„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Vladimír Vysockij: Balada o krátkém štěstí

01. Květen 2008
Zvuk rohu zní: jen dál a dál!
Psům sotva někdo stačí,
vždyť srdce lovčích, to je sval
protkaný karabáči…
 
Loveckou vášní prodchnuti,
lidé smrt nesou labutím.
Sokoly vypustili.
A lučištníci – v očích žár –
vidí ten roztoužený pár,
který se zná jen chvíli.
 
Jí domovem byl teplý jih,
v modři tam hvězdy plály.
Labutě bílé jako sníh
vysoko vylétaly.
 
Nad útesy a nad moři,
nad modří božích pohoří
leží stín rozkřídlený.
K takové výšce mohou snad
na věky věků dolétat
jen andělé a steny.
 
A tam ji našel. Šťastný sen
naplnil se v té chvíli.
Labutí písní byl však den,
v kterém se seznámili.
 
Andělská bělost září z nich,
když po své cestě v oblacích
nevracejí se zpátky.
Dole je střelců víc než dost –
a ti si vezmou na starost,
aby byl konec krátký.
 
Po lovu každý, unaven,
pot ždímá z kapesníku.
Těm dvěma vyplněn byl sen
o věčném okamžiku.
 
A tak ta láska zářivá
v labutí písni zaznívá
a s ní se zřítí dolů.
Ti dva – jak každý z nich si přál –
létají v sedmém nebi dál
a provždycky jsou spolu.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.2 (12 hlasů)