Kategorie
18. Prosinec 2008
Ve dvacátých letech dvacátého století na našem literárním nebi prudce zazářilo hned několik hvězd nejvyšší jasnosti, které daly znát, že ono krátké období svobody První republiky se nesmazatelně zapíše jako zlaté období české literatury. Netřeba nijak zdůrazňovat, že do této generace, jež spoluvytvářela nejen české moderní umění, ale dokonce české umění jako takové, které se až do jejího příchodu stále jen zmítalo ve hledání vlastní identity, patří i Ivan Olbracht a jeho jedno z jeho vrcholných děl, pro české poměry, s doposud neslýchanými psychologickými hlubinami, jež navíc nedává uhasit potřeby žíznivého, ale jen vzbuzuje řadu neodbytně nepředpověditelných otázek, Podivné přátelství herce Jesenia.
Není nic snazšího než v několika vteřinách odsoudit člověka. A není nic složitějšího než člověka poznat. A mezi těmito dvěma póly se pohybuje i ono podivné přátelství, jež bylo navázáno mezi hercem Jeseniem, přes své mládí již velmi slavným hercem Národního divadla, a Janem Veselým, kterého Jesenius poznal na představení vesnického divadla té nejpodřadnější jarmareční úrovně v roli Shakespearova Hamleta, ve které nevynikal ani tak svým necvičeným hereckým umem, jako obrovským žárem a temnotou své osobnosti, jež dokázala hypnotizovat i strhávat a to vše jakoby jen tak s nijak neskrývaným nezájmem i neochotou předvádět se.
A právě ona absence nutnosti či potřeby nosit masku někoho jiného svedla ony nad své okolí výrazně čnějící osobnosti, herce Jesenia a Jana Veselého, které vzájemně pojilo něco mnohem hlubšího než přátelství založeném na společných jmenovatelích svých vnějších podob, to, co z nich dělalo přátele hlubší než sama smrt, se skrývalo v jejich upřímnosti a velikosti, což by však ani oni sami nedokázali přesněji definovat, a tak není divu, že pro jejich navenek vzájemně se vylučující povahy, cílevědomého Jesenia a divokého Veselého, bylo jejich přátelství ostatními považované za podivné.
A stejně jako byly navenek zcela neslučitelné jejich povahy i životy, bylo zcela neslučitelné i jejich herecké umění, kde Jesenius vynikal tvrdou prací, studiem s tématem hry souvisejících odborných pramenů i přemýšlením o podstatě své role, namísto napodobování skutečných lidských předloh, jež bylo obvyklé u jeho méně nadaných kolegů; zatímco Veselý vždy hrál sám sebe, spontánně a strhujíce tak, že se stal nejen hvězdou předměstského divadla pro chudší publikum, ale velmi záhy byl přetažen na tehdejší první českou divadelní scénu ve Zlaté kapličce, kde se stal Jeseniovým rovnocenným partnerem.
Ale jak již naznačoval způsob vyjádření role Hamleta, ve které Jesenius svého podivného přítele poznal, Veselý se netoužil stát hercem, ale herectví, Národní divadlo, ovace kritiky i nadšení mnoha zamilovaných žen, pro něj znamenalo jen krátké pokušení vyzkoušet něco nového, čeho se velmi záhy nasytil a jeho divoká krev jej táhne zase dál, zpět do Ameriky, kde si mohl jako tramp, v tehdejším pejorativním označením pro tuláky a pobudy, dosyta užívat svobody. Ale zastavila jej první světová válka, Veselý se stal špionem po Rakousko nepřátelské strany až byl kdesi na východní frontě ubit holemi, protože zastřelil hejtmana svého pluku.
Ale podivné přátelství herce Jesenia touto tragickou smrtí neskončilo, právě naopak jak fénix povstalo z popela a to jak ve Veselého dítěti, které Jesenius zcela samozřejmě přijal za své vlastní, tak v Jeseniově herectví, do které se spojilo to nejlepší z pečlivosti a pracovitosti starého Jesenia a z divoké rozervanosti svého podivného přítele.
