V noci jsem snil, že jsem motýlem

Nevypadám zrovna moc k světu a skrz svý milostný úspěchy bych z fleku moh hrát Cyrana z Bergeracu. Vypadám tak nějak divně a lidi mě tak ňák divně berou a maj ke mně spousty předsudků a přiřazujou mi takový vlastnosti o nichž ani nevím, co skutečně znamenaj. A u ženskýho pokolení je to ještě horší. Nejsem rozhodně milostnej svůdce, což nemusím určitě nijak zvýrazňovat, protože jste na to už každej kápl jistě sám a tak pouze podotýkám, že jsem v tomto zcela nemožnej. Ale když už jsem se takhle rozpovídal, tak vám to řeknu na celou hubu: nikdy se mi žádnou ženštinu sbalit nepodařilo a už dávno jsem na to taky rezignoval. A radši ani nevnímám ty mokrý pohledy, který tak jako tak skončí kostatováním, že jsem teda ňákej divnej či teplej či něco obdobnýho. - Lidi nejsou, co se týče lidskýho charakteru, nijak vynalézaví a hodně velká část si jistě říká, že jsem si toho ženskýho těla příliš neužil a já se s nima nepřu. Popravdě z něj mám strach jak divoký zvíře. Jsem před lidma strašně ostýchavej a většinou jenom tak mlčím a koukám, co v nich asi vězí. A už vůbec nemám rád, když se na mne lidi dívaj nechápavě, a proto když mluvím a oni mi nerozuměj, co jim chci sdělit za životně důležitou informaci, pomáhám si přitom rukama a občas i na místě poskakuju nebo se aspoň krčím v kolenou. Tak jako tak u nich skončím jako blázen a mně už to ani nevadí. Člověk si nakonec zvykne na všechno. A jistě sami uznáte, že s tímhle arzenálem nemůžu žádnou normální dívčinu zaujmout. A postupem času se taky stalo, že jsem začal hledat svý protějšky mezi svýma a valná většina z nich by si mohla z místa objednat lůžko na psychiatrickým oddělení.

Toliko asi úvod, abyste věděli do čeho vstupujete a mohli zavčasu tyhle stránky za sebou rychle na věčnost uzavřít. A pokud vám zvědavost přec jenom nedá spát, klidně si to čtěte dál, ale pouze na vlastní košili!

První ženskou, kterou jsem tak nějak miloval, jsem poznal, když mi bylo tak nějak kolem dvaceti. Přisedla si ke mně v autobusu a mně bylo zrovna hodně špatně, protože jsem asi šest dní nic nepozřel do svejch hladovejch útrob a ona do mě cosi pořád hustila a já jsem jenom kejval hlavou a díval se jí do očí, kterejma pořád uhejbala na stranu a tiše vyčkával, že už brzo vystoupí a já budu zase sám. Ale vystoupila se mnou až na konečný a řekla mi, že mám zajímavej profil obličeje a že prej trochu fušuje do malířství a chtěla by si mě namalovat. No a já ji opáčil, že ať se mě třeba namaluje nahýho, jenom když mi koupí něco k jídlu.Dala mi do ruky modrou tisícovku a prej ať jí řeknu, kde bydlím, že si musí skočit domů pro ňáký ty barvy a štětce. A když přišla seděl jsem nahej na posteli a dojídal poslední kousek z půlky chleba. Vypadly jí ty malířský nástroje z ruky a řekla, abych si vzal kolem pasu aspoň bílej ručník, protože není na mne vůbec zvědavá. Ale stejně ze mne vůbec nespustila oči a mně to bylo jedno.

