„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Sezóna 2005-2006

Platonov je darebák!

Platonov je darebák!

Osudy ztraceného dramatu Antona Pavloviče Čechova, jenž bývá vzhledem k absenci názvu uváděn pod nejrůznějšími jmény à la Platonov, Hra bez názvu nebo Bez otce, by vydaly na samostatnou divadelní hru. - Čechov drama napsal pravděpodobně někdy v průběhu let 1877 až 1878, v době kdy ještě ani nedokončil gymnázium, ba jako autor doposud stvořil jen několik drobných humoristických textů. Drama Platonov bylo v tomto ohledu jednoznačným krokem na zcela neznámou půdu a to ať již v kontextu dosavadního Čechovova díla velmi drobného povídkového charakteru, tak v kontextu světových dějin dramatu, které Čechov předběhl hned o několik desetiletí. Anton svůj „studentský výtvor“ (který dnes můžeme směle zařadit mezi to nejlepší, co bylo kdy napsáno) nejprve poslal svému bratrovi Alexandrovi a to pravděpodobně na jaře či v létě roku 1978. Ten však tento realistický ba až naturalistický text, jenž možná jako nejlepší text vůbec velmi věrně zachycuje ducha a atmosféru oné doby, jednoznačně odmítl jako falešnou přetvářku. Ze vzpomínek Antonova mladšího bratra Michaila, jenž pořídil dvě kopie textu pro carskou cenzuru, však víme, že se Anton přesto pokusil text nabídnout populární herečce oné doby Marii Nikolajevně Jermilovové, která jej však přirozeně, pravděpodobně bez čtení, odmítla. Anton poté ony dvě kopie roztrhal a text na čtyřicet let upadl v zapomnění a to až do roku 1923, kdy byl objeven původní originál, ale bez titulní strany, kde byl uveden název dramatu.
04. Únor 2009

(Labutí píseň)

Láhev je prázdná, zůstalo jen trošínku na dně

Láhev je prázdná, zůstalo jen trošínku na dně

Dvojice vůdčích tvůrčích osobností Divadla U stolu František Derfler a Ladislav Lakomý se pod názvem Láhev je prázdná, zůstalo jen trošínku na dně pokusili o nastudování rané jednoaktovky Antona Pavloviče Čechova z roku 1887 Labutí píseň.
Petrolejové lampy

Petrolejové lampy

Mistrovské psychologické drama Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy je proslulé zejména díky stejnojmenné filmové adaptaci v režii Juraje Herze s vynikajícím Petrem Čepkem v hlavní roli. Ovšem s tím dovětkem, že tento film je z hlediska kvalit původního Havlíčkova díla spíše danajským darem, protože i díky obsazení Ivy Janžurové se původní mistrovsky podaný psychologický román zvrhl ke komediální frašce.
Dámská šatna

Dámská šatna

Dramatické dílo Arnošta Goldflama lze na prvním místě uvodit jako „české“ a to v tom dobrém tak v tom i mírně pejorativním smyslu. - Goldflam své Čechy zná a proto se se svým humorem, který se trefuje do každodenní lidské podstaty bez úletů k nadčasovým ideálům, trefuje do černého. Svým svébytným způsobem tak odhaluje českého človíčka v jeho plné nahotě. Nicméně tento humor a dramatický žánr z jehož vymezených hranic Goldflam nijak nevybočuje, má svá silná omezení, kdy v prvé řadě velmi rychle vyčerpává své minimum možností tak, že shlédnout dvě Goldflamovy hry, či dvě hry pod jeho režijním dohledem, v jedné sezóně je počin na hranici sebevražedné nudy.
12. Leden 2009
Teremin

Teremin

Představovat Petra Zelenku jako filmového režiséra a scénáristu je asi stejným nošením dříví do lesa jako by bylo širší rozebírání jeho vynikajících kvalit. Ostatně dosavadní čtveřice sošek Českých lvů napoví mnohé. Avšak již podstatně méně je Zelenka znám v pozici dramatika a divadelního režiséra, kdy ale ocenění prestižní Cenou Alfréda Radoka za hru Příběhy obyčejného šílenství z roku 2001 minimálně hovoří o Zelenkově univerzálním talentu, ne-li géniu.
12. Leden 2009
Věc Makropulos