»Po představení se rychle odlíčil a naházel na sebe občanský oděv. Spěchal do Řetězové ulice. Dům byl ještě otevřen, předsíň bytu pootevřena, jako připravena k jeho příchodu, a tak vpadl přímo do Janova pokoje.
Veselý seděl nepohnutě u stolu v žlutém svitu petrolejové lampy. Na Jesenia hleděl bledý, ztrnulý obličej a oči studené, jakých u přítele ještě nezřel.
Nepovstal, nepozdravil.
„Je to pravda?“ zachroptěl Jesenius již ode dveří hlasem, který mu selhal.
„Ano,“ odpověděl mrtvě Veselý.
Jesenius zůstal přimrazen.
Srdce se mu divoce rozbušilo. Učinil několik výhrůžných kroků vstříc bledému obličeji u lampy:
„Pak někdo z nás dvou musí zemřít!“
Veselý vyskočil a jeho obličej se zkřivil hrůzou. Vztáhl dlaň jako k obraně.
„Ne vraždu!“ vykřikl... Zašeptal: „Ne vraždu!... Vražda je ošklivá věc, Jiří Jesenie!... Věř mi!“
Ustrašený pohyb paže a tón hlasu zarazily Jesenia v půl cestě. Překvapily jej. Zbabělče! — projelo mu hlavou.
Jan hleděl do země. Stáhl pomalu napřaženou paži. Jeho zrak se teď odtrhl od podlahy, přejel unaveně Jeseniovi od nohou k čelu a zpět. Veselý zvolna
popošel k oknu a odvrátil tvář do noční tmy.
„Musil... bys pak za mne přejmouti jisté závazky,“ řekl, „ne zcela příjemné.“
A za chvíli, neobrátiv se, pravil:
„Nerad bych to udělal, člověk má dožít, ale záleží-li ti velice na mé smrti, vyřídím to sám.“
Jesenius stál uprostřed pokoje s údy zolověnými. Čas se zastavil. A nade vším viselo ucho, které se stalo hmotou.
Veselý se pomalu obrátil.
„Nevěděl jsem, že ji miluješ,“ pravil. „Oklamala mne. Mluvila o tobě jako o lhostejném známém z letního bytu. Co je mi do Kláry?“ Jeho hlas nabýval barvy a jeho oči se zanítily ohněm. „Nelákal jsem ji. Sama mi padla do náručí. Kdo je mi Klára? Nechci ji. Nemiluji ji. Tebe miluji. Ty jsi mi vším.“
Ale hned, jako by byla tímto vzplanutím vyčerpána veškerá jeho síla, pozdvihl ruce kolmo nad hlavou a protáhl se v kříži. „Eéch!“ řekl mdle. „Již
zase jednou čichám krev. To dělá ona. Gabriela.“
Ruce padaly obloukem dolů a pěstě narazily o stehna.
„Bestie nenasytná.“
Prošel několikráte pokojem a stanul opět u okna. Zahleděl se do tmy za jeho tabulkami.
Jesenius usedl u stolu a klesající hlavu podepřel dlaněmi.
Bylo veliké ticho.
Jan se vrátil, odsunul židli, a židle vydala ošklivý zvuk. Zasedl za stolem.
Tak zde bydlí proti sobě, oba smrtelně bledí a hleděli do prázdna.
Petrolejová lampa je oblévala žlutým světlem.
Rozešli se beze slova.
Druhého dne dopoledne měl Jesenius zkoušku a práce naň působila léčivostí chininu, který působí hukot v uších, duse tak výkřiky bolesti příliš prudké.
A odpoledne, v popelavé lednové odpoledne, které se dnes zvláště brzy rozplývalo ve večer, seděl v křesle u psacího stolu a hleděl do šera. Otevřely se
dveře a vstoupil Jan Veselý.
„Dobrý večer, Jiří!“ řekl a jeho dutý hlas vyšel jakoby z ohrady mnoha zdí.
„Dobrý večer, Jene!“ odpověděl temně Jesenius.
Host usedl na pohovku. Lokte opřel o kolena, bradu podepřel dlaněmi. Vše pomalu, unaveně, jako by se odhodlával ke každému z těch pohybů s nechutí.
