V noci jsem snil, že jsem motýlem

Je-li Studio Marta velkou divadelní nadějí do budoucna, ve které dobré divadlo u nás jen tak nevyhyne, tak přesný opak lze uvést v kontextu studentských prací, jak je alespoň prezentovala filmová sekce festivalu Přesahy ‘05, na které se drtivá většina i amatérských snímků vyznačovala technickou kvalitou, o níž by si ještě před několika lety mohl nechat zdát i špičkový filmový štáb. Avšak ruku v ruce s důrazem na technickou stránku zde chybí jakákoliv umělecká složka s podtextem, sdělením či významem, což nejlépe ilustrují filmy absolventa Filmové školy Zlín, Libora Alexy, Fanoušek a Káva, ani zrnko pravdy, kterým krom předeslaného precizního zpracování dominuje údernost a heslovitost a là nostalgické vzpomínka na socialistické výchovné filmy, které ostatně paroduje.

A tak jediný počin, který mne ze všech prací Filmového ateliéru ČUT Brno, FAMU, Filmové školy Zlín, AMU Praha či Private College Film Písek opravdu zaujal, je silně amatérský snímek Gabriely Trojákové Boris s dlouhými a opakovanými záběry na mladého muže, který si sundává hodinky a na vedle hodinek na stůl pokládá břitvu. - Tato minimalistická zkratka vypovídá vše, k čemu by jiný tvůrce potřeboval mnohonásobně delší vyprávění…

Ale proč se vlastně o této zcela bezvýznamné soutěži zmiňuji? Protože je parafrází současné tragédie našeho „velkého“ filmu, kterému dominují zcela hluché filmy a là Želary, Horem pádem či Román pro ženy tak, že je i náročnější divák zcela otupen a ani kritici či znalci již nejsou schopni rozpoznat skutečné filmové kvality od výše zmíněného balastu - viz výsledky letošní ankety Český lev.

Není tedy divu, že můj osobní favorit, Boris, se umístil na krásném posledním místě.