Nakonec nic nenamalovala, protože po tom chlebu se mi zavíraly oči a já padal někam, kam jsem vůbec nechtěl a když jsem se po chvíli probral, seděla mi u nohou a jezdila mi po lýtkách až ke kolenům a zase nazpátek a když jsem se na ni tázavě podíval, tak mi ten pohled vrátila a tvářila se tak nějak zamyšleně a oči měla přivřený. Nepadlo mezi náma nepadlo ani slovo a byli jsme úplně potichu. Jenom ta hra očí na otázky a odpovědi beze smyslů. Pak ale jezdila rukama stále vejš a vejš mezi stehnama a jak se pokaždý blížila až nahoru, bylo to jako byste padali volným pádem odněkud z oblohy nebo vás někdo za bouřky posadil na věž vysokýho kostela, abyste se osvěžili jemnými jazýčky miliónvoltovýho blesku. A pak už skoro nic. Jenom mě najednou povalila až jsem se praštil o cihlovou zeď do hlavy a na chvíli ztratil vědomí. Ale to už byla na mně nebo já v ní a strašně sprostě mi nadávala, slovama, který jsem do tý doby ani neznal a kousala mě do ucha a jezdila nehty po tváři a po prsou.

Nakonec mi říkala, že jsem na ni moc divokej, protože ty svý prsní bradavky ani necítí, protože jsem jí je strašně pokousal. Já jenom mlčel a díval se na zkrvavený prostěradlo, jak mi tekla krev z toho nakousnutýho ucha a z hlubokých škrábanců na zádech. Pak že už musí jít a přijde zase zítra a přinese mi něco k jídlu.

A já jsem vůbec nechápal, když jsem se ráno podíval do toho svýho podrápanýho obličeje a bál se vyjít na ulici. A večer když přišla, tak mi strašně vynadala, že prej vůbec nemohla dojít domů, protože mám toho svýho čuráka nějakýho zahnutýho na stranu a jí to mezi nohama celej den strašně bolelo. A pořád mi říkala, že jsem ňákej divnej, protože mi skoro nerostou vousy a prsa nemám vůbec chlupatý, jenom ty nohy to prej celkem zachraňujou a když potom viděla ty svoje škrábence, kterejch si včera vůbec nevšimla, říkala, že mám jemnou kůžičku jako malý miminko a od tý doby mě oslovovala jenom ženskejma jménama a vlastně se mnou vůbec mluvila jako se ženskou.

A pořád mě zaplejtala do takovejch divnejch hovorů, jestli jsem to už zkusil s ňákým chlapem, že ona by to strašně ráda dělala se ženskou. A já jí pořád opakoval, že mě chlapi naprosto odpuzujou a ona je má první, ale vůbec mi to nevěřila a dál se mnou zapřádala takový hovory, že prej jeden její přítel, hledá ňákýho přítele, protože to ještě s žádným nezkusil a já jí dal facku, až jí z nosu jak věčnost stýkal úzký proužek temně rudý krve a jako zemská osa dál mezi údolím dvou nádherných ňader až k jejímu vystouplýmu pohlaví a já jak ohař sledoval jazykem tu krvavou stopu až k tý milostný čárce a ona mi zajela rukama do vlasů a křičela, že chce ještě.

A vůbec jsem tam v tom bytě nebydlel sám, protože ve vedlejším pokoji, bydlel ňákej dělňas, kterej chodil pořád na noční, ale toho večera, měl prej narozeniny a přinesl nám flašku kyselýho červenýho vína a my ho vypili na ex půl napůl. A ona potom dělala strašný věci a mě se to strašně líbilo, když mi ve společný kuchyni zajela do kalhot a strčila si ho do pusy a přišla přítelkyně mýho souseda a dívala se na nás, co tam spolu děláme a už nikdy mě nepozdravila.

A pořád jsme se spolu bavili o umění, protože jsme oba trochu diletovali v malířství a já ještě fotil a občas psal nějaký satirický texty pro svý přátele. Ona studovala filozofii a já se hodně zabýval východní moudrostí a tak několikrát zapomněla jít domů a přišla až brzo ráno a doneslo se to jejímu příteli a dal jí nůž na krk, ať si prej vybere.