Jesenius k němu obrátil hlavu. Hleděly na sebe dvě bledé tváře. Nikdo nepřenesl slova.
Bylo šero. Jeho vlny plynuly neslyšitelně pokojem. Linuly se sem skleněnými tabulemi oken, sunuly se plíživě po nábytku, hladily obrazy, jemně se dotýkaly těl a odplouvaly dřevem dveří. Houravě se táhly mezi dvěma dvojicemi lidských očí, smutně do sebe zahleděných. Čas se rozplynul v mlčelivém proudu mlh a sunul se s nimi.
Bylo ticho. Zvuky ulice a chod zlatých skříňkových hodinek byly tlumené a zněly z velkých dálek. Hodinky odbíjely čtvrti. Ale i tyto zvuky byly zdušeny, vycházejíce jakoby z ukrývané krabice, v jejíž bavlnkové výplni je uschováno nějaké krvavé tajemství, žalující teď, ve chvíli nejméně očekávané, na viníky tichým nářkem.
Vlny bělely. A zase cinkaly hodinky. Slyšeli je, ale bylo jim cizí uvědomiti si, že je to čas.
Vlny popelavěly, kalněly. Vcházely šedé okenními tabulemi, padaly vlastní tíhou na koberec a tam houstly. Tak, že již nenacházely průchodu dveřmi, ale stavěly se u jejich jezu, rostly v zeď a plynuly zpět k oknu, hledajíce odtok tam, odkud byly přišly. Ale odtud tlačily se nové proudy a záplava houstla.
Čtvero smutných lidských očí se již nenalézalo.
Jan volně vstal. Popošel k příteli a podal mu pravici. Dlaně se dotkly, ale nestiskly, jen o sebe zavadily, jako by i ony byly mlhové.
Pak odešel a dveře se za ním tiše zavřely jako z látek.
Jesenius zůstal nehnutě v křesle, jsa zahleděn v brázdu, kterou v jezeře mlh zanechal odešlý přítel.
Pak, nevěda, jak se to stalo, stiskl knoflík ručního zvonku před sebou a když zazněl jasný hlas stříbra, podivil se, že nalezl odvahu vyvolati jej.
Přišla paní Mádlová.
„Prosím, rozsvěťte!“ pravil temně.
Cvakl zapínač a pokoj se rozzářil jasným světlem.
Vstal. Pochodil pokojem, oblékl se a vyšel. A mlhy vyšly s ním.
Jesenius neví, kde onoho večera byl. Rozpomíná se jen, že kráčel utuhlými chodníky podél ozářených výkladních skříní, které měly ledovou kůru na sklech; kolem uzenářských krámů s hustým řetězem mužů a žen ve dveřích, z ruky do ruky podávaných, kudy se hrnuly oblaky mastné páry; že potkával lidi s bradami v kožiších a zimnících, dělníky v dvojích kabátech, pospíchající ke kamnům domovů; vojáky s cigaretami v ústech, děti kamsi utíkající, služky, zakuklené do vlněných šátků, v rukou se džbánky piva a provázené milenci, kteří měli červené nosy a ruce hluboko v kapsách; pamatuje se, že jen málem do něho nevrazil nákladní povoz a kočí s ojíněným knírem že zahrozil pěstí ve velké palcové rukavici a křikl na něho, při čemž mu vyrazil z úst bílý oblak dechu. Měl v duši dojem světel a lidí, ruchu a shonu, dojem ulice, nevšímavé k člověku a řítící se kamsi vlastním zákonem, který byl Jeseniovi cizí a nebyl zákonem jeho.
Pak poznal, že kráčí vzhůru Letnou. Sady byly pusté a umrzlá pěšina zněla pod kroky kovem. Na houšti křovin a větvích stromů utuhla sněhová kůra a blyskotala se hrotitými jiskrami. Ale Jesenius vystihl, že blízkost sadových svítilen jest náhodná a mrazivé mihotání že má zdroj uvnitř sněhu, v ohni podivně oslnivém a studeném, který nikdy neuhasíná a ničím se neživí.
To byla chvíle, kdy se Jeseniova mysl probrala z mrákot a rozpomínala se.
