V noci jsem snil, že jsem motýlem

Když matka zemřela, učinil už osud v jednom ohledu své rozhodnutí. V posledních měsících matčiny nemoci jsem jel do Vídně složit zkoušky na akademii. Vydal jsem se na cestu vyzbrojen tlustým balíkem kreseb a s přesvědčením, že zkoušku složím hravě. Na reálce jsem byl daleko nejlepší kreslíř ve třídě; od té doby se mé schopnosti ještě zcela mimořádně vyvíjely, takže moje vlastní spokojenost mě Činila hrdým a šťastným a dávala mi naději na to nejlepší. Jediný mráček se někdy objevil: můj kreslířský talent předčil talent malířský, zvláště ve všech oblastech architektury.

Na jaře 1912 jsem přišel definitivně do Mnichova. Toto město jsem znal tak dobře, jako kdybych v jeho zdech pobýval už léta. Mělo to opodstatnění v mém studiu, jež mě na každém kroku upozorňovalo na tuto metropoli německého umění. Kdo nezná Mnichov, nezná Německo a především nezná německé umění.

Každopádně byla tato předválečná doba nejšťastnějším a daleko nejspokojenějším obdobím v mém životě.

Při svém pozorném sledování veškerého politického dění jsem se vždy mimořádně zajímal o propagandistickou činnost. Spatřoval jsem v ní nástroj, jenž právě socialisticko-marxistické organizace ovládaly s mistrnou šikovností a uměli ji používat. Poznal jsem už záhy, že správné používání propagandy je skutečné umění, jež bylo občanským stranám cizí. Jenom křesťanskosociální hnutí, hlavně za časů Luegera, se naučilo s tímto nástrojem virtuózně zacházet a vděčilo mu za velmi mnoho úspěchů.

Ještě koncem listopadu roku 1918 jsem se vrátil zpět do Mnichova. Jel jsem opět k záložnímu bataliónu mého regimentu, který se nacházel v rukou "vojenské rady". Celý jeho režim byl tak otravný, že jsem se okamžitě rozhodl, pokud možno co nejdříve opět odejit. S jedním věrným kamarádem z pole, Schmiedtem Ernstem jsem dorazil do Traunsteinu a zůstal jsem tam až do zrušeni tábora.

V březnu 1919 jsme se opět vrátili do Mnichova. Situace byla k neudržení a nutila nutně k dalšímu pokračování revoluce.