V noci jsem snil, že jsem motýlem

Nejznámější dílo Paula Coelha, Alchymistu, není třeba vášnivému čtenáři nikterak představovat. Inspirace i sdělení, jež vycházejí ze syntézy středověké křesťanské mystiky a alchymie s novodobým hnutím New Age je více než přímočará a kniha jako taková patří rozhodně mezi ty, které se mají číst, když je člověku opravdu nejhůř, protože i v čekateli na popravu vyvolají již dávno zavrženou naději, chuť i sílu žít a naplnit sebe sama, ale narozdíl od výše zmíněného hnutí Nového věku nemá ambice člověka měnit a vymývat mu mozek větičkami o pozitivním vědomí, ale jen předkládá inspirativní příběh, ve kterém člověk dosáhne mnohé, pokud, a to je jedinou podmínkou jeho štěstí, překoná svůj vnitřní strach.

Kniha má silný příběh, sdělení i gradaci, ale je jednou z těch knih, jež se dají stěží interpretovat tak, aby v jejím nečtenáři nevyvolala dojem splácaného blábolu, kterých ostatně jen v našich zemích vycházejí ročně stovky. Ostatně tak plynou s proudem celosvětové obliby a posedlost hledat sám sebe v mysticko-nábožensko-psychologických a především „chytrých“ knihách, jež v nejrůznějších obměnách a variacích prodávají to, co bylo řečeno již před třemi tisíci lety. Nedokázal jsem si tedy představit způsob, jakým lze Alchymistu převést do dramatické podoby tak, aby se z něj nestal nový kurz pozitivního myšlení a zároveň nabízel vlastní interpretaci textu s dostatečným nadhledem.

Ale tato má očekávání zůstala nenaplněna. František Derfler a Ladislav Lakomý ve Sklepní scéně Husy na provázku ukázali, že jsou především herci rozhlasoví a celá inscenace by se i dala z místa v rozhlase vysílat. Jen stěží se však Alchymista v tomto podání dal nazvat divadlem či dokonce experimentálním. Podobný pokus bych očekával od dramatického kroužku při základní škole, nikoliv v repertoáru umělecky relativně uznávaného divadla. V představení dominoval vypravěč, jež četl většinu nejdůležitějších pasáží a herecký prostor se tak zúžil jen na několik nejdůležitějších replik. Samotné herecké výkony nebyly vyloženě špatné, ale v této dramatizaci by nevynikl asi nikdo. Ostatně celé představení němě předpokládalo, že jeho diváci knihu četli, pokud ne, byli silně dezorientováni, protože hlavní Coelhovy myšlenky a potažmo i smysl knihy poněkud zapadl v pokusu „zahrát si divadlo„.

Alchymista je asi ten nejchabější divadelní pokus, který jsem kdy shlédl, přesto si dokáži představit, že většina diváků z představení odcházela spokojena, protože nehledala divadelní umění, ale šla si jen připomenout svou oblíbenou knížku, byť ve špatném podání a s cenou vstupného, za něž by se dala ona kniha koupit.