V noci jsem snil, že jsem motýlem

Na sklonku roku 1974, den před Silvestrem, jsme jeli vlakem na koncert do Líšnice, malé vesnice západně od Prahy. Vystoupili jsme na nejbližší železniční zastávce a pěšky šli asi čtyři zbývající kilometry. Bylo to na kraji soumraku, šli jsme přes polozmrzlá bažinatá luka nejkratší cestou k vesnici. Bylo nás čtyřicet pět. Věděli jsme, že z druhé strany, od autobusové zastávky, se k Líšnici blíží jiní naši přátelé, a mnozí další přijedou vozy. Měli jsme radostně vzrušenou náladu. Byl konec roku a před námi nesmírně hmatatelná naděje, že ho oslavíme hudbou; šli jsme na první koncert skupiny Umělá hmota, a hrát měli ještě Plastikové, DG 307 a další. Jak jsme se přesouvali pustou krajinou, plno z nás zakoušelo intenzívně pocit, který někdo formuloval slovně. Připomínalo nám to chození na hory prvních husitů. Když to bylo řečeno, žertovali jsme na toto téma a rozvíjeli je. Jak přijdeme do Líšnice, a tam již budou čekat panští - dnes establishmenťáci - a rozeženou nás.

Tak se i stalo. Přesto, že se jednalo o předsilvestrovské setkání přátel - hudebníků a venkovského hasičského sboru, s nimiž tito hudebníci hrají fotbalové utkání, v sále veřejné restaurace - přesto, že místní národní výbor předběžně schválil toto setkání, byli shromáždění na místě vyzváni, aby se rozešli, jinak že proti nim bude použito násilí. Rozešli jsme se. Přestože lidé, kteří dnes chodí poslouchat hudbu, kterou mají rádi, tak jako kdysi chodili jiní poslouchat na hory slovo, které chtěli slyšet, nemají prozatím jinou možnost, než násilí ustoupit. Ve stejné době, kdy museli vyklidit sál restaurace v Líšnici, odbývala se v lokále téže restaurace oslava myslivců, s dechovkou, jejíž decibely se vyrovnají decibelům rockové hudby, a s rozsvíceným stromečkem, tím laskavým symbolem vánoc. Účastníkem této oslavy byl i muž, který zakázal druhým bavit se způsobem, který jim vyhovuje, arogantně odmítl mluvit s jejich zástupci a zavolal na ně policii. Byl to zástupce tajemníka MNV v Líšnici.

Kdysi bychom mu říkali sluha Antikristův, dnes je to zástupce establishmentu. Nezaslouží si pozornosti, která je mu zde věnována. Je jedním z mnoha bezejmenných byrokratů, kteří od počátku sedmdesátých let znemožnili, zakázali nebo rozehnali řady jiných hudebních setkání. Je příznačným atributem doby, která obrací svoji zášť a podezíravost proti lidem, kteří nechtějí nic víc než vytvářet takové umění, jaké vytvářet musí, kteří tvrdohlavě odmítají přistoupit na to, že by umění mohlo sloužit ještě něčemu jinému než oslovování lidí, kteří si spolu s ním přejí žít v pravdě.

Ani ne tak o tom, co tito lidé dělají, protože hudbu je třeba především slyšet - jako o tom, jak to dělají a proč to dělají, se pokusím mluvit v této zprávě. Týká se třetího českého hudebního obrození - doby, která začíná v první polovině sedmdesátých let, nejspíš tak v roce 1973. Kdy vlastně bylo první české hudební obrození (bylo-li vůbec někdy), není v této souvislosti důležité. Náš termín vznikl vzpomínkou na někdejší výrok Karla Vojáka z okruhu skupiny The Primitives Group: označil totiž za druhé české hudební obrození sklonek šedesátých let, dobu, kdy došlo k netušené eskalaci rockových (nebo big beatových, jak se tehdy říkalo) skupin především v Praze, ale i kdekoliv v Čechách.

Jenom v samotné Praze jich bylo několik set. Z nich jen málo dosáhlo veřejného uznání nebo dokonce slávy. Důležité bylo, že u nás dostali příležitost dělat umění lidé, kteří se k tomu nikdy nemohli dostat přes filtry dané handicapy původu, nevědomosti o tom, co je to vlastně vzdělání, neochoty podstoupit vzdělání v případě, že měli představu o tom, jak obtížné a nepříjemné je dostat s k němu za současného systému školství. Nejpodstatnější je právě množství rockových kapel v té době. Ať byly jakkoli kvalitní, vytvářeli podhoubí pro přirozený výběr. Kapely hrály a rozpadaly se a sdružovaly se v nové. Jak jinak se o sobě mohou dozvědět lidé spřízněných názorů a povah, než tím, že si navzájem na relativně veřejném fóru předvedou to, co dovedou?

Za jeden z největších zločinů současného establishmentu považuji informační blokádu, kterou obklopuje mladé lidi v tom nejdůležitějším věku 16 - 19 let, kdy se člověk formuje pro celý budoucí život. Bere mne čert, když slyším názory, že ten, kdo je k něčemu určen, se k tomu dostane, že si to najde. Kde si to má najít, když je obklopen zdí neprostupného mlčení a nevědomosti? Josef Janíček, nynější kapelník Plastiků, působil tři roky v kapele The Swimmers, než se stal v 19 letech členem skupiny The Primitives Group. Milan Hlavsa, když založil v 19 letech The Plastic People of the Universe, měl za sebou činnost ve skupině The Undertakers a dvě vlastní kapely s jepičím životem. Jak mají zakládat nové životaschopné skupiny mladí lidé dneska, když nemají potřebné spontánně vznikající hudební zázemí, v němž by mohli srovnávat, setkávat se a rozcházet se podle své svobodné vnitřní vůle, vedení pouze svým svobodným cítěním a především vzájemnou náklonností? Ať je tomu jakkoliv, ty doby jsou nenávratně pryč; toto krátké ohlédnutí do historie české rockové hudby je uváděno koneckonců jenom pro srovnání se současným stavem, jak o něm budu mluvit za chvíli. Záměrně jsem nejmenoval žádnou z kdysi slavných českých rockových skupin, spíše mi šlo o to, upozornit na obrovskou šíři rockové hudby v té době. Ale existovala v Praze kapela, kterou si nelze nepřipomenout: The Primitives Group.

