„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Literární adaptace

Divadlo Antonína Dvořáka: Hrdý Budžes

Divadlo Antonína Dvořáka: Hrdý Budžes

Dnes je to již více než deset let, co Příbramské Divadlo Antonína Dvořáka poprvé uvedlo suverénně nejúspěšnější inscenaci své šedesátileté historie a to literární adaptaci románu Ireny Dousková Hrdý Budžes a to s Bárou Hrzánovou v hlavní roli osmileté Helenky Součkové, v jejíž dětské interpretací si zapomnětlivý český divák, dnes již dvacet čtyři let poté připomene, že „Rusáci a komunisti jsou svině, akorát se to nesmí říkat“.
Utrpení knížete Sternenhocha

Utrpení knížete Sternenhocha

Utrpení knížete Sternenhocha, nejslavnější dílo polozapomenutého českého filozofa Ladislava Klímy, jenž však po roce 1989 zažívá nebývalý věhlas. A jak Sternenhoch tak celé Klímovo dílo je všeobecně považováno za zcela svébytné, neinterpretovatelné, potažmo nedramatizovatelné a to včetně Klímova dramatu Matěj poctivý. Přesto se Utrpení knížete Sternenhocha dočkalo mnoha divadelních dramatizací (ba bylo i zfilmováno a to Janem Němcem), avšak tyto dramatizace doposud skončily s rozpaky ne-li pocitem trapnosti, kdy se úvodní čtenářské nadšení nepodařilo přenést do srozumitelné divadelní podoby. A i proto se Divadlo Komedie, respektive jeho kmenový režisér David Jařab vydal zcela vlastní cestou a z původního Klímova textu si vybral jen několik scén a celou inscenaci více než jako obvyklou honoraci Klímy pojal v intencích moderního divadla jako oslavu minimalistického divadla, bez kulis, bez hereckého přehrávání a s prohozeným jevištěm a dějištěm, kdy diváci sedí za oponou a krom úvodní scény se celá inscenace odehrává mezi obvyklými sedadly diváků, kde byly kulisy i obvyklé prostředky spojené s nasvícením scény nahrazeny tlumeným barevným světlem, které svou červenou, zelenou či žlutou barvou zdůrazňovalo atmosféru aktuálního děje.
Anna Karenina

Anna Karenina

Koncem června 2013 skončila v divadle Na zábradlí nejenom divadelní sezóna, ale také dvě desetiletí dlouhá éra ředitelky Doubravky Svobodové, kdy se na místě uměleckého šéfa vystřídali nejpřednější osobnosti českého divadla Petr Lébl a J. A. Pitínský, ale i další osobnosti v čele s režisérem Jiřím Pokorným, hercem a režisérem Jiřím Ornestem, dramaturgyní Ivanou Slámovou a v posledních třech sezónách i uměleckým vedoucím Davidem Czesanym. Ale přes poměrně časté střídání vedoucích osobností si divadlo Na zábradlí uchovalo svou specifickou atmosféru a jednoznačně patřilo mezi nejpřednější české divadelní scény. Přesto divadlo postrádalo dlouhodobější koncepci, kdy jednotlivá představení z posledních let působila nahodile bez zařazení se do vyššího celku. A proto výběr nového uměleckého vedení v čele s ředitelem, uměleckým vedoucím, hlavním režisérem ale i s tím spojenou obměnou herců, byla sledována se zvýšeným zájmem a konečná sázka nakonec padla na ansámbl brněnské Reduty, vedlejší to scény kvalitativně velmi chabého Národního divadla v Brně, kdy však zejména trio ředitel Petr Štědroň, dramaturgyně Dora Viceníková a hlavní režisér Jan Mikulášek v průběhu několika let vydupalo z této původně velmi okrajové a provinční scény nejprogresivnějších scén u nás, což bylo odbornou veřejností kvitováno se souhlasem i zvědavostí, jak se dokáží poprat na nejpřednější pražské scéně, kdy vynikat v Brně zdaleka neznamená ani průměrnou kvalitu v Praze.
Luchino Visconti: Gepard

