21. Prosinec 2008
Скверный анекдот, 1862
Není jistě bez zajímavosti, že dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského bylo vždy interpretováno v mnoha dalších uměleckých oborech, byť jeho „mohutnost“ nedává příliš velké možnosti převést jeho původní psychologické hlubiny tak, aby se jejich původní význam příliš nerozmělnil. Nicméně humoristická část Dostojevského díla je přímo předurčena k tomu, aby se bez velkých úprav dala převést do dramatické tvorby. A jedním z těchto děl, jež vyžaduje minimální scénickou náročnost je i brilantní satira Nemilá příhoda tak, že je snad trochu škoda, že se sám Dostojevskij nikdy nepokusil o čistě dramatické dílo.
Generál a státní rada Ivan Iljič Pralinskij se po menší oslavě se svými kolegy, rovněž generály Nikoforovem a Šipulenkem, rozhodne, že převede své idealistické myšlenky o nutnosti humanistické reformy, jež by sblížila a morálně narovnala vztahy mezi podřízenými a nadřízenými úředníky z hájemství opileckých slov v činy, a navštíví svatbu jednoho z nejnižších úředníčků ze své kanceláře, Pseldonymova, jehož si zapamatoval jen pro jeho neobvyklé jméno.
»Tak tedy… dejme tomu, vejdu, všichni budou překvapeni, zanechají tance, budou se dívat vyplašeně a couvat do koutů. Tak prosím, ale tu já se projevím. Půjdu rovnou k vyděšenému Pseldonymovovi a s nejpřívětivějším úsměvem ho oslovím nejprostšími slovy: „Tak a tak, byl jsem na návštěvě u jeho excelence Stěpana Nikiforoviče. Doufám, že víš, že víš, že bydlí tady v sousedství…,“ a potom zběžně a s humorem vyložím příhodu s Trifonem. Od Trifona přejdu na to, jak jsem šel pěšky: „…a tu jsem zaslechl hudbu, ze zvědavosti se ptám strážníka a dovídám se, že se ženíš, kamaráde. Povídám si, zajdeš k svému podřízenému, podíváš se, jak se tví úředníci veselí a… žení. Doufám, že mě nevyhodíš.“ Vyhodíš! To je slovíčko pro podřízeného! Koho by mohlo něco takového napadnout? Bude jistě celý poblázněný, o překot mi bude nabízet křeslo, bude radostí bez sebe, v první chvíli mu bude rozum stát.
Co může být prostšího a krásnějšího než takový skutek? Za jakým cílem tam vlastně půjdu? To je jiná otázka. To už je, abych tak řekl, morální otázka věci. V tom je vlastní jádro.
Hm… na co jsem to vlastně myslel? Aha!
Posadí mě určitě vedle nejváženějšího hosta, nějakého nižšího hodnostáře nebo příbuzného, vysloužilého štábního kapitána s červeným nosem… Gogol skvěle líčí takové typy. Seznámím se samozřejmě s nevěstou, pochvílím ji a řeknu hostům, aby se nedali mnou vyrušovat, aby se dál veselili a pokračovali v tanci, udělám několik vtipů, budu zkrátka vlídný a roztomilý. Vždycky bývám vlídný a roztomilý, když jsem sám se sebou spokojen… Hm… trochu vadí, že jsem, zdá se, stále ještě maličko… no ne právě opilý, ale tak nějak…
Samozřejmě, že jako gentleman budu vystupovat jako rovný s rovným a nebudu vyžadovat žádnou zvláštní pozornost. Ale morálně, morálně to bude něco jiného: všichni to pochopí a ocení. Můj skutek v nich probudí nejlepší city. No a tak posedím půl hodiny, třebas i hodinu. Zdvihnu se samozřejmě těsně před jídlem. Budou toho mít spoustu nachystáno, napečeného a nasmaženého, budou mě poníženě prosit, abych zůstal, ale já jen vypiju číši a pronesu blahopřání, jídlo odmítnu. Řeknu: mám ještě práci! A jak se zmíním o práci, všichni se zatváří vážně a uctivě. Tím jim jemně připomenu, že oni a já, to je prosím rozdíl. Nebe a dudy. Ne že bych jim to chtěl nějak cpát, ale musí se to… dokonce z morálního hlediska je to nutné, ať si říká kdo chce co chce. Ostatně, ihned se usměju, možná i zasměju a všem se vrátí dobrá nálada… Zažertuju ještě s nevěstou… hm… tohle bude nejlepší: udělám narážku, že za devět měsíců přijdu zase, za kmotra. Che-che! Jistě za tu dobu budou mít dítě, množí se to jako králíci. Všichni se zasmějí, nevěsta se začervená, já ji s citem políbím na čelo, třebas jí i požehnám a… druhý den bude o mém skutku vědět celý úřad. Druhý den budu zase náročný a neúprosný, ale všichni už budou vědět, jaký já jsem člověk. Budou znát mé nitro, mou duši. Budou říkat: „Jako představený je přísný, ale jako člověk hotový anděl.“ A budu mít vyhráno. Získám je takovým nepatrným skutkem, jaký by vám nikdy ani na mysl nepřišel; budou už moji, já jejich otec, oni mé děti…«[1]
Nabubřelý a sobecký Pralinskij, navíc již ve značně podroušeném stavu, svou přítomností nejen přeruší jakoukoliv zábavu, ale jeho pokus o proslov, jež by dovolil prostým svatebčanům se mu na chvíli postavit na roveň, se utne pro svou trapnost již v samém počátku. Nicméně přerušená zábava se rozproudí poté, co jej svatebčané, vida, že je opilý, začnou ignorovat a před Pralinského postaví dvě láhve šampaňského, určeného původně pro novomanželský přípitek, jež již tak opilého Pralinského uvedou záhy pod stůl a desetirublový úředníček Pseldonymov je nucen svého představeného odnést do novomanželské postele, nemaje, pro svou chudobu, jiného nábytku.
Druhý den se Pralinskij, jež si vystřízlivěje uvědomil, plný rozsah svého trapasu, potichu vytratil, a doma se po osm dní soužil představami o odchodu do kláštera, o podání žádosti o předčasný odchod do výslužby, jež by jediný mohl smazat jeho hanbu. Nicméně si den devátý dodal sdostatek odvahy, aby opět vstoupil do kanceláře, kde není ani vidu po předpokládaných úsměšcích, ba, Pseldonymov v době jeho nepřítomnosti, uvědomuje si nemožnost svého dalšího služebního povýšení, sám požádal o přeložení, které Pralinskij s radostí podepsal.
Použitá literatura:
- Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Hráč (Věčný manžel/Nemilá příhoda), Odeon: Praha, 2002.
Celé dílo:
Bibliografie:
[1] Dostojevskij, s. 263-264.
Verze pro tisk- Přidat komentář
- 5361x přečteno
Zaslat e-mailem