Věc Makropulos

Ač právě drama stojí v díle Karla Čapka za jeho celosvětově neutuchajícím věhlasem, kdy hry typu R.U.R. (1920) anebo právě Věc Makropulos (1922) svého času vyvolaly celosvětovou senzaci, nepatří dnes Karel Čapek mezi nijak často uváděné autory, ba, Věc Makropulos je dnes širšímu publiku více známa jako libreto ke stejnojmenné opeře Leoše Janáčka z roku 1926. Nastudování původní Čapkovy Věci Makropulos brněnským HaDivadlem tak patří mezi zajímavá zpestření divadelní sezóny.
05. Leden 2009
Úplné zatmění

Úplné zatmění

Do Reduty, jakožto nově otevřené divadelní scény Národního divadla v Brně, se vkládaly mnohé naděje těch diváků, jež stávající repertoár ať již činoherní scény Mahenova divadla, ale i tanečně-hudební scény divadla Janáčkova, považují za zcela neuspokojivý tak, že Reduta měla dle očekávání přinést, ne-li moderní divadlo, tak alespoň závan čerstvého větru.
„πάντα ῥεῖ (Panta rei. Vše plyne. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Jsme a nejsme, do stejné vody vstupujeme a nevstupujeme.)“[1]
Balada pro banditu

Balada pro banditu

S tímto odkazem na dialektiku Hérakleita z Efesu se Vladimír Morávek jakožto divadelní principál divadla Husa na provázku a iniciátor jejího znovuzrození do šlépějí nejslavnější Provázkovské éry 70. a 80. let, sám chopil režijního žezla představení s přídechem legendárnosti - Balady pro banditu.
Nového uměleckého šéfa divadla Husa na provázku, Vladimíra Morávka, lze po roce jeho ustanovení do této funkce zhodnotit jen velmi nejednoznačně - na jedné straně je v divadle cítit snaha navázat na provázkovskou tradici z jeho nejslavnější éry v 70. a 80 letech, na straně druhé Morávek v této sezóně osobně nastudoval a zrežíroval představení typu Balada pro banditu či Bratři Karamazovi: Vzkříšení, ze kterých se nelze zbavit dojmu, že se Morávek rozhodl konkurovat repertoáru brněnského Městského divadla.
Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor

Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor

Chtělo by se ptát, kam kráčí současná koncepce brněnské Husy na provázku? - Po nemastném neslaném oživení třicet let staré Balady pro banditu, recyklaci Bratrů Karamazových z půli 80. let se veškeré zbylé naděje upnuly na variaci na jeden a půl století starého Revizora Nikolaje Vasiljeviče Gogola. V předpremiérových plakátech Husa sice slibovala vtipnou parafrázi poměrů současné brněnské radnice, nicméně přec jen je provoz divadla z významné části hrazen z městského rozpočtu a krom potrefené husy brněnského zastupitele Petra Paulczyňského, jež se poznal v podtitulu představení „Bobčinskij, Dobčinskij a Paulčinskij“, zůstal Revizor stát tak někde napůl - náznak geniality původního Gogola v něm lze dohledat jen s oběma zavřenýma očima a slibovaný současný podtext deklarovaný „užitím odposlechů českých politiků“ zůstal daleko za vtipem Petra Čtvrtníčka a Jiřího Lábuse v jejich autorském představení Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?.
Ignáciův vzestup

Ignáciův vzestup

Ač má ze sebou brněnské HaDivadlo více než třicetiletou historii, ty skutečné dějiny se začaly psát až počátkem let 90. ve spojitosti se jmény Arnošta Goldflama a J. A. Pitínského, potažmo v jejich druhé polovině s hereckými ikonami Pavla Lišky, Tomáše Matonohy a Marka Daniela, kteří HaDivadlo povznesli na kultovní záležitost. V posledních letech však divadlo tak trochu hledá samo sebe i prostor, ve kterém by se mělo pohybovat.
30. Prosinec 2008
Dea Loher: Tetování

