Námět? Vasilij Šuškin. Hudba? Vladimír Vysockij. Vášnivý čtenář si jistě řekne, že se jedná o
příliš těžký kalibr, aby se dal ukočírovat, ale vezme-li jej do rukou mistr divadelního řemesla, musí vzniknout
dramatické dílo nevšední kvality. A Rodion Jurjevič Ovčinikov je opravdovou těžkou váhou mezi divadelními režiséry
tak, že jeho dramatizace čtyř Šuškinových povídek s prology a intermezzy Vysockého navíc provedené s excelentími
hereckými výkony a sugestivní scénickou výpravou, dávají diváku nahlédnout na samou podstatu ruské duše, která se
před divákem beze studu otevírá
dokořán. Jistě její podoby se mění s povahou a vnitřní sílou osobnosti a nabírá všech možných lidských podob a
vlastností, které jsou však všechny spojeny v nerozlučný celek člověka, který, ať už dobrý či špatný, jedná
impulsivně, srdcem, ztrácí v návalech citů rozum i reflex sebezáchovy. Prototypem Šuškinova hrdiny je vesnický člověk
s každodenními starostmi, ale s vlastní tváří, která kontrastuje s maskami lidí, kteří odešli za vidinou štěstí do
města, kde se stali dalšími příslušníky anonymního reje masek, které když jednoho dne zmizí, pro zbytek jako by ani
nikdy neexistovaly.
