V noci jsem snil, že jsem motýlem

"Dobrý den, kontrola vašich jízdenek."

Všichni cestující až na jednu výjimku, kterou jsem byl já sám, poslušně a bez prodlení ukázali své jízdenky.

Mírně mě mrazilo v zádech a nevěděl jsem zda mám říct, že jsem přejel svou stanici nebo jízdenku zapírat, po menším váhání jsem se rozhodl pro druhou alternativu.

"Nemůžu ji najít!", zvolal jsem tak zoufale, že jsem tomu sám uvěřil.

"Nedal jste si ji do té knížky?", zeptal se jeden všudybyl, kterého jsem měl chuť zakousnout. Jízdenka samozřejmě byla v té knížce, na jediném místě, které jsem vynechal ze svého pátrání.

Průvodčí se zřejmě bavila. Krom mne a pana Všudybyla byly v kupé ještě dvě mladé dívky a vousáč, který mi přišel podezřelý, protože se mi matně zdálo, že jsme ho už někde potkal.

"Nu, tak co teda s vámi?", zeptala se líbezně průvodčí, "to bude za 132Kč".

"Hm, to bude asi menší problém, protože tolik peněz u sebe nebudu mít"

"Víte co? Já vám to dám pouze za 42"

"Hm, to bude asi taky problém", obrátil jsem kapsu, "vypadá to že mám pouze 34"

"To mi teda povězte, kam jste tu jízdenku dal?"

"Já jsem ji asi vyhodil"

"A kam do koše? Tak se tam prosím vás podívejte, třebas ji najdete"

Průvodčí se velmi dobře bavila a s ní se smálo celé mé kupé samozřejmě s jednou výjimkou. Tahle ženská mě se svými ironickými poznámkami stále více vytáčela a já za boha nemohl vymyslet nic inteligentního, čím bych se jí zbavil a napadaly mě jen nesmysly typu že jsem jízdenku vyhodil z okna nebo do záchodu, ale Všudybyl by určitě řekl, že okno bylo pořád zavřené a já celou cestu jenom seděl a četl si. Doufal jsem tedy, že ten koš bude pořádně narvaný a já se vymluvím, že jsem jízdenku zmačkal do kuličky a on propadla někam na dno.

"Tak já se tedy zkusím podívat" - Koš byl opravdu docela narvaný.

"Není vidět, asi někam zapadla"

"Tak to vysypte na zem, uklízečka to potom uklidí"

Nezbývalo mi tedy než ho opravdu vysypat na podlahu. Trošku jsem doufal, že nějakou boží prozřetelností tam opravdu objevím nějakou jízdenku, která by byla až do Brna. Nějaká tam byla, ale ještě nemožnější než ta moje.

"Není tady"

"Kam jste ji prosím vás vyhodil?"

"Já nevím, asi mi nějak vypadla či co a …", chtěl jsem dodat, že ji někdo ukradl nebo, že ji sežral nějaký pes a včas jsem se zarazil, když jsem se podíval do jejích ironizujících očí.

"Tak mi dejte občanský průkaz"

"Já mám bohužel pouze cestovní pas"

"Tak co teda s vámi? Kdyby tady šel teď revizor, měla bych obrovské potíže. Ani sama nevím, co mně to dneska napadlo, ale jako mladá jsem cestovala tak, že jsem si koupila jízdenku do předposlední stanice a chtěla jsem si ověřit, jak je tento nápad mezi cestujícími rozšířený."

"Z pytláka bývá nejlepší hajnej", dodává pan Všudybyl a já měl chuť ho nakopnout do holeně. Zbývající tři cestující se zcela nepokrytě smáli.

"Tak co teda s vámi? To budeme muset zavolat policajty, aby si na vás na stanici počkali"

"Asi už nezbývá jiná možnost"

"Jé, vy jste tady udělal nepořádek s tím košem, to bude třicet korun pokuty za znečišťování vlaku!"