Luchino Visconti: Gepard

Giuseppe Tomasi di Lampedusa, princ z Lampedusy a vévoda z Palma di Montechiaro, dokončil svůj jediný román Gepard, jenž dnes tvoří naprostou klasiku moderní italské literatury, v roce 1957. Ale první vydavatel jej odmítl, v té době šedesátiletý Tomasi, jehož dráha spisovatele trvala pouhé dva roky, v témže roce zemřel, a román tak byl publikován až posmrtně v roce 1958. - Gepard, jenž Tomasi začal psát jako poctu svému pradědečkovi, poté krom jiných ocenění získal i nejprestižnější literární cenu Premio Strega, ale zejména se jej rozhodl do filmové podoby adaptovat jiný příslušník italské šlechty a to milánský potomek vévody z Modrone a slavný neorealistický režisér Luchino Visconti, jenž do hlavní role Dona Fabrizia, knížete ze Saliny, přezdívaného jako Gepard, Burta Lancastera, a dále dvě vycházející filmové hvězdy 60. let Claudiu Cardinale a Alaina Delona.
David Jařab: Osamělá srdce

David Jařab: Osamělá srdce

Letošní sezónu divadla Na zábradlí, jež nese podtitul „Nepřizpůsobiví?“, otevřel režisér a umělecký šéf divadla Komedie, co do počtu a významu ocenění, nejlepší české divadelní scény uplynulých deseti let, David Jařab a to vlastní dramatizací povídky amerického spisovatele a scénáristy Nathanaela Westa, Osamělá srdce.
Cantos — Ezra Pound

Cantos — Ezra Pound

Ezra Pound je dnes interpretován jako nejlepší básník 20. století, renesanční vzdělanec s dnes již nedosažitelným intelektuálním záběrem, překladatel poezie z klasické čínštiny či ze středověké italštiny, ale též jako válečný zločinec či primitivní antisemita. Jeho vrcholné a nedokončené dílo Cantos, na kterém pracoval skoro půlstoletí mezi roky 1915 až 1962, je pak považováno za nesrozumitelné, nečitelné a pro mnoho historických odkazů i za zcela neinterpretovatelné. Divadlo na zábradlí se však o interpretaci této mohutné a obsáhlé básně přesto pokusilo, avšak výsledná inscenace dopadla velmi podobně jako její básnická předloha - tedy jako nepochopitelné pro do hloubky nezasvěceného diváka tak, že ten z diváků, kdo na představení přicházel pouze s povrchní povědomím o osobnosti a díle Ezry Pounda, byl z představení rozčarován tím, že krom úvodní scény z blázince, jež měla připomínat Poundův dvanáctiletý pobyt v ústavu pro choromyslné, ani vzdáleně nepochopil, o čem hra vlastně pojednává.
Francois Truffaut: 451 stupňů Fahrenheita

Francois Truffaut: 451 stupňů Fahrenheita

Americký spisovatel sci-fi literatury Ray Bradbury svůj vůbec nejslavnější námět o totalitní společnosti, jež pálí knihy, poprvé vydal jako povídku Požárník a to v únoru roku 1951. Tento námět poté přepracoval do mnohem vrstevnatější podoby románu 451 stupňů Fahrenheita, který se stal již krátce po svém vydání v říjnu roku 1953 legendou ale i symbolem protestu proti probíhajícího mccarthismu v USA. V roce 1966 pak slavný francouzský režisér François Truffaut román převedl i do podoby filmu, který má nesporné umělecké kvality, ale diváky je mu často vyčítáno, že si z původního románu vybral jen malou část a ve filmu tak chybí vysvětlení, proč byly knihy zakázány, ba za jejich držení hrozily nejtěžší tresty, ale i že z knih se nakonec stalo východisko pro budování nové postkatastrofické společnosti.
Jaromil Jireš: Helimadoe

Jaromil Jireš: Helimadoe

Helimadoe patří vedle Petrolejových lamp k nejznámějším románům Jaroslava Havlíčka a věhlasné jsou krom svých nesporných literárních kvalit i pro svá filmová zpracování. - Petrolejové lampy v roce 1971 zrežíroval Juraj Herz, Helimadoe pak v roce 1993 Jaromil Jireš a to na základě vynikajícího scénáře Václava Šaška.
Spike Lee: Zázrak ve Svaté Anně

Spike Lee: Zázrak ve Svaté Anně

Spike Lee, asi vůbec nejznámější režisér černé pleti, se ve snímku Zázrak ve Svaté Anně pustil do tématu 2. světové války, které mu však evidentně nesedlo a krom několika málo scén pouze zopakoval již mnohokrát opakované klišé. A to navíc ve více než dva a půl hodinách čistého času tak, že shlédnout celý film není pro diváka otázka zábavy ale trpělivosti.
František Vláčil: Stín kapradiny

