V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ač právě drama stojí v díle Karla Čapka za jeho celosvětově neutuchajícím věhlasem, kdy hry typu R.U.R. (1920) anebo právě Věc Makropulos (1922) svého času vyvolaly celosvětovou senzaci, nepatří dnes Karel Čapek mezi nijak často uváděné autory, ba, Věc Makropulos je dnes širšímu publiku více známa jako libreto ke stejnojmenné opeře Leoše Janáčka z roku 1926. Nastudování původní Čapkovy Věci Makropulos brněnským HaDivadlem tak patří mezi zajímavá zpestření divadelní sezóny.

Karel Čapek je autorem jak nadčasovým tak pro filozofující podtext i autorem nesmrtelným, jenž má a bude mít vždy co říci. Z velmi nízkého věkového průměru diváků HaDivadla jsem se nemohl ubránit dojmu, že se však především jedná o povinnou školní četbu. Bohužel velmi podobného dojmu jsem se však neubránil i v pochopení režijní koncepce Ondřeje Elbela, kdy sice byl Čapkův text uchráněn od výraznějších dramaturgických zásahů, avšak samotná hra jako by nebyla ze strany režiséra ale i herců skutečně do hloubi pochopena a procítěna. Naopak skrz naskrz celým představením mě provázela nuda a podiv nad poněkud nepochopitelně stvořenou scénou i kostýmy, jež představení odsuzovaly k neúspěchu již v prvním aktu.

Avšak to, co se nezdařilo v pochopení a následně ztvárnění Čapkovy alegorie, jsem čekal, že vynahradí herecké výkony hereckého ansáblu, který disponuje hned několika herci mimořádných kvalit, avšak paradoxně nejvyšší dojem na mne učinil hostující Luboš Veselý (někdejší to herec Husy na provázku, HaDivadla, Divadla v 7 půl a prakticky i všech zbývajících brněnských divadel a dnes člen pražského Švandova divadla) v roli Advokáta Kolenatého a Jana Plodková ve vedlejší roli Kristiny. Herectví Kamily Kalousové v hlavní roli Emilie Marty pak lze v nejlepším případě označit jako velmi rozpačité, kdy evidentně nevěděla za jaký konec má svou postavu uchopit. Jaroslav Prus v podání samotného režiséra Ondřeje Elbela pak také představení příliš nepomohlo, ba naopak, na jeho místě bych se příště podobným etudám vyvaroval.

Přes veškerou kritiku však nelze Věc Makropulos označit za propadák. Když pro nic jiného tak pro Čapkův text, který dává domyslet to, co nedokázali sdělit tvůrci představení, potažmo pro podpůrnou hru na violoncello Josefa Klíče, jež dokreslila atmosféru, která se nezdařila nastínit jak autorovi scény tak samotným hercům. Ba, na obranu HaDivadla musím též podotknout, že kdyby se o inscenaci pokusilo brněnské Národní divadlo, kam Věc Makropulos co do dramaturgické koncepce spíše patří, mohlo to dopadnout ještě hůře.