21. Prosinec 2013
Když teologie - v tom skvělém čase -
ještě svou živostí a silou pyšnila se,
prý jeden z doktorů, jenž z jejích velkých byl
- když srdce lhostejných však nejdřív znásilnil
a v jejich propasti jim pohnul nocí tmavou,
pak přehnal to a dal se za nebeskou slávou
divnými stezkami, jež neznal ani sám
(jen čistí Duchové snad chodívali tam) -
jak člověk zděšený z té osamělé výše
se kdysi rozkřičel v své pekelnické pýše:
"Chuděro Ježíšku, já kdybych býval chtěl
být ne tvúj obránce, ale tvůj nepřítel,
ne sláva, hanba tvá by vystoupila v ceně
a ty bys zůstal jen to směšné lidské štěně."
Ještě v tu chviličku mu rozum náhle zhas.
A toto slunce jak by zastřelšerý pás.
Chaos se vevalil, kde rozum míval vládu.
Ten kdysi živý chrám, s bohatstvím svého řádu,
pod jehož klenbou dřív se skvíval lesk a moc,
se náhle proměnil jen v mlčení a noc,
jak hrobka, od které už nikdo klíče nemá.
Byl v ulicích jak zvěř, jak štvaná tváře němá,
a když jak oslepen se vláčel po poli,
jaro či nejaro, mráz nemráz, kdykoli,
šeredný, špinavý, cár otřelého rýmu,
byl dětem pro smích jen, byl terčem jejich
šprýmů.