Již prve se pokusil přemýšleti, ale poznal, že není o čem, že včerejšek učinil vše marným a zbytečným.
Teď se myšlenky vynořovaly samy. Vyvstala před ním událost včerejší noci v Janově pokojíku. Tak to bylo? Bože, jaký omyl ta včerejší noc, jaká nepravda v každém z těch slov i posunků! A jaké dvě mátohy to proti sobě stály a třeštily na sebe oči! Ne Jan Veselý a ne Jiří Jesenius! A kdo to byl, který dal dvěma lidem do hlav cizí mozky a vložil jim do úst lživá slova, pohyboval jejich svaly a zmátl jejich myšlení, že si nerozuměli! Ano, učinil proti příteli několik rozkacených kroků — což učinil kdy takový krok kromě na jevišti? — a vyřkl slovo o smrti jednoho z nich — což vyřkl kdy takové slovo kromě na jevišti?— ale jak to, že Jan okamžitě nepochopil, že to je klam a mámení, jak mohl uvěřiti cizím slovům a kročejům? Proč postavil mezi ně dva svou bílou dlaň, která jako by měla chrániti spíše Jesenia, než jej sama? A proč Jesenius vyslovil slovo: Vražda! Až se zachvěl při té vzpomínce. „Nechci jí, nemiluju jí!“ řekl Jan. Byla by to hrozná slova, kdyby jim bylo třeba uvěřiti! Či přece? Co to mluvil o závazcích? Kdo byla Gabriela? Jan miluje jinou ženu? Pak neštěstí roste a nikdy nebyla spáchána strašnější křivda. Ubohá jasná Klára!
Jesenius stanul na umrzlé pěšině.
Hluboko pod ním ležela Praha. Svítila jediným velkým světlem a uvnitř něho tisíci drobnými. Velikým světlem, vyzařovaným v sloupu vstříc noční obloze, a malými, která bíle planula podél Vltavy a na pásech jejích mostů, vlnivě se obrážela v řece, zářila dlouhými dvojstupy příč městem a mihotala se červenavými tečkami na rozhraní noci. Světla uprostřed světla, jiskry utkvělé v plameni. Na hlavách Prahy ležel sníh. Činil stíny modrými a přehrady mostů černějšími a zjihl dotekem s živobytím
lidských obydlí.
Jeseniovi se objevil jiný obraz. Podkrovní komůrka s prkennými stěnami a stropem, jehož možno dosáhnouti rukou. Okénkem, tři pídě velikým, je viděti do sadu, do jehož vlhce zeleného listí přichází první chladný svit jitra. Ptáci se posud neprobudili.
Je ticho, jen zpovzdálí slyšet, jak stružkou padá do koryta pramen. A tam dole za sadem, šest kroků odtud, v jiné komůrce spí ona. Bílou paži má podloženu pod hlavou a otevřeným oknem k ní tiše vchází totéž ráno a ona vdechuje jeho vzduch. Kláro!
Miluji vás, Kláro!
Před Jeseniem leží Praha. Ale nevidí ji, má v duši jen dojem jejích světel.
Nemiluje ji? Nechce ji? Jaká hrůza, kdyby bylo třeba uvěřiti! Ne! Té dívce nesmí býti zkřiven vlas na hlavě! A Jesenius pocítil touhu rozběhnouti se do světel města, uchopiti Jana za obě ramena a prositi tak důkladně, jak jen prosba mezi přáteli může býti vyslovena: „Buď k ní dobrý! Měj ji rád!“
Vdechl dlouhým douškem mrazivý vzduch.
Dal se rychlou chůzí dolů do ulice. Ta ho přijala světly příliš ostrými. Vsedl do vozu elektrické dráhy a jel k Janovi.
Nezastihl ho.
„Pan Veselý není doma,“ řekla mu skulinou dveří rozespalá bytná. „Večer zde byl pan Procházka a někam spolu odešli.“
Vyšel opět do ulic. Kráčel mrazivou nocí s hlavou schýlenou a bradou hluboko v límci. Přešel Vltavu, loudal se podél jejího břehu kolem jakýchsi zasněžených zahrad, pustými končinami s ojíněnými zídkami a polosvětlými skupinami domů. Pak se zastavil kdesi u řeky a díval se na led u jejích břehů a na proud uprostřed něho, který zítra zamrzne.