S odstupem let můžeme již bez nadsázky říci, že se vznikem skupiny The Primitives Group se v Praze objevuje v hudbě fenomén undergroundu - i když zatím nikoli vědomě, ale v rovině pocitové. To je také důvod, proč jsme nezmiňovali jiné kapely "slavné" éry českého beatu. Žalostně promrhaly svoje možnosti i svoji povinnost. Bylo s úžasem pozorovat, jak rychle zástupci nejmladšího odvětví umění předstihli v komercionalizaci a zkonzumění staré zavedené pokleslé žánry, jak se úběžníkem jejich úsilí stala kariéra na půdě tzv. divadel malých forem, jak dbali o zakademičtění svého projevu, aby jim nic nemohli vytknout duchovně nemohoucí kritikové, kteří posuzují oblast rockové hudby odumírajícími kritérii, která se již nehodí na nic, ani na ty oblasti umění, z nichž byly kdysi převzaty.

V tomto komerčním moři duchovní bídy, do něhož se jedna za druhou nořily oficiálně přijímané kapely, nebylo možno The Primitives Group přehlédnout. Byla to drsná a syrová skupina nahony vzdálená jakékoli uhlazenosti, spíše podvědomě usilující o pravý opak. Neměla svůj původní repertoár, ale osvědčila dokonalé cítění pro hodnoty. Hrajíc skladby Jimmy Hendrixe, Erica Burdona, The Grateful Dead, The Pretty Things, The Doors, The Mothers of Invention, The Fugs. Na sklonku šedesátých let bylo uvádění anglosaských skupin na českou scénu naprosto nezbytné, měla-li se příští rocková hudba u nás pozvednout na světovou úroveň. Trh tenkrát nebyl zdaleka tak nasycen zahraničními gramodeskami jako dnes. Když Primitivové hráli prvně Franka Zappu, znala ho v Praze hrstka zasvěcenců.

Ale to by ještě z The Primitives Group neudělalo kapelu, od níž lze legitimně sledovat underground jako hnutí, které vytváří stranou zavedené společnosti vlastní svébytný svět s jiným vnitřním nábojem, jinou estetikou a v důsledku toho i jinou etikou. Byla to především orientace na jeden směr současné hudby, tzv. psychedelic sound. Tady již byli Primitivové zcela tvůrčí. Již proto, že v době, kdy se na tuto hudbu orientují, nevědí o ní moc víc, než co si pod těmito slovy představují. Vyložili si je ovšem naprosto správně. Usilují svojí hudbou způsobit u posluchačů zvláštní stav mysli, který člověka alespoň na chvíli osvobozuje a obnažuje mu primární základy jeho bytosti. Kromě hudby k tomu slouží řady jiných prostředků, používání bezprostředního působení živlů - vody (FISH FEAST), vzduchu (BIRD FEAST) a především ohně, postupy převzaté z výtvarného umění nebo související s hnutím happeningu. Podrobně to bylo popsáno na jiných místech, a hlavně to žije v legendách. Ke skupině The Primitives Group již jen stručně: když tento enfant terrible české rockové scény začínali brát oficiální kritici rockové hudby na vědomí, skupina z vlastní vůle přestala existovat. Neznamená to přerušení vývoje psychedelické hudby v Praze. Primitivové se rozešli v květnu 1969; tehdy již pět měsíců účinků The Plastic People of the Universe.

The Plastic People of the Universe se hlásili k undergroundu vědomě, ale obdobně jako vytvořili The Primitives Group z neznalosti a neinformovanosti svéráznou verzi psychedelické hudby, byl pojem underground chápán Plastiky ryze pocitově, jako v podstatě doslovný výklad slova podzemí. Nesmírně významným přínosem pro další vývoj rockové hudby v Praze byla skutečnost, že se zakladatel Plastiků Milan Hlavsa ukázal být vynikajícím komponistou. Původní hudební tvorba s sebou nesla i původní texty, z nichž byl v průběhu prvního - říkejme mu mytologického - období Plastiků podán jakýsi nárys kosmologie podzemí. Underground je v něm chápán mytologicky jako svět odlišné mentality, lišící se od mentality lidí, žijících v establishmentu. Texty Michala Jerneka a Věry Jirousové, rezonující s kabalou Cornelia Agrippy a Metteheimu (jehož symboliku využívali již Primitives Group ve svých svátcích živlů), představují lid undergroundu v polohách, které plně opravňují přídomek "of the Universe" - "vesmíru" v názvu skupiny. V charakteristické skladbě tohoto období The Sun, Plastici zpívali: "Všechny hloupé mozky jsou na slunci, náš mocný národ žije v sametovém podzemí". Ve skladbě "The Universe Symphony and Melody about Plastic Doctor" oslavili jednotlivé planety sluneční soustavy, část věnovaná Zemi je nazvána Plastic People Underground. V Písni dvou novozemských světů o mýtickém ptáku Fafejtovi jsou narážky mytologické - především na mytologii keltskou a Agrippovu Kabalu - pak na svět rockové hudby (Lennona a Yoko Ono), který je opět prezentován skrze mytologický výklad. Pokud Plastici v té době obracejí svůj zájem ke konkrétnímu světu, jak by se to mohlo jevit ve skladbě Kulový blesk, oslavující oblíbenou postavu skupiny, podivínského vynálezce Prokopa Diviše, jsou reálie příběhu také změněny (Diviš sedí v chýši v kanadském pralese s přáteli, mezi nimiž je např. Roy Estrada, basový kytarista skupiny The Mothers of Invention), že nenechávají nikoho na pochybách, že jde opět o mýtické vidění skutečnosti.

Působení skladeb je umocňováno vizuálními prostředky, skrze něž Plastic People vědomě navazují na činnost skupiny the Primitives Group. Na scéně hoří ohně obsluhované kostýmovanými ohňostrůjci, členové kapely hrají pomalováni v obličejích, ve skladbě Kulový blesk vystupuje plivač ohně. Na premiéře Vesmírné symfonie v Klubu výtvarných umělců, v Mánesu, obětují Plastici bohu Marsu slepici; při vystoupení konaném týž večer, kdy na Měsíci přistáli první lidé, zapálili létající talíře, od té doby neodmyslitelnou součást jejich scény.

Kromě původní tvorby navazují The Plastic People of The Universe na The Primitives Group i v "osvětové" činnosti. Uvádějí na pražskou scénu sklady nezapomenutelné Warholovy skupiny The Velvet Underground a seznamují publikum s valnou většinou Sandersových a Kupferbergových The Fugs. Samozřejmě že hrají i novější skladby Franka Zappy.

Takhle nějak to vypadalo v dobách, kdy přídomek "of the universe" nosila skupina plným právem. Plastici se jmenují stále stejně i dnes, z věrnosti jménu, které si kdysi dali. Ale mezitím se staly věci, které je přiměly zakotvit pevně na zemi. Z undergroundu mytologického se stal underground ve smyslu kulturně sociologickém, tak jak byl zamýšlen a proklamován na počátku šedesátých let Sandersem, Ginsbergem, Wuttalem, Learym a mnoha jinými pionýry tohoto hnutí. Dokonce se odvažuji říci, že se teprve v podmínkách našeho establishmentu stal undergroundem v pravém smyslu toho slova.

