budou vydzvihovat každou tvou chybu, poukazovat právě na to, co je v tobě špatného, v čem se mýlíš, a s předstíranou lhostejností a pohrdáním budou oslavovat každou tvou chybu, jako by byl někdo bez chyb! Jsi domýšlivý, často nemístně hrdý, můžeš urazit nějakého nicotného ješitu a bude zle - zůstaneš osamocen a jich bude mnoho, uštípají tě jako vosy. I já to už začínám pociťovat. Vzmuž se přece! Nejsi na tom ještě tak bídně, hlavně se nevyhýbej dřině, dělej černou práci jako já na večírcích u chudých řemeslníků. Jenže ty jsi netrpělivý, až chorobně netrpělivý, je v tobě málo prostoty, moc spekuluješ, moc si lámeš hlavu. Jsi smělý v řeči, ale zbabělý, když máš vzít do ruky smyčec. Jsi ješitný a málo odvážný. Dodej si odvahy, vyčkej, uč se, a jestliže nevěříš svým silám, jednej nazdařbůh. Máš v sobě oheň, cit. Třeba dojdeš k cíli, a když ne, stejně se nevzdávej. V žádném případě nic neztratíš, můžeš jedině získat. Risk je zisk kamaráde.!“

Jefimov naslouchal svému bývalému druhovi s hlubokým pohnutím. Bledost se mu vytrácela z tváří a vystřídal ji ruměnec; oči mu nezvykle planuly odvahou a nadějí. Leč ušlechtilá odvaha se záhy změnila v samolibost, potom v obvyklou drzost, a když B. skončil se svým domlouváním, poslouchal ho už roztržitě a netrpělivě. Přesto však mu vřele stiskl ruku, poděkoval mu, pohotově jako vždy přešel z hlubokého sebepokořování a skleslosti do bezmezné nadutosti a drzosti; samolibě prohlásil, jen ať se jeho druh nestrachuje o jeho osud, že ví, jak si zařídit život, že brzy taky získá příznivce, uspořádá koncert a rázem bude mít slávu a peníze. B. pokrčil rameny, ale neodporoval svému bývalému kamarádovi, a tak se rozloučili, třeba ne nadlouho. Jefimov hned utratil peníze, které dostal, a přišel si pro další. Přišel i potřetí, počtvrté a podesáté, až nakonec došla B. trpělivost a dal se zapřít.«[2]

»Jednou mě maminka poslala nakoupit a já jsem opatrně nesla domů drobnou stříbrnou minci, kterou jsem dostala nazpátek. Když jsem vcházela na schody, srazila jsem se s otcem, jenž vycházel ven. Zasmála jsem se na něj, neboť jsem nedokázal potlačit své city, kdykoliv jsem ho viděla, a jak se ke mně nakláněl, aby mě políbil, zahlédl v mé dlani stříbrný peníz… Zapomněla jsem podotknout, že jsem se naučila číst z výrazu jeho tváře a na první pohled jsem uhodla téměř každé jeho přání. Když byl smutný, pukalo mi srdce steskem. Nejčastěji a nejvíce tesknil , když byl úplně bez peněz a nemohl si dopřát ani kapku alkoholu, na nějž si zvykl. Ale ve chvíli, kdy jsem ho potkala na schodech, zdálo se mi, že se v něm odehrává něco zvláštního. Pohled jeho zkalených očí těkal z místa na místo; zpočátku si mě nevšiml, ale když viděl v mé dlani lesknoucí se peníz, zrudl a zas zbledl, užuž vztahoval ruku, aby mi peníz sebral, vzápětí však ucukl. Zřejmě se v něm odehrával prudký boj. Nakonec však zvítězil sám nad sebou. Nařídil mi, abych šla nahoru, sestoupil o několik schodů, ale náhle se zastavil a chvatně na mě zavolal:

Vypadal velmi rozpačitě.

„Poslechni, Nětočko,“ řekl mi, „dej mi ty peníze, já ti je vrátím. Co? Dáš je tatínkovi, viď? Jsi přece hodná holčička, co?“

Jako bych to byla tušila. Hned mě napadlo, jak se maminka rozzlobí, a protože jsem byla plachá a navíc se instinktivně styděla za sebe a za otce, nijak jsem nespěchala dát mu peníze. Okamžitě si toho povšiml a honem řekl:

„Ne, nepotřebuju, nepotřebuju!“

„Ne, ne, tati, jen si je vem. Řeknu, že jsem o ně přišla, že mi je sebraly děti ze sousedství.“

„No dobrá, dobrá. Věděl jsem, že jsi rozumná holčička,“ řekl, usmívaje se třesoucími rty a neskrývaje své nadšení, když ucítil peníze v rukou. „Jsi hodná holčička, jsi můj andílek! Ukaž, ať ti políbím ručičku!“

Uchopil mě za ruku a chtěl mi ji políbit, ale já jsem rychle ucukla. Zmocnila se mě jakási lítost a ještě víc mě trápil stud. Běžela jsem nahoru celá vylekaná, nechala otce být a ani se s ním nerozloučila. Když jsem vešla do světnice, tváře mi hořely a srdce tlouklo z nějakého mučivého a dosud nepoznaného pocitu. A přece jsem směle řekla mamince, že jsem upustila peníze do sněhu a nemohla je najít. Očekával jsem alespoň výprask, ale nic se nestalo. Maminka byla nejdřív opravdu bez sebe hněvem, protože jsme byli hrozně chudí, rozkřičela se na mě, ale najednou se zarazila a přestala mě hubovat. Prohodila jenom, že jsem nešika a lajdák a že ji nemám moc ráda, když tak špatně opatruju její majetek. Tato poznámka mě zarmoutila víc, než kdybych dostala výprask. Ale maminka už mě znala. Povšimla si mé citlivosti, často přecházející v chorobnou přecitlivělost, a trpkými výčitkami o nedostatku lásky chtěl na mě hlouběji zapůsobit a donutit v budoucnu k opatrnosti.«[3]