Asi dva měsíce jsme se neviděli, až jednou přišla celá promáčená listopadovým deštěm a řekla mi, že všude vidí jen mou tvář a jestli chci, už nikdy odsud neodejde. Celý ty týdny jsem myslel jenom na ni a modlil se, abych mohl ještě jednou políbit její tvář, ještě jednou nahlédnout do těch jejích modročernejch očí, ale v tu chvíli se mi nedostávalo slov a já věděl, že je to konec. Že už nikdy víc. Že jí nikdy nedokážu říct tu svou trpkou pravdu do očí a budu do konce života litovat tohohle večera a toho co jí teď řeknu: "Já tě ale vůbec nemiluju a bude lepší když se navždy rozejdeme."

Možná se budete ptát "proboha proč?!", ale já vám nikdy neodpovím… Já to totiž taky nevím. A nikdy jsem neznal odpověď.

V následujících dvou letech se mi nechtělo žít a pokusil se o sebevraždu. Tři měsíce jsem strávil v psychiatrický léčebně, kde se ze mně ty mý chmurný myšlenky snažili vytlouci. Myslím, že zbytečně, protože podobný sklony mám prostě ve svý krvi po svejch předcích. Dobrovolně už odsud odešla moje babička, matka i můj starší brácha.

Celej ten svět mi začal připadat malichernej a já se začal transformovat do zcela jinýho světa. Ještě během mýho pobytu v blázinci jsem se ponořil hluboko do světa Buddhova učení a našel tak konečně, to co jsem považoval za nenalezitelné - svůj klid a smírný postoj k životu.

Dostalo se mi odpovědí na ty nejmučivější otázky a mnoho dalších přede mnou stále vyvstávalo a já se ponořil do hlubokýho studia a nevnímal reálnej svět. Nijak jsem se během těch dvou let, krom základní hygieny, nestaral o svůj zevnějšek a mimo jiný mi narostly dlouhý prstýnkovitý vlasy. Nijak jsem si jich nevšímal, i když na mě občas pokřikovaly holky na ulici a občas mě i některá odvážnější oslovila, ale já byl zcela mimo tenhle svět. Jenom jednou týdně jsem musel chodit na kontrolu ke svýmu psychiatrovi, s kterým se posléze spřátelil a vedl s ním dlouhý metafyzický hovory. Byl v tý době mou jedinou spojkou s reálným světem a později se mu i podařilo mě do něj navrátit. Ale už nikdy jsem nebýval jak dřív. Už nikdy jsem nebyl veselej, už jsem nepsal satirický povídky a když jsem se o to pokusil, tak už to prostě nešlo. Taky jsem nemaloval. Nic. Jenom jsem čet a o víkendech byl pořád někde v horách, kde jsem mohl bejt jenom sám.