Na počátku sedmdesátých let dochází v Praze k drastickým opatřením, jimiž establishment prakticky likviduje rockovou hudbu jako hnutí. Je zakazován anglicky zpívaný repertoár, jsou měněny anglické názvy skupin, řada předních rockových hudebníků se stává politováníhodnými doprovodnými hráči komerčních hvězd pop music. The Plastic People of the Universe nehodlají učinit a také neučiní žádné změny, ani v názvu, ani v repertoáru, ani ve svém vzhledu, které by jim byly vnuceny cizí vůlí, které by nevyplynuly z charakteru a vnitřní potřeby hudebníků samých. Skupina ztrácí profesionální statut; slabší povahy ji opouštějí a jádro příštích Plastiků - soustředěné kolem Hlavsy a Janíčka - začíná prakticky z ničeho - bez aparatury, bez nástrojů, bez viditelného zázemí, ale s naprosto jasnou koncepcí: že je povinností hudebníka hrát takovou hudbu, jakou mu velí hrát jeho svědomí a jaká mu přináší radost, jedině tak může svoji radost a tvoření předat publiku.

Když se po delší přestávce, v níž se formovali Plastic People v novém složení - doplnil je především virtuózní houslista Jiří Kabeš a po nějaký čas s nimi zpíval Paul Wilson - představili v zimě roku 1971 na taneční zábavě v Ledči nad Sázavou, bylo již lidem jasné, že je to jediná významná rocková skupina, která dokázala, že není třeba v ničem slevit z uměleckých nároků ani z atributů, které rockovou hudbu provázejí. Do Ledče přijely desítky lidí z Prahy, z Karlových Varů i z jiných měst. Začala se tvořit atmosféra toho, co nám později připomínalo "chození na hory", jak se o něm zmiňuji v úvodu této zprávy. Když v Ledči nad Sázavou viděl Milan Hlavsa tyto desítky přespolních, kteří vlaky, auty i stopem dorazili na koncert Plastiků, pronesl památný výrok: "My se na to nemůžeme vykašlat, i kdybychom chtěli. Jakou by tady pak ještě měli ty lidi zábavu?"

Kapela Plastic People se ocitla ve výjimečném postavení jediné podzemní rockové skupiny v Čechách. Celou svojí existencí dokazovala, že underground není efektní nálepka, kterou se označuje nějaký nový hudební směr, že je to především životní a duchovní postoj. Vždycky jsem měl za zlé ostatním poměrně slušným pražským rockovým skupinám, že na počátku sedmdesátých let začaly vyklízet pozice, ustoupily establishmentu a za cenu toho, že budou moci veřejně hrát hudbu, jakoukoliv hudbu, odvrhly možnost, že by mohly dělat umění.

Proč to ti hudebníci dělali? Myslím, že jim chybělo a doposud chybí vědomí toho, co je to umění, jaká je jeho funkce ve světě, a co je povinností těch, kterým se dostalo daru vytvářet. Kdo v tomhle nemá jasno, snadno se dostane na scestí. Plastici si zachovali svoji tvář ne proto, že jsou dobří hudebníci; v ostatních rockových skupinách té doby se možná našli hudebníci ještě lepší. Ale i v nejtěžších dobách, kdy jim chyběla aparatura, kdy neměli zázemí, o něž by se mohli opřít, jim bylo jasné jedno: Je lepší nehrát vůbec, než hrát hudbu, která nepramení z hudebníkova vlastního přesvědčení. Je lepší nehrát vůbec, než hrát to, co si přeje establishment. Ale i takhle je to řečeno přespříliš mírně. Není to lepší, je to nutné. Toto vzdání se všeho, na něž musí být v dnešní situaci kdykoliv připraven každý, kdo chce být umělcem, je základní podmínkou, předcházející veškeré veřejné konání ve sféře ducha. A to ne teprve tehdy, když jsou věci již zjevné. Jakmile je totiž učiněn první ústupek, ať pod pokryteckou omluvou nebo poctivým dojmem, že na tom nezáleží, je ztraceno vše. Jakmile položí ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) první podmínku - přistřihněte si vlasy, jenom tak trochu, a budete moci hrát - je třeba říci ne. Jakmile ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) řekne - změňte název a budete moci hrát dál, to co hrajete, je třeba říci - ne, nebudeme tedy hrát.

A přitom - vždyť to ani takto nestojí. Není v moci establishmentu zabránit hrát těm, kdo se zřekli všech výhod, které plynou z pozice profesionálního hudebníka. Establishment může přiskřípnout jenom toho, kdo se chce mít líp než druzí. Na toho, kdo chce líp žít, ne ve smyslu hmotného zabezpečení, ale ve smyslu sledování pravdy, má establishment malé drápky. Jenom ti umělci, kteří pochopí, že dar umění jim byl seslán proto, aby skrze něj oslovovali svoje bližní, a ne proto, aby se měli lépe než oni, ponesou příště toto jméno. "Velký umělec zítřka půjde do undergroundu," napsal na sklonku svého života Marcel Ducheup. Nemyslel tím underground jako nálepku označující nějaký nový umělecký směr. Myslel tím underground jako nový duchovní postoj čestného umělce, reagujícího na odlidštění a zkurvení hodnot ve světě konzumní společnosti.

Jestliže jsme řekli, že Plastic People se stali jedinou skutečnou podzemní rockovou skupinou u nás, neznamená to, že byli jedinou podzemní skupinou vůbec. Existovala kromě nich po krátký čas ještě skupina Aktual. Rámcově byla sice vřaditelná do oblasti rockové hudby, ale nad tímto základem u ní převládaly postupy aleatorické hudby a seriálních kompozic, jimiž se jejich leader Milan Knížák v podstatě hlásil k proudu nové hudby, jak ji představoval především John Cage. Knížák, který byl v prvé řadě tvůrcem happeningů, envizon entůs eventa, založením této kapely o něco "předběhl" dobu. Na rozdíl od Plastiků neměl vytvořeno široké zázemí v publiku, které by tuto hudbu přijímalo (v tom smyslu se osvědčila pomalá cesta, kterou bylo od dob The Primitives Group publikum soustavně vzděláváno a postupně přiváděno k novým hudebním formám). Došlo k paradoxní situaci: na společném koncertě Aktuálu a Plastic People v Suché v říjnu 1971 několik set posluchačů uvítalo hudbu Plastiků (hráli tehdy téměř výhradně skladby The Velvet Underground, doplněné několika vlastními kompozicemi) a Aktual u nich zcela propadl. Jediní, komu se Knížákova hudba líbila, byli právě Plastikové a jejich bezprostřední spolupracovníci.