Dea Loher: Tetování

Snad právě proto, že Dea Loher k nám dorazila s více než desetiletým zpožděním za světovými scénami, je nyní o to více hrána tak, že by ji šlo označit za aktuálně jednu z nejhranějších autorek současnosti. Ovšem ruku v ruce nelze nedodat, že Dea Loher je právě pro oněch osudných deset let, již dávno a mnohými překonána a zařadit ji na repertoár Studia Marta, tedy byť studentského přec jen moderního divadla, je tak trochu krok zpátky, zvlášť když její v pořadí „druhotina“ Tetování neměla nikdy krom onoho prvku prvotního šoku z doposud tabuizovaného tématu nic říci. Toť vše je navíc umocněno i loňskou premiérou Rodinné oslavy, jež si v tématu incestu poradilo přeci jen o několik řádů lépe.
Ač stojí, co do penetrace široké čtenářské veřejnosti, poněkud v pozadí až za dalšími Dostojevského romány, Zločin a trest, Idiot a Běsi, jsou Bratři Karamazovi nejen vyvrcholením samotného díla Fjodora Michajloviče Dostojevského, kdy jsou v něm přehodnoceny nejen ony tři zmíněné romány, ale i završen myšlenkový vývoj celého 19. století tak, že mnohdy a mnohými (mne nevyjímaje) je tento román adorován jako to nejlepší, co bylo kdy napsáno.
29. Prosinec 2008
Svět se mění, nicméně William Shakespeare zůstává a každá generace se s ním musí po svém vypořádat a zařadit do kontextu své doby tak, že jeho dílo nejen nerezaví, ale právě Shakespearovi náleží primát nejhranějšího dramatika vůbec. A byť v Jitru kouzelníků z pera Romana Sikory nezůstal z původního Shakespearova Macbetha kámen na kameni, nelze jej neporovnat, a to dodejme hned úvodem, s mnohem vydařenější Shakespearovskou interpretací na motiv Večera Tříkrálového (úvodní představení letošního absolventského ročníku JAMU) či dokonce s loňským Hamletem v podání HaDivadla, ke kterému má svou volností i nejblíže.
29. Prosinec 2008
Hra o Janáčkovi

Hra o Janáčkovi

V prvotním opojení z úvodní scény Hry o Janáčkovi mé srdce prudce zaplesalo, že Národní divadlo v Brně povstalo z mrtvých a se vznikem své nové scény v Redutě na Zelném Trhu prošlo vnitřní katarzí v podobě prudkého kvalitativního obratu od divadla s přívlastkem řemesla k divadlu založeného na tvůrčím principu, nicméně tyto mlžné přeludy se hercům, vesměs z ansáblu Mahenovy scény, podařilo rozehnat již krátce po svých úvodních rozmáchlých gestech (není-li herci dán dar divadelní múzy, nevadí, stačí bohatá gestikulace či sada grimas a mnohý divák opojený jihoamerickou telenovelou ani nepozná rozdíl, že nesleduje práškovou operu rozvalen u televizního přístroje) a Hra o Janáčkovi se záhy zvrhla v parodii na to, co by mohlo být obstojným divadlem, nebýt ať již zmíněných hereckých křečí, dramaturgie a úprav textu Dory Viceníkové, jež na padrť rozbila i ty poslední náznaky průměrné hry z pera Ludvíka Kundery; poněkud zmateného hudebního výběru z díla Leoše Janáčka Milošem Štědroněm, které ani neprezentovalo Janáčkova génia, ani netvořilo ve hře hudební kulisu, ale jen budilo podezření, že Miloš Štědroň pochopil, že to nejlepší, co může pro hru i odkaz Janáčka samotného udělat, je dát hře poslední ránu z milosti; či režie Radovana Lipuse, jež sice sama o sobě nic nepokazila, avšak již samotný námět hry - život Leoše Janáčka, vyžaduje více než pouho pouhý režijní automat.