V noci jsem snil, že jsem motýlem

Svůj vrchol sice prožila folková hudba již v 80. létech, avšak až nyní se dostavuje i úspěch komerční, potažmo spojený i s oceněním odborné kritiky, ačkoliv touto kritikou vyzdvihovaná folková trumfová esa, typu Jarek Nohavica či Honza Nedvěd, mají to nejlepší již dávno za sebou. Obdobného úspěchu se na sklonku minulého roku, poté co po čtyřleté práci vydal album Nebe počká, dočkal i poněkud odstrkovaný Karel Plíhal a jeho dlouho očekávané album sklidilo nebývalý úspěch. Avšak proboha za co?!

Autor textů, Josef Kainar, je v horizontu dějin poněkud kontroverzní osobnost, nicméně, co mu nelze nikdy upřít, je jeho básnický talent a hudební nadání tak, že jeho rozjímavé a melancholické básně s přesným rytmem jsou přímo určeny pro přezpívání do hudební podoby, což se ostatně v minulosti stalo již mnohokrát, počínaje Jiřím Suchým, přes Vladimíra Mišíka, Evu Olmerovou, Flamengo a méně známé jazzové podoby, které jsou však pro Kainarovu poezii tím nejoptimálnějším hudebním stylem.

Od Karla Plíhala bylo tedy očekáváno mnohé a jeho album se sice vymklo z normy běžné hudební produkce, ale Kainar byl pro Plíhala příliš silné sousto. Celému albu zcela dominuje kytara a to jak úkor Plíhalova hráčského zpěvu tak na úkor vokálů Zuzany Navarové, nicméně přes veškerou Plíhalovu preciznost, snahu o hudební čistou a kytarové kudrlinky je hudba samotná zcela nezajímavá a fádní bez velkých nápadů, experimentu či snad života a tak chtě nechtě se musí pozornost posluchače upnout na zpěv a ten, nechci-li jej rovnou označit za katastrofální, je mdlý a unavující bez náznaku prožitku zpívaného textu.

Nebe počká tak vzhledem k vysokým očekáváním nelze připodobnit jinak než jako propadák, nicméně vzhledem k publicitě již vyvolal, lze doufat, že Kainar zaujme jiné, řekněme kvalifikovanější, hudebníky a my, vášniví obdivovatelé nejen Kainara, ale i melancholie, tesknoty, krve i života, konečně dostaneme jeho plnohodnotnou hudební interpretaci.