V noci jsem snil, že jsem motýlem

Slavné, ba snad nejslavnější drama Augusta Strindberga Tanec smrti z roku 1901, jež do značné míry ovlivnilo celé divadlo 20. století, dnes zrovna nepatří, snad pro velké nároky jak na herce tak diváky, k těm nejhranějším. Poměrně velké obliby však u nás nalezla její „lidovější“ variace z pera Friedricha Dürrenmatta z roku 1968, Play Strindberg. A zatímco sám Dürrenmatt zjednodušil psychologické dusno původní Strindberovy na hry na roveň frašky, dílo zkázy zcela dokonalo nastudování Divadla Ungelt s hereckým obsazením Chantal Poullain, Jiřím Lábusem a Miroslavem Etzlerem a režií Hany Burešové tak, že Play Strindberg s komikou založenou na kombinaci civilních výstupů, osobních antipatiích postav hraných Chantal Poullain a Jiřím Lábusem, potažmo snad divácky nejvděčnější chybné výslovnosti Poullain, lze v lepším případě nazvat jako produkt bohapusté nudy.