„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Vladimír Vysockij: Koně k nezkrocení

01. Květen 2008
Podél srázu podél propasti
moji koně, koně vraní
tuhým bičem jako šílený
vás šlehám popoháním
Nějak vzduch mi v plicích schází
lokám mlhu s nocí temnou
opojení z vichřice mi
šeptá: Konec, konec se mnou!
 
Trochu zvolněte mi, koně
trochu zvolněte mi
vždyť ne bič to já velet mám
Jenže divoké mám koně
koně k nezkrocení
Sotva už dožiju, sotva už dozpívám.
Tak ještě je napojím
ještě pár slov připojím
ještě alespoň na chvíli na kraji postojím…
 
Bude po mně, jako pírko
uragán mě z dlaně smete.
Ranním sněhem povezou mě
smutní koně s černou hřívou.
No tak zastavte se, koně,
nebo aspoň přibrzděte,
aspoň prodlužte mi cestu
do příbytku posledního.
 
Trochu zvolněte mi koně,
trochu zvolněte mi!
Ne ten bič, to já velím vám.
Jenže divoké mám koně,
koně k nezkrocení.
Sotva už dožiju, sotva už dozpívám.
Tak ještě je napojím,
ještě pár slov připojím,
ještě aspoň chvíli na kraji postojím…
 
Stihneme to, k Bohu pozdě
na návštěvu nechodí se.
Tak proč zpívají mi kúry
andělské tak zlobnou píseň?
Nebo to mé vlastné saně
rolničkou mi odzvonily?
Nebo to já prosím koně,
aby tolik nepádily?
 
Trochu zvolněte mi koně,
trochu zvolněte mi!
Jen ne tryskem, já vás zaklínám!
Jenže divoké mám koně,
koně k nezkrocení.
Sotva už dožiju, sotva už dozpívám.
Tak ještě je napojím
ještě pár slov připojím
ještě alespoň na chvíli na kraji postojím…
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.1 (30 hlasů)