Nikdo se už nesmál, naopak všichni smíchy řvali.

"Mně už je to všechno jedno, jestli mám platit 130 nebo 160, mně už je to šuma fuk"

"132! Ale víte co? Vy posbíráte ten koš a já vám zase uvěřím, že jste tak záhadně ztratil jízdenku"

Měl jsem pocit, že jsem se toho dne zesměšnil nad limit mé denní dávky a nehýbal se.

"No. Vždyť toho není tak moc a pak si můžete na záchodě umýt ruce"

"Snad sama nevěříte tomu, že by někdy ve vlaku tekla nějaká voda, leda tak ještě dírou ve střeše"

Nakonec jsem to zase posbíral a ztratil mnohem víc než jen vlastní hrdost.

"Vidíte, ani to nebolelo"

"Bolelo. Ani netušíte jak hodně"

Konečně průvodčí odešla.

První se ozval pan Všudybyl: "Už to tady vypadalo, že je tu pořádná nuda, venku tma a já blbě koukám na protější stěnu a …, takovou srandu jsem už opravdu dlouho nezažil"

"Asi s vámi budu muset jezdit častěji, aby vám to lépe utíkalo", oponuji mu trochu naštvaně.

"A opravdu jste tu jízdenku měl až do Brna?", zeptal se mě Vousáč.

"Neměl. Použil jsem stejné válečné lsti jako kdysi paní průvodčí"

Celé kupé se doslova a do písmene válelo smíchy.

Pan Všudybyl otevřel okno a začal řvát: "Já blbec, já idiot jsem se mu ještě snažil pomoct, ještě jsem mu radil jestli ji nemá v té knížce, protože jsem viděl, že si ji tam dává. Já blbec …!"

"A mohu se zeptat, kam jste ji vlastně měl?", opět vyzvídal Vousáč.

"Do Prostějova", do stanice, kde jsme nechaly před hodinou daleko za sebou.

"Já blbec, tohleto kdybych někomu vyprávěl, tak mi to nebude věřit", řval pořád pan Všudybyl z okna.

V kupé se rozproudila družná zábava. Já se k ní už nijak nepřidával, protože jsem se strašně styděl.

"Ona to určitě věděla", začal zasvěceně vypravovat pan Vousáč, "jenom tři čtyři roky ve vlaku a budete si pamatovat i kolik má který cestující vlasů na hlavě. Já jsem si ze začátku říkal, když prohlížela celý vlak, že asi dostala hlášku, že půjde revizor a chtěla si to předním překontrolovat. Na téhle trati jsem revizora ještě nepotkal a to už tu jezdím každý týden třetí rok, ale na Prahu, kam jsem jezdil čtyři roky, tam jsem ho potkával každou chvilku."

"Já ho zase hodně potkávám před Ostravou", kontroval pan Všudybyl.

"Jo, voni asi nasedaj v Přerově", doplňuje pan Vousáč.

"Ale v tohle vlaku jsem viděl tuhle průvodčí poprvé, ale já jezdím většinou v neděli, to by měla daleko větší žně", říká zase pan Vousáč."V tomhle vlaku si pamatuju akorát jednoho teplího"

Jedna z těch dvou holek už je smíchy úplně mrtvá a vystřídala u okna pana Všudybyla, který se již uklidnil a začala z něj řvát: "Teplo! Teplouš!"

"No opravdu, vona je třeba zima a on si chodí po peróně polonahej v rozepnutý košili."

Potom se začnou všichni bavit o revizorech v městské hromadné dopravě, koho kolikrát chytli, kolik kdo platil a já jdu později raději pěšky, protože se bojím nalézt do šaliny.

"To nám to pěkně uteklo. Dneska je to poprvý, kdy bych byl rád, kdyby to Brno bylo ještě dál. Tak dobře jsem se nezasmál aspoň deset let", říká na rozloučenou pan Všudybyl.

Nikdy ničeho nelituju, ale měl jsem ho na rozloučenou přec jen nakopnout.