Neuchvátila je jenom hybnost, živost a variabilita vystoupení, kde byly použity nezvyklé nástroje - sudy od asfaltu, startující motocykl - či na dalším společném koncertě obou skupin v pražském F-klubu elektrická vrtačka, štípání dříví na pódiu a házení polínek a hrstí rýže do obecenstva atd. Byly to především Knížákovy české texty, bezprostředně sdělující provokující myšlenky publiku, zvyklému do té doby u dobré rockové hudby (pomíjím pseudotvorbu kapel úrovně Olympicu apod.) především na angličtinu jako závazný jazyk tohoto uměleckého odvětví. Pravda, Plastic People používali již od svých začátků ve skladbách části českých textů, ale byly to výhradně jakési recitativy, které svojí neobvyklostí spíše zvyšovaly bizarní a manýristický ráz vystoupení, než aby sloužily k bezprostřednímu oslovování lidí. Knížák byl naproti tomu vždy důsledně přesvědčen o tom, (v dobách, kdy to zdaleka nebylo populární), že současná hudba vznikající v tomto teritoriu má lidi oslovovat jazykem, kterému rozumějí.

Právě proto, že vysoce oceňuji Knížákův vliv na další rozvoj vlastní tvorby Plastic People - ne vliv přímý, ale vliv ve smyslu impulsu a provokativního srovnání, nelze se mi nezmínit i o úskalí, které jsem u Knížákova Aktuálu viděl, a které zřejmě později vedlo i k jeho rozpadu. Souvisí s rozporuplností Knížákovy osobnosti vůbec. Ačkoliv vždy proklamoval téměř anonymitu uměleckého tvoření, skrývající se v případě jeho a jeho spolupracovníků pod názvem Aktual, ve skutečnosti vždy zůstal individualistickou, vůdčí, byť i fascinující osobností, vysoce přečnívající své okolí. S výjimkou bubeníka a flétnisty Jana Marii Macha vlastně Knížák používal ostatní členy skupiny jako hudební nástroje, na které hrál on sám silou svého ducha a své vůle, kterou dokázal nesporně obdivuhodným způsobem přenášet na své společníky. Je to jistě funkční co do konkrétního či uměleckého účinku. Ale nestačí to v situaci, kdy je nutno v zájmu přežití stavět kapelu jako společenství rovnocenných individualit, z jejichž vzájemných interakcí vzniká jednolité dílo. Odpovídalo by to tak ostatně tomu, co Knížák sám proklamuje. Již podruhé se ve vztahu Aktualu a Plastiků musím zmínit o paradoxu: zdá se mi nesporné, že Aktual nepřímo ovlivnil další hudební vývoj Plastiků, ale aby se kruh uzavřel - myslím, že nejširší společenství, které dnes existuje kolem kapely The Plastic People of the Universe, uskutečnilo v praxi to, čím Aktual, v důsledku vzato, se zabýval jenom symbolicky (Bude město Aktuálů).

I v době, kdy se už Plastic People stali undergroundem v pravém smyslu co do kulturně sociálního působení, přežívala u nich v repertoáru jakási lyrická nota. Zhudebňovali básně Wiliama Blakea, text Faery Queen od Edmunda Spencera, který staletí před nimi použil Henry Purcell, texty Jiřího Koláře z jeho poválečného romantického období. Nebylo to pro kapelu ani pro publikum bezvýznamné. Obdobně jako The Fugs si skrze tyto vybrané náklonnosti uvědomovali, že ani současná rocková hudba není jev spadlý z nebe, odtržený od celé šíře kulturního dědictví západní civilizace, jejíž jsme součástí. Ovšem jádro repertoáru (s výjimkou Kolářových textů) bylo zpíváno anglicky - to kapela, především její spiritus agens Milan Hlavsa - začínala pociťovat jako handicap.

Poslední kapkou, kterou Plastici potřebovali, aby se staly truváry, u nichž označení underground již nepřipouští nejmenší pochybnost, bylo setkání s tvorbou pražského básníka Egona Bondyho, kterou od té doby téměř výlučně zhudebňují. Bondy je totiž básník, který se zabývá těmi nejpodstatnějšími a nejhlubinnějšími záležitostmi člověka, od jeho rozměru společenského až po jeho zraňované a nedokonalé biologické bytí. Ve své poezii bezděky splňuje jeden z bodů programu, který formulovali představitelé undergroundu v roce 1964: "Vykořenit naprosto a navždy systopavelskou lež, mlčky předpokládající v křesťanské konvenci, že lidé neserou, nechčijí a nešoustají." Neexistuje snad tabu, které by v Bondyho poezii nebylo porušeno, ale nikdy to není samoúčel nebo záměrná provokace, je to pouhé vyslovování pravdy o životě a pozici člověka ve světě. Tím, že Plastici začali zhudebňovat texty básníka, jemuž establishment nikdy neumožnil zveřejnění ani jediné básně, dali jasně najevo, že jim tisíckrát víc než o zaujmutí místa v oficiální struktuře kultury jde o to, aby vytvářeli a zprostředkovávali svým posluchačům to, co oni sami za kulturu považují.

Jádro skupiny je tehdy již natolik silné, že si to mohou dovolit. Vzácně se v něm shodují a doplňují neklidný duch Milana Hlavsy, který má nezkrotnou tendenci hnát hudební vývoj ustavičně kupředu; Josef Janíček, mnohostranný hudebník s úžasnou vnitřní kázní, který tvoří v kapele jakýsi protipól klidu; Jiří Kabeš, který byl u počátku české rockové hudby a pak po léta nehrál až do doby, kdy ho Plastici vyzvali ke spolupráci; ostrý zvuk jeho elektrické violy dodává Hlavsovým skladbám poněkud nadpozemský charakter; s sebou přinesl spontánnost a především humor, který se právě při zhudebňování Bondyho textů tolik osvědčuje.

Jak je tomu v tradici české psychedelické hudby, ani nyní, kdy Plastic People zhudebňují texty, které zřetelně oslovují jejich posluchače, neopomíjejí scénickou stránku vystoupení, která se někdy zčásti mění v hudební happening. V závěru vystoupení, v Klukovicích u Prahy v červnu 1973, při skladbě s klímovským názvem Jak bude po smrti, aleatorické-elektronické kompozici využívají podivuhodný nástroj theremin, byl před podiem rozvinut obrovský transparent s nápisem Aj obešel já polí pět, který zcela zakryt podium s hudebníky. Vystoupení zakončil básník Pavel Zajíček, který stál na stole v pozadí scény s rozsvícenou žárovkou před ústy, kouleje přitom očima, střemhlavým skokem skrz transparent skočil mezi shromážděné diváky sedící na zemi před podiem.