Až jednou. Bylo to o prázdninách, prvních, co jsem se zase vrátil do školy. Dělal jsem správce sběrny komunálního odpadu a co bylo hlavní byl jsem tam sám a nikdo mě nerušil. Vlastně jsem už nemoh bejt pořád sám. Potřeboval jsem slyšet i jiný hlasy, než to svý zatracený myšlení. A začal jsem hrát na kytaru a foukací harmoniku. Jako malýho kluka mě to má máma naučila, než odešla. Nikdy jsem neuměl zpívat a taky mě nikdy nebavilo se učit nějaký zasraný melodie a tak jsem si jenom tak brnkal na kytaru či foukal ty svý osamělý rapsódie do harmoniky. Tóny, který mě v danou chvíli napadly a který jsem v zápětí zapomněl. Až jednou, už byl večer a měl jsem mít dvě hodiny zavříno (v tu dobu jsem nevnímal čas a často jsem zapomněl jít vůbec domů a přespal tam), jsem zaslechnul ňákej vzlyk pod mým oknem. Seděla tam ňáká blonďatá pihovatá holka a tekly jí slzy po tvářích. Potom, když jsme spolu pili čaj, se mi svěřila, že už dva týdny chodí poslouchat ty mý hudební improvizace pod okno buňky, kde jsem měl svou kancelář. Po celý ty dva dlouhý roky jsem vůbec nepomyslel na žádnou ženskou a teď najednou jsem byl nucen ji políbit. Vůbec nic neříkala, jenom mluvily ty její oči a já nechtěl naslouchat těm naivním vyznáním a začal ji svlíkat. Měla malinkatý ňadýrka, letní šatečky a byla bez podprsenky. Věděl jsem, že ještě nikoho neměla a že jsem i její první láska a nechtěl jsem, aby to bylo takový ošklivý, ale nemohl jsem se zastavit. Nebyl jsem sám sobě pánem. Muselo jí to hodně bolet, ale nevydala ani hlásku. Ani já jsem k ní nepromluvil, jenom jí potom hladil po těch jejích světlejch vlasech a nemohl najít jediný slovo omluvy, vysvětlení, vyznání…

Pak už nikdy pod mý okno nepřišla. Dívala se na mně pokaždý z dálky, zpod stínu stromů, když jsem seděl venku na slunku a četl si. Někdy přišla až k plotu, ale nikdy mi neodpověděla, když jsem na ni zavolal. Když jsem se pokusil přiblížit, utekla. V tu dobu jsem začal psát básně. Milostný básně, který jsem už nikdy potom nemoh psát. Psal jsem je jenom pro ni. Každej den jednu. Vždycky jsem je připíchl k plotu a když jsem byl nějak zaměstnanej a nedíval se, rychle ji strhla a utekla s ní. Tak to šlo až do konce prázdnin. Posledního večera jsem pod tu úplně poslední mou báseň napsal ještě dvě slůvka, "miluji tě". Nechala mě přiblížit až na deset kroků a pak začala utíkat. Běžel jsem za ní, protože jsem věděl, že je to naše poslední šance. Dřív jsem dělal závodní atletiku, ale přísahám, že by ji nedohonil ani Emil Zátopek. Štval jsem se za ní skoro hodinu, ale nenechala mě přiblížit ani o krok. Běželi jsme mlčky a ulice už byly prázdný a pustý šero občas vytěsňoval žlutavej či mléčnej svit pouliční lucerny. U řeky jsem se zastavil. Taky se zastavila. Pořád ve stejný vzdálenosti jako na začátku. Běželi jsme skoro hodinu, ale nikdo z nás nebyl udejchanej. Jenom jsme se na sebe celou věčnost dívali, jako by jsme se ponořili do řeky zapomnění. Celá obloha byla už rozsvícena, když jsem ty svý oči od ní odtrhl, obrátil se a šel zpátky. Ani jednou jsem se neotočil, neslyšel její krok, ale věděl, že jde za mnou. Ve stejný vzdálenosti jako na začátku. Nepodíval jsem se na ni ani tehdy, když jsem vzal svou kytaru a praštil s ní o zem až se rozpadla na několik kusů, ani když jsem jak hroudu bláta palicí rozmáčkl svou harmoniku. Zavřel jsem bránu, klíče hodil do schránky. Stála teď asi dva metry ode mne a já viděl v měsíčním světle, že jí po tváři stékají dva proudy teplých hořce-slaných slz. Bylo to podruhý, co jsem u ní viděl týct slzy. A taky naposled.

Přestěhoval jsem se do jinýho města, ale ještě několikrát jsem se vrátil na to naše osudový místo. Nikdy jsem již už nespatřil. Taky jsem už nikdy nenapsal žádnou báseň. Už nikdy jsem taky nevzal kytaru do ruky. Ani harmoniku do úst. A taky jsem už nikdy nebrečel. Jenom toho posledního prázdninovýho večera.

