V noci jsem snil, že jsem motýlem

Tragédií díla Ivana Olbrachta bylo jeho odsouzení stát se již za svého života klasikem, jež bývá zadáván v povinné školní četbě, byť jeho lingvistická, dějová i myšlenková úroveň jej řadí mezi intelektuálně nejnáročnější české spisovatele tak, že jen málokterý z jeho čtenářů je schopen ocenit skutečné hloubky jeho díla.

Ivan Olbracht po anabázi v komunistické straně, z které vystoupil po podepsání Manifestu sedmi spisovatelů v roce 1929, obrátil svou pozornost od komunismu a Sovětského Svazu (díla Anna proletářka a Obrazy ze soudobého Ruska) k Podkarpatské Rusi, na které strávil celá 30. léta studiem jinde neopakovatelného lidského materiálu, který stvořila drsná příroda a těžký život z chudých Rusínů a doposud nezprofanovaných Židů, jež v kombinaci s básnickými popisy přírody ztvárnil ve svých dvou ústředních dílech, Nikola Šuhaj, loupežník a Golet v údolí.

Nikola Šuhaj je, byť bývá často zaměňován za baladu či dokonce pohádku určenou pro děti z prvního školního stupně, návratem k psychologicky laděným dílům s hrdiny, jež jsou ať již pro svůj původ, společenské nezařazení se či osobní tragédii odvrženi na okraj lidské společnosti tak, jak je ztvárnil ve svých raných dílech O zlých samotářích, Žalář nejtemnější či Podivné přátelství herce Jesenia, ve kterých si všímá podstaty člověka z jeho záměrně přezírané stránky.

Osud Mikuláše Šuhaje tak, jak jej zrekonstruoval Ivan Olbracht v kombinaci lidových balad, jež z něj ještě za jeho krátkého života vytvořily legendu zbojníka, který bohatým bere a chudým dává, úředních policejních záznamů a soudních spisů, ve kterých je líčen jako prachsprostý vrah a zloděj, i na základě hovorů s jeho bývalými přáteli, sousedy, či milenkou Eržikou, pak plně zapadá do paralel předsudků i společenského řádu, ve kterém není místa pro neposlušné. Mikuláše Šuhaje tak lze jen stěží klasifikovat ať již jako hrdinu či jako bojovníka proti zvůli mocných i státního aparátu, ale spíš jako logický produkt chudoby lidí, které krom bohatých Židů, místních úředníků v osobách starosty a notáře, ožebračila i Světová válka a střídající se mocnosti, kdy se během několika let nad Šuhajovým krajem vystřídalo v úloze pánů Rusko, Maďarsko, Rumunsko a Československo, z nichž každý neopomenul místní obyvatelstvo ještě více ožebračit. Vzpouru Nikoly a jeho mladšího bratra Jury nelze brát jinak než jako zoufalý pokus o dobrání se spravedlnosti a práva v zemi, kde byly tyto vymoženosti určeny jen pro bohaté, zatímco chudí mohli být beztrestně mláceni, okrádáni, vypalováni ba vražděni a to nejen s vědomím ale s aktivním přispěním české policie, protože zde, daleko od Prahy, to více připomínalo zemi nikoho, než demokratický stát.

Osobnost Nikoly Šuhaje se tedy krátce po jeho prvních zbojnických činech, kdy zastřelil tři maďarské policajty, stal pro místní i daleké obyvatelstvo hrdinou i protiváhou k jejich vlastní zlomené rezignaci tak, že Nikola byl přes restrikce ba policejní zastrašování spojené s brutalitou bez rozlišování skutečných viníků, žen a dětí podporován všemi sociálně slabými a tak jeho smrt mohla vzejít, jak už to bývá, jen ze zrady, kdy byla za Nikolovu hlavu vypsána odměna 3.000,- Kč ze strany Československé státu a dalších 30.000,- ze strany místní Židovské obce, jejíž příslušníci byli Nikolovou nejčastější obětí. Ale čin Nikolových přátel, kteří jej zezadu ubili sekerami, byl v rozporu poškozenou pověstí místní policie, jež Nikolu nedostala ani po tříletém nahánění, proto byli tito Jidášové obžalováni z dvojnásobné vraždy, zatímco policejní oddíl v horách rozstřílel již mrtvá těla obou bratrů, aby si tak mohla plně přivlastnit jejich dopadení a zneškodnění, což rád dosvědčil i místní zastrašený lékař, který prováděl jejich pitvu.

Olbracht nás přes subjektivitu svého podání příběhem provede jako zkušený vypravěč tak, že si vůbec neuvědomíme jeho existenci. Ostatně stejně neviditelná zůstává zdánlivě v pozadí i přírodní lyrika, jež, aniž si to mnohý čtenář vůbec zaznamená, tvoří vedle sociálně-psychologické podstaty Šohajova příběhu nejdůležitější část románu, pro niž lze jen stěží v české próze najít obdoby.