„Copak tu děláte?“ zazněl náhle za jeho zády drsný hlas.
Polekal se a obrátil. Stál před ním strážník.
„Nic,“ odpověděl Jesenius.
Strážník řekl mírněji: „Pozoruji vás již chvíli. Kdopak jste, pane?“
„Herec Jesenius.“
„Čekáte snad na někoho?“
„Ne. Vyšel jsem si jen na procházku.“
Strážník se na něho nedůvěřivě podíval a odešel. Ale Jesenius postřehl, že se opodál skryl a že sem hledí.
Dal se na zpáteční cestu k městu.
Teprve, když docházel ku Praze, viděl, že jsou krámy zavřeny a ulice pusté. Z kterési předměstské hospůdky vycházeli poslední lidé a hostinský stahoval železnou záclonu. Před hercem kráčel plynárenský zřízenec a dlouhou tyčí shasínal svítilny. Kde hledati Jana v této době! Jan vypravoval jednou cosi o „Elysiu“; snad tedy tam! Dal se tím směrem.
Místnost byla ještě otevřena. Na smutného muže, přicházejícího z nočního mrazu, sáhla hudba, teplo, břitké světlo a hluk nepříjemně.
„Znáte pana Veselého z Národního divadla?“ zeptal se vrchního číšníka.
„Pan Veselý již odešel. Asi před dvěma hodinami. Byl tu se společností. Říkali, myslím, že jdou do ‘Moulin Rouge’.“
„Děkuji.“
Zašel do „Moulin Rouge“. Místnost se již vyklizovala a sklepníci skládali ubrusy.
„Pan Veselý zde nebyl?“
Sklepník se na Jesenia zpytavě podíval: „Již odešel.“
Jesenius odcházel. Ale ke vchodu za ním přispěchal starší pán, patrně majitel závodu.
„Pan Jesenius, nemýlím-li se?!“
„Ano.“
„Panstvo je dole... Eduard!“ volal na číšníka.
„Doveďte mistra!-“
Sklepník vyprovodil herce na chodbu a odtud jej vedl schody do podzemí. Již na schodech bylo slyšeti tlumené zvuky hudby. Pak dole ukázal Jeseniovi na jedny dveře. Za nimi vířila v prudkém tempu smyčcová hudba, z níž ostře vynikalo zvučení cimbálu. Jakýsi mužský výskot se odtamtud ozýval. Jesenius otevřel.
Blyskot světel, kouř a hluk jej omámily, že nedovedl rozeznávati. Ale to jen na okamžik.
Veprostřed místnosti, u tří stolů, sražených v podkovu, sedělo na plyšových pohovkách a povalovalo se asi dvacet lidí. Po zemi byly zmačkané ubrousky, střepy skla, také stříbrný kbelík po ledu tu v louži vody ležel; na stole v zmateném nepořádku květiny, mísy se zákusky, láhve, sklenice. Přímo na Jesenia se dívalo roztříštěné zrcadlo se zejícím hvězdicovitým otvorem. V rohu salonku, seskupena kolem stolku s cimbálem, hrála cikánská kapela. Vše vířilo a hlučelo.
Do středu místnosti, v ohnisku podkovy stolů, bylo postaveno rudé lehátko a v jeho rohu seděl Veselý. Na pohovce ležela krásná nepřítelkyně Janova, paní Skřivanová, hlavu majíc na jeho klíně. Janovi na koleně obkročmo seděl cikánský primas a hrál.
Na Janově čele byla přilepena polovina přetržené stokoruny. Druhou půlku měl cikán již v kapse.
Tak to dělávají při hýření uherští magnáti.
Primas hrál Janovi přímo do obličeje. Oči obou byly od sebe vzdáleny délkou houslí, a obojí, se stejně divoce do sebe vpíjely. Housle hrály jakousi zběsilou melodii a stranou odtud s ní letěly tóny cimbálu, druhých houslí, violy a basy. Byla to hudba?
