V noci jsem snil, že jsem motýlem

Román Michaela Cunninghama z roku 1998, Hodiny, vzbudil okamžitě po svém vydání velký rozruch, který byl korunován Pulitzerovou cenou. Ba jeho stejnojmenná filmová adaptace z roku 2002, jež se scénářem nijak neodklonila od původní předlohy, získala i Oscara, dva Zlaté glóby, berlínského Stříbrného medvěda. A tak by se dle všech faktorů, včetně takřka výhradně oslavných literárních recenzí a kritik, mohlo zdát, že světlo světa spatřil román nadčasových kvalit.

Skutečné kvality Hodin je však nutné hledat jinde než v kategorii původního uměleckého díla a naopak je na Hodiny nutné pohlížet a hodnotit jej, ne-li jako na plagiát vrcholného románu Virginie Woolfové, Paní Dallowayová, pak jako na vypočítaný kalkul. - Cunningham si do výrazné míry vypůjčil zápletku i styl vyprávění Paní Dallowayová, a původní popis jednoho dne paní Dallowayové rozšířil na popis hrdinek tří, ve střídavě vyprávěných a vzájemně se prolínajících příbězích v různých časových obdobích. Vše s leitmotivem románu Paní Dallowayová, čímž se společně s hrdinkou první roviny vyprávění - samotnou Virginií Woolfovou, Cunninghamovi podařilo nejen zacpat ústa svým případným kritikům, ale naopak všudypřítomným odkazem k původnímu dílu i důkladným studiem bibliografických a biografických pramenů Cunningham své kritické čtenáře zmátl, ba omámil, natolik, že byli ochotni zcela přejít to nejzásadnější - přímé srovnání Paní Dallowayová a Hodin (Hodiny byl původní pracovní název Paní Dallowayové).

Z tohoto srovnání nevychází Cunninghamovo dílo nijak příznivě, ba naopak při veškeré autorově snaze je pouhým literárním plagiátem a neumělým opakováním nejen vyřčeného ale i dovedeného k dokonalosti tak, že by i mnohem povedenější dílo, který Hodiny nejsou v žádném myslitelném ohledu, muselo skončit krachem, nebýt právě Cunninghamova šťastného načasování, ale i velmi průměrného zpracování, které bylo vyzdviženo jako ctnost.