Nejucelenější scénický útvar předvedli Plastikové na koncertě ve Veleni u Prahy v prosinci 1973. V naprostém rozporu s obvyklou atmosférou rockových hudebních událostí byl udán ráz ve stylu venkovských tancovaček s dechovkou! do lesíčka na čekanou. Na scéně byl vytvořen environment z obrovského množství habrových větví, byly tam pařezy, na nichž hudebníci nenuceně svačili jako dřevorubci, popíjeli pivo a bavili se, jako by publikum neexistovalo. Na kraji podia stál v azbestovém stříbřitém skafandru Zajíček a říkal do mikrofonu sen, který se mu zdál uplynulé noci: Prvního prosince. Plastic People of the Universe concertino. Šestadvacátého prosince každý pytlík fazolí a do hor. Anti. Vystrč hlavu z polštáře - zbav se konečně tíhy - jdi, -pij, -blij-žij-pij-pyj. Běžím z hovnem proti plátnu - do plátna to hovno zatnu." Tak přešel k monotónním výkřikům Anti...Anti.., které opakoval několik minut v nezměněném zpomaleném rytmu, přerušovaném občas výkřiky: DG 307 zdraví Pražice - Teta Hendrix obecní cestář z Ostrohu - Seeberg." Zjevná kontradičnost jeho schizoidního projevu vůči tomu, co se odehrávalo za ním na scéně (kde hudebníci naprosto neteční k jeho vystoupení nerušeně svačili, a posléze zazpívali píseň Do lesíčka na čekanou, falešně a způsobem, jaký se ozývá v hospodách těsně před uzavírací hodinou) je obdobou způsobu, jaký používají Plastici v zacházení se zhudebněnými texty. Nejlíbeznější melodie jsou vyhrazeny slovům typu "Včera v neděli / hrozně mě svrbělo v prdeli" apod. Dráždivé napětí, které vzniká v rozporu s drsností textu a krásným tělem, do něhož je oděn, je jedním z nejúčinnějších prostředků psychadelické hudby. Když konečně začali Plastici hrát, neuslyšelo konsternované publikum rockové skladby, na jaké bylo připraveno, ale sérii elektronických skladeb s happeningovými prvky - např. Kohoutkova kometa, kdy Ivo Pospíšil z kapely DG 307 chodil v hvězdném hábitu po jevišti s kometou vyrobenou dětmi na tyči, zatímco Hlavsa kokrhal. Po několika skladbách pro Plastiky tradičního typu se pak v závěru ozvala skladba Do lesíčka na čekanou, kde základní dechovková melodie, sledovaná saxofonem a violou, byla rušena v opačném rytmu hudbou obvyklé rockové struktury.

Přes všechny prvky elektronické hudby, které byly Plastikům zprostředkovány jak zasvěceným poslechem současné rockové tvorby (Zappa, Captain Beef-heart), tak poučením u Edgara Varése, přes některé aleatorické postupy, přes jazzové názvuky, které jsou Brabencovým přínosem k výslednému hudebnímu profilu skupiny, zůstává základem skladeb Plastiků živý a důrazný rockový rytmus, z něhož dnes vyrůstá hudba kultivovaná, místy až manýristická, ale nikdy ne akademická. Podstatným rysem hudby Plastiků je, že se nikdy nezřekli užívání hlasu jako nástroje k oslovování lidí. Není asi náhodou, že hudebně relativně zajímavé současné české či slovenské skupiny mají převahu své tvorby ryze instrumentálního charakteru. Hlas je oslovující a tudíž nebezpečný; kapely, které nechtějí zpívat pokleslé lyrické nesmysly a neodváží se, nebo je ani nenapadne zpívat texty, které by skutečně lidem něco sdělovaly, řeší tento problém absencí hlasu vůbec. Kapela The Plastic People of the Universe se právě důrazem na hlas a oslovení, přes veškeré bohatství a komplikovanost svého hudebního projevu, řadí ke kapelám The Fugs anebo David Peel, mnohem spíše než třeba k současné podobě The Mothers of Invention.

Proč vlastně označujeme za počátek třetího českého hudebního obrození právě rok 1973? V tomto roce jednak vznikly dvě nové kapely - Sen noci svatojánské band a především DG 307 - jednak začínající společné akce, na nichž se podílejí kapely různé hudební orientace, mizí někdejší nesnášenlivost mezi rockovou hudbou a jinými hudebními formami. Lidé se začínají spíše starat o to, co je spojuje v odporu vůči kulturní politice establishmentu, než co je rozděluje v jejich náklonnostech či averzích týkajících se způsobu uměleckého projevu.

Na jaře 1973 byl v Praze na návštěvě člen Křižovnické školy z jedné západní země, který jezdil do Prahy před tím po několik let každé léto. A mluvil o tom, jak je překvapen tím, jak všichni zvážněli. Znal jako divokou spontánní společnost a najednou našel skupinky lidí, kteří jakoby - aspoň on to tak vyjádřil - zintelektuálněli. Bylo třeba toho pohledu zvenčí, abychom si uvědomili, jak jsme se všichni unavili za tu dobu od devětašedesátého roku. Bylo to období, kdy nám všem začalo docházet, že to, v čem žijeme, není provizorium, že je to na dlouhou dobu, nejspíš navždycky. Byla to poměrně mrtvá sezóna, rozhodně pokud jde o kolektivní činnost, doba útlumu a kocoviny z oficiální kulturní situace, jak se vybarvila na počátku sedmdesátých let. Mám pocit, že právě rok 1973 byl rozhodující pro překonání této krize. Bylo třeba, aby se lidé přestali spoléhat na to, že se stane něco, co znovu umožní hudebníkům hrát veřejně, co umožní básníkům publikovat a malířům vystavovat. Spoléhání na zázraky ochromuje tvůrčí práci a hlavně kolektivní činnost: nic nestojí za to dělat, dokud to nebude možné. Ale jakmile jednou člověk uvědoměle pochopí nebo podvědomě pocítí, že je něco navždy, musí ho nutně zaplavit pocit osvobození. Jestliže svět už nikdy nebude vypadat jinak, není třeba se rozptylovat čekáním na záchranu. Musíme se zabydlit v existujícím světě tak, abychom v něm žili vesele a důstojně.