Byl to zběsilý trysk tónů o závod, plný výkřiků, z nichž nedokřiknutý byl vzápětí vražděn jiným, jeků, přehlušovaných kovovým řevem cimbálu.
Struny svištěly a jíkaly a paličky zuřivě bily do strun, nedávajíce jim kdy rozechvíti se.
Jan dupal levou nohou o podlahu:
„Rychleji! Rychleji!“
A při každém ze slov vyrazil z jeho očí do zornic cikánových snopek řeřavých jisker.
Svalstvo všech bylo rozehráno a do očí jim lehl podivný lesk. Doktor Budil tloukl loktem pravice o desku stolu a dlaní se v rytmu chytal v týle.
„Ejá!Ejá!“ výskal.
„Rychleji! Rychleji!“ sípal Jan.
„Ejá! Ejá!“
Jen krásná paní Skřivanová ležela klidně, s úsměvem kolem rtů a její zelené oči hleděly na Jana.
Ale v nejdivočejší hře Veselým cosi trhlo.
Jeho pohled se náhle odtrhl od cikánových očí a létl v půlkruhu. U vchodu setkal se s modrýma očima Jeseniovýma.
„Jiří!“ zašeptaly jeho rty.
Vyskočil.
Běžel ke vchodu a chopil přítele za ramena.
„Jiří!“
„Ne, pusť, půjdu, nezůstanu!“
Prsty Veselého se bolestně zaryly do Jeseniových paží.
„Nepůjdeš! Přísahám ti!“
Ale vtom spatřila Jesenia paní Skřivanová.
Vymrštila se na pohovku. „Jiří druhý! A žije Jiří druhý!“ vykřikla.
Dvacet lidí se náhle rozhlédlo. Probíralo se z omámení. Zdvíhalo se.
„Sláva Jiřímu druhému!“
„Cikáni! Uvítanou!“ křikl kdosi do změti.
Hudebníci se smyčcovými nástroji obstoupili nového hosta.
A připotácel se starý opileček a padl Jeseniovi do náručí.
„Pane Jesenie! To jsme se dlouho neviděli. Chu! chuchuchu!“
Byl to starý pan Procházka.
„Pepánek mne vzal s sebou na flám! Po prvé — pane Jesenie!“ Stařeček se opile chichotal.
Když Jeseniovi podávala ruku paní Skřivanová pravila:
„Vašemu příteli se mnoho odpouští. Ale není možno neodpouštěti mu, viďte!“
Jesenius byl zavlečen do společností a usazen v čelo stolu. Po jeho pravici usedl Veselý.
Společnost střízlivého mezi opilými působí mrazivě. Nutí lháti střízlivost a není-li to již možno, alespoň se na omluvu usmívati. To není vždy příjemné.
Z mužů zde hýřících znal Jesenius sotva polovici. Ženám asi nebylo milé, že se nový člověk dovídá o jejich hříších. Jen cikáni byli šťastni, že si mohli na chvíli oddechnouti. Setřevše s čel pot a vydechnuvše po trysku, do něhož je zde štvali, sbírali se stolů pohozené zákusky a nalévali si šampaňského, hasíce jím žízeň jako vodou.
Mladý Procházka vyběhl a za chvíli se vrátil s číšníky, kteří se jali znova upravovati stoly a smetati střepy. Přinesli mísy zákusků, nové číše a čerstvé kbelíky ledu s lahvemi. Lidé se pokoušeli opět mluviti a žertovati.
Pak odpočatí cikáni sedli k nástrojům a hráli písně svých uherských rovin. Na Široké pláni, na níž hořel noční oheň, kdosi v touze obracel oči k hvězdné obloze.
Společnost se vžívala do změny. Ženy opět vyhledaly muže, k nimž toho večera patřily. Jen paní Skřivanová se marně snažila dostati se po bok Veselého.
Po jeho levici seděl Jesenius a napravo spal na židli pak kontrolor Procházka, přemožený posledními doušky, které vyprázdnil na přivítanou nového hosta. Tak paní s krásnými rty usedla, zřejmě roztrpčena, vedle rusého mladíka, kterého Jesenius neznal.
