V noci jsem snil, že jsem motýlem

Koncem června 2013 skončila v divadle Na zábradlí nejenom divadelní sezóna, ale také dvě desetiletí dlouhá éra ředitelky Doubravky Svobodové, kdy se na místě uměleckého šéfa vystřídali nejpřednější osobnosti českého divadla Petr Lébl a J. A. Pitínský, ale i další osobnosti v čele s režisérem Jiřím Pokorným, hercem a režisérem Jiřím Ornestem, dramaturgyní Ivanou Slámovou a v posledních třech sezónách i uměleckým vedoucím Davidem Czesanym. Ale přes poměrně časté střídání vedoucích osobností si divadlo Na zábradlí uchovalo svou specifickou atmosféru a jednoznačně patřilo mezi nejpřednější české divadelní scény. Přesto divadlo postrádalo dlouhodobější koncepci, kdy jednotlivá představení z posledních let působila nahodile bez zařazení se do vyššího celku. A proto výběr nového uměleckého vedení v čele s ředitelem, uměleckým vedoucím, hlavním režisérem ale i s tím spojenou obměnou herců, byla sledována se zvýšeným zájmem a konečná sázka nakonec padla na ansámbl brněnské Reduty, vedlejší to scény kvalitativně velmi chabého Národního divadla v Brně, kdy však zejména trio ředitel Petr Štědroň, dramaturgyně Dora Viceníková a hlavní režisér Jan Mikulášek v průběhu několika let vydupalo z této původně velmi okrajové a provinční scény nejprogresivnějších scén u nás, což bylo odbornou veřejností kvitováno se souhlasem i zvědavostí, jak se dokáží poprat na nejpřednější pražské scéně, kdy vynikat v Brně zdaleka neznamená ani průměrnou kvalitu v Praze.

Letošní sezónu divadla Na zábradlí, jež nese podtitul „Nepřizpůsobiví?“, otevřel režisér a umělecký šéf divadla Komedie, co do počtu a významu ocenění, nejlepší české divadelní scény uplynulých deseti let, David Jařab a to vlastní dramatizací povídky amerického spisovatele a scénáristy Nathanaela Westa, Osamělá srdce.

Americký spisovatel sci-fi literatury Ray Bradbury svůj vůbec nejslavnější námět o totalitní společnosti, jež pálí knihy, poprvé vydal jako povídku Požárník a to v únoru roku 1951. Tento námět poté přepracoval do mnohem vrstevnatější podoby románu 451 stupňů Fahrenheita, který se stal již krátce po svém vydání v říjnu roku 1953 legendou ale i symbolem protestu proti probíhajícího mccarthismu v USA. V roce 1966 pak slavný francouzský režisér François Truffaut román převedl i do podoby filmu, který má nesporné umělecké kvality, ale diváky je mu často vyčítáno, že si z původního románu vybral jen malou část a ve filmu tak chybí vysvětlení, proč byly knihy zakázány, ba za jejich držení hrozily nejtěžší tresty, ale i že z knih se nakonec stalo východisko pro budování nové postkatastrofické společnosti.

Spike Lee, asi vůbec nejznámější režisér černé pleti, se ve snímku Zázrak ve Svaté Anně pustil do tématu 2. světové války, které mu však evidentně nesedlo a krom několika málo scén pouze zopakoval již mnohokrát opakované klišé. A to navíc ve více než dva a půl hodinách čistého času tak, že shlédnout celý film není pro diváka otázka zábavy ale trpělivosti.

František Antonín Brabec je jedním z nejuznávanějších českých kameramanů, jenž byl krom jiného i ověnčen třemi Českými lvy (za filmy Jízda /1994/, Král Ubu /1996/, Kytice /2000/). Ale angažuje se též jako scénárista a režisér, kdy sice již nesklízí ocenění ze strany filmové kritiky, zato ale dokáže vždy vzbudit značný mediální rozruch.

Román Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a Trest jakožto jedno z nejzákladnějších děl světové literatury opakovaně vzbuzuje mnoho dalších interpretací a adaptací - jen těch filmových lze od první filmové verze z roku 1913 napočítat více než dvě desítky, televizní příspěvky v to nepočítaje (zdroj: filmová databáze imdb.com). Nicméně přes ohromující počet filmových reflexí (dle stejného zdroje vzniklo na základě Dostojevského díla k dnešnímu dni 182 filmových děl), nepatří adaptace Dostojevského díla k těm nejzdařilejším - za zmínku snad stojí jen americký velkofilm Bratři Karamazovi z roku 1958, český Návrat idiota z roku 1999 a stejnojmenná variace na Zločin a Trest v podání finského režiséra Aki Kaurismäkiho z roku 1983.