Sen noci svatojánské band vznikl jako kapela Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu; založili ho tři výtvarníci - Karel Nepraš, Míla Hájek a Milan Čech, inženýr Petr Lampl a všestranný hudebník Vráťa Brabenec (týž, který hraje s Plastiky). Přítomnost Neprašovy osoby v kapele není náhodná a je do jisté míry určující pro kontinuitu i směr, kterým se Sen noci svatojánské band ubírá. Obdobně jako Karel Nepraš navazuje svou činností v Křižovnické škole na to, co dělal v neodadaistické skupině Šmidrové, obnovuje autentickým způsobem ve Snu noci svatojánské bandu pozici, kterou kdysi v pražském kulturním kontextu zaujímala kapela Šmidří dechové těleso, složené výhradně z malířů a sochařů, kteří ve své většině byli součástí výtvarné avantgardy. Pro Neprašovo vnitřní ustrojení je příznačná skutečnost, že zatímco jeho někdejší druhové ze skupiny Šmidrové pořádají tzv. milionářské večírky za přítomnosti Helenky Vondráčkové a jiných představitelů pop music. Nepraš je jedním z iniciátorů skupiny, v níž žije skutečný duch šmidrovství. Nechme stranou úvahy o tom, jak snobové, které dnes oslovují ostatní Šmidrové, oceňují jejich aktivitu. Spíš nás zajímá, jakého se dostalo přijetí Snu noci svatojánské bandu v prostředí, které ještě nedávno odmítalo jakoukoliv jinou hudbu než rockovou. Na SOUKUP'S MARRIAGE - hudebním parníku, realizovaném okruhem kapely Plastic People v červnu roku 1973, byl Sen noci právě tímto publikem přijat se spontánním nadšením.

Kapela Sen noci svatojánské band totiž naplňuje jednu z bytostných potřeb svobodně myslícího člověka - smysl pro humor. V dokonalé perzifláži a s naprostou vážností - mírněnou pouze zakalkulovanými hudebními nedostatky - předvádí slavné skladby vážné hudby a slavné kýče pop music, v osobité úpravě, někdy dokonce integrující oba žánry dohromady. Kmenové skladby Snu noci - Mozartova Malá noční hudba a Krásné je žít - slova k filmu Doktor Živago na hudbu Johanna Strausse, zlidověli v této úpravě mezi publikem, které přijalo Sen noci svatojánské band mezi své favorizované kapely, protože dovede citlivě rozeznat autentičnost tohoto monstrózního hudebního útvaru, který by nikdy nemohl najít milost u jakéhokoliv soudného hudebního kritika.

Nejslavnějšími akcemi Snu noci svatojánské bandu se staly dva výlety - happeningy, které s nimi uspořádal Olaf Nanel. Druhého jarního dne roku 1973 to byl výlet na Blaník, kde na pódiu, jímž je vrchol tohoto legendárního kopce ozdoben, hrál Sen noci do ouška blanickým rytířům. O rok později, kdy byl celým kulturním světem slaven Rok české hudby (ale Křižovnická škola u příležitosti založení Snu noci již před tím vyhlásila, že nastává Křižovnické hudební jaro, které dosud nebyla zrušeno), jel Sen noci se svými přáteli v najatém autobusu z Prahy k pramenům Vltavy a hrál na odpovídajících místech jednotlivé motivy ze symfonické básně Bedřicha Smetany Vltava.

Sen noci svatojánské band je nesporně vřaditelný do širokého okruhu a proudu dadaistických reminiscencí, jak se objevují v moderním umění v posledních třech desetiletích. Ale tady je patrný významný posun proti dobám, kdy se podobným záležitostem věnovala jenom úzká vrstva intelektuální elity. Tato zdánlivě výlučná či spíše polosoukromá záležitost našla dnes široké forum u lidí, kteří vycítili, že duchovní spřízněnost není zprostředkována hudebním stylem nebo zastávaným uměleckým směrem, ale postojem lidí, kteří tyto hodnoty vytvářejí, k establishmentu a v upřímnosti jejich vztahů k sobě navzájem.

Při všem potěšení, které nám způsobuje poslouchání a pozorování Snu noci svatojánské bandu, je třeba si uvědomit jeho místo v současném hudebním kontextu i jeho omezení. Není to kapela, která by proměňovala vědomí lidí a zasahovala jejich myšlení. Je v podstatě privatisimem. To není výtka lidem, kteří ji dělají. Těžiště jejich práce, jak vidíme na příkladu kapelníka Karla Nepraše, je někde jinde. Nepraš je konec konců především sochař a kreslíř, a v této oblasti se jeho humor, uplatněný ve Snu noci svatojánské bandu ve své laskavé podobě, stává důrazným momentem, upozorňujícím nás na deformace a skryté hrůzy lidských vztahů. Sen noci svatojánské band poskytuje svým posluchačům prostor radosti, v němž se odehrává nevázaná a nezávazná hra. Jak vzácné a potřebné je to ve strnulém světě, kde musíme žít. Ale k hudbě, která nás oslovuje důrazněji a zběsileji, se musíme obrátit jinam: ke skupině DG 307.

DG 307 se narodili někdy v polovině roku 1973 jako výsledek těsné duchovní symbiózy dvou přátel - Hlavsy a Zajíčka. Nevznikli z intelektuálního záměru, spíše z nezbedné zpostancity. Je s podivem, jakou hudební schizofrenii v ní Hlavsa projevil. Kompozice, které vytvořil pro Zajíčkovy texty, se nikterak nepodobají hudbě Plastiků, v níž jakoby byl vázán vlastním hudebním vývojem, kultivovaným dnes až do manýristických poloh, avšak neztrácejících původní ostrost a živost. Jestliže se dnes Plastici místy až nebezpečně blíží vážné hudbě, jsou DG 307 mladší, daleko víc osvobozeni od rockových a jakýchkoliv hudebních konvencí. Je to zdůrazněno i vizuálně používáním řady netradičních nástrojů - hraje se na železný řetěz, tyč od vysavače, psací stroj atd. Značný prostor je ponechán i náhodě. Je to dáno již proměnlivostí hudebníků, kteří doplňují základní dvojici. Ve zpracování textů se Hlavsa pohybuje od zřetelnosti a snahy o sdělnost, jak to vyhovuje jejich někdy až apelativnímu charakteru (Očišťování), až k úplné derealizaci textu bez znalosti jeho písemné předlohy (Utopenec).

Podivuhodný rozkmit mají i Zajíčkovy texty - od temného humoru, zasvěceně komentujícího bytí vyvržence ve společnosti a alkoholika (Když tě čapne ranní svěrák - myslíš, že osvobodil by tě smrťák - kterej tě sekne do tejla - To známe dobře voba dva - Já i Mejla - Já i Pavel), až po deskriptivně přesný popis pozice lidí undergroundu ve světě konzumní společnosti, kde navenek hrají roli více či méně neškodných bláznů nebo šašků, ve skutečnosti pak pro ni plní funkci špatného svědomí. Ostatně humor se z posledních textů DG 307 spíše vytrácí. Zajíček jakoby za necelé dva roky existence skupiny zestárnul víc, než je biologicky možné. Stal se z něho chiliastický kazatel, apelující jazykem, u něhož je přes všechen slang, neologismy a úzkostlivou Zajíčkovu snahu mluvit tak, jak mu zobák narost, cítit poučení z četby Nového zákona - na nás všechny, kdo jsme rozhodli žít v undergroundu, abychom neztratili odvahu a lidskost.