Bydlel jsem sám v cizím městě. Neměl jsem žádný přátele a studoval poslední ročník střední školy. Byl jsem jednoznačně nejstarší žák v celý historii tý proklatý školy. Ale vůbec jsem tak nevypadal. Bylo mi třiadvacet, ale lidi mi hádali tak mezi šestnácti a osmnácti. Byla půlka dubna, když jsem se podruhý sesypal. Maturitu mi odložili na podzim. Až se prej uzdravím.

Někdy začátkem prázdnin jsem si začal psát s ňákým člověkem. Zpočátku jsem sice nevěděl zdali to je žena či muž, ale ty dopisy, byly jako rány palicí do zvonu. Myslím, že mě zase probraly k životu a já zase začal vnímat okolní svět. Jak říkám, vůbec jsem si nebyl jist pohlavím svýho dopisního přítele, ale skrz ty nadbožský dopisy jsem se do něj zamiloval. Vlasy mi pokaždý vstávaly hrůzou na hlavě a každej z nich jsem četl nejmíň 100x a pokaždý jsem v nich našel něco novýho. Byly jako droga, lék či elixír. Nedá se to popsat. Bylo to jako bych si dopisoval s bohem. Byl to pocit Prométhea přikovanýho ke skále, když mu orel každej den trhal játra, který mu přes noc zase vyrostly.

Pak jsem už s určitostí věděl, že ten člověk je opravdu ženská, ale tím více jsem se bál s ní setkat. Několikrát mi navrhovala, abychom si někde dali schůzku, ale já nemohl, ač jsem to chtěl ze všeho nejvíc. Po dvou měsících jsem neodolal. Pokušení bylo příliš silný. Dobře jsem věděl, že to bude konec všemu. To až se spolu setkáme. Ať už vypadá jakkoliv. Ať už je jakákoliv. A proto jsem se tak strašně bál. Bál jsem se konce toho našeho nikdy nevyřčenýho papírovýho milování.

Když jsem ji poprvý uviděl, strašlivě jsem se lek. Nebylo to možný. Bylo to přece několik set kilometrů od toho místa. V úplně jiným městě. V úplně cizí zemi. Měla úplně stejný po ramena zastřižený špinavě blond vlasy, stejný pihy na tváři, stejnou barvu šatů jako měla ona tenkrát poprvý. Stejný malý ňadra. Jenom ty oči, když si sundala sluneční brejle, měla hnědý. Naštěstí. Jinak bych se z toho asi zbláznil.

Stejně jsem ale nemohl mluvit, a celou tu dobu jsem trpěl svíravou bolestí v břiše. Najednou jsem jí neměl co říct, ačkoli ještě před hodinou, jsem ji chtěl prozradit tisíc věcí. Celý mý tajemství. Myslím, že i ona čekala někoho trochu jinýho a byla trochu v rozpacích. Celej ten první den jsme se oba trápili a bylo to celý uhozený a já chtěl zmizet. Dřív než bude zase pozdě.

Ale byl jsem v zemi, z jejíhož jazyka jsem neznal ani slovo a první den jsem to vydržel. Stačí až ráno. Vstal jsem hodně brzo a ještě se šel vyčůrat, než se sbalím a vypadnu. Když jsem se vrátil, měla pod hlavou kus mýho spacáku a já věděl, že když s ním trochu pohnu, tak ji probudím. Chtěl jsem ho teda nechat, jen ať už jsem konečně pryč, daleko od ní, dřív než bude opravdu pozdě. Ale ten proklatej spacák jsem měl jenom půjčenej a já musel dlouhý dvě hodiny čekat než se probudí. Bylo to čekání na studenou náruč bolesti či smrti? Nářku a utrpení? Konečně se probudila a já jí to nedokázal říct. Že musím ihned odjet. Ještě teď dokud to jde. Šli jsme spolu rozpáleným a opuštěným městem, kde nikdo z nás nikoho neznal. Lidi nás ale zdravili a já nikomu neodpovídal. Mluvila jenom ona. A měla neskutečně krásnej hlas. Bylo to jako poslouchat rajskej koncert, když promluvila. Sice jsem vůbec nerozuměl, protože mluvila pořád tou cizí studenou a zasranou němčinou, ale já si přál, aby byla stále u mne, abych mohl pořád poslouchat ten božskej hlas. Lidi mě považovali za ženskou, skrz ty mý dlouhý prstýnkovitý vlasy a ona se tomu smála. Vlastně vůbec poprvý se na mne usmála.