František Vláčil: Stín kapradiny

František Vláčil je neodbytně spjat se svým nejslavnějším filmem Markéta Lazarová a všechny jeho pozdější filmy jsou s Markétou také srovnávány. A nejinak je tomu u jednoho z jeho vůbec posledních snímků Stín kapradiny na námět novely Josefa Čapka, jež byla dle Vláčilových vlastních slov vedle Markéty Lazarové jeho vůbec nejoblíbenější literární dílo. Scénář k filmu Vláčil napsal již v roce 1972 a to zejména ve spolupráci s Vladimírem Körnerem, se kterým spolupracoval například již na scénáři pro film Údolí včel, ale na samotnou realizaci musel Vláčil čekat dlouhých třináct let.
František Antonín Brabec: Máj

František Antonín Brabec: Máj

František Antonín Brabec je jedním z nejuznávanějších českých kameramanů, jenž byl krom jiného i ověnčen třemi Českými lvy (za filmy Jízda /1994/, Král Ubu /1996/, Kytice /2000/). Ale angažuje se též jako scénárista a režisér, kdy sice již nesklízí ocenění ze strany filmové kritiky, zato ale dokáže vždy vzbudit značný mediální rozruch.
Oskar Roehler: Elementární částice

Oskar Roehler: Elementární částice

V pořadí druhý román dnes čtyřiapadesátiletého spisovatele Michela Houellebecqa Elementární částice vzbudil po své vydání v roce 1998 veřejné pobouření a kontroverzi u generace starších, ale i literární senzaci a kultovní záležitost u čtenářů generace mladší a to tím, že významně posunul hranice uměleckého estetického vnímaní na území, které bylo před jeho románem zasvěceno čistě pornografické literatuře. Ale stejně či spíše více kontroverzní jsou další z jeho doposud šestice publikovaných románů, kdy například pro ten třetí v pořadí, Platforma z roku 2001, byl Houellebecq obžalován z podněcování rasové nenávisti.
Aki Kaurismäki: Zločin a trest

Aki Kaurismäki: Zločin a trest

Román Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a Trest jakožto jedno z nejzákladnějších děl světové literatury opakovaně vzbuzuje mnoho dalších interpretací a adaptací - jen těch filmových lze od první filmové verze z roku 1913 napočítat více než dvě desítky, televizní příspěvky v to nepočítaje (zdroj: filmová databáze imdb.com). Nicméně přes ohromující počet filmových reflexí (dle stejného zdroje vzniklo na základě Dostojevského díla k dnešnímu dni 182 filmových děl), nepatří adaptace Dostojevského díla k těm nejzdařilejším - za zmínku snad stojí jen americký velkofilm Bratři Karamazovi z roku 1958, český Návrat idiota z roku 1999 a stejnojmenná variace na Zločin a Trest v podání finského režiséra Aki Kaurismäkiho z roku 1983.
Paul Newman: Skleněný zvěřinec

Paul Newman: Skleněný zvěřinec

Divadelní hra Skleněný zvěřinec Tennessee Williamse byla zfilmována nesčetněkrát (dle filmové databáze IMDB do dnešního dne celkem 11×), kdy scénář té úplně první adaptace z roku 1950 dokonce napsal sám Tennesse Williams. Ten se však i na základě této zkušenosti od filmu záhy odvrátil a o filmových adaptacích svého díla se vyjadřoval značně pohrdlivě s tím, že zcela zásadně nepostihly atmosféru původního dramatického textu. Tennesse Williams bohužel zemřel v roce 1983, tedy čtyři roky před tím, než se textu jeho dramatu chopil slavný herec 60. a 70. let Paul Newman, jenž se ve své režijní koncepci pokusil o věrně převedení divadelní atmosféry na filmové plátno.
Fritz Lang: Ministerstvo strachu

Fritz Lang: Ministerstvo strachu

Režisér Fritz Lang je jedním z nejpřednějších představitelů vrcholného období německé kinematografie, kdy Německo v období tzv. Výmarské republiky udávalo tón a takt celému světovému filmu. Mezi jeho nejslavnější filmy patří zejména expresionistický opus Metropolis a dále kriminální drama ve stylu noir Vrah mezi námi (v originále M), ale za Langův tvůrčí vrchol lze označit celé období mezi léty 1919 až 1933, kdy autorsky spolupracoval se svou tehdejší manželkou Theou von Harbou.