Název DG 307 si skupina původně zvolila v domnění, že se jedná o diagnózu schizofrénie. Ale definice diagnózy přechodných situačních poruch, která patří pod číslo 307, daleko přesněji vyjadřuje pozici kapely a okruhu jejich posluchačů ve světě.

Zní takto:

Kapela DG 307 je výkřikem zoufalství normálních osobností, neschopných přizpůsobit se té tváři světa, jakou nám nastavuje současná konzumní společnost. Jejich skladby by se možná daly srovnávat s časnou produkcí The Fugs, ale za jejich divokou podobou se skrývá hluboká vážnost, kterou jsme zdědili z tradic středoevropské kultury. Jestliže DG křičí - "symbol degenerace, to jsme my" - není to jenom černý humor: je to i svědectví o sebereflexi generace, jejímž výrazem je tato hudba. Nepochybně je to hudba dekadentní v nejlepším smyslu toho slova. Ale jaká jiná progresivní hudba - považujeme-li za rys progresivnosti adekvátní odpověď na to, čím nás svět oslovuje - může vzniknout v prostředí, ve kterém je nám dáno žít?

Oproti Plastikům, kteří vytvořili a vytvářejí konkrétní prostor pro setkání lidí dobré vůle (i vznik DG 307 byl jejich existencí podmíněn), je v alegorickém charakteru DG 307 obsažena i možnost jejich neexistence. Ale i kdyby DG 307 přestali hrát - načas či navždycky - vepsali do hnutí Pražské podzemní hudby nezapomenutelnou kapitolu. I kdyby to byl jen výkřik, ještě dlouho budeme slyšet jeho ozvěnu.

Když jsem před lety prvně četl slavný Lautréamontův výrok, příliš jsem s ním nesouhlasil. Nejvíc asi z podvědomého pocitu elitářství, které je často chorobou intelektuálů, a z něho vyplývající nedůvěry v to, že by v každém člověku mohla být obsažena schopnost vyjádřit se neopakovatelným individuálním tvůrčím činem. Dnes je mi jasné, jak to bylo míněno: nezbytným předpokladem k uvolnění skrytých tvůrčích vlastností kteréhokoliv jedince je prostor svobody, v němž žije, který mu neklade žádná omezení a zákazy. Není-li tomu tak dnes v Praze v hudebním světě obecně, vyznačuje se naproti tomu společenství, jehož mluvčími jsou skupiny Plastic People a DG 307, otevřeností, s níž je přijat bez podezíravosti i takový tvůrčí výraz, který by byl jistě zcela odsouzen těmi, kteří místo autentičnosti a poctivosti projevu oceňují technickou dokonalost a míní tím přizpůsobivost tvůrce tomu, co je za umění dosud považováno nebo vydáváno.

Mluvím o skupině Umělá hmota. Její hudba není vybroušeným uměleckým tvarem jako je tomu u Plastiků ani agresívní výzvou, jak ji na nás křičí DG 307. Nejspíš bychom ji mohli označit za folklór undergroundu. Dotvrzuje, jak skutečné lidové umění vždy znovu vzniká v prostředí, kde je dostatečně podněcující tvůrčí atmosféra zprostředkovaná tzv. vyššími uměleckými formami. Nejsou důležité až nehorázně technické nedostatky této začínající skupiny, která je ostatně s bezděčnou rafinovaností vysvětluje slovy svého kapelníka: "Ladění považuji za zbytečnost buržoazní hudby." Důležité je, že nevstoupila na podzemní scénu jako chladná mrtvola, jak se stává řadě skupin oficiálního hudebního dění, ale jako horké tělo, schopné života a výrazu a především jako tělo s ústy, která mají lidem, kteří je pozorně poslouchají, co říci.

Jistě by se totiž hudbě Umělé hmoty, kdyby o to šlo, dalo toho vytknout až příliš, vyznačují se její texty však pozoruhodnými kvalitami. Je v nich dokonale obsaženo to, čemu kdysi Jiří Kolář říkával městský folklór - např. v textu o umělé ženě Barbaře, nebo ve skladbě Nejhezčí děvče z podzemí, v níž jsou pozornýma očima viděny realie Prahy, města, ve kterém se narodili členové kapely jako prostí dělníci, kterým se nedostalo než základního školního vzdělání. Ale dimenze skladeb jako Konec světa nebo Nejistoty, v nichž jsou zřetelné ozvuky lidového českého baroka, o kterém tvůrce těchto textů v životě neslyšel, nás zavádějí již někam zcela jinam: k chiliastické atmosféře pražské podzemní hudby, o níž budeme mluvit za malou chvíli.

Na podzemní hudební scéně se nepohybují jenom kapely. Na Hannibalřs Wedding, I. hudebním festivalu druhé kultury v září 1974, se vedle nich objevují i zpěváci Sváťa Karásek a Charlie Soukup.

Charlie Soukup zpívá o jídle, televizi, fotbalu, rádiu, nenechává na pokoji jedinou posvátnou hodnotu konzumní civilizace. Ale jeho písně nemají obvyklý trapný charakter tzv. protestsongů. Soukup neprotestuje, ale s jemným jazykovým citem ironizuje. Není to křikloun, ale skrytý komentátor tuposti těch, kdo nahradili stádními požitky možnost být svobodnými, pestrými a rozmanitými, a především pak možnost být lidskými. Pro ty, kdo označují účastníky koncertu Plastic People slovy luza a chátra (tak to říkal okresní soudce v Českých Budějovicích), nebo o nich dokonce tvrdí, že to nejsou lidi (jak to bylo řečeno příslušníky VB po koncertě v ZK ČKD Polovodiče Krč v Praze), by bylo možná překvapením, s jakou pozorností toto publikum vyslechlo a s jakým nadšením přijalo písně Sváti Karáska. Až na jednu vyjímku jsou to písně náboženské. Karásek vychází obvykle z úvodní sloky anglicky zpívaného spirituálu; podle zvukových asociací začíná český text - např. "stone awey" - "stounavej", který pak rozvíjí zcela nezávisle na obsahu předchozího výchozího textu. Tam, kde se obě textové složky - anglická a česká - významově doplňují, dosahuje Karásek maximálního účinku, jako je tomu v písni Řekni ďáblovi ne ("Say no to the devil, say no" - "Sejmou ti podobu, sejmou").