Veselý pil. Číše vyprazdňoval naráz. Zamračeně hleděl do stolu a pil. Oči odtrhoval od stolové desky jen když znova naléval.
„Jene, pojď již domů!“ říkal mu Jesenius.
Ale on zavrtěl vzdorovitě hlavou.
Většina lidí teprve teď, když chvilka klidu uvolnila přepjaté nervy, pozorovala, že jest opilá. Ženy si to přiznávaly s výbuchy smíchu a kladly unavené hlavy na ramena milenců. Ruce mužů hledaly jejich pasy. Rusý jinoch svíral zápěstí rozmrzele se usmívající paní Skřivanové, a boule na ni oči, snažil se jí velmi vášnivě cosi dokazovati. Ale jazyk mu selhával. Sál se šoural v rytmu uherské písně.
„Co to hrajou?“ zasyčel náhle Veselý a udeřil očima zlostně po cikánech. „Hřejte!“ vykřikl a ze zornic mu vyšlehly snopky jisker. Chápal se láhve, snad aby jí po hudebnících mrštil; ale Jesenius mu ruku zadržel.
„Odejdu, bůh ví, že odejdu!“ šeptal mu.
Cikáni se polekali a obratem ruky změnili unylou melodii v divoký čardáš. Cimbálové tóny letěly prudce vpřed.
„Ejá! Ejá!“ křičel opět doktor Budil, bil loktem o stůl a dlaní o týl.
Oheň hudby se přelil do žil lidí a klesající plameny sebou zase zatrhaly.
Veselý seděl nehnutě.
Ale náhle se na sedadle vztyčil.
„Nechtě nás tu o samotě!“ zasípal. „Ať jdou všichni ven!“
Ale nikdo ho ve víru hudby neslyšel.
Vyskočil. Marně ho Jesenius táhl dolů a marným zůstalo jeho chlácholivé: „Jene, prosím tě!“ Jako zlé zvíře vypadal Veselý.
„Pepane!“ vykřikl pronikavě. „Ať jdou všichni ven!“
Od stolu se volně zdvihla obrovská postava podskalského plavce v úboru velkoměstského šviháka: mladý Procházka.
„Všichni ven!“ zařval.
Nastalo náhlé ticho.
Ale nikdo se nehnul.
Tehdy mladý Podskalák popošel ke strýci, odnesl spícího i se židlí do chráněného kouta, vrátil se, chopil se láhve, rozbil ji o stůl, že šumivé víno rozhodilo daleko střepy, a zařval po druhé:
„Ven!“
Všichni vyskočili. Nastal zmatek. Cikáni utíkali první.
„Co je to za drzost ?“ křičel rozčileně profesor Jungr a šermoval rukama. „Co si to dovolujete, mladíku!“
Ale Pepánek k němu beze slova přistoupil, vzal jej za záda, vyzdvihl jako dítě, nesl velkými volnými kroky ke dveřím a mrštil jím na chodbu. Vrátil se, vzal novou plnou láhev a mávaje jí, asi jako jeho tatínek točíval nad hlavami dobytčat řeznickou palicí, řval výhružně:
„Ven!“
Bylo to znamení ke zmatenému útěku. Nábytek se řítil a padající sklo řinčelo. Překoceným stolem v půli přeražený cimbál zaječel. Veselý křečovitě svíral vzpouzející se rámě Jeseniovo.
Poslední vyšel mladý Procházka a zavřel za sebou dveře.
Oba muži osaměli. Stáli teď proti sobě smrtelně bledí.
Z chodby sem doléhal divoký hluk a váda, jež se rozléhaly po celém domě. V zsinalé tváři Janově cosi zatrhalo. Hrudník se rozehrál rychlými vlnami.
Byla chvíle napjatého ticha.
Jan padl do náručí Jeseniova. Hlavu mu opřel o rameno a zoufale zaštkal.
Kolem byla spoušť.
Na židli v koutě spal opilý pan kontrolor.«[1]
Použitá literatura:
- Ivan Olbracht, Podivné přátelství herce Jesenia, Melantrich: Praha, 1947.
Pavučina:
[1] Olbracht, s. 116-130.