Pak se to zase obrátilo a měla nějaký bolesti, že při chůzi křivila v grimase tvář a já ji nedokázal pomoct. Nevím proč, ale nikdy jsem nedokázal pomoci nemocnýmu, odlehčit trpícímu. Prostě jsem tak nějak na lidi asi působil a raděj jsem se vyhejbal všemu takovýmu. Nakonec se svalila na trávu u cesty, protože už nemohla udělat ani krok dál.

Nemohl jsem se k ní jenom přiblížit a jenom na dálku jsem k ní vysílal dávky energie. V hluboký meditaci. Stále jsem byl ještě ponořen někde v dalekým neznámu, když ji bolesti přešly. Leželi jsme spolu a jenom se tak smažili na horkým letním slunku. Měla nádherný nohy, nádherný štíhlý pevný tělo, ale já nesměl na to ani pomyslet. Pak jsem se vytratil, když se mi zdálo, že usnula. Nedokázal jsem běžet daleko, byla jako magnet, jako by mě navijákem přitahovala k sobě a já se musel zase vrátit. Zpátky. K ní.

Moc jsem ty její dopisy nepochopil, nebo to celý pochopil úplně jinak. Možná k svý smůle, možná pro svou záchranu. Měla svůj dávný dívčí sen, tam někde vysoko na horský louce, s po pás neposečenou trávou. Sen o tom, jak se jednou dostane na tu horskou louku. Na který jsme právě stáli. A já dobře věděl, co chce abych udělal, ale já to nedokázal. Nikdy jsem nemohl plnit cizí přání. Bralo mi to kus svobody. Nakonec šel z tý louky každej sám. Napřed ona. Já se za ní díval a věděl jsem, že to je prohra. Že to už nepůjde vrátit zpátky.

Pořád mi říkala, že není na rozdíl ode mě žádnej básník. Ale mýlila se. Byla básník. Velkej básník. Jenom nikdy nedokázala tu svou pochodeň ve svým nitru předat někomu jinýmu. Až mně. Ale já jsem z ní vzplál jak smolná louče a prudký žár mě v dalším okamžiku sežehl jak list popsanýho papíru. Teprve teď jsem počal chápat ten tajemný druhý smysl z jejích dopisů. Doposavaď jsem se ho jenom uhadoval.

Byla fixována na svýho otce, kterej však neuměl dávat svejm dětem lásku. Neuměl ji dávat nikomu. Žil jenom v tom svým narcistiským světě bez lásky. A proto ji hledala u jinejch. První byl její profesor německýho jazyka a literatury. Byl o hodně starší a už nemyslel na ženský, ale dobře věděl o jejím obdivu. O její tajný lásce, o tom jak se na něj chodí dívat do divadla, kde sedí až vzadu, na těch nejlevnějších sedadlech a vůbec nevnímá, co se kolem děje. Jenom on. Potom praxe v Bavorsku. Dělala pokojskou v ňákým horským hotelu. Když jednou v parku malovala zátiší s několika jak sníh bělostnýma sedmikráskama, přistoupil on, její první skutečná láska. Bylo mu asi třiadvacet. Jí za dva měsíce šestnáct. Ještě té noci se s ním vyspala. Byl to její první. A chodila za ním každej večer, když mu skončila práce. Když zjistila, že spí s dalšíma dvěma, chtěla se mu pomstít. A tak se vyspala s každým, kdo se s ní vyspat chtěl. Tehdy to ještě nevěděla, že tak neubližuje nikdy mužskýmu, ale jenom sama sobě. A tak to šlo několik roků, až potkala někoho, kdo ji vášnivě miloval. Ona ne. Stále myslela na svýho profesora a na toho prvního. Jednou se mu chtěla pomstít a vyspala se s jeho nejlepším přítelem. Pak se rozešli.