Že si vybírá religiózní témata evangelický duchovní Svatopluk Karásek, je spíš přirozené než divné. Ale i ironik Soukup má ve svém repertoáru písně Věřím v Boha všemohoucího nebo Na obzoru hvězda vychází. Umělá hmota zpívá v Nejistotách: "Na vrcholu hory - sedí poutníci - tiše hovoří - o životě a smrti..." Mluvili jsme již o Zajíčkovi z DG 307 jako o chiliastickém kazateli. Říká: "Každý ráno bychom se měli očisťovat, každou noc bychom se měli milovat. Každou vteřinu bychom měli být připravený na konec." (Očišťování) - "Prožíváme hodně radostí - uprostřed marností - bídu sme si uvědomili - abychom žití naplnili - tento pozemskej azyl - není konečnej cíl" (Naši známí) - "Sme nosiči strachu - sme předzvěstí prachu." (Co sme) a Plastic People zpívají v jedné z posledních skladeb: "My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám."

Chápu, že z toho má establishment malou radost. Ale i my máme malou radost z establishmentu. Připomněli jsme již, že způsob, jakým se schází publikum na koncerty zmiňovaných hudebních skupin, připomíná husitské chození na hory se všemi důsledky. Nemá smysl vypočítávat všechny zakázané, znemožněné či rozehnané koncerty. Stačí snad vzpomenout událostí kolem koncertu v Rudolfově u Českých Budějovic z 30. března 1974, kdy pohotovostní oddíly policejní zmasakrovaly několik set jeho účastníků z celé republiky. Chiliastické nálady nutně vznikají v dobách, kdy duchovní útlak ze strany světské moci začínají lidi pociťovat jako neúnosný. Samozřejmě jenom někteří lidé, nemluvíme o konzumentech. Mluvíme o lidech, žijících spolu v duchovním ghetu, které není obehnáno zdí, ale roztroušeno v cizím a nepřátelském světě.

Toto společenství, založené na duchovní spřízněnosti, vzájemném respektu individualit a toleranci, je v neustálém pohybu a zrodu. Filosofické aspekty takto existující vrstvy lidí, nebo subkultury, jak se jí říká cizím slovem, do důsledku domyslel a svrchovanou básnickou formou sdělil Egon Bondy v utopickém románě Invalidní sourozenci. Pasáže, které popisují vzájemné chování "invalidních sourozenců" - vyvrženců z konzumní společnosti - by se daly beze změny vztáhnout např. na I. hudební festival druhé kultury, pořádaný v malé vesničce Postupicích na Benešovsku.

Nikdy by nevzniklo tak pevně semknuté a přitom neorganizované společenství, kdyby tlak establishmentu nebyl tolik nesnesitelný. Je to společenství vzájemné ochrany lidí, kteří chtějí žít jinak, v jejich hodnotovém žebříčku stojí výše touha po ukojení duchovních potřeb než snaha o dosažení hmotného zabezpečení, jak jim ho nabízí establishment za cenu zřeknutí se všeho, co činí z člověka neopakovatelnou individuální svobodnou bytost.

Častokrát tady padlo slovo underground a dvakrát termín druhá kultura. Na závěr bychom si měli ujasnit, co to je. Underground není vázán na určitý umělecký směr nebo styl, přestože např. v hudbě se projevuje převážně rockovou formou. Underground není vázán na určitý směr. Underground je duchovní pozice intelektuálů a umělců, kteří se vědomě kriticky vymezují vůči světu, ve kterém žijí. Je to vyhlášení boje establishmentu, zavedenému řízení. Je to hnutí, které pracuje převážně s uměleckými prostředky, ale jehož představitelé si uvědomují, že umění není a nemá být konečným cílem snažení umělců. Underground vytvářejí lidé, kteří pochopili, že uvnitř legality se nedá nic změnit, a kteří ani neusilují do legality vstoupit. Ed Sanders z newyorských Fugs to formuloval jasně, když ohlásil "totální útok na kulturu". Tento útok mohou uskutečnit pouze lidé, kteří stojí mimo ni. Stručně řečeno, underground je aktivita umělců a intelektuálů, jejichž dílo je nepřijatelné pro establishment, a kteří v této nepřijatelnosti nejsou trpní a pasivní, ale snaží se svým dílem a svým postojem o destrukci establishmentu. Nezbytnými vlastnostmi těch, kdo si zvolili underground za svůj duchovní prostor, je zběsilost a pokora. Komu tyto vlastnosti scházejí, nevydrží v undergroundu žít

Je smutným a častým jevem na Západě, kde byl underground na počátku šedesátých let formulován a ustanoven jako hnutí, že někteří umělci, když dosáhli skrze působení v něm ocenění a slávy, vstoupili do kontaktů s oficiální kulturou (budeme jí pro naše potřeby říkat první kultura), která je s jásotem přijala a pohltila jako přijme a pohltí nové karosérie automobilů, novou módu či cokoliv jiného. U nás se věci mají podstatně jinak, daleko lépe než na Západě, protože žijeme v ovzduší naprosté shody: první kultura nás nechce a my nechceme mít s první kulturou nic společného. Odpadá tedy pokušení, které je pro každého, i toho nejsilnějšího umělce, semenem zhouby: touha po uznání, úspěchu, získání cen a titulů a v neposlední řadě i po hmotném blahobytu, který z toho všeho vyplývá. Zatímco na Západě žije ve zmatku řada lidí, kteří by pro svoji mentalitu tady možná patřili mezi naše přátele, u nás byly věci vymezeny jednou provždy naprosto přesně. Nic z toho, co děláme, se nositelům oficiální kultury nemůže líbit, protože to je nepoužitelné k vytváření dojmu, že věci jsou v pořádku. Věci totiž nejsou v pořádku. Neexistuje v lidských dějinách období, které by bylo beze zbytku obdobím šťastným, a skuteční umělci byli vždycky ti, kdo upozorňovali na to, že věci v pořádku nejsou. Proto je jedním z výsostných znaků umění vytváření neklidu. Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude naprosto nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože se mu tím sama vehnala do náruče. Ale která zbaví ty, kdo se k ní budou chtít připojit, skepse, že se nic nedá dělat a ukáže jim, že se toho dá udělat mnoho, když ti, kdo to dělají, chtějí málo pro sebe a víc pro ty druhé. Jedině tak se dají důstojně přežít zbývající léta života, která čekají nás a všechny, kdo souhlasí se slovy táborského chiliasty Martina Húsky: "Člověk věrný jest cennější než jakákoliv svátost".