Na tohle všechno jsem myslel, když přede mnou ležela s roztaženýma nohama a její oči říkaly neváhej a vejdi. I když jsem to ještě nevěděl. Řekla mi to až později a zbytek jsem si domyslel. Ale vejít jsem nemohl. Nesměl jsem ji ani políbit. A nikomu z nás to nakonec nijak nevadilo. Jenom jsme tak leželi, dotýkali se konečky prstů a mluvili o lásce. Řekla, že teď je na vrcholu svýho života a chce teď a tady zemřít, protože dál už to půjde jenom dolů. Tehdy jsem ji ještě nechápal. Tehdy ještě ne. V tu chvíli mi to celý připadalo banální, pro ni to mělo význam věčnosti.

Řek jsem jí, že ji miluju. Bylo to poprvý, co jsem to kdy komu řek i když vůbec jsem to tak vůbec necítil. Vůbec se mi nelíbilo, jak se hloupě chovala a vlastně jsem ji nesnášel. Jenom ta podoba a ty zkurvený dopisy mě nakonec poslaly k zemi.

Druhej den jsme se prostě rozešli. Bez rozloučení. Bez jedinýho slova.

Celý jsem to pochopil asi o týden později. Najednou, v jediným okamžiku mi vyschlo v ústech a já poznal, že je to celý zase zpátky. Bojoval jsem s tím asi dva týdny, kdy jsem chodil bosej nočním městem. Chtěl jsem si svý nohy pořezat střepama pohozenejch a rozbitejch lahví, chtěl jsem cítit špínu a prach ve svejch ránách. Jenom abych nemusel myslet na ni. Vyspal jsem se v tý době postupně se čtyřma ženskejma a druhej den ráno jsem si za boha nemoh vzpomenout, jak se jmenujou. A bylo mi to jedno. Blížil se termín mý maturity, ale to mi bylo jedno.

Pak si toho už moc nepamatuju. Prostě jsem se jednou probudil na bílým lůžku v místnosti s mřížema a velkejma stromama v zahradě. Ty stromy jsem poznával. Prej jsem si lehl na koleje, ale vlak naštěstí neměl velkou rychlost a strojvedoucí to stačil ještě ubrzdit.

Drželi mě tam víc jak šest měsíců. Prej ještě jednou a už mě odtamaď nikdy nepustěj. Ještě v ústavu jsem začal zase malovat. Teď maluju jenom krásný lidský tváře. Jenom nikdy ne ženský. Nanejvýš děti, tak do deseti roků, aby se ve mně zase neprobudil ten zlověstnej hlad. A čtu samý krásný knížky. Žádný tragický milostný příběhy. Žádnej Romeo a Julije. Jenom samý veselý. Dostala se mi do rukou taková malá modrá knížečka. Jmenovalo se to Malý princ. A já objevil zcela novej a doposavaď úplně neznámej svět. Jenom, že jsem to slíbil svý matce, tu ještě zůstávám, dokud neudělám tu maturitu. Pak ale odejdu. Mám přítele v Indii. Už je to prej všecko zařízený. Prodám svůj byt, kterej jsem zdědil po svejch rodičích a navždycky odletím z týhletý prokletý země a budu hledat útěk ze samsáry, tam někde v buddhistickým klášteře. Prej tam člověk nespatří ženskou, co je lidskej život dlouhej. A to je dobře.